Rudolstadtský festival byl letos úspornější, ale o nic méně okouzlující

Jakub Patočka

Rudolstadtský festival zůstává fascinující oslavou živé hudby celého světa a slavností tvůrčího života ve svobodě a pluralitě. Oč byl letošní ročník úspornější, o to více to snad svému publiku umožňoval prožít.

Festival vyniká péčí o každý detail, jedním z nejkrásnějích míst je každoročně prostor v Heineho parku u řeky se zvláštním programem pro děti. Foto Jakub Patočka, DR

Nelze to zakrývat — jedna z dozajista nejpěknějších a nejdosažitelnějších letních hudebních akcí Čechům, rudolstadtský festival živé hudby, letos snad poprvé působil dojmem, jako by i on sám neodolával zubu staří. Možná to bylo dáno jen tím, že letošní ročník festivalu, který vždy nabízí ve velkorysém formátu zcela ojedinělý průřez rozmanitými přístupy k lidové hudbě ze všech koutů světa, a nadto soustředěnou pozornost věnuje představení hudební krajiny v jedné vybrané zemi, se letos takto zaměřil na samo Německo.

To oproti loňské Kubě či na příští rok plánovanému Mali nepůsobilo tak atraktivně. Možná prostě jen organizátoři chtěli letošním ročníkem vyrovnat drtivě zápornou hospodářskou bilanci dvou let, kdy se festival nekonal vinou covidu.

Každopádně koncertů na velkých scénách bylo oproti minulým ročníkům méně, v programu bylo méně atraktivních účinkujících a publikum letos poprvé nepůsobilo ani tak multigeneračně jako opravdu spíše seniorně, ač — abychom nevytvářeli zavádějící obraz — je třeba říct, že i letos tu mezi návštěvníky bylo příslušníků mladších ročníků a dětí stále dost.

Buď jak buď, přes dílčí ústupky snad o to víc fascinuje, že i letos festival nabízel program, kterému se nic, nač se můžete vypravit v českých zemích, ani zdaleka nevyrovná. A samo kouzlo pobytu na festivalu nebylo v ničem menší: opět bylo vyprodáno a lidem se tu vedlo tak, jak se v lepších časech snad budeme mít všichni.

Jezdí se sem ovšem za hudbou, takže opět našim čtenářům nabídneme malý výběr z prvotřídní rudolstadtskou dramaturgií prověřené kvality. Festival znovu nabídl řadu unikátních pamětihodných koncertů, a stále platí, že v českých zemích nic ani zdaleka podobného — v takové pestrosti, v takové kvalitě, v takové péči o všechny detaily — zkrátka zažít nelze.

1. Stranger Cole

Legenda reggae Stranger Cole, který bývá označován za autora vůbec první skladby v tomto žánru, a ať už je to, jak chce, jistě není v jeho zájmu to vyvracet, je dnes už starý, dvaaosmdesátiletý, muž. Na pódiu působil ovšem čiperněji než oba v té době ještě platní američtí prezidenští kandidáti.

Stranger Cole, Rudolstadt 2024. Foto Schorle, WmC

Člověku se takové srovnání životních příběhů maně vedralo na mysl. Tady Stranger má dobrou kapelu, objíždí s ní svět, vyzařuje štěstí z toho, jak se mu podařil život. Namísto šíření obav či nenávisti vystupuje s výborným bandem složeným z hudebníků ve věku jeho dětí, vnoučat a pravnoučat. A s nimi rozdává radost.

Tohle je to údajně vůbec první reggae.

2. Iva Bittová

Do Rudolstadtu jezdím bez jednoho roku čtvrt století a po celou dobu jsem přesvědčen, že Iva Bittová je jednou z mála postav české hudby, která může zdejšímu náročnému, byť velmi laskavému publiku nabídnout cosi pamětihodného. Vidět koncert, na němž ji doprovázel její syn Toník, v rudolstadtském kostele bylo tudíž splněním letitého snu.

Iva Bittová, Antonín Fajt, Rudolstadt 2024. Foto Schorle, WmC

Událost působila v podstatě tak, jak jsem si ji vždy představoval. Iva Bittová, fenomenální hudebnice, originální interpretka, suverénní performerka, vědoma si jedinečnosti svého hlasu i originálního mistrovského způsobu hry na housle, německé publikum prostě omámila.

Je něco jiného vidět českého hudebníka doma a něco jiného před zahraničním publikem, kde si nepomůžete slovy písní, kde vše, co máte, je čistě vaše hudební a performativní umění. V českých zemích jsem Ivu Bittovou, ve všech směrech zcela okouzlující, inspirující a — ač se jedna z jejích pěkných písní jmenuje Ne, nehledej — soustavně zvídavou a zkoušející nové cesty, viděl už mnohokrát. V zahraničí poprvé.

Jsem rád, že to bylo v Rudolstadtu, protože verdikt zdejšího publika je platnou kritikou. Bylo jím čiré nadšení. Na YouTube jsme nedokázal najít nic tak dobrého, jako byl její koncert v rudolstadtském kostele. Tři roky starý záznam části vystoupení v Osnabrücku se mu ještě tak nejspíše blíží svou energií — ale tam ji ještě nedoprovázel Antonín. Vidět je spolu můžete za týden v Praze.

3. Shavnabada

Gruzínské sborové polyfonie patří na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva chráněných UNESCO. Před lety rudolstadtská dramaturgie nabízela kouzelný projekt, kde tradičně mužské sbory zpíval ženský soubor Tutarchela. Bylo to hravé a hudebně podmanivé.

Shavnabada, Rudolstadt 2024. Foto Jakub Patočka, DR

Letos v Rudolstadtu vystupoval dvanáctičlenný mužský sbor pojmenovaný podle vyhaslé gruzínské sopky Shavnabada soustřeďující se na interpretaci prapůvodní tradice. Na YouTube je spousta videí, lze si dogooglit, jak ona tradice vznikla a v čem tkví její jedinečnost. Poutavě si lze onen nevšední letošní rudolstadský zážitek přiblížit zde:

4. Roger Damawuzan

Druhý stařík přinášející letos do Rudolstadtu potěšení pochází z Toga. Roger Damawuzan bývá marketingově představován jako James Brown z Lomé, což by samo nemuselo mnoho znamenat — nálepky jsou nakonec jen nálepky. Stačí říct, že co se na pódiu v noci — koncert začínal v jednu ráno — v Heineparku dělo, předčilo i nejvstřícnější očekávání.

Roger Damawuzan s bandem, Rudolstadt 2024. Foto Jakub Patočka, DR

Těžko se to popisuje a na YouTube žádné adekvátní zachycení zcela jedinečné energie jeho vzorové doprovodné kapely i jeho nakažlivou radost šířící osobnosti není. Můžete-li ho ještě letos někde zastihnout naživo, neváhejte ani vteřinu. A znáte-li nějakou Julianu, pošlete jí to k svátku!

5. Divanhana

Sevdah či svedalinka je bosňácký žánr hudby. Divanhana je kapela, která se věnuje jeho moderní, byť výlučně akustické, interpretaci. Z melodií a nápěvů je zřejmé, že žánr se zrodil v časech, kdy Bosna byla součástí Osmanské říše.

Divanhana, Rudolstadt 2024. Foto Jakub Patočka, DR

V hudbě přicházející z prostoru bývalé Jugoslávie je mnoho povrchnosti a kýče, a v jednom zcela vzácném dramaturgickém přehmatu to bylo k vidění i letos v Rudolstadtu, ale pak jsou tu věci, které patří do pokladnice světové kultury. Jako Goran Bregovic. Divanhana ještě nepatří do takové kategorie, ale to ostatně jen málokdo. Nicméně, co dělají, je opravdu vynikající, máločemu podobné, mistrovské, strhující. Posuďte sami.

6. David Krakauer a Mazel Tov Cocktail Party

Bylo snad i potměšilým dramaturgickým nápadem nechat festival na koncertním pódiu v Heineparku zakončovat newyorským projektem vedeným jednou z hlavních postav legendárních Klezmatics, newyorské jazz-folkové kapely oslavující dědictví hudební kultury evropských židů. Samozřejmě se vznášelo ve vzduchu, jak se festival vyrovná s obludným počínáním státu Izrael v Gaze a zcela nemístnými reakcemi Německa na jeho kritiku.

Jak se bude chovat zdejší vždy tak okouzlující publikum? Jeli jsme do Rudolstadtu v tomto ohledu s jistými obavami.

Jerome Harris, Mazel Tov Cocktail Party, Rudolstadt 2024. Foto Jakub Patočka, DR

Ale nic zarmucujícího se nestalo. Publikum akceptovalo mnohé a festivalovou dramaturgií patrně i zamýšlené projevy solidarity s Palestinci, ale stejně tak se dbalo o to, aby se skvělé židovské kultuře, dnes tak ponižované chováním státu Izrael, dostalo spravedlivě příznivého přijetí.

Koncert mimořádného Krakauerova projektu Mazel Tov Cocktail Party tu sehrál právě takovouto roli. A obsahoval i letošní možný úplný vrchol festivalu.

V koncertu multikulturního souboru prolétajícího soustavně hudebně nejméně čtyřmi světadíly a nespočetnými žánry od čtverylky přes perské lidové motivy po polku, kde se v hlavních rolích vedle Krakauera střídaly zejména obě energické ženy, se najednou vše zklidnilo a scéna se otevřela pro baskytaristu, postaršího drobného černocha Jeroma Harrise.

Najednou začal uhrančivým způsobem zpívat prastarou baladu Wayfaring Stranger, o které Krakauer při krátkém entré tvrdil, že se v ní schází arabská, evropská i americká tradice. Každopádně známa je v mnoha podáních, z nichž za ta klasická se asi pokládají verze Johnnyho CasheJoan Baezové.

***

Nicméně jako k finále své fenomenální, neokázale intimní nové desky Cestou k naději se k ní uchýlil i náš přítel, autor a jeden z dřívějších moravských účinkujících v Rudolstadtu Jiří Plocek. Píseň, která má kořeny v sedmnáctém století v Německu, vypráví o pouti utrápené duše životem za nadějí — odtud snad i titul Plockova alba. Křtít je bude v pondělí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, jež právě začínají a jež jsou jedinou akcí, kde lze u nás zažít alespoň něco z toho, za čím jezdíváme do Rudolstadtu.

Jako takoví wayfaring strangers se mnozí rok co rok vracíme do místa, jež se tak úzkostlivě vyhýbá jakémukoli kompromisu s komercí, tak jako se lidé minulosti každoročně vypravovali na pouť. Pro mnohé z nás se onen čas trávený v Rudolstadtu už stal skutečně čímsi posvátným. Jako vždy se koná první prázdninový víkend — příští rok to tedy bude od 3. do 6. července.