Rudolstadtský festival byl letos úspornější, ale o nic méně okouzlující
Jakub PatočkaRudolstadtský festival zůstává fascinující oslavou živé hudby celého světa a slavností tvůrčího života ve svobodě a pluralitě. Oč byl letošní ročník úspornější, o to více to snad svému publiku umožňoval prožít.
Nelze to zakrývat — jedna z dozajista nejpěknějších a nejdosažitelnějších letních hudebních akcí Čechům, rudolstadtský festival živé hudby, letos snad poprvé působil dojmem, jako by i on sám neodolával zubu staří. Možná to bylo dáno jen tím, že letošní ročník festivalu, který vždy nabízí ve velkorysém formátu zcela ojedinělý průřez rozmanitými přístupy k lidové hudbě ze všech koutů světa, a nadto soustředěnou pozornost věnuje představení hudební krajiny v jedné vybrané zemi, se letos takto zaměřil na samo Německo.
To oproti loňské Kubě či na příští rok plánovanému Mali nepůsobilo tak atraktivně. Možná prostě jen organizátoři chtěli letošním ročníkem vyrovnat drtivě zápornou hospodářskou bilanci dvou let, kdy se festival nekonal vinou covidu.
Každopádně koncertů na velkých scénách bylo oproti minulým ročníkům méně, v programu bylo méně atraktivních účinkujících a publikum letos poprvé nepůsobilo ani tak multigeneračně jako opravdu spíše seniorně, ač — abychom nevytvářeli zavádějící obraz — je třeba říct, že i letos tu mezi návštěvníky bylo příslušníků mladších ročníků a dětí stále dost.
Buď jak buď, přes dílčí ústupky snad o to víc fascinuje, že i letos festival nabízel program, kterému se nic, nač se můžete vypravit v českých zemích, ani zdaleka nevyrovná. A samo kouzlo pobytu na festivalu nebylo v ničem menší: opět bylo vyprodáno a lidem se tu vedlo tak, jak se v lepších časech snad budeme mít všichni.
Jezdí se sem ovšem za hudbou, takže opět našim čtenářům nabídneme malý výběr z prvotřídní rudolstadtskou dramaturgií prověřené kvality. Festival znovu nabídl řadu unikátních pamětihodných koncertů, a stále platí, že v českých zemích nic ani zdaleka podobného — v takové pestrosti, v takové kvalitě, v takové péči o všechny detaily — zkrátka zažít nelze.
1. Stranger Cole
Legenda reggae Stranger Cole, který bývá označován za autora vůbec první skladby v tomto žánru, a ať už je to, jak chce, jistě není v jeho zájmu to vyvracet, je dnes už starý, dvaaosmdesátiletý, muž. Na pódiu působil ovšem čiperněji než oba v té době ještě platní američtí prezidenští kandidáti.
Člověku se takové srovnání životních příběhů maně vedralo na mysl. Tady Stranger má dobrou kapelu, objíždí s ní svět, vyzařuje štěstí z toho, jak se mu podařil život. Namísto šíření obav či nenávisti vystupuje s výborným bandem složeným z hudebníků ve věku jeho dětí, vnoučat a pravnoučat. A s nimi rozdává radost.
Tohle je to údajně vůbec první reggae.
2. Iva Bittová
Do Rudolstadtu jezdím bez jednoho roku čtvrt století a po celou dobu jsem přesvědčen, že Iva Bittová je jednou z mála postav české hudby, která může zdejšímu náročnému, byť velmi laskavému publiku nabídnout cosi pamětihodného. Vidět koncert, na němž ji doprovázel její syn Toník, v rudolstadtském kostele bylo tudíž splněním letitého snu.