Zpívá charismatickým zvučným hlasem, který mu místy „ujíždí“ do nezaměnitelné hrdelní polohy. Řeže do kytary a pak na ni oduševněle drnká, při čemž pohazuje havraními kudrlinkami, které mu spadají pod široká svalnatá ramena. Úzké tmavé kalhoty, tričko s třásněmi, chvíli zamyšlený výraz a oči plné ohně, chvíli nenucený úsměv a oči štěněte.

Z hlediska marketingu je egyptský hudebník Ramy Essam ideální produkt. Vypadá skvěle, má jiskru, dobře hraje i zpívá a má za sebou silný příběh. Ale i když to tak občas nevypadá, ne vše se naštěstí řídí vypočítanou reklamou, ne vše je designový produkt a ne vše a všichni se dají koupit.

Na světě žijí miliony lidí, kteří se sami rozhodli, kým chtějí být, a o čem chtějí svým životním příběhem, svou prací a tvorbou vypovídat. I když to pro ně byla ona pověstná delší, zato horší cesta. To je i případ Ramyho Essama. Hudebníka, který dal hlas arabskému jaru v Egyptě, za což se mu rodná země odvděčila mučením a následně životem v exilu.

Narodil se v roce 1987 ve městě Mansoura do smýšlením otevřené, byť tradičně uspořádané rodiny. Dětství a období dospívání trávil chozením do školy a hraním fotbalu. V něm jako chlapec viděl svou budoucnost.

Kytaru vzal do ruky poprvé v sedmnácti letech, inspirován svými múzičtějšími sourozenci. Rychle zjistil, že mu hraní jde a že umí i zpívat. Od té chvíle už kytaru neodložil a začal hrát a skládat milostné písně.

V roce 2011 mu bylo mu dvacet čtyři let. Egyptský prezident Husní Mubarak byl u moci ještě o šest let déle. Ramy Essam a jeho vrstevníci nepoznali jinou než Mubarakovu vládu. V lednu tohoto roku se ale jejich životy změnily.

Mladík, který dal hlas lidem, jež nebylo slyšet

25. ledna 2011 začala v Egyptě revoluce. Nejprve to vypadalo jako protest proti dlouho trvajícím problémům s policejním násilím. Na mnoha místech země vyšli nejdříve zejména mladí lidé do ulic. Posléze se demonstrovalo kvůli všeobecné nespokojenosti se zavedenými společenskými a politickými pořádky. A přidávalo se více a více lidí.

„Jako první jel do Káhiry na demonstraci můj bratr, to on byl z nás dvou ten aktivista. Sám jsem se do té doby nezúčastnil nikdy žádného protestu. Vrátil se s vykulenýma očima, že se děje něco zásadního,“ líčí Ramy Essam, pohodlně usazený v křesle knihovny durynského města Rudolstadt, kde jej v hodinovém pořadu zpovídá hudební publicista a jeden z otců zakladatelů zdejšího proslaveného hudebního festivalu Michael Kleff.

Na další svolanou demonstraci, 28. ledna, se už Ramy vypravil taky. „Dost jsem váhal, zda s sebou brát kytaru, byla pro mě něco jako moje dítě. První demonstraci provázely potyčky, bál jsem se, aby nepřišla k újmě,“ vysvětluje. Kytaru si nakonec vzal, čímž uzavřel ve svém životě kapitolu Ramy-student architektury a započal kapitolu Ramy-revolucionář.

Na náměstí Osvobození, známém také jako náměstí Tahrír, si brzy uvědomil, že protestům něco chybí. Možná mu tehdy připadaly dokonce nudné. Sedl si na chvíli stranou a inspirován hesly a pokřiky, které dav skandoval, napsal jednoduchou píseň s názvem Irhal (Odejděte).

S kytarou se vyškrábal na pódium a zahrál. Zoufalou a frustrovanou veřejnost obdařil jednotným hlasem. Od té chvíle už hrát nepřestal. Složil píseň egyptské revoluce, která — protože revoluce skončila poražená — přežila dodnes. Jen se v ní střídají jména nepopulárních vůdců.

Po Mubarakovi se v ní zpívalo proti jeho následovníkovi, vojenskému vůdci Muhammadu Tantávímu. Když moc převzalo ve volbách 2012 Muslimské bratrstvo, zpívalo se zas proti prezidentu Muhammadu Mursím. A po vojenském povstání v roce 2013 a pochybných volbách, které se sedmadevadesáti procenty hlasů vyhrál Sísí, bylo vystaráno o další výměnu jména za jméno.

Píseň se posléze dostala ve výběru britského časopisu Time Out na třetí místo ze stovky písní, které změnily historii. Po dvoutýdenních protestech nenáviděný vládce Egypta Mukabark rezignoval na svou funkci. Pro Ramyho a egyptské obyvatelstvo to vypadalo jako splnění neuvěřitelného snu. Zdálo se, že revoluce zvítězila.

Nebyla to však pravda a na starých pořádcích se ve skutečnosti nemělo nic měnit. „Média naše protesty rámovala jako střet lidí s Mubarakem. Tím, že odstoupil, jako by se vše vyřešilo. Lidi ztratili energii znovu vyjít do ulic,“ vzpomíná muzikant.

„Demonstrovalo se za úplně základní věci, za svobodu, minimální mzdu a za to, aby bylo co jíst. Chybělo organizované hnutí se seznamem politických požadavků, chyběl nám vůdce. Pro armádu pak bylo velice snadné rozdělit nás,“ pokračuje.

Mladík, který s kytarou rozezpíval celé ohromné náměstí Tahrír, respektive celý národ, samozřejmě ale neunikl odvetě. Měsíc po Mubarakově rezignaci zatkli Ramyho Essama vojáci. Mučili jej zřejmě až osm hodin — většinu z nich vytěsnil z paměti. Bili ho, pálili elektrickými paralyzéry, trhali mu vlasy. „Ještě několik let poté jsme se stříhal pravidelně co dva týdny, bál jsme se mít vlasy,“ pověděl například časopisu New Yorker.

Vyrovnat se s traumatizujícím zážitkem vyžadovalo svůj čas. Rok v sobě nosil zlobu, kterou se mu ale podařilo překonat. „Tvář hlavního důstojníka si pamatuji úplně zřetelně, ale dnes už vím, že kdybych jej potkal, nebudu mít žádné nutkání se mu mstít. Je to pryč,“ odpovídá gándhíovsky Ramy na otázku, zda nezanevřel na lidi a dobro v nich.

Stejně tak je pryč strach z vlasů, které se naopak staly jedním z charakteristických prvků jeho osobnosti. Svobodné, dlouhé, neposlušné, divoké. „Kudrnaté jsou nejlepší,“ říká s rošťáckým úsměvem. Nejen při koncertě je vidět, že si je užívá.

Z centra dění na okraj

Jako autor revoluční písně získal Ramy popularitu a respekt. Koncertoval po celé zemi, zpíval angažované politické písně, kritizoval vládnoucí režimy a armádu. Prohluboval své povědomí o lidských právech a degradaci přírody, aby to vše uplatnil ve své tvorbě. Úsilí o lepší svět se stalo jeho poselstvím a životní náplní.

Po nástupu Sísího ale jako by mu lidé přestali rozumět. Jako by nechtěli slyšet kritiku vojenského převratu, v němž toužili vidět především osvobození od Muslimského bratrstva. Prostor kolem Ramyho Essama se neustále zmenšoval.

Dost možná ale také proto, že stýkat se s nezastavitelným kverulantem, si mnozí raději dvakrát rozmysleli. Už nehrál ani v podzemních klubech, pozvánek ubývalo a ubývalo, přestěhoval se z Káhiry zpátky do Mansoury.

Množily se také výhrůžky od vojáků. Do třiceti let totiž musí muži v Egyptě nastoupit vojenskou službu. Dávali mu najevo, že si na něj počkají, že mu jeho aktivismus spočítají.

Když se tedy na podzim 2014 naskytla možnost vyjet koncertovat do Helsinek, uviděl v ní životní příležitost. Získal vízum a opustil rodnou zem. Z finské metropole se později přesunul do švédského města Malmö a posléze dostal od švédského království dvouletý vízový pobyt a stipendium na hudební škole.

Ve Švédsku žije dodnes, v mezičase mu však vypršela platnost egyptského pasu, což značně omezilo možnost jeho cestování po světě a uvrhlo jej to tak trochu do vzduchoprázdna. „Kdybych teď přijel do Egypta, abych si vyřídil nový pas, jsem si na sto procent jistý, že by mě zavřeli,“ říká.

Ještě v roce 2011 také obdržel mezinárodní cenu Freemuse, která hájí svobodu uměleckého projevu a kterou jen dva roky před ním obdržel velikán Pete Seeger. Cenu porota udělila Ramymu Essmaovi s odůvodněním, že: „…pokračuje v dlouhé tradici protestních písničkářů, kteří se stali symbolem hnutí za občanská práva a kteří formulují frustraci a naději hudební tvorbou. Podobně jako Pete Seeger, i Ramy ukazuje, že jeden muzikant s jediným nástrojem může být strůjcem změny.“

Od chvíle, kdy žije v Evropě, koncertoval Ramy v mnoha různých zemích. Nahrál benefiční skladbu na podporu uprchlíků s PJ Harvey. Vydal nové, své čtvrté, album s názvem Dopis Radě bezpečnosti OSN, které obsahuje i píseň, jejíž slova napsal vězněný Ramyho přítel, egyptský básník Galal el Behairy. Zastává se v ní práv žen a vězeňkyň.

Lyrickou a explicitně protirežimní skladbu Ramy nahrál společně s libanonskou raperkou Malikah. Klip stojí za to vidět i proto, že jej provází anglické titulky. Zatímco světová kritika Ramyho práci v exilu uznává, on sám nepustil ze zřetele dění ve své vlasti, která, jako by mu přes hranice a prostřednictvím YouTube naslouchala ochotněji než tváří v tvář.

Příchod syna, bezpečí a zázemí, kterého se mu nyní dostává, nepřemazaly Ramyho hlavní touhu: aby se v Egyptě žilo lépe všem. Stále věří, že se tam brzy bude moct vrátit. Svého přítele Galala na dálku podporuje internetovou kampaní za jeho osvobození, k níž může přidat svůj podpis každý. Letos v únoru vydal novou píseň, která je další jeho zhudebněnou básní.

Jmenuje se Balaha (Hloupost) a Ramy si dal na jejím zveřejnění záležet. Je — nepřekvapivě — namířená proti současnému režimu. Chtěl, aby Sísiho rozzuřila, což se pravděpodobně i povedlo.

Píseň slyšely miliony lidí, virálně se šířila přes internet, odsoudila ji egyptská konzervativní média. Zpívá se v ní například: Přivlastnili si naši půdu a slíbili nám hrozny / Sebrali nám Nil a dali nám vodovodní kohoutky / Vykopali kanál, ale byla to jen past / Aby nás pak nečekaně okradli i o peníze.

Myslím, že jsem dnes lepší člověk

Vzácnou vlastností Ramyho Essama je jeho otevřenost v sebereflexi. Sedí v křesle rudolstadské knihovny a přemítavě vypráví, že k řadě svých liberálních názorů se musel postupně, díky muzice a díky svému politické a veřejnému angažmá, propracovat.

„Hudba jako taková nic nezmění, ale může změnit lidi. Je to nástroj, jak mluvit k lidem a v jejich jménu. Snad každý má sny, představy, myšlenky. Ale většina je neumí vyjádřit. Hudba jim může pomoct, může promluvit jejich hlasem. Může spojovat ty, kteří spolu nemají nic společného. Revoluce přivedla na jedno místo lidi, kteří by se nikdy v životě ani nepotkali jen proto, jak je egyptská společnost uspořádaná. A tihle lidé spolu všichni zpívali stejnou píseň. Je úžasné, že hudba něco takového dokáže. Já sám myslím, že jsem díky hudbě lepší člověk,“ odpovídá na otázku, co dnes může změnit hudba.

Reflektuje také svůj vztah k ženským právům, což je pro něj evidentně jedno z klíčových témat. „Vždy jsem měl se vztahem k ženám, který v naší kultuře převažuje, problém, ale byl jsem v tom vychován. Mám maminku a sestru, které miluju. Nelíbilo se mi, že se automaticky předpokládá, jak mají správně žít. Strašně bych si například přál vidět maminku chodit do práce a realizovat se jinak než péčí o nás. Chtěl bych, aby měla svůj život, aby nežila jen životem své rodiny. Přičemž platí, že zažít ženu v roli matky je jedna z nejlepších zkušeností, které jsem byl v životě vystaven,“ vysvětluje.

Podobně mluví o své sestře, vůči níž projevuje lítost v tom smyslu, že si zkrátka nemohla mládí užívat v takové míře svobody jako on. Vždy měla jasná pravidla a hranice.

Sedm let po revoluci, tvrdí Ramy Essam, si podstatná část egyptského obyvatelstva myslí, že za Mukaraka bylo lépe, že společnost je rozdělena na liberály ve velkých městech a venkovské obyvatelstvo, které vzalo za vděk Sísího vojenskou vládou pevné ruky. „Jenomže spoléhat se na armádu je cesta, jak se stát další Libyí či Sýrií,“ dodává.

Vidíme před sebou mladého člověka, který mohl pravděpodobně žít zajištěný a poklidný život v zemi, ve své vlasti, kde je něco takového pro většinu nedosažitelným snem. Vzdal se kariéry architekta — přičemž každá země potřebuje dobré architekty — pro něco, co jej samého přesahuje. Lidé s příběhem, jako je ten Ramyho Essama a jeho méně známých egyptských přátel, jsou nepochybně nositeli toho, díky čemu se lidé v Evropě i všude jinde posouvali dějinami vpřed. Ať už se rozhodovali srdcem či rozumem, nedokázali by to, kdyby neodsunuli sebe sama do pozadí.