Zpívá charismatickým zvučným hlasem, který mu místy „ujíždí“ do nezaměnitelné hrdelní polohy. Řeže do kytary a pak na ni oduševněle drnká, při čemž pohazuje havraními kudrlinkami, které mu spadají pod široká svalnatá ramena. Úzké tmavé kalhoty, tričko s třásněmi, chvíli zamyšlený výraz a oči plné ohně, chvíli nenucený úsměv a oči štěněte.

Z hlediska marketingu je egyptský hudebník Ramy Essam ideální produkt. Vypadá skvěle, má jiskru, dobře hraje i zpívá a má za sebou silný příběh. Ale i když to tak občas nevypadá, ne vše se naštěstí řídí vypočítanou reklamou, ne vše je designový produkt a ne vše a všichni se dají koupit.

Na světě žijí miliony lidí, kteří se sami rozhodli, kým chtějí být, a o čem chtějí svým životním příběhem, svou prací a tvorbou vypovídat. I když to pro ně byla ona pověstná delší, zato horší cesta. To je i případ Ramyho Essama. Hudebníka, který dal hlas arabskému jaru v Egyptě, za což se mu rodná země odvděčila mučením a následně životem v exilu.

Narodil se v roce 1987 ve městě Mansoura do smýšlením otevřené, byť tradičně uspořádané rodiny. Dětství a období dospívání trávil chozením do školy a hraním fotbalu. V něm jako chlapec viděl svou budoucnost.

Kytaru vzal do ruky poprvé v sedmnácti letech, inspirován svými múzičtějšími sourozenci. Rychle zjistil, že mu hraní jde a že umí i zpívat. Od té chvíle už kytaru neodložil a začal hrát a skládat milostné písně.

V roce 2011 mu bylo mu dvacet čtyři let. Egyptský prezident Husní Mubarak byl u moci ještě o šest let déle. Ramy Essam a jeho vrstevníci nepoznali jinou než Mubarakovu vládu. V lednu tohoto roku se ale jejich životy změnily.

Mladík, který dal hlas lidem, jež nebylo slyšet

25. ledna 2011 začala v Egyptě revoluce. Nejprve to vypadalo jako protest proti dlouho trvajícím problémům s policejním násilím. Na mnoha místech země vyšli nejdříve zejména mladí lidé do ulic. Posléze se demonstrovalo kvůli všeobecné nespokojenosti se zavedenými společenskými a politickými pořádky. A přidávalo se více a více lidí.

„Jako první jel do Káhiry na demonstraci můj bratr, to on byl z nás dvou ten aktivista. Sám jsem se do té doby nezúčastnil nikdy žádného protestu. Vrátil se s vykulenýma očima, že se děje něco zásadního,“ líčí Ramy Essam, pohodlně usazený v křesle knihovny durynského města Rudolstadt, kde jej v hodinovém pořadu zpovídá hudební publicista a jeden z otců zakladatelů zdejšího proslaveného hudebního festivalu Michael Kleff.

Na další svolanou demonstraci, 28. ledna, se už Ramy vypravil taky. „Dost jsem váhal, zda s sebou brát kytaru, byla pro mě něco jako moje dítě. První demonstraci provázely potyčky, bál jsem se, aby nepřišla k újmě,“ vysvětluje. Kytaru si nakonec vzal, čímž uzavřel ve svém životě kapitolu Ramy-student architektury a započal kapitolu Ramy-revolucionář.

Na náměstí Osvobození, známém také jako náměstí Tahrír, si brzy uvědomil, že protestům něco chybí. Možná mu tehdy připadaly dokonce nudné. Sedl si na chvíli stranou a inspirován hesly a pokřiky, které dav skandoval, napsal jednoduchou píseň s názvem Irhal (Odejděte).

S kytarou se vyškrábal na pódium a zahrál. Zoufalou a frustrovanou veřejnost obdařil jednotným hlasem. Od té chvíle už hrát nepřestal. Složil píseň egyptské revoluce, která — protože revoluce skončila poražená — přežila dodnes. Jen se v ní střídají jména nepopulárních vůdců.