Rudolstadtské štěstí 2018: návrat politického písničkářství

Rudolstadtský festival je od svého vzniku bezprostředně po pádu berlínské zdi odrazem trendů ve světové a folkové hudbě. Do letošního ročníku se promítl ve světě vzrůstající neklid; festival byl političtější než kdy dřív.

Jakub_cb

Jakub Patočka

14.07.2018 16:39

O rudolstadtském festivalu folkové a etnické hudby tu píšeme prakticky každoročně. Navzdory různým snahám o jeho napodobení – k inspiraci se hlásí i ostravské Colours – se mu u nás opravdu nic ani vzdáleně neblíží. Do Rudolstadtu se nejezdí zažít jen hudba, i když jí tu patří samozřejmě ústřední úloha.

Rudolstadtský festival je do detailu promýšlený celek, jedinečné prostředí, pečliví a k maličkostem pozorní pořadatelé, samozřejmostí je dokonalá absence jakékoli obtížné komerce. Podstatou festivalu ovšem dotváří také jedinečné, dnes už čtyřgenerační, obecenstvo, které – věřím – přijíždí stejně tak kvůli hudbě jako kvůli opojné atmosféře, prožitku sounáležitosti. Jak s oblibou říkávám, jezdí se sem zažít, jak bude svět vypadat všude a pořád, až v něm zvítězí sociálně-ekologické hnutí.

Jenomže k tomu jako by dnes bylo dál než v roce 1990, kdy se festival zrodil na troskách berlínské zdi a starého folkloristického rudolstadtského festivalu, na nějž do jednoho z nejzápadnějších cípů NDR jezdívaly soubory typu Moravanky představovat „folklór“ z celého bývalého „tábora míru“. Po celém světě se vzmáhá vlna reakčního populismu, rasismu, kmenovosti a identitářství přímo směřující proti emancipačním myšlenkám o svobodě a rovnosti pro všechny, jež vždy nalézaly svůj silný odraz v hudbě. Právě k jejímu dědictví se ovšem rusodlstadtský festival bez vytáček hlásí.

Vedle kompletního průřezu světovou scénou a různých přístupů k lidové hudbě od jazzu přes konzervativní rekonstrukce tradičních postupů až po rock či rap se tu každoročně větší pozornost věnuje jedné zemi – tou bylo letos Estonsko. Dřívější bloky věnované konkrétnímu nástroji ale už před pár lety nahradily tématické celky. A ten letošní byl právě věnován protestním písním – pod mottem z Guthrieho písně This land is here for you and me.

Bella Ciao
Téma protestních, zejména dělnických (bylo přece i dvě stě let Marxe) písní se v programu odrazilo řadou momentů, konala se celodenní konference, několik besed, dílen. Festival vydal i zvláštní CD s nahrávkami od Paula Robesona – nazpíval pár veršů i německy! – až po současné interprety, z nichž několik se sešlo i přímo na festivalu.

Společného koncertu se účastnilo šest kapel, z nichž každá měla v rámci festivalu i své vlastní vystoupení. Písničáře Hanse-Eckardta Wenzela, německou legendu s kořeny v protestní kultuře ještě v NDR, a Ramyho Essama, hlas egyptského protestního hnutí, jehož osobní profil vydáme zanedlouho, doplňovaly tři kapely: nejnovější přírůstek k skvělé tradici irského folku dublinský Lankum a dva projekty, u nichž se zastavíme o krapet podrobněji.

Polská Hańba zosobňuje snad vše, co tak postrádáme v české hudbě. Neokázalou hudební kvalitu, nebojácný politický obsah, nasazení, odvahu k nekonformnosti a vynikající nápad. Hoši hrají jako o život sociální, politické texty z předválečného Polska. Basovou linku obstarává tuba (v Rudoldstadtu měli podle mě dokonce bombardón), k tomu banjo, tahačka, rytmika a exaltovaný zpěv. Ničemu se to nepodobá a je to tak dobré, že koncert z ulice v Katowicích do svého vysílání zařadila i kultovní seattlská stanice KEXP.

Italský projekt Bellaciao je už čtyři roky starý. Vznikl k padesátému výročí prvního uvedení programu Bella Ciao, který v roce 1964 stál u zrodu italského folkového obrození Nuovo Canzioniere Italiano. K připomenutí události se v roce 2014 sešla u společného projektu Bella Ciao sedmička skvělých hudebníků, mezi nimi trojice prvotřídních zpěvaček. Jak řekl při jejich představování duchovní otec projektu Riccardo Tesi: „Se zpěvačkami tu máme trochu problém, neboť jejich hlasy spadají pod ochranu UNESCO.“

Band zpívá samozřejmě Bella Ciao v obou verzích, ale také spoustu dalších starých písní, které provázely sociální a protifašistické hnutí v Itálii. Mezi nimi skvělou feministickou oslavu odborů La Lega z konce 19. století:

Ačkoli jsme ženy
Z ničeho nemáme strach
Z lásky k našim dětem
Z lásky k našim dětem

Ačkoli jsme ženy
Z ničeho nemáme strach
Z lásky k našim dětem
Daly jsme se k odborům





Namibian Tales
Jedním z nejskvělejších pokusů o hudební propojování tradice a moderny je dozajista projekt v Amsterdamu žijící hudebnice namibijského původu Shishani. Vypravila se pátrat do své domoviny (sama se v Namibii narodila) s málo prozkoumanou tradiční hudbou a své poklady našla v poušti Kalahari mezi Křováky (Sany), nejstaršími původními obyvateli jižní půle Afriky.

Uchvácena jejich zpěvem, provázeným tleskáním a charakteristicky mlaskavými zvuky, získala ke spolupráci kvartet čtyř tetiček a přivezla za nimi svou čtveřici muzikantů vybraných z pestré amsterdamské scény, poučených jazzem či soulem. Na cello hraje Maďar Bence Huszár, na mbiru a koru Němka Debby Korfmacherová, perkuse obstarává Sjahin During, Holanďan s kořeny v Turecku, hudebně vzdělávaný od Blízkého východu po Kubu. Někde s kapelou hraje ještě Afron Nyambali na basu.

Tak vznikla nahrávka Namibian Tales, kterou Shishani v Rudolstadtu v rámci pouhých sedmi koncertů na evropské půdě představila i se svými čtyřmi dámami z pouště Kalahari. Je to pamětihodná hudba, zvláštního kouzla a síly.




Graham Nash
Rudolstadtský festival, kdykoli jen může hlásí se k tradici folkového písničkářství, k jeho zlatému období v 60. letech i ke všemu, co jim přecházelo. Před několika lety se tu konalo vystoupení Arla Guthrieho se smyfonickým orchestrem. Dcera Woodieho Guthrieho Nora je na festivalu pravidelnou čestnou návštěvnicí.

Vystoupení Grahama Nashe, součást legendárního folkrockového seskupení Crosby, Stills, Nash and Young, bylo ovšem víc než jen poctou legendě. Když před dvěma lety po velmi dlouhé době vydal Graham Nash sólové album, byl hostem i v show Stephena Colberta. I jeho dnešní hudba má svou sílu, byť její část čerpá z příběhu svého autora.

Samozřejmě Nash je dnes už ve věku, kdy dosti bilancuje, takže ve svém repertoáru má i hit Bus Stop ze svých nejranějších začátků s Hollies. Při koncertu v Rudolstadtu ho kromě obvyklého partnera kytaristy Shana Fontayna, doprovázel u kláves usazený Todd Caldwell, oba současně obstarávající při zpěvu harmonie, charakteristické pro nejslavnější band, jehož byl Nash během své kariéry součástí.

Bylo výborné vidět ho naživo. Své spoluhráče představil s mnoha poctami (Shane hrával i se Springsteenem či se Stingem). Něžně zavzpomínal na svou dávnou lásku Joni Mitchell, která se dle jeho slov snad dává po vážném úrazu dohromady (nevěděl jsem, že píseň Our House napsal pro ni). Složil hold nejúžasnější kapele všech dob, kterou podle něj nejspíš nikdo nikdy nepřekoná a která začínala ve stejném kraji a ve stejnou dobu jako on (zahrál doslova analytickou verzi skvostné písně A Day in Life).

A dával najevo, že ani v nejmenším neopustil svou aktivistickou náturu, díky níž se v minulosti účastnil skvělých muzikantských protestů proti jádru. Zde ji ale připomněl hlavně v hitech z repertoáru CSNY: Chicago a Ohio.

Jak dokáže i ve svých pětasedmdesáti pořád svou hudbou i zpěvem potěšit, si můžete zkontrolovat na dva roky starém videu z jednoho z nejpůvabnějších hudebních programů na webu: Tiny Desk Concert v National Public Radio.




Sorbian Art Trio
Tak jako rudolstadtští prokazují úctu legendám, starají se o muzikanty v úplných počátcích své dráhy. Své místo v programu má pečlivě navybíraná pouliční hudba. Takřka padesátka kapel se během festivalu střídá na malých pódiích rozesetých po celém městečku. Hlavní program odehrávající se současně na šesti až osmi velkých scénách, ale bývá nabitý tak, že málokdy dovolí na delší čas se u některých z pouličních muzikantů zastavit.

Slovo „pouliční muzikant“ přitom není úplně přesné. Jedná se spíše o začínající projekty, s prvním vlastními silami vydanými cédéčkem, nebo i bez něj, pro něž je to příležitost přijít do kontaktu s vnímavým publikem, v němž je jistě nemálo provozovatelů různých malých scén či klubů.

Nepředstavují se tu tedy jen mladé německé kapely, byť tvoří jasnou většinu, ale také projekty, které by se třeba chtěly i v Německu prosadit. Mezi projekty s názvy jako Dingoes Ate My Baby, Drumstein, Mahlukat či Urbans Turbans se tak vyskytovali i muzikanti z Rakouka, Švýcarska, Finska, Španělska, Polska či Maďarska. Každopádně je to od velkého festivalu se statusem legendy sympatická péče o kořeny živé hudební scény.

Díky příznivé shodě okolností, zejména vhodnému času jsme mohli strávit hodinu na hlavní třídě s lužickosrbským triem mládenců, které ze všeho nejvíc asi připomíná něco jako budyšínský Urband. Repertoár je eklektický, zahrnuje Here Comes The Sun, zpívá se lužickosrbsky, německy, anglicky, hlas občas trochu ujede, ale je to celé velmi milé a zábavné, s účinkem pro nás umocněným jazykem malého blízkého národa.

Hoši nemají cédéčko, ani nahrávky na YT. Ale navzdory nízké kvalitě následujícího videa vytaženého z hlubin FB ta radost, posoudíte sami, je nakažlivá...




Le Vent Du Nord
Kapela, jejíž název česky znamená Severní vítr, má dnes pevné postavení v quebecké hudbě, silně inspirované lidovou tradicí Bretaně či Irska, zpívané samo sebou francouzsky. Kromě instrumentálního mistrovství všichni skvěle zpívají.

Jejich hudba pádí jako horská bystřina, jen tu a tam zvolní v tůni zádumčivé balady. K tomu všemu si užijete vynikající zvuk charakteristického podupávání na ozvučené desky.

Le Vent Du Nord vydal osm alb, chystá deváté, je ověnčen množstvím cen. Jejich strhující koncert na terase Heidecksburgu byl jistě jedním za zážitků letošního roku; co vám budu povídat, tančily i ženy ve frontě na toaletu.

V Rudolstadtu vystupovali také ve společném projektu Solo se spřízněným bandem De Temps Antan, podobného zaměření, byť s prozatím ne tak bohatou historií. Když se Solo rozjede, vypadá to pak takto; žíně lítají ze smyčce:



Le Vent Du Nord si můžeme, byť ne zcela charakteristicky, přiblížit i kouzelným klipem, které vydal jako promo ke svému albu před třemi lety, k ryze vokálnímu číslu Pochod Irokézů.




Fatoumata Diawara
Rudolstadtský festival začíná vždy první čtvrtek v červenci a trvá do nedělního večera. Když se ročník vydaří tak mimořádně jako ten letošní, máte za sebou v neděli odpoledne osmnáct koncertů, z nichž žádný vás nezklamal a některé byste si chtěli pamatovat vteřinu po vteřině do konce života.

V takovém stavu úplného uspokojení a mírné euforie pak přijdete do Heineho parku, kde právě v neděli v šest odpoledne na velkém pódiu zrovna spouští jedna z největších postav současné africké hudby Fatoumata Diawara představení zcela výjimečné i na zdejší, tak vysoko nastavené poměry. Dokonale seskládaná kapela se volně přesouvá od jazzrocku, přes funk – došlo i na standard Stevieho Wondera Higher Ground, zahraný ale v syrovější verzi, jako by inspirované zdejším patnáct let starým vystoupením Ellen McIlwaineové – až po pevnou kotvu v malijském blues.

Fatou sama na pódiu křepčí jako teenager, herecké začátky nezapře. Střídá akustickou a elektrickou kytaru, rozdává radost a úsměvy, jako by se, což několikrát sama prohlásí, mezi lidmi tady cítila zvlášť dobře.

Sám dobře vím proč, ale jak to mohla ona sama tak rychle poznat? Pár metrů ode mě v parku křepčí skupinka, kterou jsem s sebou vzala pečovatelka z ústavu pro duševně nemocné. Poskakují a třepotají se úplně mimo rytmus, ale jejich štěstí je dětsky nakažlivé.

Když koncert skončil, vypravila se Fatou sama, žena, která zpívala s Paulem McCartneym či Omarou Portuondo a nahrávala s Herbiem Hancockem, Bobbym Womackem nebo Mulatu Astatkem, mezi obecenstvo, se všemi zdraví, prodává a podepisuje svoje cédečka, dětem do nich kreslí srdíčka a s každým se ochotně fotí, dokud ji konečně neodtáhne její už netrpělivá produkce.

A protože, jak říká, ze všeho nejdůležitější je rozdávat štěstí, radost a lásku, rozloučíme se s ní i s letošním rudolstatdtským festivalem její písní věnovanou uprchlíkům.




Aspoň trošku podobnou atmosféru a druh hudby, zatím bez onoho ničím neskrývaného politického náboje, u nás můžete v malém zažít na Folkových prázdninách, které se konají rok co rok na přelomu července a srpna v Náměšti nad Oslavou. Jako každoročně i letos se program s rudolstadtským v pár položkách kryje, navíc pořadatelé vynikají i pronikavou dramaturgií, pokud jde o domácí scénu a dost svědomitě se snaží udržovat festivalu domácký, rodinný charakter.

Příští ročník Rudolstadského festivalu se koná od 4. do 7. července 2019. Zaměřen bude na Írán, což ale znamená, že umělci odsud obstarají zhruba pět procent programu. Do Rudolstadtu je z Prahy blíž než do Ostravy.

Některé z koncertů letošního ročníku bude vysílat německé rádio Deutschlandfunk Kultur, jehož živé vysílání si lze pustit z internetu. Například 13. srpna v 8 večer si tu lze poslechnout zde tak vychválený koncert Fatoumaty Diawary. A 22. října ve stejný čas Grahama Nashe.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 15.Července 2018, 14:09:43

To muzikální cítění příslušníků "přírodních národů" má v sobě opravdu něco neskutečně, až přímo magicky prapůvodního a spontánního, co se my "bílí" většinou jenom marně snažíme napodobit (jak je zřetelně znát například z toho - ač o sobě sympatického - pokusu té quebecké skupiny s tím Pochodem Irokézů; je zcela jasně cítit, že tohle opravdu není a nemůže být originál).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Neděle, 15.Července 2018, 16:32:58

Nedá se myslím říct, že hudba Le Vent du Nord není originál. Své evropské kořeny ctí a rozvíjí způsobem, který mě zaujal, ať už u toho stojí na pódiu anebo kráčí starou zemí Irokézů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 16.Července 2018, 11:09:8

Já opravdu nechci tvrdit že by tato skupina hrála nějak špatně nebo že by neměla svůj vlastní autentický či originální hudební výraz a projev.

Ale v tomto konkrétním případě - já ovšem nevím jestli se opravdu snažili ty irokézké zpěvy napodobit, anebo si je vzali pro daný případ jenom jako volnou inspiraci, v tom druhém případě by bylo možno říci budiž, při volné tvorbě je možno nechat se inspirovat vším možným; ale trvám na tom že autentické indiánské zpěvy jsou něčím principiálně jiným, to je otázka kořenů, to daný hudebník prostě musí mít v sobě, doslova vrozené, se svou vlastní kulturou, tradicí, osobním i rodovým prožitkem. A tak stejně tak jako pro "bílou" ženu je prakticky nemožné zatančit skutečně autenticky tanec afrických žen (anebo třeba i romských), protože to prostě "nemají v krvi", tak stejně tak je krajně obtížné až nemožné pro hudebníka s euroamerickými kořeny vstoupit do způsobu hudebního cítění a projevu jiného etnika. A to především - nutno zdůraznit - etnika svým původem "přírodního", tyhle kořeny jsou stále ještě znát, za tímto životem v divoké přírodě stojí stále ještě zcela jiný prožitek, ne-li už třeba individuální, tak přece jenom stále ještě rodový.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 16.Července 2018, 14:27:55

Podle mne se ta skupina nepokouší napodobovat irokézské zpěvy.
Já se přiznávám, že nic, co by se dalo nazvat autentickými irokézskými zpěvy, neznám, takže jestli jsou v té písni nějaké jejich ozvuky, zůstalo by mi to utajeno. Zato shodně s autorem článku v jejich hudbě konstatuju všeliké folkové vlivy, mající původ v lidové hudbě původně evropské provenience, a to instrumentální, melodické, rytmické i vokální. Znělo-li vám to jejich "tydlidam" jako nápodoba Irokézů, pak mně ne.
Jestliže pro svou skladbu použili název Pochod Irokézů, pak snad proto, aby naznačili, že chodí po zemi, po které chodili původní obyvatelé tohoto teritoria.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.