„První otázka, kterou mi položil, zněla: ‚Jaké to je, žít ve výkladní skříni?‘ Odpověděla jsem, že jsem si to nevybrala.“ Takto paní Madla Vaculíková kdysi vyprávěla o začátku rozhovoru pro noviny. Byla přesná, byla věcná, byla blízko životu a uměla se divit.

K paní Madle Vaculíkové jsem se dostal počátkem devadesátých let v Paříži. Dojeli jsme tam stopem. Vedle katedrály Notre Dame jsme měli půjčený maličký byt od paní Maryšky Pellé, dcery francouzského generála, který býval vrchním velitelem armády Masarykovy republiky. Jeli jsme natáčet s Pavlem Tigridem, Janem Vladislavem a Jiřím Kolářem. Ale odvezli jsme si hlavně paní Madlu.

Jiří Kolář nám řekl, že mu paní Madla Vaculíková píše dopisy, ve kterých ho informuje o dění v Československu a dění vůbec. Že on jí jako odpověď posílá koláže. Že by bylo dobré paní Madlu navštívit a domluvit s ní vydání knížky z této komunikace, kdy jedna strana používá slovo, druhá obraz.

Neřekl to přímo takto, ale bylo jasné, že to má rozmyšlené a v jeho mysli kniha už vyšla. A my to máme zařídit. Byl to trochu kulturní rozkaz. Nevím, zda takováto instituce ještě existuje.

A tak jsme s Petrem Kotykem z Památníku národního písemnictví začali na pár měsíců chodit do Veletržní ulice do bytu Vaculíkových. Seděli jsme v kuchyni a povídali si s paní Madlou. U stolu, do jehož zásuvky si odkládala knihy, které četla, poněvadž domovní prohlídky je tam prý nikdy nenašly, jelikož zásuvky kuchyňského stolu byly pro fízly prý málo nóbl.

Když byl doma pan Vaculík, bylo znát, že není zvyklý nebýt středem pozornosti. Dávali jsme mu s Kotykem najevo, že nechodíme za ním, ale za jeho ženou. Jeho si člověk mohl přečíst, jeho ženu ne.

„Mistr“ si zvykal těžko, ale zvykl si. Ke své ženě choval dobrovolnou úctu. Možná nedobrovolně se podřizoval její klidné, ale o to silnější autoritě. Byla jako dobře zakořeněný, sukovitý strom.

Knížku, která vyšla pod názvem „Drahý pane Kolář“, redigoval a o vydání se postaral Karel Jadrný, který předtím měl v Mnichově exkluzivní exilové nakladatelství Arkýř.