Nad Palachovým hrobem

Ondřej Vaculík

Ondřej Vaculík se zamýšlí, zda dnešní veřejné mínění o pietních oslavách smrti Jana Palacha není protichůdnější než tehdy sama jeho smrt. Jak o ní po půlstoletí přemýšlíme?

Bonmot „když chce někdo bojovat za svoji pravdu, tak pro ni musí žít,“ si prezident Miloš Zeman u příležitosti výročí upálení Jana Palacha nevymyslel, pouze si ho zapamatoval z ledna 1969, kdy se Jan Palach upálil. Nám ho říkala paní učitelka, a tehdy se nám zdál velice případný. Ostatně vyslovovali ho jak reformní komunisté, kteří ještě byli u moci, tak i neostalinisté, kteří se po ní za pomoci sovětské moci a jejích tanků sápali.

Celá společnost měla obavy, aby Palachova smrt vskutku nezapalovala další živé pochodně. Pouze nám patnáctiletým se to zdálo kruté a nepochopitelné, kdežto „ti nahoře“ měli více strach sami o sebe. My Palacha více litovali jako poněkud chudáka sebevraha, který už pro svou pravdu opravdu nemůže bojovat, když nežije…

Dnešní veřejné mínění o pietních oslavách Palachovy smrti je možná protichůdnější než tehdy sama jeho smrt: někdo je hodnotí jako politický kýč smutku, oproti němuž by sám Palach bojoval životem, někteří možná naopak až nyní přišli na to, jak to půlstoletí a současná doba dala jeho chrabrému činu nový smysl, ba další život.

Myslím si, že tehdy jen málokdo věděl to, co nyní vyslovil Tomáš Halík: Do dějin vstoupilo něco, co mělo metafyzický charakter. Že je to opravdu souboj dobra a zla a už to není jenom spor mezi reformními komunisty a neostalinisty, ale že je to něco zásadního, etického, posvátného. — Nicméně dosti kýče, že.

Za pár měsíců už by bylo na protest pozdě. Prvním tajemníkem KSČ byl zvolen Husák, okupace se stala bratrskou pomocí, nastaly čistky. Repro DR

V době, kdy nejslavnější muži, představující vysněnou lidskou tvář komunistického režimu, byli stále u moci, značná část společnosti chovala naděje, že pokud se poněkud ztišíme a ukázníme a ten KAN rozpustíme stejně jako K231, pak snad nedojde k nejhoršímu, Jan Palach už musel vědět — bude to ještě mnohem horší, než kdo tuší: ústupky? — ó kdežpak — poroba skoro naprostá.

Nám patnáctiletým se zdálo, že se upálil předčasně, ale on tak učinil na poslední chvíli. Za tři měsíce, 17. dubna 1969, byl místo Dubčeka prvním tajemníkem KSČ zvolen Husák a o pár měsíců později v rámci „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti od 13. sjezdu KSČ“ se okupace proměnila v „bratrskou a internacionální pomoc“. Tehdy už upalovat se nemělo smysl, protože by se o tom nikdo nedozvěděl… Po stranických čistkách, které postihly minimálně třicet tisíc lidí, už se na odpor proti představitelům nově nastolené zvůle vydali jenom jedinci.

Ačkoli Palachovu dobu, politickou atmosféru, a zejména náladu společnosti dobře vystihly dva filmy: Hořící keř Agnieszky Hollandové i Jan Palach Roberta Sedláčka podle scénáře Evy Kantůrkové, na mě nejmocněji zapůsobil jen několikaminutový autentický rozhovor, který s popáleným Palachem vedla doktorka — psycholožka? — velmi mladistvého hlasu.

Otázky jí bezpochyby podstrčili vyšetřovatelé, jimž šlo o to vydobýt z Palacha, kdo má být další pochodní. A Jan hlasem člověka velmi trpícího klidně sděloval, že další budou a že on si jen z nich vylosoval číslo jedna. — A vidíš, stojí to za to, jak teď strašně trpíš, a nepřežiješ to, za chvíli umřeš, a dokonce tě vykopou i z hrobu, doplňuji já to divné psycholožčino vyptávání a konejšení, proti němuž zafačovaný Jan jen slabě hlesl, že to za to stojí.

Na ten rozhovor jsem v rámci prokrastinace narazil ve zprávách Seznamu, a když jsem se k němu chtěl za pár hodin vrátit, už jsem ho nenašel, někam zmizel. Poprvé jsem pochopil a pocítil, že jiné cesty proti bezmoci a proti násilí, pokud je člověk sám nechce páchat, není. Známá Chestertonova sentence sice zní: „sebevrah pohrdá životem, mučedník smrtí“, ale řekl bych, že Palach se vymyká i tomu mučednictví. Protože na mučedníka se vzpomíná, mučedník už byl, kdežto Palach je. Trvá více, než se nám zdá.

Jarý, naléhavý hlas otázek mladé doktorky — minulost sama. Palachovo popálené sípání prochází časem nepoznamenáno. Dostal jsem chuť začít držet aspoň hladovku, ale nemám kvůli čemu. Nevymyslím žádného požadavku, který by před veřejností za tu hladovku stál. Který by obstál. Aby nebyla vykládána jen jako poněkud přísnější krabičková dieta.

A přesto si myslím, že by se obecně držet měla. Alespoň na podporu Jana Palacha. Je třeba udržet si ho při životě; možná ho budeme znovu potřebovat, když pouhým žitím se nám dobrat pravdy zatím nedaří.

Konec politického kýče nad Palachovým hrobem.

    Diskuse
    JP
    January 26, 2019 v 14.42
    Pokud si dobře vzpomínám, ten rozhovor s Palachem vedla jedna jeho spolužačka. Proto mu také tykala; což by lékařka asi sotva učinila.
    IH
    January 26, 2019 v 16.30
    Poznámka
    S tou paní byl někde nedávno (snad na iDnes) rozhovor. Vyjádřila se tak, že se opravdu měla ptát ve smyslu, aby zjistila možné Palachovy následovatele. Tvrdila, že to (verbálně) odmítla, nicméně v tom duchu ze své vlastní vůle rozhovor vedla. Uvedla, že Jan Palach ji ani mimo záznam doopravdy nepřiznal, že nebyl s nikým domluven. Co se týče toho tykání, paní, dnes pětaosmdesátiletá, řekla, že měla tehdy hlas šestnáctileté a Palach, který neviděl, ji spontánně od začátku tykal, tak to opětovala a říkala mu Honzíku.
    JP
    January 27, 2019 v 12.30
    Tak to mě opravdu překvapuje; já jsem měl opravdu pocit, že to byla jeho spolužačka.

    Ale jestliže mě paměť opravdu až příliš neklame (jako Zemana s jeho "Hitlerem gentlemanem"), pak u Palacha nějaká jeho spolužačka také skutečně byla. Ale to bych se musel podívat někam hluboko do mých videoarchivů, tam o tom myslím něco mám.
    IH
    January 27, 2019 v 22.12
    Myslím, že ano, pane Poláčku. Snad jsem letos někde i "zavadil" o článek, v němž bylo kamarádky Jana Palacha z dětství vzpomenuto. Měla jej seznámit s dívkou, jež byla Janovi v posledním asi půlroce jeho života blízko. Tato žena, nebo snad obě si nepřejí publicitu.