Bonmot „když chce někdo bojovat za svoji pravdu, tak pro ni musí žít,“ si prezident Miloš Zeman u příležitosti výročí upálení Jana Palacha nevymyslel, pouze si ho zapamatoval z ledna 1969, kdy se Jan Palach upálil. Nám ho říkala paní učitelka, a tehdy se nám zdál velice případný. Ostatně vyslovovali ho jak reformní komunisté, kteří ještě byli u moci, tak i neostalinisté, kteří se po ní za pomoci sovětské moci a jejích tanků sápali.

Celá společnost měla obavy, aby Palachova smrt vskutku nezapalovala další živé pochodně. Pouze nám patnáctiletým se to zdálo kruté a nepochopitelné, kdežto „ti nahoře“ měli více strach sami o sebe. My Palacha více litovali jako poněkud chudáka sebevraha, který už pro svou pravdu opravdu nemůže bojovat, když nežije…

Dnešní veřejné mínění o pietních oslavách Palachovy smrti je možná protichůdnější než tehdy sama jeho smrt: někdo je hodnotí jako politický kýč smutku, oproti němuž by sám Palach bojoval životem, někteří možná naopak až nyní přišli na to, jak to půlstoletí a současná doba dala jeho chrabrému činu nový smysl, ba další život.