Muzeum nejasné nesvobody

Jan Randák

Pražský magistrát začal jednat o odkupu dřívějšího Borůvkova sanatoria, kde zemřel Jan Palach a o devatenáct let před ním i páter Josef Toufar. Mělo by v něm vzniknout „Muzeum nesvobody“. Je tento záměr skutečně dobře promyšlený?

Podpoříme vznik muzea nesvobody. To říká jeden z bodů programového prohlášení pražské koalice, které veřejnosti představila v listopadu předcházejícího roku. Zběžné internetové pátrání dává tušit, že za nápadem pravděpodobně stojí volební koalice Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN, KDU-ČSL). U příležitosti loňského kulatého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy totiž její představitelé prohlásili, že právě tato doba je pro vznik podobné instituce vhodná. Bylo kulaté výročí invaze, a hlavně v čele vlády stál a dosud stojí člověk, na nějž byl veden spis StB a jehož vláda se opírá o podporu KSČM — apelativní Muzeum nesvobody by čerpalo z aktuální politické potřeby.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jedna fasády, dva různé osudy

Celá věc mi loni unikla a vlastně bych neměl potřebu se k ní vracet ani dnes, kdyby záměr nezačal nabývat zajímavých obrysů. S blížícím se padesátým výročím sebeupálení Jana Palacha totiž začal pražský magistrát jednat o odkupu dřívějšího Borůvkova sanatoria, kam byl 16. ledna 1969 Palach s popáleninami převezen a kde po třech dnech vydechl naposledy. O devatenáct let dříve umírá ve stejném domě páter Josef Toufar, oběť brutálního násilí StB při vyšetřování takzvaného číhošťského zázraku. Je to ten dům v Legerově ulici, z jehož průčelí učinil designér Otakar Dušek před pěti lety v lednu prostý, nicméně působivý památník obou mužů.

Designér Otakar Dušek vytvořil z průčelí bývalého Borůvkova sanatoria památník Palacha a Toufara. Foto Jklamo

I přes fasádní blízkost však ani jeden z nich neztrácí svůj individuální osud odehrávající se v různých společensko-politických kulisách. Jeden umlácený stalinistickým násilím, pro druhého byla smrt vědomou volbou — občanskou výzvou vůči stále zřejmější společenské odevzdanosti a labutí písní socialismu s lidskou tváří… I když není v tom aktu přinejmenším záblesk naděje, že změna je možná a rezignace není definitivní? Pojítkem však dosud zůstával společný dům smrti.

Na začátku letošního roku ovšem Pražský deník informoval, že u příležitosti padesátého výročí Palachovy smrti zahájil magistrát jednání o odkupu bývalého Borůvkova sanatoria, kde — a čtěme pozorně — „kromě Palacha zemřela i další oběť komunistické totality (zvýraznil JR)“, umlácený farář Toufar. Právě zde by tedy mohlo avizované Muzeum nesvobody stát.

Není psáno ani dáno, zda se celá akce podaří, natož jak by mělo muzeum vypadat, jakým obdobím se bude přesně věnovat, kdo a jak jej bude koncipovat a vtiskne mu ideový záměr. Zůstává tak prostor nejen pro spekulace, ale také snad již instinktivně naskakující úvahy o politice paměti, o ošemetnosti schematizace dějin, utváření černo-bílých obrazů minulosti, paušalizujícího totalitarismu. Mě ale zajímá momentální otevřenost celého záměru, v tom i interpretace života, a hlavně akce Jana Palacha. Zajímá mě Palach jako historický fakt a jeho ztvárnění v příběhu ne/svobody, jemuž dá zpětně konkrétní vyznění.

Historický fakt a univerzálie nesvobody

Historická fakta nelevitují mimo nás, nestačí jen natáhnout ruku a nějakou tu pravdu o dějinách chytit do dlaní. Je tomu právě naopak — historická fakta jsou utvářena a na odborných, popularizačních či publicistických fórech průběžně potvrzována. Jejich platnost je dílem konsenzu. Ve vztahu k muzejním podnikům to neznamená nic jiného, než že i muzea produkují svými historickými prezentacemi konkrétní podobu historie. Ne že ji pouze nevinně konstatují jako pravdivou zprávu o minulosti vytaženou z přítmí depozitáře, ona ji jako pravdu stanovují.

Na to vše mysleme v případě plánů na Muzeum nesvobody zamýšlené přímo v Toufarově a Palachově budově Borůvkova sanatoria. Pokud tam skutečně vznikne, bude jejich dosavadní fasádní symbióza velmi pravděpodobně nahrazena vnuceným partnerstvím v příběhu o nesvobodě, který k nim bude přicházet z vnějšku dnešních dnů. Pokud oba osudy svážeme univerzálií nadčasové nesvobody, neztratíme ze zřetele odlišné okolnosti a jedinečnosti jejich života a údělu? Jinými slovy, o jakou nesvobodu vlastně půjde?

Toufarův osud nabízí jasnou odpověď, ale lze stejně jednoznačně soudit v případě Jana Palacha? Jaké místo bude přisouzeno pokusu o reformu režimu po lednu 1968 a socialismu s lidskou tváří v toužené expozici? Josef Toufar bude jistě autentickým aktérem nesvobody socialistické, ale co Palach? Notabene když jeho sebeupálení nemuselo být ničím jiným, než naopak aktem svobody lidského subjektu a jeho individuální vůle dospívající, respektive utvářející se v socialistickém zřízení? A jaký přívlastek dáme té společnosti, kterou chtěl budit z její letargie? Jak moc je dnes myslitelná nejen jako česká, respektive československá, ale rovněž jako socialistická? Zkrátka, jaký Palach jakožto historický fakt bude v případě realizace muzea pro budoucnost utvářen?

Otázky nadhazuji s vědomím zajímavé dynamizace dosavadního obrazu Jana Palacha. Okolo výročí jeho sebeupálení zazněl hlas jednoho z bývalých spolužáků hovořícího o Janově mládí. Prý byl v jádru jako Mašín, uměl střílet a vyhazovat věci do povětří.

Vypreparováno z celku výpovědi Stanislava Hamra může takové tvrzení otevírat — aniž by sám pamětník takový cíl nutně sledoval — dveře ryze politické (antisocialistické, antikomunistické) interpretaci Palachova činu, jenž následně zpětně nasvítí celý jeho život. Opět se vzpomínajícím Stanislavem Hamrem: „Někdy mně to až bralo dech. Aby se Honza ve rvačce někomu vzdal, tak to byste ho musel snad přizabít. Jenomže já si dnes říkám, že on vlastně i takhle podvědomě trénoval. Od útlého věku se nejspíše připravoval na boj, utrpení či válečný střet.“

Muzeum a koncept ne/svobody

„Jak hovořit o nějaké skutečnosti, jak vyprávět nějakou zápletku a jak popisovat její osoby, aniž by se sáhlo po pojmech?“ Psát dějiny podle Paula Veyna znamená konceptualizovat. Platí to i v případě Muzea nesvobody, jež ve chvíli umístění v Borůvkově sanatoriu bude (re)produkovat kromě jiného i Toufarův a Palachův jedinečný příběh. Ne/svoboda se stane klíčovým pojmem místa. Nebude však její konceptualizace příliš svazující a vůči minulosti násilná, vedená momentální stranicko-politickou potřebou?

Totiž bude to jen nesvoboda politická, protože socialistická/komunistická, nebo si v dnešní nejen české realitě dopřejeme myslet ji v mnoha možných facetách? Sociální, ekonomické, genderové, pohybu…? Protože hovořit o nesvobodě znamená automaticky myslet i svobodu. Jak pestrou a mnohovrstevnatou si ji dovolíme produkovat nejen jako fakt o minulosti, ale i o nás samých? Svobodu k čemu? Od čeho? A pro koho všechno?

    Diskuse
    Shodou okolností jsem právě teď napsal jeden diskusní příspěvek, ve kterém jsem vyjádřil tu samou myšlenku: totiž že Palachův čin nesmí být zkracován jenom na akt odporu proti vnější okupaci; a už vůbec nesmí být překrucován v projev nějakého antikomunismu.

    Jan Randák má plnou pravdu: osud Jana Palacha i faráře Toufara je sice tragický; ale přesto nelze přehlížet, že obojí vyrůstá ze zcela jiných kořenů.
    IH
    January 24, 2019 v 15.4
    Poznámka
    16. ledna bylo v perexu článku Česko si připomíná Palachovo upálení... na iDnes uvedeno doslova, že se tak stalo na protest proti komunismu. Docela jsem na to zíral. Nyní je to už změněno aspoň na "proti režimu a letargii občanů". Ten režim tehdy ovšem teprve hrozil nastat. Potěšující snad je, že příspěvek v diskusi od pana Frydryška, který onu "letargii občanů" zmínil, získal 36 souhlasných hlasů a jen tři nesouhlasné.
    MP
    January 25, 2019 v 10.53
    Josefu Poláčkovi
    Ono to nemá být muzeum "spřízněných osudem". A kádrovat oběti, podle toho,že jednu "jen" brutálně umučili, zatímco druhá se rozhodla pro smrt navzdory sama, mi nepřijde jako příliš smysluplné.

    Máme tady dům, ve kterém v rozmezí dvaceti let zahynuli dva muži. A okolnosti smrti každého z nich vstoupili výrazným způsobem do paměti jako důvod odsouzení určité formy útlaku, která byla neodiskutovatelně v obou případech spojena se sovětskou verzí budování beztřídní společnosti prostřednictvím teroru, tajné policie, ideologie a tanků. Panu Horákovi to může vadit, ale říká se ji u nás od roku 1989 komunismus. (odhaduji, že téměř polovina čtenářů IDnes by ani nerozuměla cynickému sousloví "reálně existující socialismus"). A na této vazbě nic nemění fakt, že ideologie a praxe tohoto budování nebyla monolitní, procházela tuhnutím a oblevami a že součástí jejích dějin byla stále se obnovující a vždy rozdrcená snaha o reformu, která by obnovila humanitní socialismus.

    Vytvořit v Legerově ulici jakékoli muzeum je pitomý nápad. Pěší přístup zahlcen dusivým smogem a ubíjejícím hlukem, špína. Absence parkovacích míst pro školní zájezdy atd. Název Muzeum nesvobody je blbý, ideologický a nabubřelý. Ale místo paměti, která si zaslouží určité pietní zacházení, to je.
    Pane Profante, ani Jan Randák ani já nijak nezpochybňujeme jak tragičnost, tak i brutální nespravedlnost osudu, kterým byl postižen farář Toufar.

    Ale tady skutečně není možno házet všechny oběti režimu do jednoho pytle; to bychom tam mohli přidat stejně tak i dejme tomu banderovce, kteří byli chytáni (a stříleni) při svém pokusu prostřílet se na Západ.

    Janu Randákovi se jedná právě jenom o to jediné: aby ti, kteří se do konfliktu s režimem dostali mnohdy ze zcela rozdílných motivací, nebyli všichni podřazeni pod jednu jedinou nálepku: "Oběť komunismu".
    Nevím, proč by Palach nemohl být označen za oběť komunismu, třebaže svůj čin vykonal dobrovolně. V jakém jménu sem vtrhly armády zemí, kde byl komunismus vzýván? Jakou ideologií se zaštiťovala strana, která právě opouštěla reformní kurs? Jací tajemníci dohlíželi na média a dusili v nich zbytky svobodného vyjadřování? Kdo měl největší zájem na tom, aby národ letargicky mlčel?
    Souhlasím s názorem, že zřizovat Muzeum nesvobody je blbost.
    Naposledy mě oslovil nápad zřídit Muzeum bezpráví v Bezpráví. To mělo vtip.
    MP
    January 25, 2019 v 14.43
    Josefu Poláčkovi
    Nezlobte se, ale o tom jednom pytli píšete jen Vy a Randák. Toufarův a Palachův osud se jedním důležitým momentu, konci jejich životů, vztahují k jednomu místu. Proto vůbec umělce napadlo zobrazit je na jedné fasádě.

    Benderovce bychom asi v Legerově ulici nenašli a kdyby ano, sotva bychom na něj chtěli vzpomínat jako na hrdinu nebo mučedníka. Ale dokážu si představit vlasovce, kterého po třech dnech boje v Pražském povstání, odvážejí soudruzi z NKVD z lazaretu rovnou na popravu ( a pražané ho pak důstojně pochovají jako příslušníka Rudé armády).

    Kdyby takový lazaret v Legerce v 45tém byl (vlasovec s popsaným osudem by se našel, kdysi mi dědeček, aktivní účastník povstání, ukazoval pomník devíti takových posmrtných Rudoarmějců), synoptické zpracování těch tří osudů spojených místem, kde skončily, by mohlo představovat silnou prezentaci kusu pražské historie z kostižerného času. A pořád by se to vše vešlo pod titul nesvobody.
    Paní Zemanová, ještě jednou: samozřejmě že i Palacha je možno označit za o b ě ť komunismu (stejně jako ty banderovce nebo vlasovce); ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom zároveň nečinili diferenciaci ohledně m o t i v ů jejich jednání a postojů.

    Pane Profante: to m í s t o kde by případné muzeum či cokoliv podobného mělo vzniknout, je záležitostí opravdu po čertech podružnou. Jan Randák to vzal - alespoň tak ho chápu - jenom jako výchozí popud k tomu, aby zpochybnil to paušalizování všech odpůrců režimu, jenom na základě vnějších společných znaků.
    MP
    January 26, 2019 v 15.54
    Josefu Poláčkovi
    Ne, pane Poláčku. O té paušalizaci mluvíte jen Vy, nikoliv Jan Randák. Ten rovnou polemicky předpovídá určitou koncptualizaci, o které by bez "Muzea nesvobody" neměl důvod mluvit.

    Mimochodem terminologicky: Nejsem si vůbec jist, zda by se o páteru Toufarovi dalo mluvit jako o odpůrci režimu (jisté je jen to, že se s ním režim rozhodl jako s odpůrcem jednat) a právě tak problematické by to bylo u Palacha. Možná by podobně jako tehdejší reformní komunisté (a např. Jaroslav Šabata až do své smrti) hovořil o odporu proti deformacím režimu.

    Samozřejmě, nikdo Vám nebere právo, kádrovat mrtvé. Vždycky je to lepší, než kádrovat živé.

    MP
    January 27, 2019 v 10.53
    Pavlovi Krupičkovi
    Jistě. Jenom při tom současném boji, pokud nepřešel do fáze na barikádách, bude vhodné dál provozovat veřejné záchodky a kanalizaci, veřejné školství a také místa veřejné paměti.

    A bojovat propti Dukově církvi zapomínáním Toufara nebo Berana je přinejmneším strategicky pitomé.

    Pane Profante, máte dozajista pravdu s tím, že je nemálo problematické pátera Toufara označovat za "odpůrce režimu"; on asi přítelem komunistického režimu opravdu nebyl, ale není známo že by proti němu aktivně vystupoval.

    Co se týče toho "kádrování", pak opravdu nemám chuť se o tom dále stále dokola dohadovat.
    + Další komentáře