Shodou okolností jsem právě teď napsal jeden diskusní příspěvek, ve kterém jsem vyjádřil tu samou myšlenku: totiž že Palachův čin nesmí být zkracován jenom na akt odporu proti vnější okupaci; a už vůbec nesmí být překrucován v projev nějakého antikomunismu.

Jan Randák má plnou pravdu: osud Jana Palacha i faráře Toufara je sice tragický; ale přesto nelze přehlížet, že obojí vyrůstá ze zcela jiných kořenů.

16. ledna bylo v perexu článku Česko si připomíná Palachovo upálení... na iDnes uvedeno doslova, že se tak stalo na protest proti komunismu. Docela jsem na to zíral. Nyní je to už změněno aspoň na "proti režimu a letargii občanů". Ten režim tehdy ovšem teprve hrozil nastat. Potěšující snad je, že příspěvek v diskusi od pana Frydryška, který onu "letargii občanů" zmínil, získal 36 souhlasných hlasů a jen tři nesouhlasné.

Ono to nemá být muzeum "spřízněných osudem". A kádrovat oběti, podle toho,že jednu "jen" brutálně umučili, zatímco druhá se rozhodla pro smrt navzdory sama, mi nepřijde jako příliš smysluplné.

Máme tady dům, ve kterém v rozmezí dvaceti let zahynuli dva muži. A okolnosti smrti každého z nich vstoupili výrazným způsobem do paměti jako důvod odsouzení určité formy útlaku, která byla neodiskutovatelně v obou případech spojena se sovětskou verzí budování beztřídní společnosti prostřednictvím teroru, tajné policie, ideologie a tanků. Panu Horákovi to může vadit, ale říká se ji u nás od roku 1989 komunismus. (odhaduji, že téměř polovina čtenářů IDnes by ani nerozuměla cynickému sousloví "reálně existující socialismus"). A na této vazbě nic nemění fakt, že ideologie a praxe tohoto budování nebyla monolitní, procházela tuhnutím a oblevami a že součástí jejích dějin byla stále se obnovující a vždy rozdrcená snaha o reformu, která by obnovila humanitní socialismus.

Vytvořit v Legerově ulici jakékoli muzeum je pitomý nápad. Pěší přístup zahlcen dusivým smogem a ubíjejícím hlukem, špína. Absence parkovacích míst pro školní zájezdy atd. Název Muzeum nesvobody je blbý, ideologický a nabubřelý. Ale místo paměti, která si zaslouží určité pietní zacházení, to je.

Pane Profante, ani Jan Randák ani já nijak nezpochybňujeme jak tragičnost, tak i brutální nespravedlnost osudu, kterým byl postižen farář Toufar.

Ale tady skutečně není možno házet všechny oběti režimu do jednoho pytle; to bychom tam mohli přidat stejně tak i dejme tomu banderovce, kteří byli chytáni (a stříleni) při svém pokusu prostřílet se na Západ.

Janu Randákovi se jedná právě jenom o to jediné: aby ti, kteří se do konfliktu s režimem dostali mnohdy ze zcela rozdílných motivací, nebyli všichni podřazeni pod jednu jedinou nálepku: "Oběť komunismu".

Nevím, proč by Palach nemohl být označen za oběť komunismu, třebaže svůj čin vykonal dobrovolně. V jakém jménu sem vtrhly armády zemí, kde byl komunismus vzýván? Jakou ideologií se zaštiťovala strana, která právě opouštěla reformní kurs? Jací tajemníci dohlíželi na média a dusili v nich zbytky svobodného vyjadřování? Kdo měl největší zájem na tom, aby národ letargicky mlčel?
Souhlasím s názorem, že zřizovat Muzeum nesvobody je blbost.
Naposledy mě oslovil nápad zřídit Muzeum bezpráví v Bezpráví. To mělo vtip.

Nezlobte se, ale o tom jednom pytli píšete jen Vy a Randák. Toufarův a Palachův osud se jedním důležitým momentu, konci jejich životů, vztahují k jednomu místu. Proto vůbec umělce napadlo zobrazit je na jedné fasádě.

Benderovce bychom asi v Legerově ulici nenašli a kdyby ano, sotva bychom na něj chtěli vzpomínat jako na hrdinu nebo mučedníka. Ale dokážu si představit vlasovce, kterého po třech dnech boje v Pražském povstání, odvážejí soudruzi z NKVD z lazaretu rovnou na popravu ( a pražané ho pak důstojně pochovají jako příslušníka Rudé armády).

Kdyby takový lazaret v Legerce v 45tém byl (vlasovec s popsaným osudem by se našel, kdysi mi dědeček, aktivní účastník povstání, ukazoval pomník devíti takových posmrtných Rudoarmějců), synoptické zpracování těch tří osudů spojených místem, kde skončily, by mohlo představovat silnou prezentaci kusu pražské historie z kostižerného času. A pořád by se to vše vešlo pod titul nesvobody.

Paní Zemanová, ještě jednou: samozřejmě že i Palacha je možno označit za o b ě ť komunismu (stejně jako ty banderovce nebo vlasovce); ale to ještě není dostatečný důvod k tomu, abychom zároveň nečinili diferenciaci ohledně m o t i v ů jejich jednání a postojů.

Pane Profante: to m í s t o kde by případné muzeum či cokoliv podobného mělo vzniknout, je záležitostí opravdu po čertech podružnou. Jan Randák to vzal - alespoň tak ho chápu - jenom jako výchozí popud k tomu, aby zpochybnil to paušalizování všech odpůrců režimu, jenom na základě vnějších společných znaků.

Ne, pane Poláčku. O té paušalizaci mluvíte jen Vy, nikoliv Jan Randák. Ten rovnou polemicky předpovídá určitou koncptualizaci, o které by bez "Muzea nesvobody" neměl důvod mluvit.

Mimochodem terminologicky: Nejsem si vůbec jist, zda by se o páteru Toufarovi dalo mluvit jako o odpůrci režimu (jisté je jen to, že se s ním režim rozhodl jako s odpůrcem jednat) a právě tak problematické by to bylo u Palacha. Možná by podobně jako tehdejší reformní komunisté (a např. Jaroslav Šabata až do své smrti) hovořil o odporu proti deformacím režimu.

Samozřejmě, nikdo Vám nebere právo, kádrovat mrtvé. Vždycky je to lepší, než kádrovat živé.

Jistě. Jenom při tom současném boji, pokud nepřešel do fáze na barikádách, bude vhodné dál provozovat veřejné záchodky a kanalizaci, veřejné školství a také místa veřejné paměti.

A bojovat propti Dukově církvi zapomínáním Toufara nebo Berana je přinejmneším strategicky pitomé.

Pane Profante, máte dozajista pravdu s tím, že je nemálo problematické pátera Toufara označovat za "odpůrce režimu"; on asi přítelem komunistického režimu opravdu nebyl, ale není známo že by proti němu aktivně vystupoval.

Co se týče toho "kádrování", pak opravdu nemám chuť se o tom dále stále dokola dohadovat.

Krásná formulace, pane Krupičko. ;-) Ale - vyslovil jste tím jednu dost hlubokou pravdu, která má své počátky až v samotné kolébce evropského myšlení, tedy v řecké filozofii.

Ve filozofické rovině to byl totiž už Hérakleitos, který jako první vyslovil a zformuloval základní princip kapitalistické produkce: totiž princip konkurence. (A uvědomme si, že za podmínek tehdejší naprosto převažující agrární produkce to opravdu nebyla žádná samozřejmost, objevit platnost a nutnost tohoto principu všeobecné konkurence.)

Princip konkurence znamená prostě toto: "Já danou věc udělám lépe, kvalitněji a levněji, nežli ten druhý".

Tento princip je základním hnacím motorem jakéhokoliv pokroku, jakékoli schopnosti inovací, ale i vůbec kvalitní výroby - jak jsme se velice názorně přesvědčili v socialismu, který ten princip konkurence odstranil.

U Hérakleita tento moment konkurence má ale vyšší, metafyzický charakter; pro něj je totiž vůbec spor, konflikt nevyhnutelným a nezrušitelným principem všeho existujícího.

Takže: v tomto smyslu opravdu platí, že kapitalismus (stojící na tom principu konkurence) není možno zrušit.

Ale na straně druhé Hérakleitos nezůstává stát jenom u té stránky ryze negativní, jenom u toho konfliktu a sporu. Hérakleitos stejně tak vidí i nutnost a potřebnost "lásky", která tyto konflikty překonává, která navzájem spojuje, harmonizuje i to zdánlivě nespojitelné.

Takže, pane Krupičko, pokud je opravdu Vaším receptem a programem nikoli odstranění, nýbrž humanizace, socializace kapitalismu - ano, pak se v každém případě nacházíte ve velice dobré společnosti jednoho z největších myslitelů všech dob.

konflikty překonává, navzájem spojuje, harmonizuje i to zdánlivě nespojitelné.
Nebo nám ta naše láska tak trochu vnucuje projekci za našimi zády - vidinu/zdání schopnosti "lásky", a zastírá možnost ozřejmění její ambivalence.
Panská láska po zajících běhá..... bych spolu se Zigmundem mrzut upozornil na jednu z její naderotické polohy.
Lidem v podzámčí, podhradí aj. ověřenou ...bych dodal.

"Já danou věc udělám lépe, kvalitněji a levněji, nežli ten druhý". Ano takový skutečně je princip konkurence.

Dost podstatné ovšem bude, na čem leží hlavní důraz, zda na tom „lépe, kvalitněji“, nebo na tom "levněji".

Dříve i chudší lidé neprahli po vysloveně levném zboží, zaprvé odebráním bot od místního ševce či obleku od krejčího budovali lokální vztahy, v jejichž rámci mohli čekat reciproční zájem o vlastní výrobky.

Kromě toho lidé měli zájem o koupi trvanlivého zboží a u takového není třeba hledět tolik na cenu. Technika nenabízela „vychytávky“, takže byla podstatnější krása a fortelnost. Oceňovali je nakonec lidé, kteří nejspíš sami nějaké řemeslo uměli.

Dnes je otázka, zda velký obchod potřebuje malého místního dodavatele, byť třeba levného, když může dostat slevy při velkých odběrech zboží od univerzálních dodavatelů.

Chce-li dnes člověk sníst někde kousek smaženého kuřete, nepůjde to nejspíš jinak, než zapít jej produktem Pepsi, zatímco k hamburgeru jsou zřejmě lepší výrobky Coca Coly. Jablečný mošt se ovšem nehodí k žádnému obědu.

V druhém sledu je pak podstatné, zda levněji než "já", nejlepší na kontinentě, onu věc udělá skoro každý na kontinentě druhém a zda to nemá příliš velké negativní konsekvence.

A pak je tu ještě docela podstatná otázka, zda ona kvalita není spíše přesvědčením o kvalitě, jehož lze u spotřebitelů dosáhnout manipulacemi, k nimž si lze koupit kdysi nezávislé lidi, anonymní, nenesoucí svou kůži na trh (s jejich médii).

Pane Petrasku, u toho principu "lásky" u Hérakleita je nutno ovšem být velice opatrný. Tedy při jeho výkladu.

U něj je to opravdu princip ryze metafyzický (a to pojmenování "láska" mu dal nejspíš prostě proto, že čistě pojmově neměl k dispozici žádný termín jiný, příhodnější).

Je to tedy označení nějaké velice hluboké, skryté (a konec konců pouze hypotetické) síly či tendence působící zcela univerzálně; ale opravdu to nemusí znamenat, že každý konkrétní (tj. v bezprostředně jevovém světě se projevující) akt spojení, syntézy by byl bezprostředně aktem "lásky" v obecném, emocionálním smyslu. To jsou opravdu dvě zcela jiné záležitosti.

Takže konkrétně s tím kapitalismem: jestliže chceme překonat principiálně a n t a g o n i s t i c k ý (to jest: společnost na nepřátelské tábory štěpící) charakter kapitalismu; a jestliže přitom nechceme dále lpět na Marxově iluzi, že je toto možné provést jedním jediným revolučním úderem; pak se opravdu nejedná o to, že dělník by náhle měl začít "milovat" svého kapitalistu, a že jeden producent by se měl začít rozplývat v pocitech lásky vůči svému konkurentovi.

Ale jde o to, do celého tohoto systému vzájemné konkurence a boje zabudovat nějaký d a l š í element, další moment který všechny tyto konflikty alespoň zmírní, zrelativizuje tím, že zde zavede nějaký univerzálně společný zájem. Jedinečný význam té Hérakleitovy "lásky" spočívá právě v tom, že je to u něj princip ontologický, tedy metasystémový. To znamená: i když v samotném systému kapitalismu nelze nalézt nic, co by mohlo pro tuto "lásku", pro tu pozitivní syntézu poskytovat reálnou základnu, pak Hérakleitos poukazuje na to, že v h l u b š í c h rovinách tento pozitivní moment někde musí být přítomen. Jde jenom o to ho nalézt, a aktivovat i v podmínkách toho kapitalismu.

Ano, pane Horáku, ten princip konkurence ("lépe, levněji, efektivněji") je samozřejmě sám o sobě velice ambivalentní. Což se pak plně projevuje právě za podmínek kapitalismu.

A jestliže například Hérakleitos vyzdvihuje ten princip konkurence jakožto motoru pokroku, pak naopak Platón by ze svého "ideálního státu" nejraději pokud možno vůbec v y h n a l všechny obchodníky, kšeftaře, všechny "kapitalisty". Protože ti mu svou kšeftařskou mentalitou narušují dokonalou harmonii a ušlechtilost občanů jeho ideálního státu. - A ostatně, v jednom svém dřívějším textu jsem vylíčil, jak i sám Aristoteles požadoval, aby - komerční - přístav byl v dostatečné vzdálenosti od samotného města; z těch samých důvodů jako u Platóna.

Přičemž: právě u Aristotela se mnohem zřetelněji ukazuje ta ambivalence komerčního podnikání, na jedné straně Aristoteles vidí principiální nezbytnost, a dokonce pozitivní přínos komerčně vzkvétajícího přístavu pro město - ale zároveň i jeho vliv negativní.

Takže opravdu: všechny ty pozitivní momenty konkurence mohou mít (a pravidelně také mají) i svou negativní stránku. Svým způsobem to takto viděl i samotný Marx. On byl totiž na straně jedné velkým obdivovatelem kapitalismu, který ve své době přinesl vyslovenou erupci rozmachu produkčních, tvůrčích sil člověka (a odstranil zatuchlost zkostnatělého feudálního řádu). Marx se ale domníval, že tyto pozitivní stránky té kapitalistické produkce bude možno zachovat i tehdy, když se odstraní konkurence jako taková. Jak už jsem uvedl minule, právě tohle byl zcela zásadní Marxův omyl.

Takže pro nás se pak staví právě ten problém, jak zachovat ty pozitivní stránky konkurence - ale zároveň pokud možno eliminovat, nebo přinejmenším zmírnit ty stránky negativní.