Kam dnes s Palachem
Ivan ŠtampachPalach může mít platné místo v českých dějinách, pokud nebude jeho odkaz ohýbán a pokud za něj nemluví kdokoli, kdo potřebuje svým mocenským a podnikatelským zájmům dodat zdání legitimity a vážnosti.
Diskuse u příležitosti půlstoletí od upálení Jana Palacha téměř ignorují jeho polského předchůdce Ryszarda Siwiece (již 8. září 1968) a další československé občany, kteří se o takový protest úspěšně nebo neúspěšně pokusili v dalších dnech a týdnech po Palachovi: Josef Hlavatý, Miroslav Martinka, Jiří Zajíc, Evžen Plocek, Michal Lefčík.
Vzpomínám, jak jsem nevěřil, že jejich činy u nás a dalších v zemích, které se podílely na agresi vůči Československu, povedou k občanskému vzepětí a ke vzdoru našich reformních komunistických politiků proti okupantům. Domníval jsem se a domnívám se i teď, že jim na zmařených životech nezáleželo. Ale vybavuji si také, jak jsem přesto zprávám o Palachově činu (a sporadickým informacím o dalších protestech) naslouchal s dojetím a respektem.
Zjišťuji, že i ti mí dnešní diskusní partneři, se kterými se jinak v hodnocení občanských záležitostí shoduji, pociťují nad tématem nedávného výročí rozpaky. Jeví se jim to tak, že Palach a další měli zůstat naživu a pracovat proti režimu. Hodnotu jeho tehdejšího činu jim dnes zpochybňuje i to, jak si Palacha kdekdo přivlastňuje a pomocí nezpochybnitelné mravní hodnoty jeho činu legitimizuje své pochybné ideologie a politické programy.
Někteří komunisté a jejich pohrobci i dnes vytahují legendu o studeném ohni. Jiní však uvádějí, že Palach byl členem komunistické strany. Další interpretují Palacha jako vlastence a rádi by ho naroubovali na svůj nacionalistický, protievropský program. Římská církev se vyhřívá na výsluní Palachovy slávy a pořádá slavné requiem.
Pokus upálit se se nevydařil v dubnu 1969 Elijahu Ripsovi v tehdy sovětském Lotyšsku. U příležitosti jeho návštěvy v České republice v těchto dnech jsme se seznámili s jeho kauzou. Poté, co byl zachráněn, byl půl roku vězněn a pak umístěn do psychiatrické léčebny. Tamní personál mu pomáhal podle jeho slov tím, že mu farmaka nedávali v injekcích, nýbrž v tabletách, a tím mu umožňovali je nepřijímat.
Ripsovi sovětské úřady povolily na začátku sedmdesátých let vystěhování. Dostudoval matematiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, na této škole pak dál působil a ještě působí. Matematické spekulace nad textem Tóry mu pomohly v tomto textu z 5. století před občanským letopočtem najít Palachovo jméno a další odkazy na něj a jeho čin. Jeho matematičtí kolegové mu předvedli, že to lze provést s každým dostatečně rozsáhlým textem.
Kdyby bylo Palachovo rozhodnutí božsky určeno a zašifrovaně nadiktováno Mojžíšovi, ztratil by čin váhu. Palach by nemohl jednat jinak. Dekret všemocného božského vládce (nebo v sekularizované verzi přírodní zákony) by ho poslal do plamenů. Jeho čin je činem svrchované svobody. Jeho skutek má cenu potud, pokud je Palach (a s ním všichni ostatní) skutečným autorem svého rozhodnutí. Jeho důvěra demokracii a humanitě překonala přirozený pud sebezáchovy.
Podle dostupných informací váhal Palach mezi ozbrojeným odporem proti okupantům a sebeupálením. Jistěže by i první varianta byla sebevražedná. Jít s pistolí, kterou měl údajně u sebe, proti tankům, kulometům a samopalům není z hlediska strategie a taktiky ozbrojeného odporu proti cizí invazi preferovaným postupem.
V českém kontextu se nabízí dva Janové, kteří vzpláli pro svůj odpor vůči vládnoucí moci a její ideologii. Poprvé, roku 1415, proti totalitě černé (smíme-li použít tuto analogii), podruhé proti té rudé, již si někteří ještě pamatujeme. Letos dvaadevadesátiletý tehdy pastor a dnes emeritní profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy Jakub S. Trojan dosvědčuje, že Palachovi imponoval Jan Hus. Pochopil ho v tom, že pravda něco stojí, že je třeba v jejím jménu vést zápas a být připraven k oběti. „Proto jsem později interpretoval jeho čin nikoli jako akt zoufalství, nýbrž jako čin promyšleného protestu,“ říká Trojan.
Dodat věrohodnost systému
Mohutné, avšak značně zjednodušující oslavování Jana Palacha v médiích v posledních dnech má dodat věrohodnost systému, v němž je našim údělem žít. Je to systém formálně demokratický a liberální. Jeho struktury jsou však jen částečně oživeny demokratickým a liberálním obsahem.
Vládnou ti, kdo mohou na předvolební kampaň věnovat nejvíc prostředků. Své právo před soudem může obhájit ten, kdo má na nemalé výdaje s tím spojené. Svobodu reálně oslovit veřejnost svým projevem mají stále více koncentrovaní vlastníci sdělovacích prostředků. Rozlišení ekonomické a politické moci se před posledními volbami do sněmovny aspoň předstíralo, teď už je kleptokratická moc otevřená.
Lidé volající u nás kolem roku 1968 po kombinaci socialismu, otevřeného, pluralitního systému a respektu k občanským svobodám a lidským právům byli blíž protestujícím studentům a dalším občanům západního světa, než by se nám dnes zdálo. Sebeupálení jako tragické gesto krajní odvahy zvolil Jan Palach a jeho předchůdci a pokračovatelé v tehdy známé a dnes zapomínané souvislosti.
11. června 1963 se ve Vietnamu upálil buddhistický mnich Thích Quảng Đức na protest proti tomu, že jihovietnamský prozápadní diktátor, konzervativní římský katolík Ngô Đình Diệm zakázal buddhistické obřady. Jeho bratr, arcibiskup Pierre Martin Ngô Đình Thục se o něco později postavil proti výsledkům reformního II. vatikánského koncilu.
Stovky buddhistických mnichů byly zatčeny, buddhistické chrámy a kláštery byly napadány a na protest se upálilo několik dalších mnichů. Proti brutálním útokům americké armády na straně jihovietnamského režimu proti civilnímu obyvatelstvu Vietnamu se na protest upálila americká mírová aktivistka Alice Herz, která výslovně navázala na čin Quảng Đứca.
Na protest proti americké angažovanosti ve Vietnamu se pro sebeupálení ve věku 31 let rozhodl kvaker z Pensylvánie Norman Morrison. V tomto mučednickém rozhodnutí pokračoval jejich dvaadvacetiletý krajan Roger Allen LaPorte a o rok starší George Winne Jr. původem z Michiganu. Vše se to odehrálo mezi léty 1965 až 1970.
Palach může pořád mít platné místo v českých dějinách, pokud nebude horem dolem vnucován, pokud nebude jeho odkaz ohýbán, pokud se ponechá na veřejnosti a na jednotlivcích, kam si ho zařadí. Pokud se z něj neudělá loutka, kterou posouvá po historickém jevišti kdekdo a pokud za něj nemluví kdokoli, kdo potřebuje svým velmi hmatatelným mocenským a podnikatelským zájmům dodat zdání legitimity a vážnosti.
Už v roce devadesátém, když jsem viděl televizní záběry z čestné stráže studentů u portálu pražské Filozofické fakulty - už tehdy se mě zmocnil velice zřetelný pocit, že se tady děje něco nepravého. Že všechny ty oficiální oslavy Jana Palacha jsou - i když třeba někdy poctivě míněné - že jsou jenom umělé, strnulé. Že je to jenom vnějšková póza.
Ti studenti tehdy u toho vchodu do Filozofické fakulty - ti se snažili tvářit tak nějak důstojně a zároveň účastně, jak to vyžadovala situace; ale člověk měl neodbytný pocit, že se samotným Palachem to nemá naprosto nic společného.
A tím spíše, když se pak muselo sledovat, kdo všechno si u jeho odkazu přihřívá svou vlastní politickou či ideologickou polívčičku. Když i exponenti tvrdé pravice (a vlastně právě oni) z něj učinili nástroj svého antikomunismu; ačkoliv, jak se v současné době ukazuje, on ve skutečnosti zastával postoje daleko spíše levicové.
Ale i zcela bez ohledu na tyto ryze ideové či ideologické záležitosti: Jan Palach svůj čin nevykonal proto, aby se jednou pod jeho bystu mohly u příhodných příležitostí klást opentlené věnce.
Jan Palach to ve svém písemném odkazu sám zcela jednoznačně napsal: vedle samotného faktu cizí okupace ho ze všeho nejvíce znepokojovala a odpuzovala ta strašlivá p a s i v i t a národa; jeho defétismus, jeho smiřování se s poměry, s falší politiky a obecných poměrů vůbec.
A pokud by se dnes mělo něco ne pouze deklarativně, ne pouze formálně převzít z jeho odkazu - pak právě tato jeho výzva k občanské aktivitě. K nesmiřování se s deformacemi, s falší veřejného života. K nesmiřování se se lží, která si dovedně nasazuje masku pravdy.
Palachovi bylo někdy vytýkáno, že jeho počin byl příliš extrémní, příliš individualistický. A že tím nakonec stejně nemohl nic změnit.
Jenže: to niterné rozhodnutí, že přestanu pohodlně a pasivně splývat s proudem, že se postavím čelem falešnému světu - takovéto rozhodnutí je nakonec vždycky ryze individuální. Takovéto rozhodnutí musí vždycky učinit každý sám pro sebe.
A - ve chvíli takovéhoto životního rozhodnutí nikdy nehraje, a nikdy nesmí hrát roli otázka, jestli tím "něčeho dosáhnu".
Kdyby se tento akt vzdoru proti falešným poměrům měl už v samotném počátku zardousit myšlenkou na nepravděpodobnost úspěchu - pak by zde nebyl nejen žádný Palach, ale ani žádný Hus, žádný Martin Luther King, a ani žádný Ježíš.
Kdo už nedokáže strpět faleš a lež světa, ten se proti ní vypraví do boje; a kalkulace o "užitečnosti" či "neužitečnosti" svého rozhodnutí přenechá přízemním myslím kupčíků.
Kupčíků s penězi, kupčíků s našimi dušemi...
Zároveň uznávám jednání nás většiny, kteří nedokážeme víc než stát čestnou stráž u památníku těch jedinečných jedinců v naději, že se na jejich odkaz nezapomene a jednou jej uchopí někdo silnější než jsme my.
Nejedená se tedy o to, že by na něj nemělo být vzpomínáno a upomínáno. Ale - všechno záleží na tom, j a k ý m konkrétním způsobem, a s jakými skutečnými záměry a motivacemi na něj kdo vzpomíná.
Jednou větou je možno říci: čestnou stráž na památku Palach ať drží jenom ten, kdo je sám čestný.
Většině současných politiků by to ovšem právě z toho důvodu mělo být zásadně zakázáno.
https://sok.bz/clanky/2010/michael-hauser-palach-a-jiny-zivot?fbclid=IwAR1pn8P-mDxqka2mVmzliYOwwNLpAtin7GoWpSiAkIgfu9iXbcLCN887EU8
Tím spíše ale jalové, strojené, pokrytecké a pozérské uctívání Jana Palacha jako modly a prostředku na hledání scházejících hrdinů ještě více zpochybňuje autenticky niterné důvody Palachova činu. Obávám se, že to podnítila média, nevzešlo to spontánně od dnešní studentské generace.
Včera jsem se se byl u obnoveného Národního muzea podívat. Kvitoval jsem (nemyslím tím fandění Petře Kvitové), že stopy po střelách okupantů na nově fasádě budou i nadále patrné. Na několika místech, poblíž pomníku sv. Václava i přímo u muzea, byly ještě ponechány spousty vyhořelých svící. Občas se někdo zastavoval. Budova muzea, která měla ne tak dávno problém vyvěšovat státní vlajku, setrvávala u smuteční připomínky Palachova jména.
Ale nejsilnější dojmy často míváme z nečekaných drobností. Na nároží před Domem potravin (bývávalo), jsem si všiml podivně vyzdobeného stánku s občerstvením. Zpola byl oblepen běžnými obrázky klobás a hamburgerů s příslušnými popisky. Zpola však vznešenými texty (hymny, mužů 28. října atp.). Ač nemám komerci rád, tohle bylo tak nějak pravdivé. Škoda, že se do diskusí na DR (zatím) nedají vkládat fotografie...
Na čestném místě se mezi tím, aspoň ve dvou exemplářích, vyjímal a silně na mě zapůsobil text (známé) básně Miroslava Holuba Praha Jana Palacha:
A tady dusají Picassovi býci.
A tady pochodují Dalího sloni
na pavoučích nohách.
A tady bijí Schönbergovy bubny.
A tady jede pán de la Mancha.
A tady Karamazovi nesou Hamleta.
A tady je jádro atomu.
A tady je kosmodrom Luny.
A tady stojí socha bez pochodně.
A tady běží pochodeň bez sochy.
A je to prosté. Kde končí
Člověk, začíná plamen.
A pak v tichu slyšet drmolení
Červů popela. Neboť
Ty miliardy lidí v podstatě
Drží hubu.
Připomnělo mi to Havlova zelináře, ač je dnes úplně jiná doba.
Ovšem: Hauser má plnou pravdu v tom, že Palachův čin má svůj význam jenom a pouze v kontextu samotného Pražského jara. Sám o sobě by se stal pouhou banalitou, byť i extrémní.
Ale - ani Hauser, zdá se, nedokáže rozlišit dva principiálně odlišné faktory.
Obecně se věc pojímá tak (a právě z toho důvodu se mohou k Palachovi hlásit i zastánci tvrdé pravice), že Palach tímto způsobem protestoval jenom proti ruské/sovětské okupaci. Respektive proti domácímu defétismu.
Právě takováto perspektiva je ale velmi zužující; a nakonec Palacha znevažující.
Jan Palach - troufám si tvrdit - nechtěl svým mezním počinem bojovat jenom a pouze za čirou národní či státní samostatnost. Nýbrž - jeho počin byl skutečně ještě počinem účastníka Pražského jara, tedy toho jedinečného pokusu o obrodu socialismu!
Dnešní svět je obecně pojímán jako doslova "smyslu zbavený"; s výjimkou pokroku ryze technického (a do určité míry ještě i sociálního) zde není jinak naprosto nic, co by počínání, konání, vůbec samotné existenci člověka mohlo propůjčit nějaký vyšší smysl.
A bylo to právě to Pražské jaro, které - fakticky jako zcela poslední - se o vytvoření takovéhoto vyššího, dějinného, humánního, mravního smyslu alespoň pokusilo.
Právě to musel být pro natolik citlivého, angažovaného (a levicově smýšlejícího) mladého člověka jakým byl Jan Palach takový těžký otřes, když musel sledovat, jak kousek po kousku ten velkolepý projekt demokratického, humánního socialismu je pohřbíván v atmosféře čím dál tím více se prosazující reakce.
Nikdy - nikdy se nesmí připustit, aby Palachův čin byl exponenty pravice devalvován pouze na akt odporu proti vnější okupaci (či dokonce na projev antikomunismu!). Pokud si neuvědomíme, či nepřiznáme ty prapůvodní kořeny jeho činu, totiž ten jedinečný pokus o humánní socialismus, potud se plně míjíme s Janem Palachem, a jeho skutečným odkazem.
Mám pocit, že takováto interpretace "osudu" je čistě účelová - je za ní skryt určitý osobní cíl. Vidím zde paralelu mezi negativním vnímáním církve (potažmo určitého obrazu Boha) a negativním vnímáním sovětské okupace (potažmo určitého obrazu komunismu).
Jan Hus samozřejmě věděl, že mu při jeho cestě do Kostnice hrozí smrt. Ale jeho čin byl naopak právě o to svobodnější, že se pro tu cestu rozhodl i přes toto vědomí nebezpečí.
-------------------
Něco jiného by bylo, kdybychom věc pojali tak, že Hus neměl vůbec žádnou - osobní - možnost volby, nýbrž že byl jakýmsi záhadným mechanismem dějin vybrán a předurčen k tomu, tuto smrt postoupit.
Tak tomu ale není; to jenom křesťanství (a to až v dodatečných výkladech a šroubovaných teologických konstrukcích) tvrdí, že Ježíš byl ke své smrti na kříži absolutně a nevyhnutelně předurčen předem.
Pokud by tomu tak skutečně bylo - pak by tím právě byla popírána svoboda, a tedy i vlastní hodnota Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, končící nakonec na kříži.
Stánkaři dnes ideově odůvodněný postih nehrozí, proto je možno považovat jeho výzdobu za akt spontaneity.
Mne osobně sousedství téhle básně s ceníky klobás neuráží. A myslím, že uražen by nebyl ani Holub.
To první je jasné - jestliže někdo ode mě něco žádá nebo očekává a já s jeho požadavkem úplně souhlasím, projevím tím, že tu věc provedu, také vlastní vůli. Není přece řečeno, že naše vůle se zásadně musí lišit od vůle někoho druhého.
Jestliže ode mě někdo něco očekává nebo žádá, a já s jeho požadavkem nesouhlasím, pak pochopitelně odmítnu. Dotyčný samozřejmě může disponovat nějakou mocí, která mě proti mé vůli donutí jeho požadavek splnit (třeba pod pohrůžkou smrti). Ale to není Ježíšův případ.
Kdyby Ježíš odmítl na sebe převzít hříchy lidí, tak by je prostě nepřevzal. Jenomže on je převzít chtěl a věděl, že když to neudělá, zůstanou ty hříchy na lidech a oni v nich zahynou.
Když venku prší a já nechci, aby mi zmoklo prádlo, tak taky musím vyběhnout do deště, posbírat ho a schovat.
Ježíš byl - podle pozdně křesťanského podání - Syn Boží, a dokonce navíc byl i on sám Bohem! - takže svým způsobem on poslal sám sebe (respektive svým Otcem, nejvyšší autoritou) na tuto zem, s jedním jediným účelem, s jedním jediným posláním. Za daných okolností on prostě vůbec neměl možnost nějakého odmítnutí splnit své poslání až do úplného konce: jak by sám Bůh mohl nesplnit Boží poslání?...
Není to krásné? Křesťanský Bůh dává sama sebe úplně obyčejným lidem, aby jim dopomohl k věčnému životu, čili vlastně k naplnění jejich života.
Pokud by Ježíš opravdu byl Božím synem, pak by byl na svět poslán jenom s tím účelem, aby skončil na kříži - a pak tedy neměl žádnou další možnost volby.
Stejně tak, jako když je voják svým velitelem poslán do beznadějné pozice, kde ho čeká jistá smrt, aby tak ale mohl alespoň na chvíli krýt ústup svých spolubojovníků.
Byl Bohem, který se dobrovolně vtělil - narodil se jako člověk, aby zemřel za lidské hříchy.