Dříve než začnu psát důležité, ale dosti nudné pojednání (už příště) o „novele zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi“ v obecní praxi, vrátím se několika čtivějšími řádky ještě k pohřbu mého tatínka LV.

Pondělní Lidové noviny o tom přinesly docela výstižnou reportáž, je tam i fotografie, jak neseme tatovu rakev. Pod ní je poznamenáno, že „rakev v čele průvodu nesli Vaculíkovi synové Martin, Ondřej, Jan a Josef, pomohli i vnuci“.

Pro nějakou případnou hnidopišskou historii cítím nutnost alespoň zde uvést věci na pravou míru: Rakev nesli Mirek Ptáček, jenž pohybu rakve velel, dále synové jeho bratra Zdeňka Martin a Zdeněk, pak vskutku vnuci Franta (Jankův) a Martin (můj), kteří jako nejvyšší byli vzadu, a já.

Rodina Ptáčků včetně Zdeňkovy ženy Aleny nám od našich dětských let poskytuje v Brumově zázemí, jsou nám brumovským domovem a máme se stále raději. Zdeněk má schopnosti opravdového manažera a všechno kolem pohřbu zorganizoval, i to naše nesení rakve.

Pro mě to byl veliký zážitek — vida, jak malá chybička Lidových novin mi navodila téma: Brumovský hřbitov, kde tatovi mnoho let držela místo paní učitelka Svatoňová, je ve svahu, a onen hrob č. 55, „odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne,“ je až u horní zdi.

Svah i dále za zdí, přerušen zářezem železnice, se zvedá a zvedá, až dospěje přes Městskou doubravu (564 m n. m.) k Holému vrchu (830 m). Rakev jsme nesli nejprve od obřadní síně do kostela, což bylo po vrstevnici, a po mši svaté, po dvanácté hodině, kdy vedro spělo k vrcholení, průvodem k onomu hrobu.

Co tata umřel, začalo mě bolet koleno, jako by bylo jeho, zatím jenom jedno. (Druhé možná bolí bratra Janka.) Nést k tomu ještě rakev, zdálo se mně vyloučené, a proto nezbytné. Aby si člověk užil jednou provždy každého metru té cesty poslední.

Buben pomalu bil. Hlahol zvonů se zpěvem ptáků vedly nad dechovkou druhou hudební linii, z níž vychází lidová píseň.

Rakev jsme nesli na márách, jevily se z trubek vylitých olovem, ale byly hliníkové. Ačkoli jsem tatu v poslední době uzvedl sám, tak proč je to tak těžké? Zdálo se mi, že alespoň vždy dva z nás nosičů nejenže nenesou, ale na márách visí. Nebylo by nám ve čtyřech lépe? Posud jsem zvyklý vláčet i těžká břemena, běžně jsem nosíval na rameni i dvě lešenářské trubky čtyřky, ale toto, tato?

Tak těžké by to nemělo být, ani kdyby někdo zlomyslně přidal dovnitř k tatovi celé jeho dílo, včetně Staré postele. A to jsme nebyli ani v půlce. Při dalších krocích, levou na buben, mě napadalo, že možná tu váhu či hmotnost břemene nelze odvozovat od fyzikálních zákonitostí.

Třeba člověk strašně ztěžkne, když ho opustí duše. Bez ní bychom se pod tíží svého bytí sotva plazili. A teď neseme tíži bytí skoro devadesátiletého (!), a hmotnost tělesná je zanedbatelná. Na pouhých šesti ramenou spočívá váha lidského osudu, celého dvacátého století, a člověk si na vteřinu může odpočinout jen, když na chvíli se to víc navalí na někoho jiného, kdo zrovna stoupl na kopeček. Teď chápu, proč mají rakev nést nejbližší příbuzní.

Nekráčíme, nejdeme, ale plahočíme se. Možná to tak cítím jenom já, jak se na mě navalila tíha ještě jedna: V kostele sv. Václava mši celebroval Otec Jordán Vinklárek, dominikán, a celoživotní kamarád rodičů. Vždycky je navštěvoval a nebral si servítek, ani když se u nás kvůli odposlouchávání sotva šeptalo. Vždy byl statečný. Zvláště mamince pomohl v době, kdy jí bylo nejhůř, a teď tatovi.

Tu ve své promluvě varoval před ženami, které ze svátosti manželství vychvátí muže, otce dětí, a sobecky si ho přivlastní. Jako by muž byl bez vlastní vůle (a bez viny) a jen se tomu divil jak k hříchu svedený Adam.

V kostele ovšem seděli také Cilka a Jožin, děti Lenky Procházkové, naši nevlastní sourozenci. Otec Jordán mluvil, jako by tam ani nebyli, snad jako by vůbec neměli být. Ale my jsme rádi, že jsou! Že jste, Cilko, Jožine! Museli jste to jako nevinní holt nějak přetrpět.

A proto se mi ty máry tak zařezávaly do ramene, ba snad se kvůli solidaritě měly zařezávat i víc. A my jsme měli, co se mě týče, projít hřbitovní zdí, překonat trať, po cestě na Městskou doubravu by už dechovka ztratila dech, pod Holým vrchem ztrácel by se v dáli i hlahol zvonů a na vrcholu, odkud je, tato, rozhled ještě krásnější, dokonce aniž by člověk musil trochu vysednout, už by zpívali toliko ptáci.

Jen zas nechápu, proč by měli takhle trpět hodní Ptáčkovi, jimž zpěv ptáků je odměnou pramalou. Jenom proto, že spravedlnost není?

Opusťme ale metafyzickou rovinu a vezměme si z celého praktické ponaučení: Například co se mě týče, měl bych poněkud zhubnout, a pokud jde o mého syna Martina, měl by do budoucna poněkud zesílit.

Na druhé straně pohřeb žehem řeší tenhle problém v rovině fyzikálních zákonitostí úplně perfektně.

Závěrem jen připomínám, že příště si už dáme tu novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi, nezapomeňte, prosím, toto důležité téma číst, i když to tedy bude v mém podání pěkná nuda.

Přestalo mě bolet koleno. Tata se čas od času ptával, co nebo jestli vůbec píšu. Čas od času jsem odpovídával vždy stejně, že píšu do Referenda. — Jak a kde se to dá číst? — Bez počítače to nejde. — Tak to je, jako bys nepsal nic. — Ale jemu to vyhovuje, vždycky ho uklidnila maminka.