Pohřeb na Holém vrchu
Ondřej VaculíkV sobotu se v jeho rodném Brumově uskutečnilo poslední rozloučení s Ludvíkem Vaculíkem. Jak se vůbec lze rozloučit, a jakou tíhou se připomíná dvacáté století na ramenou?
Dříve než začnu psát důležité, ale dosti nudné pojednání (už příště) o „novele zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi“ v obecní praxi, vrátím se několika čtivějšími řádky ještě k pohřbu mého tatínka LV.
Pondělní Lidové noviny o tom přinesly docela výstižnou reportáž, je tam i fotografie, jak neseme tatovu rakev. Pod ní je poznamenáno, že „rakev v čele průvodu nesli Vaculíkovi synové Martin, Ondřej, Jan a Josef, pomohli i vnuci“.
Pro nějakou případnou hnidopišskou historii cítím nutnost alespoň zde uvést věci na pravou míru: Rakev nesli Mirek Ptáček, jenž pohybu rakve velel, dále synové jeho bratra Zdeňka Martin a Zdeněk, pak vskutku vnuci Franta (Jankův) a Martin (můj), kteří jako nejvyšší byli vzadu, a já.
Rodina Ptáčků včetně Zdeňkovy ženy Aleny nám od našich dětských let poskytuje v Brumově zázemí, jsou nám brumovským domovem a máme se stále raději. Zdeněk má schopnosti opravdového manažera a všechno kolem pohřbu zorganizoval, i to naše nesení rakve.
Pro mě to byl veliký zážitek — vida, jak malá chybička Lidových novin mi navodila téma: Brumovský hřbitov, kde tatovi mnoho let držela místo paní učitelka Svatoňová, je ve svahu, a onen hrob č. 55, „odkud je pěkný výhled, zvláště když se trochu vysedne,“ je až u horní zdi.
Svah i dále za zdí, přerušen zářezem železnice, se zvedá a zvedá, až dospěje přes Městskou doubravu (564 m n. m.) k Holému vrchu (830 m). Rakev jsme nesli nejprve od obřadní síně do kostela, což bylo po vrstevnici, a po mši svaté, po dvanácté hodině, kdy vedro spělo k vrcholení, průvodem k onomu hrobu.
Byl jen jak tažný kůň, který táhl břemeno rodné půdy přes všechna protivenství doby.