„Ani biografové limonády, ani bulvární romány nemohou už dnes ukolébat pracující ženu, aby stulená ve vlastní hlemýždí skořápce přespala dobu bouří,“ burcuje v roce 1929, v předvečer dosud největší světové hospodářské krize, na stránkách „svého“ časopisu Rozsevačka komunistická novinářka Jožka Jabůrková.

Tato schopná a možná až příliš rázná organizátorka, kterou dobové fotografie zachycují s věčně přísným, odhodlaným pohledem, se už v roce 1921 rozešla se sociální demokracií — strana pro ni byla málo radikální, a tak brzy zakotvila na krajní levici, v KSČ. Není se ani proč divit: bída, ve které Jabůrková dospívá a které je svědkyní celý svůj život, ji celkem přirozeně nasměruje radikálně nalevo.

V komunistické straně patří k tvrdé, gottwaldovské frakci. Obdivuje Sovětský svaz, vzhlíží k revoluci. Zcela jistě věřila Josifu Stalinovi, když řekl: „Pracující žena je nejutlačovanější ze všech utlačovaných.“ Nepokrytě se vysmívá tehdy novému, propagovanému svátku, Dni matek.

Ne, nikoli Den matek, ale úplně jiný den — 8. březen, Mezinárodní den žen, to je pro Jabůrkovou den boje. A boj je jí skutečně vlastní. Dokáže to i tehdy, když v létě 1942 zemře v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Mužský svátek

Únor 1966. Na stránkách časopisu „My“, jednoho z nových populárních časopisů 60. let, se zamýšlí známý spisovatel a novinář Jan Procházka: „Co všechno by se dalo udělat pro snesitelnější život dnešních pracujících žen? Den žen je velice málo. Nemluvě o tom, že tento hezký svátek jenom rozmnožil příležitost pro další alkoholizaci mužů.“

Je prý třeba začít s něčím skutečně konkrétním, vždyť skutečně rozumná společnost podle Procházky na ženě ani nešetří, ani nevydělává: „Půvabná, upravená, sama se sebou spokojená žena je důležitým, možná nejdůležitějším faktorem společnosti“, zamýšlí se český spisovatel v roce 13. sjezdu KSČ, události, která už zdánlivě nezadržitelně potvrdí směřování k socialismu s lidskou tváří.

Optimistická „zlatá šedesátá“ jsou na svém vrcholu a s nimi i ideál ženy, které už nestačí nedostatková socialistická ekonomika, nebaví ji fronty na zboží, ale chce být spokojená a chce se líbit. Tak si to alespoň myslí muž-intelektuál Jan Procházka. Myslí si to i ale i samy ženy?

Jaro, 1984. Vrcholí nová, vyhrocená fáze studené války — po letech politiky usmiřování volí Bílý dům konfrontační styl a na společenské atmosféře je to znát. V březnovém čísle časopisu Vlasta se kromě jiných textů objevuje také drobná úvaha o MDŽ od Hany Vocelové. „Není to s námi jednoduché. Nevíme, co chceme, ale chceme to usilovně,“ pomrkává Vocelová na čtenářky (a čtenáře) v jakémsi interním, ale vlastně veskrze „mužském“ vtípku. Ale žerty stranou, doba je vážná.

Jedním si je Hana Vocelová jistá: ženy, „dárkyně života“, rozhodují o tom, zda se země stane kvetoucím sadem nebo atomovým spáleništěm. „Když už má svět hořet, ať jen hoří jako u nás červen růžemi,“ přeje si Vocelová slovy básníka Františka Branislava v době, kdy svět zažívá další kolo zbrojení, a prosí: „Pojďme žít ve světě, v němž budou vyřešeny problémy lidstva.“

„Chtěné veselí a spousta opilých mužů“ se o třicet let později, roku 1996, vybaví i doktorce Jitce Kománkové, tiskové mluvčí tehdejší vlády. České devadesátky jsou dobou, kdy se na MDŽ raději nevzpomíná, a pokud, málokdy v dobrém.

Mění se koneckonců i představy žen o sobě samých — výrazný magazín 90. let, časopis Betty, oslavuje ženu vzdělanou a schopnou se prosadit. Takovou, která se nebojí. A takovou je bezpochyby i Jitka Kománková. Obraz „dárkyně života“ bledne časem podobně jak kytka karafiátů. Koncept „ženství“ začíná mít úplně jiný obsah. Je průbojnější, je moderní, je dynamické. Opravdu?

Šance na změnu

Různé dekády a různé pohledy na Mezinárodní den žen. Jak by asi vypadal rozhovor všech zúčastněných, pokud by se setkali v jedné místnosti? Kdybychom jim všem dali prostor? Co by si o akcentaci půvabu myslela Jabůrková, která zemřela za dráty Sachsenhausenu? Co by si myslel Procházka o Stalinově vyznání? Byl by to nejspíš hodně živý dialog — co dekáda, to silná generační zkušenost, to jiný druh trápení a jiný typ boje.

Možná by se ale všichni shodli na několika věcech: že totiž MDŽ vždy tak trochu dával prostor pro formulaci ženských vizí a možnost poukázat na mužskou neschopnost je naplnit — jak by se taky dalo čekat ve světe, který muži ovládají. Byl ale také dnem mužských snů a ženské reality — skutečné, nelíčené a málo půvabné reality, která mužským snům nemohla, a třeba ani nechtěla dostát. Byl to sen o příliš velké ochotě vycházet vstříc a příliš malé touze slevit.

Byl to také sváteční den, který pomalému tempu konzervativní a zkostnatělé každodennosti navzdory připomínal dynamické a moderní sny o ženě úplně svobodné, emancipované — aby nakonec ty sny přízemně utopil v panáku rumu a v troše toho každoročního ritualizovaného násilí, přikrytého úsměvy.

Mezinárodní den žen byl vždy tak trochu připomínkou příběhů o hrdinkách a hrdinech, o trpitelkách i zbabělcích, o naději, přízemnosti i tanečcích kolem zavedeného svátku. Jen jedno se mu celkem vyhýbalo. Naslouchání tomu, co ženy samy skutečně potřebují a co chtějí. Přitom nejen 8. březen, ale každý další nový den je šancí to změnit.