„Ani biografové limonády, ani bulvární romány nemohou už dnes ukolébat pracující ženu, aby stulená ve vlastní hlemýždí skořápce přespala dobu bouří,“ burcuje v roce 1929, v předvečer dosud největší světové hospodářské krize, na stránkách „svého“ časopisu Rozsevačka komunistická novinářka Jožka Jabůrková.

Tato schopná a možná až příliš rázná organizátorka, kterou dobové fotografie zachycují s věčně přísným, odhodlaným pohledem, se už v roce 1921 rozešla se sociální demokracií — strana pro ni byla málo radikální, a tak brzy zakotvila na krajní levici, v KSČ. Není se ani proč divit: bída, ve které Jabůrková dospívá a které je svědkyní celý svůj život, ji celkem přirozeně nasměruje radikálně nalevo.

V komunistické straně patří k tvrdé, gottwaldovské frakci. Obdivuje Sovětský svaz, vzhlíží k revoluci. Zcela jistě věřila Josifu Stalinovi, když řekl: „Pracující žena je nejutlačovanější ze všech utlačovaných.“ Nepokrytě se vysmívá tehdy novému, propagovanému svátku, Dni matek.

Ne, nikoli Den matek, ale úplně jiný den — 8. březen, Mezinárodní den žen, to je pro Jabůrkovou den boje. A boj je jí skutečně vlastní. Dokáže to i tehdy, když v létě 1942 zemře v koncentračním táboře Sachsenhausen.