Proč antikomunisté každoročně vyvěšují Miladu Horákovou?
Matěj MoravanskýPřed 75 lety byla ve zinscenovaném procesu popravena Milada Horáková. Antikomunisté její jméno zmiňují rádi, zamlčují však, kým byla doopravdy. Jak dnes nejlépe připomenout památku socialistky a feministky Horákové?
Čeští antikomunisté řadu let pošlapávají hodnoty, které Milada Horáková, již nechal před sedmdesáti pěti lety takzvaný komunistický režim ve vykonstruovaném procesu popravit, celý život zastávala.
Spolek Dekomunizace.cz pořádá opět po pěti letech kampaň ne nepodobnou tomu, co Václav Havel v Moci bezmocných připsal pověstnému normalizačnímu zelináři, který umisťuje do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Význam toho, co vyvěšuje, přehlíží, ba vůbec mu nerozumí.
Podobně dnes vyznívá, když například vedení Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, Právnické fakulty Univerzity Karlovy nebo radnice Prahy 2 vyvěšují na průčelí svých budov obrovské plakáty s fotografií Milady Horákové, doplněné heslem: „Zavražděna komunisty“.
Spolek Dekomunizace.cz a další instituce tím zplošťují život a dílo Milady Horákové pouze na oběť zvůle režimu. O Horákové uvádějí jen, že ji „komunisté“ nechali „pod odborným dohledem dusit 14 minut“. Nic dalšího se o Horákové na webových stránkách spolku nedočtete. Marně byste hledali program všeobecné demokratizace ekonomického a společenského života, jejž Horáková srdnatě hájila i v nacistickém lágru. Žádná zmínka o zápasech za práva žen, které Horáková neúnavně sváděla po celý svůj život.
Z osobnosti Milady Horákové se zkrátka stává jen vyprázdněný antikomunistický symbol, logo na plakátech, potisk na trička, nepřípadný obušek proti levici. A přitom nám odkaz levicové političky, právničky a feministky Milady Horákové má stále tolik co říci!
Horákové odkaz? Demokracie je socialismus
„Feministka v pravém slova smyslu všude musí konati svou práci i své přirozené ženské poslání uvědoměle, odpovědně a vždycky s touhou po dosažení harmonické dokonalosti v celé své lidské bytosti,“ napsala Horáková v roce 1940 do ankety časopisu Ženské národní rady. „Musí o to usilovati nejen u sebe, ale musí se přičiňovati, aby ke stejnému uvědomění přivedla i další ženy a muže — celou lidskou společnost.“
Horáková patřila mezi neúnavné organizátorky a veřejné zastánkyně feministické myšlenky o rovnoprávnosti pohlaví i touhy po „harmonické dokonalosti“ celé lidské společnosti. Byla jistě feministkou své doby. Je pošlapáváním bytostného odkazu Milady Horákové, když machistické postavy současné tuzemské politiky popírají, že by měla Horáková cokoliv společného se současným feminismem.
Stejně tak se účelově zapomíná, že Horáková byla socialistka. „Co musí být odstraněno, je to, že výroba se řídí a o pracovní příležitosti se rozhoduje s hlediska soukromého zisku a jeho hromadění, rozhoduje moc finančního kapitálu, místo aby rozhodovaly skutečné lidské potřeby a zvyšování spotřební síly,“ stojí jasně v ideovém programu domácího odbojového hnutí Za svobodu do nové Československé republiky, vypracovaném členy Petičního výboru Věrni zůstaneme — včetně Milady Horákové.
Horáková byla za aktivity v Ženské národní radě a za členství v Petičním výboru v srpnu 1940 zatčena gestapem a až do konce války vězněna.
Přihlásila se k programu, který na počátku druhé světové války formuloval vizi široké demokratizace hospodářského a politického života. Touto perspektivou vnímala válku jako zápas mezi „starým světem“ a demokratizačním úsilím započatým již v době francouzské revoluce. Jako cíl si autoři programu vytyčili vybudování „nového světa“, jehož cílem bude všestranný rozvoj člověka a společnosti, nikoli expanze různých impérií spojených s kapitálem, kolonialismem a nacionalismem.
Zejména její analýza příčin tehdejší válečné situace může dnes sloužit jako ostré varování: „Právě bezradnost demokratů a socialistů vůči krisi a záměrný postup kapitalistů proti každému jejímu sociálně pokrokovému řešení zavinily v mnoha zemích pád demokratické soustavy a pomohly nastolit fašistické režimy, které pak zavlekly Evropu do válečné katastrofy.“
I další texty, na nichž se Horáková podílela nebo je sama jejich autorkou, jsou dokladem jejího hodnotového ukotvení v doméně demokratického socialismu. Její společenská vize tedy příkře odporuje hodnotám a praxi, jaké současní maňásci antikomunismu předvádějí v současné české společnosti.
Diktatura jedné strany popravila Miladu Horákovou 27. června 1950. Antikomunistická pravice stíná dnes její odkaz pokaždé, když zpochybňuje rovnost lidí, prosazuje škrty na úkor méně majetných a podřizuje společnost jednostranným zájmům velkokapitálu.
Žijeme na troskách socialismu, stavme na nich
Liberálové a konzervativci zařadili Horákovou do svých antikomunistických panteonů. Zpravidla jim však nejde ani tak o ni a další oběti režimu vlády jedné strany. Snaží se namísto toho z historické paměti vymazat dlouhý zápas za všeobecnou demokratizaci společnosti. Tak jako osobnost Horákové redukují antikomunisté na její oprátku, snaží se i dvousetletou tradici demokratického socialismu zamaskovat čtyřiceti lety útlaku ze strany takzvaného komunistického režimu.
Veřejné zdravotnictví, důchodový systém, ústavní zakotvení rovnosti mužů a žen, hromadná doprava nebo družstevní bydlení jsou přitom výdobytkem zápasů, které demokratizační levicové hnutí — včetně Horákové — vedlo. Bohužel však dnes žádná relevantní síla na české politické scéně demokratický socialismus, jeho výdobytky a jejich další rozšiřování, nebrání.
Současná vládní koalice SPOLU nebo Piráti se sice rádi hlásí k obrazu Milady Horákové coby oběti zločinného komunistického režimu, ale nakonec zcela protismyslně používají jejího jména proti těm, kdo hovoří o vyšším zdanění kapitálu nebo zespolečenštění investičních bytů, dolů nebo bank.
Je dnes tak snadné být současným zelinářem, který věší z oken nápis „Zavražděna komunisty“. Dostát však odkazu Horákové znamená něco zcela jiného: odhodlat se k promýšlení, formulování a prosazování radikálních, sociálně-ekologicky odpovědných vizí a programů.
Milada Horáková svým životem bojovala za nový, lepší svět. V tom je naší inspirací — tím spíš, že víme, k čemu až „bezradnost socialistů a demokratů“ může vést.
Velmi zajímavá, a velmi inspirativní úvaha k - pravé - památce Milady Horákové.
Aby tento její obraz a odkaz byl účinně vytržen z rukou fundamentalistických antikomunistů, k tomu by vedla prakticky jediná cesta: kdyby se v českém politickém prostředí našla síla, která by tento její pravý ideový odkaz, jak ho zde vylíčil M. Moravanský, uchopila aktivně a agilně. Kdyby tyto její vize všestranného - a tedy nekapitalistického - rozvoje člověka a společnosti začala aktivně připomínat a vnášet do společenského vědomí, pak by velmi mnoho těchto profesionálních antikomunistů asi velice rychle ochladlo v jejich předstírané přízni a příbuznosti k její osobě.
Najde se v českém prostředí takováto síla?
Matěj Moravanský nám chce sdělit, že skuteční komunisté nemohli být tak zlí lidé, aby opravdu zavraždili Miladu Horákovou, se kterou přece ruku v ruce bojovali proti starým pořádkům za nový lepší svět.
Společně s komunisty se tak Milada Horáková v tomto boji za všeobecnou demokratizaci ekonomického a společenského života může stát naší inspirací.
Je proto naší povinností (spolu s Matějem Moravanským a všemi čestnými lidmi, kterým jde o skutečnou pravdu a ne o špinavé pošlapávání bytostného odkazu Milady Horákové) protestovat proti pověšení Milady Horákové antikomunisty, kteří se neštítí páchat tyto odporné politické zločiny ne pouze jednou, ale dokonce každý rok.
Milada Horáková žila a působila v jiné době, její postoje byly motivovány jiným klimatem a jinými ideály, než které se prosadily v 90. letech 20. století a později.
Vývoj po více než čtyřicetileté politické době ledové (kdy mráz přicházel z Kremlu) má jiný směr, než měl kdysi. Dokladem toho jsou osudy stran, pokračovatelek krátkého času po válce i doby prvorepublikové.
Lidovci po letitém balancování poblíž fatální hranice pěti procent hlasů, posléze dále značně propadli a situaci zachraňují členstvím v pravicovém bloku. Sociální demokracie po několika vzestupech vyvolaných většinou siláckým chováním svého lídra klesla k bezvýznamnosti, na niž nyní reaguje zrádným saltem mortale (nakonec ve stylu lidovců, ale v opačném směru a bez souhlasu svých osobností a asi ani zbývající členské základny). Agrární strana po Listopadu reálnou nástupkyni vlastně neměla, zemědělců ubylo a dál ubývalo, přičemž jejich torzo zastávalo často pozice víceméně socialistické. Šlo vlastně o největší úspěch KSČ (i když ne bez určitých paralel v jiných zemích).
A co nársoc, či socialisté? Těm po roce 1989 zůstala jen prázdná schránka. Proč? Nebyl o městskou stranu zájem? O stranu úředníků a živnostníků? Nikoli. Jen jejich reprezentantem se stala ODS s jejím známým vývojem (a pro mě třiatřicetiletou nevolitelností).
Milada Horáková zastávala v rámci své strany progresivní stanoviska. Současný premiér Fiala ve své straně v současných poměrech rovněž není žádnou konzervou a funkce nehodným člověkem. Stranická disciplína a logika větší odklon individuální politické trajektorie v podstatě nepřipouštěla a ani dnes nepřipouští.
Že se antikomunistická pravice hlásí k Miladě Horákové jen co oběti komunistického režimu, a ne programově, má svou logiku. Jejich respekt snad zaslouží určitý respekt (byť si osobnost M. H. zároveň i přisvojuje a nepřímo ji dezinterpretuje). Asi horší je postoj trosek levice a jejich, fakticky, renegátů. Ti se k ideálům političky z kdysi konkurenční strany nehlásí, zato nemají daleko k části odkazu jejích vrahů. Je to, žel, opovržení demokracií a následování sil (nyní národovecké konzervativní pravice), inspirovaných a podporovaných v podstatě tou samou mocností, která u nás kdysi úkolovala komunisty. (Tehdy mluvilo pro aspoň novum a na druhé misce vah ležela naděje na sociální spravedlnost).
Matěj Moravanský vidí ve zmínce o tom, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty, obušek na současnou levici. Podle mě je to naopak pro současnou levici bohužel nevyužitá příležitost, aby se od komunistických vrahů jednoznačně distancovala. To ale, jak je vidět, ani ta současná moderní levice nemá vůbec v úmyslu. Například Michal Pullmann, než by komunistické vrahy jednoznačně odsoudil a distancoval se od nich, bude raději řečnit o „demokratickém prvku stalinismu, který umožňoval dělníkům posílat inženýry na smrt“.
A jestli byla komunisty zavražděná Milada Horáková feministkou v tom současném slova smyslu, nebo jestli byla jen feministkou ve své době, kdy tento pojem ještě znamenal něco dost jiného než dnes, tak to je zcela irelevantní.
My konzervativci se totiž (na rozdíl od těch Gottwaldových komunistů) nejezdíme nikam učit, jak někomu zakroutit krkem, opravdu nemáme v úmyslu nikoho vraždit, dokonce nemáme v úmyslu vraždit ani své názorové oponenty, ani posílat na smrt inženýry – tento „demokratický“ prvek stalinismu je nám cizí, neboť chápeme demokracii docela jinak než ten bývalý děkan filozofické fakulty, který o masových vraždách (kdy v průběhu tzv. velké čistky bylo v SSSR bez soudu vražděno až tisíc lidí denně) mluvil jako o demokratickém prvku.
Pane Nusharte, Vy konzervativci jste vždy pranýřovali pouze ty zločiny, kterých se dopouštěli progresivisté (ať už se tímto označením rozumí cokoli); zatímco leckdy ty samé zločiny kterých se dopouštěli aktéři z konzervativních kruhů vás vždy nechávaly a nechávají podivuhodně chladnými a netečnými.
Jen tak pro zajímavost: právě v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jak se svého času zakládalo OSN. Ještě ale léta předtím americký prezident Roosevelt přišel s myšlenkou "Atlantické charty", jejímž cílem měl být svět nejen bez válek, ale také založený na lidské svobodě. Britský ministerský předseda Churchill si ovšem okamžitě vymínil, že těmito ustanoveními nemají být nijak dotčeny dosavadní mocenské poměry. Totiž: anglické koloniální panství se totiž samozřejmě nacházelo v příkrém rozporu s těmito proklamovanými principy "svobodného a mírového světa". To násilí kterým Angličané toto své koloniální panství získali a udržovali ovšem žádné konzervativce nikdy nepálilo; naopak pro ně to byla neodmyslitelná součást "Old good England", staré dobré Anglie.
Pokud byste chtěl připomenout některé konkrétní zločiny britské okupační mocnosti: tak například známý velitel britského bombardovacího letectva Arthur "Bombarďák" Harris byl v meziválečném období velitelem britských leteckých složek v Iráku; a v rámci boje proti tamějším bojovníkům za nezávislost nařídil plošné bombardování tamějších vesnic. Tedy bez jakéhokoli rozdílu mezi případnými ozbrojenci a mezi civilním obyvatelstvem. Zachovala se dokonce jedna jeho autentická zpráva, ve které si pochvaluje jak jeho bombardéry během dvou hodin zcela srovnaly se zemí povstaleckou vesnici.
Je to skutečně zajímavé: německý letecký útok na španělskou Guerniku je světově známý fanál; zatímco o - zřejmě ještě mnohem brutálnější - vybombardování iráckých vesnic britským válečným hrdinou se nezajímá prakticky nikdo.
Ale můžeme si dát i mnohem aktuálnější příklad, pane Nusharte. Poprava Milady Horákové - bez jakýchkoli pochyb, justiční vražda. Jenže - co tak například dnešní "demokratické" Spojené státy? V nich se (tj. v mnohých jejich státech) stále konají popravy. Ano, nejsou to popravy bezprostředně politické; ale je nesporné, že americká justice má namnoze vyhraněně rasistický profil. To jest: za stejný čin bude pachatel černé pleti s mnohem vyšší pravděpodobností odsouzen k trestu smrti a popraven, nežli pachatel z populace bělošské.
Pane Nusharte, který pak z dnešních konzervativců respektive pravičáků, kteří se natolik rozvášňují nad popravou Milady Horákové z doby před tři čtvrtě stoletím, se zabývá vůbec sebemenší myšlenkou na justiční vraždy, které se stále ještě dějí v současných Spojených státech?! Tedy u našeho (přinejmenším ještě donedávna) spojence a ideového vzoru?...
Tento výrok - či spíše výkřik - je stejně velice problematický ohledně použité terminologie. Je onen politický režim vládnoucí v naší zemi po čtyři desetiletí od roku 1948 skutečně možno právem označit za "komunistický"?...
Za prvé: "komunistickým" tento režim v plném slova smyslu nikdy nebyl, dokonce i podle své vlastní teorie. Nýbrž pouze "socialistický"; což je v zásadě jakási hybridní přechodová forma od kapitalismu ke komunismu.
Ale především: daleko spíše by se pro tento režim hodilo označení "bolševický". Neboť to byl právě nástup bolševické frakce v průběhu revolučních události ve válečném Rusku, kdy byla definitivně pohřbena původní komunistická idea všeobecné emancipace, ve prospěch ryzího uzurpování státní moci.
Jak pochybný, až přímo nesmyslný je onen výkřik "Zavražděna komunisty" je možno si nejlépe znázornit oním příkladem z minulého vstupu: jestliže se v současných Spojených státech - které jsou stále ještě alespoň nominálně demokratickou zemí - stále ještě dějí justiční vraždy, pak by na hrobech těchto obětí pak analogicky musel být nápis: "Zavražděn demokraty".