Velmi zajímavá, a velmi inspirativní úvaha k - pravé - památce Milady Horákové.

Aby tento její obraz a odkaz byl účinně vytržen z rukou fundamentalistických antikomunistů, k tomu by vedla prakticky jediná cesta: kdyby se v českém politickém prostředí našla síla, která by tento její pravý ideový odkaz, jak ho zde vylíčil M. Moravanský, uchopila aktivně a agilně. Kdyby tyto její vize všestranného - a tedy nekapitalistického - rozvoje člověka a společnosti začala aktivně připomínat a vnášet do společenského vědomí, pak by velmi mnoho těchto profesionálních antikomunistů asi velice rychle ochladlo v jejich předstírané přízni a příbuznosti k její osobě.

Najde se v českém prostředí takováto síla?

Matěj Moravanský nám chce sdělit, že skuteční komunisté nemohli být tak zlí lidé, aby opravdu zavraždili Miladu Horákovou, se kterou přece ruku v ruce bojovali proti starým pořádkům za nový lepší svět.

Společně s komunisty se tak Milada Horáková v tomto boji za všeobecnou demokratizaci ekonomického a společenského života může stát naší inspirací.

Je proto naší povinností (spolu s Matějem Moravanským a všemi čestnými lidmi, kterým jde o skutečnou pravdu a ne o špinavé pošlapávání bytostného odkazu Milady Horákové) protestovat proti pověšení Milady Horákové antikomunisty, kteří se neštítí páchat tyto odporné politické zločiny ne pouze jednou, ale dokonce každý rok.

Milada Horáková žila a působila v jiné době, její postoje byly motivovány jiným klimatem a jinými ideály, než které se prosadily v 90. letech 20. století a později.

Vývoj po více než čtyřicetileté politické době ledové (kdy mráz přicházel z Kremlu) má jiný směr, než měl kdysi. Dokladem toho jsou osudy stran, pokračovatelek krátkého času po válce i doby prvorepublikové.

Lidovci po letitém balancování poblíž fatální hranice pěti procent hlasů, posléze dále značně propadli a situaci zachraňují členstvím v pravicovém bloku. Sociální demokracie po několika vzestupech vyvolaných většinou siláckým chováním svého lídra klesla k bezvýznamnosti, na niž nyní reaguje zrádným saltem mortale (nakonec ve stylu lidovců, ale v opačném směru a bez souhlasu svých osobností a asi ani zbývající členské základny). Agrární strana po Listopadu reálnou nástupkyni vlastně neměla, zemědělců ubylo a dál ubývalo, přičemž jejich torzo zastávalo často pozice víceméně socialistické. Šlo vlastně o největší úspěch KSČ (i když ne bez určitých paralel v jiných zemích).

A co nársoc, či socialisté? Těm po roce 1989 zůstala jen prázdná schránka. Proč? Nebyl o městskou stranu zájem? O stranu úředníků a živnostníků? Nikoli. Jen jejich reprezentantem se stala ODS s jejím známým vývojem (a pro mě třiatřicetiletou nevolitelností).

Milada Horáková zastávala v rámci své strany progresivní stanoviska. Současný premiér Fiala ve své straně v současných poměrech rovněž není žádnou konzervou a funkce nehodným člověkem. Stranická disciplína a logika větší odklon individuální politické trajektorie v podstatě nepřipouštěla a ani dnes nepřipouští.

Že se antikomunistická pravice hlásí k Miladě Horákové jen co oběti komunistického režimu, a ne programově, má svou logiku. Jejich respekt snad zaslouží určitý respekt (byť si osobnost M. H. zároveň i přisvojuje a nepřímo ji dezinterpretuje). Asi horší je postoj trosek levice a jejich, fakticky, renegátů. Ti se k ideálům političky z kdysi konkurenční strany nehlásí, zato nemají daleko k části odkazu jejích vrahů. Je to, žel, opovržení demokracií a následování sil (nyní národovecké konzervativní pravice), inspirovaných a podporovaných v podstatě tou samou mocností, která u nás kdysi úkolovala komunisty. (Tehdy mluvilo pro aspoň novum a na druhé misce vah ležela naděje na sociální spravedlnost).

Matěj Moravanský vidí ve zmínce o tom, že Milada Horáková byla zavražděna komunisty, obušek na současnou levici. Podle mě je to naopak pro současnou levici bohužel nevyužitá příležitost, aby se od komunistických vrahů jednoznačně distancovala. To ale, jak je vidět, ani ta současná moderní levice nemá vůbec v úmyslu. Například Michal Pullmann, než by komunistické vrahy jednoznačně odsoudil a distancoval se od nich, bude raději řečnit o „demokratickém prvku stalinismu, který umožňoval dělníkům posílat inženýry na smrt“.

A jestli byla komunisty zavražděná Milada Horáková feministkou v tom současném slova smyslu, nebo jestli byla jen feministkou ve své době, kdy tento pojem ještě znamenal něco dost jiného než dnes, tak to je zcela irelevantní.

My konzervativci se totiž (na rozdíl od těch Gottwaldových komunistů) nejezdíme nikam učit, jak někomu zakroutit krkem, opravdu nemáme v úmyslu nikoho vraždit, dokonce nemáme v úmyslu vraždit ani své názorové oponenty, ani posílat na smrt inženýry – tento „demokratický“ prvek stalinismu je nám cizí, neboť chápeme demokracii docela jinak než ten bývalý děkan filozofické fakulty, který o masových vraždách (kdy v průběhu tzv. velké čistky bylo v SSSR bez soudu vražděno až tisíc lidí denně) mluvil jako o demokratickém prvku.

Pane Nusharte, Vy konzervativci jste vždy pranýřovali pouze ty zločiny, kterých se dopouštěli progresivisté (ať už se tímto označením rozumí cokoli); zatímco leckdy ty samé zločiny kterých se dopouštěli aktéři z konzervativních kruhů vás vždy nechávaly a nechávají podivuhodně chladnými a netečnými.

Jen tak pro zajímavost: právě v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jak se svého času zakládalo OSN. Ještě ale léta předtím americký prezident Roosevelt přišel s myšlenkou "Atlantické charty", jejímž cílem měl být svět nejen bez válek, ale také založený na lidské svobodě. Britský ministerský předseda Churchill si ovšem okamžitě vymínil, že těmito ustanoveními nemají být nijak dotčeny dosavadní mocenské poměry. Totiž: anglické koloniální panství se totiž samozřejmě nacházelo v příkrém rozporu s těmito proklamovanými principy "svobodného a mírového světa". To násilí kterým Angličané toto své koloniální panství získali a udržovali ovšem žádné konzervativce nikdy nepálilo; naopak pro ně to byla neodmyslitelná součást "Old good England", staré dobré Anglie.

Pokud byste chtěl připomenout některé konkrétní zločiny britské okupační mocnosti: tak například známý velitel britského bombardovacího letectva Arthur "Bombarďák" Harris byl v meziválečném období velitelem britských leteckých složek v Iráku; a v rámci boje proti tamějším bojovníkům za nezávislost nařídil plošné bombardování tamějších vesnic. Tedy bez jakéhokoli rozdílu mezi případnými ozbrojenci a mezi civilním obyvatelstvem. Zachovala se dokonce jedna jeho autentická zpráva, ve které si pochvaluje jak jeho bombardéry během dvou hodin zcela srovnaly se zemí povstaleckou vesnici.

Je to skutečně zajímavé: německý letecký útok na španělskou Guerniku je světově známý fanál; zatímco o - zřejmě ještě mnohem brutálnější - vybombardování iráckých vesnic britským válečným hrdinou se nezajímá prakticky nikdo.

Ale můžeme si dát i mnohem aktuálnější příklad, pane Nusharte. Poprava Milady Horákové - bez jakýchkoli pochyb, justiční vražda. Jenže - co tak například dnešní "demokratické" Spojené státy? V nich se (tj. v mnohých jejich státech) stále konají popravy. Ano, nejsou to popravy bezprostředně politické; ale je nesporné, že americká justice má namnoze vyhraněně rasistický profil. To jest: za stejný čin bude pachatel černé pleti s mnohem vyšší pravděpodobností odsouzen k trestu smrti a popraven, nežli pachatel z populace bělošské.

Pane Nusharte, který pak z dnešních konzervativců respektive pravičáků, kteří se natolik rozvášňují nad popravou Milady Horákové z doby před tři čtvrtě stoletím, se zabývá vůbec sebemenší myšlenkou na justiční vraždy, které se stále ještě dějí v současných Spojených státech?! Tedy u našeho (přinejmenším ještě donedávna) spojence a ideového vzoru?...

Tento výrok - či spíše výkřik - je stejně velice problematický ohledně použité terminologie. Je onen politický režim vládnoucí v naší zemi po čtyři desetiletí od roku 1948 skutečně možno právem označit za "komunistický"?...

Za prvé: "komunistickým" tento režim v plném slova smyslu nikdy nebyl, dokonce i podle své vlastní teorie. Nýbrž pouze "socialistický"; což je v zásadě jakási hybridní přechodová forma od kapitalismu ke komunismu.

Ale především: daleko spíše by se pro tento režim hodilo označení "bolševický". Neboť to byl právě nástup bolševické frakce v průběhu revolučních události ve válečném Rusku, kdy byla definitivně pohřbena původní komunistická idea všeobecné emancipace, ve prospěch ryzího uzurpování státní moci.

Jak pochybný, až přímo nesmyslný je onen výkřik "Zavražděna komunisty" je možno si nejlépe znázornit oním příkladem z minulého vstupu: jestliže se v současných Spojených státech - které jsou stále ještě alespoň nominálně demokratickou zemí - stále ještě dějí justiční vraždy, pak by na hrobech těchto obětí pak analogicky musel být nápis: "Zavražděn demokraty".

Využijme dané příležitosti a podívejme se blíže na jeden moment z působení Milady Horákové, který sice bezprostředně nesouvisí úzce s jejím tragickým osudem, který je ale jak pro ideový význam její osobnosti, tak i pro nás v naší současné situaci naprosto klíčový. Jedná se o následující pasáž z úvodního textu:

"Přihlásila se k programu, který na počátku druhé světové války formuloval vizi široké demokratizace hospodářského a politického života. Touto perspektivou vnímala válku jako zápas mezi 'starým světem' a demokratizačním úsilím započatým již v době francouzské revoluce. Jako cíl si autoři programu vytyčili vybudování 'nového světa', jehož cílem bude všestranný rozvoj člověka a společnosti, nikoli expanze různých impérií spojených s kapitálem, kolonialismem a nacionalismem."

Tak tedy - "všestranný rozvoj člověka a společnosti"; to je formulace nad kterou víceméně každý souhlasně pokývne hlavou, ale u které si jen sotvakdo dokáže uvědomit jak její principiální ideový význam, tak především její roli jako klíčového ukazatele naprostého selhání, respektive naprosté pomýlenosti naší současné civilizační i státně-politické formy.

V každém případě je jako první krok nutno se vší jasností proklamovat, že každá cesta společenské a politické organizace společnosti vede do ztracena, pokud na jejím konci nestojí právě tato maxima "všestranného rozvoje člověka a společnosti". Žádný katalog "občanských a lidských práv" není ničím více nežli souborem prázdných floskulí, když jeho reálným a hmatatelným produktem není právě tento "všestranný rozvoj člověka a společnosti". Co i s tou napohled nejvelkorysejší svobodou, když jejím výsledkem a obsahem není reálná maximalizace všech bytostných potenciálů lidské bytosti? Tedy v rovině jak občansko-politické, tak ale v rovině celkového duševního, kulturního a intelektuálního rozvoje?...

V citované pasáži se uvádí, že Milada Horáková uvedený program považovala za součást širokého demokratizačního úsilí započatým v době Francouzské revoluce. Ano, toto je všeobecně sdílený názor; jenže právě zde se skrývá zcela zásadní, fatální omyl, který je primární příčinou těžkého selhání naší současné civilizace v této oblasti.

Totiž - abychom si zpřítomnili pravé kořeny onoho "všestranného rozvoje člověka a společnosti", k tomu bychom se museli vrátit ještě mnohem dále do minulosti, totiž do doby řecké antiky. A to sice ani tak ne do podmínek řecké respektive aténské demokracie, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát, nýbrž k jedné zcela konkrétní osobnosti - totiž k velkému aténskému mysliteli, a zároveň nemilosrdnému kritikovi, až přímo provokatérovi jménem Sokrates.

Neboť byl to právě Sokrates, kterého je zřejmě možno považovat za toho zcela prvního, kdo vůči svým spoluobčanům vystupoval s myšlenkami, ale i s požadavky, jejichž jádro by bylo možno označit oním obratem "všestranný rozvoj člověka a společnosti".

Celé toto téma je ovšem příliš komplexní, nežli aby bylo možno ho v postačující míře rozebrat v tomto omezeném formátu. Proto je možno jenom v naprosté krátkosti vytyčit zcela základní body a momenty této sokratovské pozice:

- Za prvé, v hovorech se svými spoluobčany se Sokrates zcela zásadně liší tím, že zatímco oni příslušné otázky mravního a mravně-politického jednání nazírají pouze z dílčích, partikulárních perspektiv, pak Sokrates tato témata naopak zcela zásadně řadí do kontextu c e l k o v é h o života jak vlastní polis, tak ale i do kontextu celého světa vůbec, který je chápán jako ve své podstatě dobrý, respektive k dobru směřující. Je to tedy směrování k tomuto obecnému dobru, které je úhelným kamenem veškerého sokratovského zkoumání.

- A za druhé, tato sokratovská cesta ke konečnému cíli, tedy k onomu dosažení jak obecného dobra tak i individuálního štěstí (neboť podle Sokratova přesvědčení člověk může svého pravého štěstí dosáhnout pouze účastí na společném dobru) - tak tedy tato cesta vyžaduje krajního úsilí, dlouhého a vlastně celoživotního hledání, neustálého přezkušování sebe sama, svých vlastních názorů a pozic.

Taková byla tedy sokratovská cesta k "všestrannému rozvoji člověka a společnosti"; porovnejme teď její uvedené dva základní principy s tím programem, s kterým přišla novodobá liberální demokracie, počínající Francouzskou revolucí.

Ano, i tato revoluce (respektive její strůjci) si zřejmě přála takovýto "všestranný rozvoj člověka a společnosti"; nicméně jedna věc je obecná ideová představa, a zcela jinou věcí může být reálně vytvořený ideový a společensko-politický fundament onou revolucí vytvořený.

K prvnímu bodu: Sokrates tedy všechny otázky mravního jednání člověka začleňoval důsledně do komplexu celkového žití jak jednotlivého člověka, tak celé společnosti. Novodobý projekt liberální společnosti (dejme tomu od Francouzské revoluce, i když jeho ideové kořeny jsou ještě starší) však postupuje zcela opačným způsobem: člověku poskytne v zásadě fixní katalog "občanských a lidských práv", a domnívá se že tím už je celé dílo hotovo. To jest: namísto sokratovského důsledně komplexního přístupu tento novodobý liberalismus staví opět ten samý partikularismus, který byl příznačný pro Sokratovy protivníky v diskusích, a proti kterému on natolik důsledně bojoval! Je tedy možno velice snadno vidět, že tento novodobý liberalismus spočívá na naprostém nepochopení toho, jaké cesty vedou k onomu "všestrannému rozvoji člověka a společnosti"; on sice hlásí "všestrannost", ale ve skutečnosti praktikuje pouhý partikularismus atomizovaného individua a jeho ryze individuálních práv, tedy naprostý opak a negaci jakékoli pravé a důsledné všestrannosti!

Druhý bod pak úzce a bezprostředně souvisí s prvním. Jestliže novodobá liberální demokracie zcela opomíjí a ignoruje sokratovské hledání c e l k o v é h o obsahu, a tedy i celkového smyslu lidského žití a bytí, pak tím zcela obchází i onu nesnadnou, celoživotní námahu sokratovského hledání oné pravdy celku, a tedy smyslu celku. Tam kde u Sokrata teprve jakožto v ý s l e d e k tohoto celoživotního hledání si člověk - snad - může s určitým právem říci: "Učinil jsem vše pro to, abych se pravdě a dobru přiblížil tak jak je to jen člověku možné", tam novodobý liberalismus přesně naopak už na samotném p o č á t k u člověka deklaruje jako hotového, dovršeného, který nijak není ani povinen ani nucen k nějakému dalšímu hledání, nýbrž který má plné právo svůj - jakkoli nezralý, jakkoli dílčí, a třeba i společensky škodlivý a destruktivní - názor hlásat a prosazovat se vší vehemencí!

Vidíme tedy snadno, že tento novodobý liberalismus počínající Francouzskou revolucí nikdy a za žádných okolností nemůže s úspěchem vést k cíli, tedy k onomu "všestrannému rozvoji člověka a společnosti".

Tento negativní závěr tedy platí všeobecně, pro naši současnou liberálně-demokratickou společenskou formu vůbec. Jakou roli, jakou pozici v tomto zápase o pravý charakter člověka a společnosti hraje levice?

Ano, u Marxe - s jeho vizí "všestranného rozvoje individuí" v komunistické společnosti - je možno nalézt ještě určité pozůstatky onoho původního sokratovského projektu, kdy člověk svou námahou, svou prací na sobě samém hledá, nalézá, a zároveň utváří sebe sama, jako reálně plnohodnotnou, všestranně tvůrčí bytost. Ovšem - už i tento Marxův model je nakonec příliš zjednodušený, příliš povrchní, příliš se spoléhající na spontánní dynamiku osvobozené lidské kreativity, nežli aby mohl skutečně dostát oněm sokratovským nárokům na hlubokou sebereflexi, a z ní rezultující zásadní proměnu jak lidského individua, tak i celé lidské společnosti.

Tím spíše pak reálné levicové hnutí se až příliš spolehlo, příliš fixovalo na otázky ryze majetkové rovnosti, nežli aby mohlo mít reálný potenciál v nové podobě znovuoživit onu sokratovskou vizi "všestranného rozvoje člověka a společnosti". Tato levice sice proti vyhraněnému individualismu pravice staví princip solidarity, tedy pozici napohled protikladnou; ale ve skutečnosti i tato levice fakticky stojí na fundamentu liberalismu, který nesahá nikam dále nežli k víceméně pouze materiálním nárokům jedince. Jediný rozdíl je v tom, že levice tyto materiální nároky jedince pojímá rovnostářsky, na rozdíl od pravice která je chce praktikovat hierarchicky.

Tato levice se od soudobé pravice tedy liší pouze svými konkrétními strategiemi; ale fakticky stejně jako pravice i tato levice převzala plně vůdčí narativ liberalismu, který je ve svém jádru individualistický, a tedy pravicový. A to se pak ještě tato levice diví a nechápe, že s touto pravicí prohrává jeden zápas za druhým.

Tak tedy, závěrem ještě jednou shrnutí základních bodů:

- Jediným vůdčím dějinně-společenským cílem který má své nesporné oprávnění je projekt zcela důsledného a reálného "všestranného rozvoje člověka a společnosti".

- Tento projekt ale nikdy nemůže naplnit novodobá liberalistická společnost, neboť její partikularistický a individualistický charakter se nachází v naprostém protikladu s oním postulátem "všestrannosti", všestranného rozvoje.

- Tento projekt ale nemůže realizovat ani současná levice, neboť ona sice hlásí pospolitost a solidaritu, ve skutečnosti ale ani její ideový horizont nepřekračuje hranice novodobého liberalismu, jeho partikularistické vnímání světa, jeho individualistické pojetí člověka.

Pokud by tedy skutečně měl být reálně vytyčen onen program a projekt "všestranného rozvoje člověka a společnosti", pak by prvotní podmínkou muselo být zcela zásadní, radikální přehodnocení celé ideové a hodnotové struktury naší současné civilizace, především jejího partikularisticky-individualistického pojetí samotného člověka.

Představte si, pane Poláčku, asi takovýto dialog:

Havlův zelinář (tupě a bez porozumění souvislostem):

„Komunisté zavraždili člověka XY.“

Matěj Moravanský (ochotně vysvětluje potřebné souvislosti, ale zelinář stejně nic nechápe):

„Nerozumíte odkazu, který XY zastával a pošlapáváte jeho hodnoty. Redukujete XY jen na jeho oprátku a snažíte se tak zamaskovat dvousetletou tradici boje za nový lepší svět, započatou již gilotinami francouzské revoluce, jakožto garantem rovnosti člověka ve způsobu popravy.“

Ano, pane Nusharte: zelinář nechápe, a podle všeho ne pouze on.