Socialistka Milada Horáková

Ivan Štampach

Milada Horáková působila po válce jako členka vedení a poslankyně národních socialistů. Vyznávala oddanost demokratickým a liberálním hodnotám spolu s programem socialistickým — ten neznamenal popření demokracie, ale její plné rozvinutí.

Ve čtvrtek 27. června jsme si připomněli den, kdy byla před 69 lety na dvoře pražské pankrácké věznice oběšena, přesněji řečeno, sadisticky pomalu udušena Milada Horáková. Podle dnes dostupné korespondence z vězení překonala strach ze smrti, odešla důstojně, s hlavou vztyčenou, jak se vyslovila, a bez nenávisti. Jsou známa její slova: „Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem — a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.“ Píše také, že je pokorná a odevzdaná do vůle Boží.

Takto zemřela žena, která dokázala vyslovit jemnost ženského bytí, která se něžně v posledních vzkazech před popravou obrací na svou dceru Janu a na svého manžela. Zároveň se nezdráhala v době první Československé republiky, za nacistické okupace i v poválečném období vstupovat do politických zápasů inspirována především prezidentem Osvoboditelem a architektem nové československé demokracie T. G. Masarykem. Píše o tom, že ví, že život je boj.

Ve své politické práci se zaměřovala na rovnoprávnost žen a mužů, sociální spravedlnost, sociální péči a sociální zabezpečení. Foto NFA

Byl to Masaryk, který vyslovil svůj program takto: „Přijímal jsem socialism, pokud se kryl s programem humanitním; marxismu jsem nepřijímal… Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci… Vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro marxism.“ Eduard Beneš na jeho pohřbu 21. září 1937 charakterizoval jeho program tak, že usiloval o přechod od demokracie buržoazní k demokracii humanitní.

Horáková tuto orientaci vyjádřila prací v Československé straně národně sociální. Zaměřovala se na rovnoprávnost žen a mužů, sociální spravedlnost, sociální péči a sociální zabezpečení. Nešlo tedy o hurá politiku, o revoluční výkřiky bez reálného obsahu, ale o právnickou práci a o spoluúčast na tvorbě zákonů.

Po období okupace, kdy se podílela na domácím odporu v kontaktu s odbojem zahraničním a byla za to vězněna a hrozila jí poprava, se zapojila do politické práce jako členka vedení národních socialistů a jako poslankyně za tuto stranu. I v této době spojovala ve svém přesvědčení oddanost demokratickým a liberálním hodnotám s programem socialistickým. Socialismus v tomto pojetí nebyl popřením demokracie, nýbrž jejím plným rozvinutím. Bylo to přenesení demokratické samosprávy z oblasti obcí, regionů a státu též do oblasti hospodářské.

Zatočit s církvemi

V diskusích kolem smutného výročí se objevil jeden její výrok, který je aktuální i v našich současných podmínkách. Měla se vyslovit: „Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církvemi.“ Zní to na první poslech drsně. Jako by to bylo v rozporu s touto humanistickou osobností. V diskusi chyběl odkaz na zdroj a širší souvislost výroku. Můžeme se domýšlet, oč jí šlo.

Zatočit se šlechtou v tradici první republiky jistě neznamenalo fyzické účtování s příslušníky šlechtických rodů jako za jakobínského teroru v době Velké francouzské revoluce. Prostě zanikla aristokracie jako instituce, která i v posledním půlstoletí habsburské monarchie byla politicky reprezentována Panskou sněmovnou a měla reálný vliv ve všech částech soustátí. V republice jistě nebylo možno bránit příslušníkům tradičních rodů v prospěšném díle ve veřejném zájmu. Mohli to činit, a někteří to činili nikoli jako stav či instituce, nýbrž jako občané a je jim to ke cti.

Odevzdanost Horákové v posledních chvílích života do Boží vůle ukazuje, že „zatočit s církvemi“ u ní nemohlo znamenat nepřátelství k poselství evangelia, ke křesťanskému životnímu programu. Jako demokratka na rozdíl od komunistů respektovala svobodu vyznání. Komunistický režim měl tuto svobodu zapsanou v obou ústavách (1948 a 1960), v socialistické ústavě (čl. 32) je deklarována svoboda vyznání, ovšem s tím, že v čl. 19 je předesláno omezení, podle kterého práva, svobody a povinnosti občanů slouží upevnění a rozvoji socialistické společnosti.

Dnes je svoboda občanů vyznávat jakékoli náboženství nebo nehlásit se k žádnému nejen výslovně prohlášena, ale skutečně dodržována. Tato svoboda však ve standardní demokracii nezahrnuje bezmeznou volnost náboženských organizací a jejich úplnou nezávislost na státu. Naopak ve většině zemí Evropské unie jsou náboženské organizace různým způsobem pod kontrolou a platí pro ně různá omezení. Chceme to popsat tak, že Německo, Francie nebo Spojené království s církvemi zatočily? Možná je to příliš ostrá formulace, ale je to výraz realistického očekávání od církví a snaha včas reagovat.

České konfesní právo popisuje v Zákoně o církvích a náboženských společnostech (3/2002 Sb.), v jeho § 5 různá rizika činnosti církví. Mluví o tom, za jakých okolností nemohou vzniknout nebo působit. Tento paragraf je čtení jako z černé kroniky. Až zaráží, jaké různé prohřešky zákonodárce od náboženských organizací očekává.

Předpokládá, že by mohly ohrožovat veřejnou mravnost nebo demokratické základy státu, jeho suverenitu a územní celistvost, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost, poškozovat své členy fyzicky, psychicky a ekonomicky nebo zabraňovat nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu. S něčím takovým je opravdu třeba zatočit. Stát musí chránit tělesnou a duševní integritu svých obyvatel a jejich svobodu.

Přání Milady Horákové se nenaplnilo. Stát sice v zákoně prohlašuje, že něco takového není přípustné, ale nestanovil si zákonem žádnou proceduru, jak by takovému zhoubnému jednání zabránil. Naopak, garantuje už v Listině základních práv a svobod církvím a náboženským společnostem úplnou nezávislost. Nedokáže hájit základní práva svých občanů, kteří jsou členy, nebo zejména pracovníky náboženských organizací. Není schopen jim kupříkladu zajistit práva podle Zákoníku práce.

Práva obhajovaná socialistkou a feministkou Miladou Horákovou jsou dnes leckdy zpochybňována a její tragický úděl je zneužíván. Jistě dnes není nutno kopírovat všechny její politické postoje. Národní nota tehdejší politiky byla zpochybněna. České masakry na německy mluvících spoluobčanech, například v Postoloprtech, nás poučily. Ukázaly jako nepřijatelný jakýkoli nacionalismus, ať německý, nebo český. Na poválečné vyhnání třetiny zdejších obyvatel jen pro jejich etnickou příslušnost se dnes díváme jinak než Milada Horáková a většina Čechů v prvních létech po obnově (aspoň formální) samostatnosti.

Měli bychom dopřát aspoň dodatečně Miladě Horákové to, co jí nedopřál komunistický režim: jasně formulovat politický program, kterému věřila.

    Diskuse (30 příspěvků)
    Ivan Štampach, religionista
    July 1, 2019 v 15.25
    Je to v článku řečeno, ale pro jistotu znovu upozornuji, že výrok "Zatočili jsme se šlechtou, zatočíme i s církvemi" se předává tradicí a není možno jeho přesné znění nebo okolnosti, ve kterých mohl být vysloven, spolehlivě doložit.
    Eva Hájková, penzistka
    July 1, 2019 v 16.20
    Bylo by zajímavé vědět, co vlastně přitom měla na mysli. Pokud tím mínila, že je zapotřebí odstranit privilegované stavy (jako přežitek stavovské společnosti), pak by se to snad dalo pochopit tak, že chtěla odstranit (zrušit?) duchovenstvo, nikoliv církve, v nichž přece ještě za první republiky byla většina obyvatelstva.
    Tedy, samozřejmě, pokud to opravdu řekla.
    Martin Šimsa, filosof
    July 1, 2019 v 16.36
    Mariánský sloup
    Traduje se (prý od roku 1922 v diskusi k článku Jaroslava Durycha), že šestnáctiletá Milada Horáková, tehdy Králová byla přítomna při stržení mariánského sloupu. Dokonce jsem narazil na článek katolického extremisty, který její popravu pojímal jako jakýsi Boží trest. Nejsem historik a nic dalšího k tomu nebudu říkat, jen by se to dalo dát do souvislosti, že je třeba "zatočit s církvemi", nejspíše však v masarykovském duchu, tedy víru chápat jako věc osobní a v jistém smyslu kulturní a společenskou, ne politickou, tedy v duchu odluky státu od církví a církví od státu.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    July 1, 2019 v 18.32
    Máte možná, pane Šimso, na mysli tento článek:
    Eva Hájková, penzistka
    July 1, 2019 v 19.4
    Podle toho článku, pane Nusharte, vypadala Milada Horáková spíš na anarchistku. Čemuž by možná odpovídala její účast na bourání sloupu.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    July 1, 2019 v 21.10
    "Zatočili jsem se šlechtou, zatočíme s církvemi." 
    Tento výrok prý do úst Milady Horákové vložil Ross Hedviček (Rostislav Hedvíček).
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    July 1, 2019 v 21.42
    Paní Hájkové
    Anarchistka a katolička? Já nevím.
    Eva Hájková, penzistka
    July 1, 2019 v 21.46
    Takže vy myslíte, že se neúčastnila ani bourání sloupu. To by přece jako katolička nemohla, ne? Leda jako matriková katolička.
    Ale feministkou byla, ne? Aspoň se to říká.
    Martin Šimsa, filosof
    July 1, 2019 v 23.2
    Ross Hedviček?!
    No, jestli ten výrok pochází od Ross Hedvička, tak je to hodně na vodě.

    Ten odkázaný článek je hodně nedůvěryhodný. Edvard Beneš by jistě neřekl: Raději Hitler než Habsburk, protože Beneš se okamžitě od roku 1933 podílel na budování kolektivní evropské bezpečnosti proti Hitlerovi a Beneš prosadil v roce 1934 přijetí Sovětského svazu do Společnosti národů, protože nás chtěl zabezpečit proti Hitlerovi, kterého od začátku prokoukl a burcoval proti němu Evropu, USA i Sovětský svaz, proto ho také Hitler od začátku nenáviděl a útočil na něj. Také od počátku pomáhal německým antifašistům.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    July 1, 2019 v 23.9
    Skutečně nevím, paní Hájková.
    Také by asi záleželo na tom, jak ten sloup vnímala, zda jako symbol habsburské monarchie, nebo jako symbol náboženský.

    Každopádně Jan Berwid-Buquoy podává dosti alternativní interpretace historie. Co byste řekla třeba na toto:

    https://berwidbuquoy.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=400662

    ???
    + Další komentáře