Ta naše Fráňa. Jak by to u soudu dopadlo dnes
Ondřej VaculíkFráňa (Františka) Zemínová byla souzena v „procesu s Miladou Horákovou“, v němž padly čtyři tresty smrti, čtyři doživotí a další vysoké tresty. Zemínová byla odsouzena na dvacet let. Má nám tato historická událost co říct i k současnosti?
Dokumentární záběry (Záznam z procesu Dr. Milady Horákové 5 — Františka Zemínová) ze soudního líčení dne 31. 5. 1950 se do mé pozornosti vloudily jen náhodou, když jsem si gůglil autentický zvuk motoru tříválcového traktoru Zetor. (Mírně nekultivovaný rachot tohoto typu traktoru mi připomíná, zvláště když mám psát, velice kultivované předení kocoura Roura, rovněž jakoby tříválcového.)
Jako malý jsem občas o Františce Zemínové něco slyšel, ale spíše v mírně posměšném stylu „no jo, to byla ta naše Fráňa“. Tehdy se mi zdálo, že nějak zlobila. Dnes vím, že zlobila-li, tak přesně tak, jak člověk v panujících poměrech „zlobiti“ má: Narodila se v roce 1882 jako nejmladší z dvanácti dětí. Po absolvování obchodní školy pracovala až do roku 1918 jako účetní, ale politicky se výrazně angažovala, zejména za práva žen, v rámci Národně sociální strany, s níž od roku 1897 úzce spolupracovala (v patnácti letech ještě nesměla být členkou).
Spolu se starší kolegyní Františkou Plamínkovou, která byla jejím vzorem, spoluzakládala v roce 1905 Výbor pro volební právo žen a výrazně se angažovala v mnohých ženských hnutích. Šlo jí o to, aby ženy mohly získávat vzdělání, kvalifikaci a uplatnění ve společnosti rovnoprávně s muži, aniž by to ale bylo na úkor mateřství. V tom na Plamínkovou, učitelku, která se kvůli svému povolání nemohla vdát, navazovala. Zemínová hojně publikovala, například v měsíčníku Ženské snahy, v deníku České slovo, v Listu československých žen. Poslankyní za národní socialisty byla už od roku 1918 až do roku 1939 a pak od 1945 do 1948. Hájila také zájmy drobných zemědělců a živnostníků. Měla starost o chudé.
Na podzim 1949 byla zatčena. Ve své závěrečné řeči, často přerušované dotazy a připomínkami předsedy senátu Dr. Karla Trudáka a prokurátora Juraje Vieska, musela obhajovat právě to, v čem se nejvíce angažovala: „Tak co jste ve skutečnosti udělala pro ty chudé? Myslíte tím Zenklovy žebračenky? To až my chceme dát i chudým pracujícím rovnoprávné postavení ve společnosti, vy jste tomu bránili! Jakou jste to tedy dělala politiku?