V době, kdy se opět zvedají diskuse o ohrožení demokracie, přichází do kin film o ženě, která za demokracii položila život. Skrze konferenci o jejím odkazu a dopisy, které psala své dceři Janě, se dostáváme do hraných obrazů z vězení, výslechových místností a soudní síně. „Chci se donutit věřit, že svět bude takový, jaký by měl být,“ říká ve filmu Milada Horáková v jedné z oduševnělých chvilek. Problém je, že film neukazuje svět ani takový, jaký by měl být, ani syrově realisticky, a tak se pro hledání víry v lepší svět nemáme od čeho odpíchnout.

Tak silný symbol, jakým je demokratka popravená totalitním režimem, nejspíš předem zapovídá použití většího množství fantazie při zpracování látky. Jakkoli si to dovolili Tomáš Weinreb s Petrem Kazdou k Olze Hepnarové (Já, Olga Hepnarová, 2016), které přisoudili lesbickou orientaci a schizofrenní poruchu, David Mrnka si ke svojí Miladě nedovolí vůbec nic, a proto ji nedokáže přiblížit. Scénář je nudně lineární, linie natažená do dvaceti let natolik rozdrobená do kratičkých scén, že není koherentní. Spojuje ji jen stále stejná tvář Milady (izraelská herečka Ayelet Zurer) a hudební podkres, to ovšem není nic, co by budilo emoce.