V době, kdy se opět zvedají diskuse o ohrožení demokracie, přichází do kin film o ženě, která za demokracii položila život. Skrze konferenci o jejím odkazu a dopisy, které psala své dceři Janě, se dostáváme do hraných obrazů z vězení, výslechových místností a soudní síně. „Chci se donutit věřit, že svět bude takový, jaký by měl být,“ říká ve filmu Milada Horáková v jedné z oduševnělých chvilek. Problém je, že film neukazuje svět ani takový, jaký by měl být, ani syrově realisticky, a tak se pro hledání víry v lepší svět nemáme od čeho odpíchnout.

Tak silný symbol, jakým je demokratka popravená totalitním režimem, nejspíš předem zapovídá použití většího množství fantazie při zpracování látky. Jakkoli si to dovolili Tomáš Weinreb s Petrem Kazdou k Olze Hepnarové (Já, Olga Hepnarová, 2016), které přisoudili lesbickou orientaci a schizofrenní poruchu, David Mrnka si ke svojí Miladě nedovolí vůbec nic, a proto ji nedokáže přiblížit. Scénář je nudně lineární, linie natažená do dvaceti let natolik rozdrobená do kratičkých scén, že není koherentní. Spojuje ji jen stále stejná tvář Milady (izraelská herečka Ayelet Zurer) a hudební podkres, to ovšem není nic, co by budilo emoce.

Vcítění do příběhu komplikují kusé dialogy a v české verzi navíc strašlivý dabing. Jestli závěr přece jen vyvolává nějakou emotivní odezvu, je to spíš kvůli samotnému osudu Horákové, než že by snímek dokázal tyto odezvy řídit. Přitom právě očekávané završení příběhu na šibenici jako by Mrnka viděl jako problém — zaobalil totiž začátek i konec snímku do scén z konference. Propojení historie se současností snad mělo dodat příběhu novou rovinu, o Horákové samotné však nesděluje nic navíc.

Chronologicky pojatá biografie může o známé osobnosti vyjevit něco nového snad jen tehdy, když ji v průběhu let ukáže z více úhlů. Mrnka na takové snahy ale úplně rezignoval. Filmové ztvárnění Horákové se přitom zdaleka neomezuje na to, co zanechala v dopisech svojí dceři, naopak ji vidíme ve středu dění v československé politice už od začátku 30. let. Odporuje Britům, kteří marginalizují hrozbu obsazení Sudet, bojuje proti nacismu a nakonec i proti komunistům. Pronáší nicméně jen heslovité věty, které podporují rovněž zakořeněné mýty o dějinách; ten o síle československé ekonomiky ve třicátých letech anebo obligátní „o nás bez nás“.

Její slova, která rezonují s něčím, co jsme už mnohokrát slyšeli, tady nemají žádnou konkurenci. Oponenti Horákové jsou totiž vykresleni jako ignoranti, kteří ani nevědí, kdo je Sartre (francouzský spisovatel se mezi jinými přimlouval za její omilostnění). Jedinou zbraní, kterou tihle autoritáři ve filmu vládnou, jsou pohrůžky rodinám, pod kterými se hroutí odpor postupně všech Miladiných kolegů. Je ironií, že samotné vyprávění Milady je veskrze autoritativní, protože nedává žádný prostor chápat hrdinku jinak než jen jako pravdu a lásku, přičemž na druhé straně stojí jednoduché nemotivované zlo.

Milada Horáková byla bezpochyby hrdinkou a zaslouží si úctu. V ideálních postojích, do kterých ji za každé chvíle scénář aranžuje, se však nenachází živá bytost, se kterou by se mohl kdokoli ztotožnit. Film Milada je proto jen jako socha a pomník útrap československých dějin, neukazuje ale cestu, jak se s nimi vyrovnat. A když ezoterický závěr vybízí k útěku do polí, dokud strasti nepominou, klíčí ve mně otázka, jestli dvouhodinové připomínání formou, která zdaleka není tak silná jako autentické záznamy z procesu, nebylo taky jen zbytečné trápení.