Není století jako století

Lukáš Jelínek

Vážná oprávněná výhrada proti seriálu České století zní: Proč dělat z „československého“! století pouze století „české“? Proč zmizíkovat slovenská témata a slovenské aktéry? Byl v tom účel?

Česká televize mi zkazila náladu. Ale můžu si za to sám. Neměl jsem se dívat. Historie, kterou člověk zná z dokumentů, knih a vyprávění, je drsná už sama o sobě. Když ji ale přetavíte v umělecké dílo, něco uberete, něco přidáte, ale hlavně se soustředíte na psychologickou linku postav, snadno docílíte hluboké deprese publika. Tomu totiž mohou dojít souvislosti a aspekty, které by mu jinak na mysli nevytanuly.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vlastně jsem režisérovi Robertu Sedláčkovi a scénáristovi Pavlu Kosatíkovi vděčný. V seriálu České století se sice hodně mluvilo, ale o šustění papírem nešlo. Když jsme zavřeli oči, vnímali jsme tu teoretiky i praktiky demokracie, tu sebevědomé siláky, tu rozpustilé floutky. Jazyk se měnil a zdaleka neodpovídal době, o níž vyprávěl, ostatně ani řada rekvizit, pomáhal však regulovat dynamiku děje a akcenty, jež nám podle autorů neměly uniknout.

Nešlo nesrovnávat s vyzněním normalizační filmové a televizní tvorby. Sedláčkův Edvard Beneš není nepraktický zženštilý popleta, nýbrž o své pravdě přesvědčený demokrat, který ale neuznává zásadu, podle níž účel světí prostředky. Ani kontroverzní vysídlení Němců nepojímá jako sprostou odplatu, nýbrž jako přirozený krok pro obnovu a posílení demokracie v Československu.

Emanuela Moravce jsme neviděli jako rozeného oportunistu, ale jako autoritativního vojevůdce, který chce boj a který chce sílu, přičemž je mu jedno, kdo mu přání splní. Plukovníka Františka Moravce, šéfa Benešových vojenských zpravodajců, jsme zase mohli poznat jako jednoho z těch mužů, co svojí odhodlaností v boji za svobodu skutečně hýbou dějinami. Není útlocitný jako Beneš, ovšem ušlechtilý cíl s ním má společný.

Oči pak nešlo spustit z komunistických špiček, které se nejdřív jen pletou do cesty, pak se učí nakládat s mocí, aby se nakonec samy staly obětí strachu a vlastních intrik. Režisér Sedláček nám je představil skoro jako partu zdivočelých maturantů, kteří si hrají na politiku, předvádějí se, jsou vulgární, ukazují svaly a upíjejí se do němoty.

Hodně se odchýlil od reality, ale ani to tak úplně nevadí. Odhalené rysy, které například na předlistopadově ztvárňovaném uprostřed dýmu zadumaném soudruhu Gottwaldovi nešlo postřehnout, stály za to.

Například ten strach. Představte si, že uzavřete smlouvu s Mefistem. Nejprve to je příjemné, pohodlné. Stoupáte, likvidujete oponenty, roste vaše sebevědomí. Kruh se zužuje a za chvíli zůstanete jen v kroužku s dávnými přáteli (soudruhy). Ale vybíjená pokračuje. Kdo s koho? Nakonec musí padnout Gottwald, nebo Slánský.

Oba to vědí a oba se přes vzájemné úsměvy snaží, aby to byl ten druhý. Raraši, kteří tomu, kdo je na sestupu, ochotně přiloží pod kotel, se vždy najdou. Je ale konečný vítěz skutečným vítězem? Jak dlouho jej bude Mefisto-Stalin trpět?

Ještě krutější je vidět, že všechny postavy kolem, jsou jimi vnímány jen jako figurky. „Milada Horáková? Ženská — prkotina!,“ tvrdí cynik Slánský Gottwaldovi, jemuž autoři poručili tvářit se nešťastně a pochybovačně.

Mašinérie, která řídila naši zemi přes čtyřicet let, se samozřejmě opírala i o učené intelektuály a nadšené řadové budovatele — ale co když „věrchuška“ byla opravdu tak zpovykaná? Takoví by přece nemohli být ani partnery, ani soupeři. Prostě parodie na politiku, parodie na vládnutí, bohužel však podbarvená potoky krve.

Snad Sedláčkovi s Kostíkem rozumím a chápu i to, proč Daniel Landa hraje víc možná sebe než Emanuela Moravce a proč Jiří Vyorálek ztělesňuje Gottwalda podobně poťouchle, jak by jej v České sodě zahrál Petr Čtvrtníček.

Kdyby toto všechno autoři nerozpoutali, mrazilo by nás jinak, možná i méně. Vždyť všichni tu minulost známe a nic nás nepřekvapí, že. A vida — překvapí! Dějepis bych podle Českého století rozhodně neučil. Ale v těch, co už něco aspoň dříve pochytili, může rozfoukat jiskřičku zájmu.

Koneckonců, kolik dobře natočených seriálů o klíčových politických událostech 20. století máme? Na „velkou politiku“ si troufá málokdo. Přiznám se, že občas si přehrávám jeden z těch nejlepších normalizačních — Plevovu, Bobovu a Lettrichovu Povstaleckou historii, která se pokusila příliš nedeformovat dělící/spojující linie v příběhu Slovenského národního povstání (Slováci versus Čechoslovakisté, Londýn versus Moskva, komunisté + politici Demokratické strany versus hlinkovci, dělníci versus intelektuálové…).

Už jako dítě jsem se divil, co všechno bylo do seriálu vměstnáno. Sedláček s Kosatíkem si vzali úkol těžší i lehčí: různé doby, různé události, ovšem podle svého výběru. Ale nastínit ony historické události jinak než dosud, a přitom věrohodně a plasticky, muselo být mimořádně obtížné.

Mimochodem, Slovensko. Vážná oprávněná výhrada zní: Proč dělat z „československého“! století pouze století „české“? Proč zmizíkovat slovenská témata a slovenské aktéry? Byl v tom účel? A dovypráví nám jej autoři?

Jinak si ale říkám, zda by podobnou metodou šlo zmapovat subtilnější okamžiky. Například osud pracovníka zahraničního obchodu, bývalého člena KSČ, spolupracovníka ekonomické kontrarozvědky a v současnosti klíčového politika aspirujícího na vstup do vlády. Jak vlastně ono minulé století skončilo? Relativizací? Odpuštěním? Spásou, jež přichází od lidí, co si před listopadem 89 zadali?

A jak asi skončí století, jehož třináctý rok právě žijeme? Smíchem, úsměvem, mrazením nebo depresí?

    Diskuse
    November 28, 2013 v 10.5
    Kosatíkovo a Sedláčkovo století
    Asi největší slabina Českého století už byla naznačena, a to že se nejmenuje Československé století a nevěnuje se Československé republice. Asi je to proto, že autoři problematiku nazírají z hlediska zbytkové a rozpadlé České (původně Československé) republiky. Je dobré, že se autoři do něčeho takového pustili a že se tam občas ptají. Například byly dobré otázky položené prostřednictvím místodržícího Thuna a britského ministerského předsedy, ale v tomto dílu chybělo Rusko a USA a přitom o Československé republice se rozhodovalo především v Rusku díky legiím a v USA. Díl věnovaný komunistickému převratu byl zajímavý kabaret, ale ptal se málo. Osobní tragédie Slánského a Gottwalda byla ústředním dějem, ale film se téměř vůbec neptal, proč se dostali komunisté k moci, vůbec se tu neobjevila slovenská problematika - na Slovensku volby vyhrála Demokratická strana, ne komunisté jako v Česku, slabost a pasivita demokratických ministrů, kteří vše jen hodili na Beneše také byla spíše jen konstatována. České století je točeno z hlediska dominujícího polistopadového diskurzu - o kritické zhodnocení plusů a minusů Československé republiky se zatím nejedná.
    November 28, 2013 v 12.16
    Český film o československém století?
    Nedivím se, že se tomu autoři vyhnuli. Jak by třeba vypadal díl o Slovenském štátu? To by asi musel být československý film.
    November 28, 2013 v 16.18
    A proč ne sebekriticky?
    Kdyby byl pojat sebekriticky, tak proč ne? Vždyť se ten film zaměřuje na klíčové události československé republiky, tak vyhnutí se slovenské problematice je zarážející a zároveň symptomatické. Film má velkou reklamu a přes řadu zajímavých míst se asi snaží trefit do názorů a přesvědčení většinového českého diváka. Chyběl tam jak Slovenský štát, tak Slovenské národní povstání, samozřejmě Štefánik, Šrobár, ale i Hlinka a další bez nichž by Československá republika vůbec nevznikla.

    A možná, kdyby našli zajímavého partnera na Slovensku, tak by film jen získal. Co jsme se takto dověděli z filmu nového? Že chtěl Beneš "vylikvidovat" Němce a že se Gottwald bál Stalina? Kdo tohle, kdo se jen trochu zajímá o moderní české (československé) dějiny neví?
    November 28, 2013 v 21.37
    Sebekriticky, ano.
    Sebebekriticky, jistě ale, kdo je to "my", které by se sebekrizovalo? Češi? Slováci? Čechoslováci?

    Nejlepší film o období Slovenského štátu, na který si vzpomenu, je pořád ještě Obchod na korze. Je to československý film, oba režiséři i autor literární předlohy jsou Slováci. Natočen byl (kromě exteriérů) na Barandově, takže je to svým způsobem i český film. Já pochybuji, že by čistě český štáb byl dnes schopen natočit film o tom období, který by na Slovensku působil alespoň trochu autenticky. Ale můžu se mýlit.
    DU
    November 28, 2013 v 21.47
    České století proto, že je pod vlivem českých národoveckých a nacionálních zkreslení
    Český nacionální pohled je vidět nejen v otázce odsunu Němců, kdy se Beneš a spol. dobrovolně zbavil třetiny krajanů a s nimi i velké části domácí elity, kterou bychom dnes potřebovali, a tím velmi usnadnil nástup komunistů k moci. Je vidět také např. ve zdůraznění Stalinovy úlohy v politických procesech, která se náramně hodí pohádce, jak nám totalita byla vnucena sovětskou velmocí. Je v tom stud přiznat si, že cestou Rakušanů nebo Finů Češi nechtěli jít proto, že jsou příliš romanticky proslovanští nebo (spíše) historicky zbabělí.

    November 28, 2013 v 22.10
    Na tom, co píše David Unger určitě něco je, ale Poláci a Maďaři Stalinovi neunikli, přestože třeba Poláci byli stateční, měli Armiju krajowu a z historických důvodů Rusům rozhodně nedůvěřovali ani trochu. Maďaři to měli zase jinak, ale jejich povstání bylo potlačeno Sovětskou vojenskou mocí.
    November 29, 2013 v 8.50
    Sebekriticky Češi, Slováci i Čechoslováci
    Připustit si, že jsme všichni prohráli, jako Češi, Slováci i Čechoslováci, nechali jsme si republiku rozdělit Klausem a Mečiarem a vlastní pasivitou.

    Ještě k tomu válečnému dílu. Ten vyzněl dle mne tak, že za všechno špatné mohl Beneš (je potřeba najít obětního beránka, aby národ byl vyviněn) a jediný hrdina byl František Moravec, který naplánoval atentát na Heydricha. Výsměch domácímu odboji, který denně platil životy za dodávání informací Moravcovi a Benešovi a pak zaplatil stovkami či spíše tisícovkami životů za atentát na Heydricha, byl trapný. Bylo to děláno dle pamětí Františka Moravce (Špión, kterému nevěřili) - to hlavní dělal on v Londýně.
    MP
    November 29, 2013 v 17.59
    To máte těžké, p. Šimso,
    pro p. Ungera nejsou odbojáři hrdinové, vždyť si dovolili zabíjet Němce, ó, hrůzo...
    MP
    November 29, 2013 v 18.2
    A co byste., p. Ungere, navrhoval
    místo toho "česky nacionálního pohledu"? Pěkně se přimknout k Říši a Führerovi, jak navrhoval jiný Moravec, ten Emanuel?
    DU
    November 29, 2013 v 21.31
    Navrhoval bych to, co hájil František Palacký, to jest nezbavovat se silné středoevropské velmoci, kde jsou menší země společně proti velmocem ze západu, východu i severu silnější.

    Vážně bych se zabýval i otázkou Huberta Gordona Schauera, zda má smysl věnovat energii do národního obrození a jakési "národní" emancipace, dnes již přežité, zvláště tehdy, víme-li kam vedla.

    Nečekejte ode mě, že budu oslavovat ty, kteří zradili svého panovníka a stříleli do svých krajanů na východní frontě v první velké válce. Pokud budeme přijímat zákony o tom, jak se zasloužili o stát lidé, kteří dle principu kolektivní viny vyhnali třetinu našich spoluobčanů ze svých domovů, tak se nedivme, kam ten stát spěje. To jsme horší než Jugoslávie, protože ti si alespoň nenechali Sověty diktovat. (Další příklad vedle Finska a Rakouska pro pana Kubičku).
    + Další komentáře