Česká televize mi zkazila náladu. Ale můžu si za to sám. Neměl jsem se dívat. Historie, kterou člověk zná z dokumentů, knih a vyprávění, je drsná už sama o sobě. Když ji ale přetavíte v umělecké dílo, něco uberete, něco přidáte, ale hlavně se soustředíte na psychologickou linku postav, snadno docílíte hluboké deprese publika. Tomu totiž mohou dojít souvislosti a aspekty, které by mu jinak na mysli nevytanuly.

Vlastně jsem režisérovi Robertu Sedláčkovi a scénáristovi Pavlu Kosatíkovi vděčný. V seriálu České století se sice hodně mluvilo, ale o šustění papírem nešlo. Když jsme zavřeli oči, vnímali jsme tu teoretiky i praktiky demokracie, tu sebevědomé siláky, tu rozpustilé floutky. Jazyk se měnil a zdaleka neodpovídal době, o níž vyprávěl, ostatně ani řada rekvizit, pomáhal však regulovat dynamiku děje a akcenty, jež nám podle autorů neměly uniknout.

Nešlo nesrovnávat s vyzněním normalizační filmové a televizní tvorby. Sedláčkův Edvard Beneš není nepraktický zženštilý popleta, nýbrž o své pravdě přesvědčený demokrat, který ale neuznává zásadu, podle níž účel světí prostředky. Ani kontroverzní vysídlení Němců nepojímá jako sprostou odplatu, nýbrž jako přirozený krok pro obnovu a posílení demokracie v Československu.

Emanuela Moravce jsme neviděli jako rozeného oportunistu, ale jako autoritativního vojevůdce, který chce boj a který chce sílu, přičemž je mu jedno, kdo mu přání splní. Plukovníka Františka Moravce, šéfa Benešových vojenských zpravodajců, jsme zase mohli poznat jako jednoho z těch mužů, co svojí odhodlaností v boji za svobodu skutečně hýbou dějinami. Není útlocitný jako Beneš, ovšem ušlechtilý cíl s ním má společný.

Oči pak nešlo spustit z komunistických špiček, které se nejdřív jen pletou do cesty, pak se učí nakládat s mocí, aby se nakonec samy staly obětí strachu a vlastních intrik. Režisér Sedláček nám je představil skoro jako partu zdivočelých maturantů, kteří si hrají na politiku, předvádějí se, jsou vulgární, ukazují svaly a upíjejí se do němoty.

Hodně se odchýlil od reality, ale ani to tak úplně nevadí. Odhalené rysy, které například na předlistopadově ztvárňovaném uprostřed dýmu zadumaném soudruhu Gottwaldovi nešlo postřehnout, stály za to.

Například ten strach. Představte si, že uzavřete smlouvu s Mefistem. Nejprve to je příjemné, pohodlné. Stoupáte, likvidujete oponenty, roste vaše sebevědomí. Kruh se zužuje a za chvíli zůstanete jen v kroužku s dávnými přáteli (soudruhy). Ale vybíjená pokračuje. Kdo s koho? Nakonec musí padnout Gottwald, nebo Slánský.

Oba to vědí a oba se přes vzájemné úsměvy snaží, aby to byl ten druhý. Raraši, kteří tomu, kdo je na sestupu, ochotně přiloží pod kotel, se vždy najdou. Je ale konečný vítěz skutečným vítězem? Jak dlouho jej bude Mefisto-Stalin trpět?

Ještě krutější je vidět, že všechny postavy kolem, jsou jimi vnímány jen jako figurky. „Milada Horáková? Ženská — prkotina!,“ tvrdí cynik Slánský Gottwaldovi, jemuž autoři poručili tvářit se nešťastně a pochybovačně.

Mašinérie, která řídila naši zemi přes čtyřicet let, se samozřejmě opírala i o učené intelektuály a nadšené řadové budovatele — ale co když „věrchuška“ byla opravdu tak zpovykaná? Takoví by přece nemohli být ani partnery, ani soupeři. Prostě parodie na politiku, parodie na vládnutí, bohužel však podbarvená potoky krve.

Snad Sedláčkovi s Kostíkem rozumím a chápu i to, proč Daniel Landa hraje víc možná sebe než Emanuela Moravce a proč Jiří Vyorálek ztělesňuje Gottwalda podobně poťouchle, jak by jej v České sodě zahrál Petr Čtvrtníček.

Kdyby toto všechno autoři nerozpoutali, mrazilo by nás jinak, možná i méně. Vždyť všichni tu minulost známe a nic nás nepřekvapí, že. A vida — překvapí! Dějepis bych podle Českého století rozhodně neučil. Ale v těch, co už něco aspoň dříve pochytili, může rozfoukat jiskřičku zájmu.

Koneckonců, kolik dobře natočených seriálů o klíčových politických událostech 20. století máme? Na „velkou politiku“ si troufá málokdo. Přiznám se, že občas si přehrávám jeden z těch nejlepších normalizačních — Plevovu, Bobovu a Lettrichovu Povstaleckou historii, která se pokusila příliš nedeformovat dělící/spojující linie v příběhu Slovenského národního povstání (Slováci versus Čechoslovakisté, Londýn versus Moskva, komunisté + politici Demokratické strany versus hlinkovci, dělníci versus intelektuálové…).

Už jako dítě jsem se divil, co všechno bylo do seriálu vměstnáno. Sedláček s Kosatíkem si vzali úkol těžší i lehčí: různé doby, různé události, ovšem podle svého výběru. Ale nastínit ony historické události jinak než dosud, a přitom věrohodně a plasticky, muselo být mimořádně obtížné.

Mimochodem, Slovensko. Vážná oprávněná výhrada zní: Proč dělat z „československého“! století pouze století „české“? Proč zmizíkovat slovenská témata a slovenské aktéry? Byl v tom účel? A dovypráví nám jej autoři?

Jinak si ale říkám, zda by podobnou metodou šlo zmapovat subtilnější okamžiky. Například osud pracovníka zahraničního obchodu, bývalého člena KSČ, spolupracovníka ekonomické kontrarozvědky a v současnosti klíčového politika aspirujícího na vstup do vlády. Jak vlastně ono minulé století skončilo? Relativizací? Odpuštěním? Spásou, jež přichází od lidí, co si před listopadem 89 zadali?

A jak asi skončí století, jehož třináctý rok právě žijeme? Smíchem, úsměvem, mrazením nebo depresí?