Dlouholetý předák komunistické strany a v podstatě velmi úspěšný politik byl „volen“ po Benešově abdikaci (v podstatě ze zdravotních důvodů) a nedlouho po triumfu, kterého se mu — demokratickou cestou, se skrytým předchozím užitím nedemokratických nástrojů — podařilo dosáhnout.

S Gottwaldovou volbou ale přišlo několik paradoxů, o kterých stojí za to se zmínit. Gottwald byl volen jako první prezident podle nové, tzv. květnové ústavy, připravované ale již delší dobu před Únorem.

Přeskočili jsme druhou volbu Benešovu, protože z hlediska volebních okolností mnoho nového nepřinesla. Gottwaldova však ano. Ačkoliv je Klement Gottwald další temnou osobou českých dějin, neznamená to, že je osobností nezajímavou. Totéž ale platí o jeho volbě. Gottwald nastupoval k volbě a de facto i do úřadu jako první osobnost z mocné exekutivní pozice.

Byl to první předseda vlády, notabene vlády velmi mocné, počínající totalitární vlády, který vyměnil tento post (sám o své vůli) za post prezidentský. Do značné míry to popírá tezi, že prezidentská funkce je funkcí jen ceremoniální a slabou. Ustupoval by to Gottwald dobrovolně do čistě dekorativní pozice nedlouho poté, co dosáhl vrcholu a mistrovským způsobem uchvátil moc?

Ano, zůstala mu poté ještě funkce klíčová, funkce předsedy stále mocnější strany. Jenže ani to nepostačí na vysvětlení touhy stát se prezidentem. Příčin asi bylo víc. Jistě v tom byla zcela osobní touha stanout na postu obdařeném takovým leskem — na nejvyšší metě národa. Doputovat ze sociálního dna v dětství až na pozici nejvyšší. Stanout v „roli“ někdejších králů. Z chaloupky do paláce.

Mohl zde být, a patrně i byl, důvod ještě jiný, neosobní. Zpečetit obsazením nejvyšší funkce obdařené takovou úctou národa vítězství komunistické ideologie. Dále v tom mohl být i tah zcela pragmatický, pojistit i tímto ústavní roli (nikoliv nepodobný postupu Hitlerově po Hindenburgově smrti — jen s tím rozdílem, že Hitler funkci zrušil a nechal ji rozplynout v metamorfóze svých funkcí).

Ať již to bylo jakkoli, Gottwald vydatně přispěl k posílení monarchických rysů prezidentsví. Přenesl volbu a ostatní ústavní akty přímo na hrad, do Vladislavského, kdysi trůnního sálu. Zúčastnil se jako první prezident (sic) Te deum slouženého pomocným biskupem Antonínem Eltschknerem (stolec byl sedivakantní, v Praze nebyl po smrti kardinála Kašpara primas). Udělal pravý opak toho, co Masaryk.

Později se z Te deum (děkovná bohoslužba) stala jakási parafráze korunovace, to ale až za prezidenta Havla, s přítomností lebky sv. Václava a sloužená charismatickým primasem kardinálem Františkem Tomáškem.

Jaký k tomu měl „dělnický prezident“ důvod? Patrně podobný těm, proč se stal prezidentem. Mohl to být osobní sentiment z dětsví v katolickém prostředí a vzpomínky na lesk bohoslužeb, tentokrát o mnoho řádů výše. Mohl to být pragmatický tah, jak alespoň trochu uchlácholit část věřících, že komunisté jim nejdou po krku, a získat oddechový čas k ještě většímu upevnění moci.

Dlužno říci, že také církev asi nechtěla hrotit situaci. V neposlední řadě mohlo jít o posílení monarchických a řekněme až byzantinských prvků první funkce ve státě. Ale nejenom té. Šlo o symbol státu jako takového, který se stále dovolával středověké imperiální identity. Je pozoruhodné, že kdysi internacionální komunisté právě toto posilovali.

Za povšimnutí by mohla stát již tehdy velmi silná tendence komunistů k ceremonialismu, okázalosti, dekorativismu. Gottwaldowa volba proběhla v gotickém Vladislavském sále 14. června 1948. Schůze začala v 11 hodin a 5  minut, tedy v obvyklou dobu. Gottwald byl stále ještě předsedou vlády a byl tedy volen z této funkce. Schůzi řídil předseda Národního shromáždění dr. John.

Tajná volby byla ústavou předpokládána jen v případě, že by bylo více kandidátů. Kandidáta muselo navrhnout nejméně 100 poslanců, takže kandidáti nemohli být nikdy více než tři. Stejně se tak nestalo, ani jeden poslanec nenavrhl nikoho jiného. Volba tedy proběhla nikoliv tajně (lístky do urny), ale formalizovanou aklamací — zvednutím ruky. Pro bylo všech přítomných 296 poslanců (chyběli jen 4) a nikdo nebyl proti, ani se nezdržel.

Schůzi již také uváděly a doprovázely fanfáry. Pozoruhodné snad také je, že prezident byl tehdy ještě oslovován jako pan a nikoliv soudruh.

Ze stenogramu:

Máme Vás rádi, pane presidente.

Zdravím Vás jménem Národního shromáždění i jménem všeho československého lidu, z něhož toto shromáždění vzešlo, jako nejvyšší hlavu našeho státu, přeji Vám a Vaší práci mnoho zdaru a plného úspěchu a slibuji Vám jménem Národního shromáždění plnou podporu a věrnost.

Ať žije na věky naše drahá a krásná Československá republika! Ať žije president republiky Klement Gottwald! (President Gottwald podává předsedovi ruku. - Bouřlivý, dlouho trvající potlesk.)

Žádám Vás, abyste - maje pravici položenu na ústavu Československé republiky - pronesl slova slibu, předepsaná v § 75 ústavy, a tím potvrdil, že přejímáte povinnosti, uložené volbou a slibem.

President republiky Kl. Gottwald (položiv pravou ruku na ústavní listinu):

Slibuji na svou čest a svědomí, že budu konat své povinnosti v duchu lidově demokratického zřízení podle vůle lidu a v zájmu lidu, dbát blaha republiky a šetřit ústavních a jiných zákonů. (Bouřlivý potlesk. - Shromáždění zpívá státní hymnu, hranou pražskými pozaunéry.)

Předseda dr. John: Pane presidente republiky!

Složil jste slib, předepsaný ústavou, a my volení zástupci lidu ho jménem lidu a pro náš lid přijímáme. Jste presidentem všech Čechů a všech Slováků. Věříme a víme, že pod Vaším vedením půjdeme dál ve svornosti a v jednotě k spokojenému a radostnému životu, který si všichni přejeme.

Nenechme se ale mýlit. Gottwald byl patrně člověk neotesaných mravů, pijan a násilník, ale nebyl žádný primitiv. Postrádal univerzitní vzdělání, ale ve znalosti jazyků (alespoň v mluvené formě) si příliš nezadal se svými předchůdci. Alespoň němčinu ovládal důkladně a plynule a nejspíš používal několik dalších jazyků včetně ruštiny a francouzštiny. Byl také velmi bystrý stratég a lidový „vzdělanec“.