Otázka mnichovské kapitulace je v české společnosti i přes časový odstup živá. Ukazuje to také diskuze kolem článku Libora Stejskala Mnichovské trauma nebo polemická reakce na tento článek od Stanislava Holubce.

Na Holubcově textu lze svým způsobem ukázat hlavní problém celé debaty. Zjednodušeně lze říci, že zastánci obrany Československa vnímají kapitulaci jako morální selhání, zatímco odpůrci argumentují tím, že republika by se v takovém případě neměla šanci ubránit. Je to, jako by každý mluvil o něčem jiném. Jedni uvádí fakta, podle druhých o fakta nejde. Má taková diskuze vůbec smysl?

Potíž je, že pokud sneseme fakta o vojenské síle obou stran, rozhodně se tím nedostaneme k odpovědi na palčivou otázku: „Měli jsme se bránit?“ Z konstatování jakýchkoliv faktů nelze vyvodit odpověď na otázku, jak má člověk — resp. politická reprezentace jistého státu — jednat. Prostě z toho, že něco „je“ nelze usuzovat na to, co by „mělo být“.

Abychom z faktů o obranyschopnosti mohli vůbec vyvozovat nějaký „doporučující“ (tzv. imperativní) závěr, musíme mezi uváděná fakta zařadit ještě alespoň jednu doporučující premisu, například: „Nemá smysl se bránit, pokud je nepřítel jednoznačně silnější.“ Na to správně poukazuje ve svém textu Libor Stejskal.

Ve svém životě jsem se setkal s mnoha názory na to, jak se mělo Československo v době mnichovské krize zachovat — od dobových názorů politiků, vojáků, přes pozdější názory historiků. Měl jsem možnost o tom mluvit i s některými válečnými veterány.

Vím také, že existují osobnosti, které měly na celou věc jiný názor v roce 1938 a jiný názor v poválečném období. Mimochodem i mezi lidmi, kteří neváhali odejít do zahraniční armády, se najdou tací, kteří tvrdí, že obrana ČSR neměla v říjnu 1938 smysl.