Nakladatelství Fragment, jež bychom mohli nazvat pedagogickým, vydalo výukové karty Osobnosti českých dějin. Je to 60 volných karet s portrétem dotyčené osobnosti — obrázky, byť od několika autorů, mají jednotný, realisticko-popisný styl — a celostránkovým textem o jejím věhlasu, významu, přínosu.

Ve složce chybí jakýkoli redakční text, který by vysvětloval výběr osobností — a bylo by co vysvětlovat. Takhle se při zapojení nejlepší vůle dovtípíme, že mezi osobnostmi českých dějin v tomto výběru jsou záměrně vynecháni panovníci a politikové: proto tam nenajdeme ani svatého Václava, ani Masaryka, ani světového dramatika Václava Havla.

Přemýšlením se dobereme toho, že výběr osobností je veden snahou o překonání nacionalistických stereotypů — jsou tam tedy i cizinci v českých zemích usazení (Tycho de Brahe, Johannes Kepler), i osobnosti na českém území narozené, věhlasu nesmírného, ale o nichž opravdu nelze říci, že to byli Češi. Spíše je zajímavé, že to bývali Židé. Takové reprezentuje např. Sigmund Freud, který byl asi takovým Čechem jako Gustav Mahler nebo Edmund Husserl — ti však mezi osobnostmi uvedeni nejsou, ačkoliv se také narodili na území českých zemí.

Další stereotyp, který výběr zkouší překonat, je stereotyp humanistický, podle nějž vůdčí duchové jsou filozofové, spisovatelé a umělci. Velký počet karet je proto věnován osobnostem technického pokroku — z celkových 60 je to sedm jmen, můžeme k nim připočíst i dva podnikatele, Tomáše Baťu a Jakuba Krčína. Spektrum možných pohledů na vědecký rozvoj v Česku rozšiřuje řada přírodovědců — těch je celkem deset, počítáme-li mezi ně i rudolfinské astronomy Tychona Brahe a Johannese Keplera. Těžko rozhodnout, zda Alois Rašín je zde uveden jako národohospodář mezi vědci, nebo jako jediný čistý politik (mezi spisovateli je politických angažmá řada).

Ve výběru osobností českých dějin je samozřejmě mnoho umělců — hudebníků je celkem jedenáct, z toho dva výkonní umělci interpretační, Ema Destinnová a Jan Kubelík — zde se spíše potvrzuje stereotyp „co Čech, to muzikant“. Hojně zastoupeni jsou i malíři, těch je devět, spisovatelé spolu s historiky a lingvisty tvoří výřad 19 portrétů od nejstaršího kronikáře Kosmy až po jediného žijícího Milana Kunderu. Zahrnuji mezi ně i Palackého, Dobrovského a Kryštofa Haranta, který by sice patřil i mezi skladatele, ale jako autora cestopisu ho přece jenom známe lépe.

Školní stereotyp o vývoji českého národa jakoby bez víry a náboženství narušuje vedle zařazení reformátorů Husa a Komenského i svatá Ludmila, Anežka Přemyslovna a ve 20. století kardinál Tomášek. Vojenské umění reprezentuje Albrecht z Valdštejna a Jan Žižka. Nejsou tu sportovci.

Jakkoli se snažím záměr redakce těchto školních pomůcek pochopit, některá hlediska mi zůstávají nesrozumitelná. Není zde například uvedena ani jedna osobnost českého činoherního divadla: svou kartu má František Škroup, nikoli však J. K. Tyl, který byl bezesporu zakladatelem českého profesionální divadla a  dobrým dramatikem. Je uveden Jaroslav Ježek, ale nikoli Voskovec a Werich. O významu divadla v českých dějinách se tak žactvu nepodává spravedlivý obraz, což mě v době televizní obzvlášť mrzí.

Se zařazením a významem uvedených osobností člověk může souhlasit i polemizovat, jedna věc mi ale připadá naprosto neodpustitelná: mezi 60 osobnostmi jsou jen čtyři ženy! Svatá Ludmila, Anežka, Božena Němcová a Ema Destinnová — tady se autoři dopustili stereotypu zcela bezduchého. Jistěže mezi lidmi technického pokroku ženy hledáme těžko, ale mohli by alespoň uvést třeba Elišku Krásnohorskou jako zakladatelku prvního českého gymnázia, které otevřelo ženám cestu ke vzdělání, když už ne jako spisovatelku a libretistku. Jestliže uvádějí vídeňského psychiatra Sigmunda Freuda, neměli přehlédnout Bertu von Suttner, hraběnku Kinskou, rodačku z Prahy, pacifistku a spisovatelku, nositelku Nobelovy ceny za mír z roku 1905! Ve výčtu malířů bych dovedla postrádat konvenčního Maxe Švabinského, který mohl uvolnit místo Zdence Braunerové, ale naprosto se nemohu smířit s absencí skutečně evropské umělkyně Toyen. A jestli má Alois Rašín výjimku z politiky, pak ji měla mít i Milada Horáková, když si dovolíme vynechat senátorku Františku Plamínkovou nebo novinářku Milenu Jesenskou — které obě ale mezi významnými osobnostmi být měly.

To už by bylo žen jedenáct, což stejně nepředkládá objektivní obraz, neboť řada žen od renesance do současnosti působila v pozadí, ale velmi účinně, s takovým počtem by se však člověk už smířil. S pouhými čtyřmi ženami se smířit nelze. Pedagogická příručka říká žactvu o ženách v českých dějinách jen to, co už samo zná, nikam mu obzor neotevírá. Chtěla bych věřit, že se dámy učitelky a středoškolské profesorky účinně takto koncipované pomůcce vzepřou. A jejich kolegové že je podpoří.