Jednoho jarního dne roku 1934 vcházejí do budovy československého Radiojournalu, tehdejšího rozhlasu, tři lidé: filozof a profesor Emanuel Rádl je bezpochyby mužem postojů, zaujímá je už řadu let téměř ke každému oboru moderní lidské činnosti a pestrá řada knižních titulů na jeho autorském kontě svědčí i o jeho umění čilé argumentace. Rádl je už tehdy osobností, které se bude říkat „veřejný intelektuál“. Někým, o jehož názorech se mluví. Někým, kdo provokuje a začíná celospolečenskou debatu. A především někým, kdo hlasem své autority určuje její podobu a směr.

Tak zcela neznámá ale není ani žena, se kterou se Rádl zanedlouho na chodbách rozhlasu setká. Třiatřicetiletou magistrátní komisařku Miladu Horákovou dělí od váženého profesora Karlovy univerzity celá jedna generace. Mládí ale vůbec není na překážku její aktivní činnosti jak v pražské komunální politice, tak v Ženské národní radě, kde společně se senátorkou a zkušenou národně socialistickou političkou Františkou Plamínkovou tvrdě pracují na rovnoprávnosti žen — a vůbec ne v nějakém abstraktním, teoretickém smyslu.

Vždyť zastaralých zákonů, norem i zvyklostí, které všelijak brání plnému uplatnění a svobodě ženy, je i tehdy celá řada. Je to právě Plamínková, kdo se k Horákové a Rádlovi připojí v rozhlasovém studiu, aby společně debatovali v tehdy novém, inovativním pořadu „Svět v přerodu“. Tématem je — jak jinak — hnutí za ženskou rovnoprávnost, jeho podoba, stav a úkoly. Jeho budoucnost.

Toho roku není stav Československa a světa vůbec nadějný. Země má za sebou několik let těžké ekonomické krize a z pádu na sociální dno se sbírá jen nejistě a velmi pomalu. Pod nohama se jí hýbe evropská půda, rozechvělá fašismem. V sousedním Rakousku, Německu i Polsku vládnou pevnou rukou autoritáři, kteří své nepřátelské úmysly k demokratickému Československu vůbec netají. Praha přijala s otevřenou náručí zástupy německých i rakouských uprchlíků, liberálů a socialistů, jenže jaký bude jejich další osud? Jaký vůbec bude zítřek světa?

V demokracii jako takovou, natož v Masarykovu demokracii humanitní, čím dále méně věří i ti, kdo jsou v Československu doma, a přibývá těch, kdo se poohlížejí po alternativě na krajní pravici. A naprosto neotřesitelnou není ani víra přesvědčených demokratů — minulá léta krize přece ukázala dost jasně, že důvody pochybovat o modernitě, pokroku a vůbec o vlastní evropské civilizaci, jsou nasnadě.

Pochyby a ústupy

Pochybuje i Rádl. Sociální demokrat, protestant, odpůrce dogmat i stoupenec reforem. Dávný Masarykův intelektuální spojenec už nějakou dobu bije na poplach před anarchistickým morálním rozvratem, který podle jeho názoru zachvátil evropskou společnost. Všechny hodnoty a ideály jsou podle Rádla v ohrožení, mezi nimi také ideály rodiny a ženy. Rádl nemilosrdně kritizuje moderní feminismus za to, že odcizil ženu její pravé podstatě, jejímu úkolu být „spořádanou, starostlivou a čestnou“, být svorníkem sociálního řádu.

Proto odmítá i představu svobodné sexuality a s ní i právo žen na potrat, který odsuzuje prostě jako vraždu nenarozené bytosti. Jeho výtky jsou o to závažnější, že je vznáší právě on, muž vědy, levicový městský intelektuál, univerzitní profesor — někdo, kdo je velmi vzdálený typickému obrazu konzervativního nepřítele svobody volby a pokroku, a kdo přesto morální principy své víry klade do protikladu k soudobým modernizačním tendencím. Své názory Rádl shrnul v menším spisku O ženském hnutí z roku 1933. V rozhlasovém vysílání debatuje s Horákovou i Plamínkovou právě o tezích v něm obsažených.

„My muži“, zahajuje skepticky, ale snad i trochu smířlivě Rádl, „nejsme dostatečným ideálem pro ženy, abyste měřily své ideály naší hodnotou.“ Stojí si za tím, že rovnocennost není vůbec tak důležitá. Rozhodně ne důležitější než splnit to, čemu sám říká životní úkol. Nevěří v sebeurčení ženy. Jako křesťan a biolog je Rádl přesvědčen o tom, že aby se evropská společnost vymanila z chaosu, musí se vrátit zpět k údajně nadčasovým zásadám a zákonům kosmu a přírody.

„Žena, která se o něco stará, je více než žena, která je s čímkoliv rovnocenná,“ míní. „Rovnocennost není totožností,“ reaguje Milada Horáková, „dosáhneme-li, pane profesore, jednou přístupu do všech pozic…“ „Nedosáhnete,“ utne ji kategoricky Rádl. Zdá se v takové chvíli, že diskuse tak polarizovaných stanovisek nikam nesměřuje.

Nenechat se odbýt

Františka Plamínková ale vede boj za ženské právo mít svou pozici a svůj hlas už příliš dlouho na to, aby se nechala jen tak odbýt. Když Emanuel Rádl mluví o tom, že žena-matka je „nekrásnější ženou po všechny doby, odpovídá Plamínková striktně: „Pane profesore, to je zas taková sentimentalita“ a jedním dechem dodává „dnes už nepotřebujeme jen matku v rodině, potřebujeme matku také ve společnosti.“

Nebojí se Rádlovi říct, že ji svými argumenty nepřesvědčil, a že se dokonce mýlí. Že byl ve své kritice příliš obecný, ale nevzal v potaz problémy, s nimiž se potýká teď a tady a ve specificky českých podmínkách. Zatímco prý Rádl chce z ženského života „pořád nějak ukrajovat“ a předepisovat ženě jen jednu životní linii, je zapotřebí něčeho jiného, většího.

„Žádáme pro ženu právo hledat boha v sobě,“ brání Plamínková právo žen na autonomii a svobodnou vůli. Právo ženy „vyposlechnout svobodně své nitro“, dívat se do sebe, samu sebe svobodně zkoumat a znát — tak, aby se mohla chopit všech svých práv a možností a sloužit po boku muže ideálům pravdy, to je pro Plamínkovou nejzásadnější kritérium. „Nemáme na to kdy, pane profesore,“ říká tehdy Františka Plamínková Emanuelu Rádlovi v pražském rozhlasovém studiu, „ale já vám jednou povím, jak je to jednoduché vědět, co je dobré.“

Jestli to Františka Plamínková Rádlovi skutečně jednou pověděla, nevíme. Už za pouhý rok od rozhlasového setkání upoutala těžká choroba Emanuela Rádla trvale na lůžko a odstřihla jej natrvalo od světa, který se zanedlouho naplno zmítal ve světové válce. Rádl v květnu 1942 zemřel. A Františka Plamínková ho přežila vlastně jen o měsíc — na konci června téhož roku byla během heydrichiády v Praze popravena. Osud Milady Horákové je znám až příliš dobře.

Tři lidé, kteří na jaře 1934 vešli do českého rozhlasu, aby před mikrofonem a na radiových vlnách hájili své odlišné názory na tzv. ženskou otázku byli všichni — tak trochu příznačně a symbolicky — stiženi tragickým osudem. V rozhlasové debatě tehdy shodu nenašli. A jejich vzájemná neshoda jako kdyby svým echem zaznívala i po desetiletích do našeho světa.

Ve světě mužských hlasů hájila Františka Plamínková právo žen jít za hlasem vlastním. V Evropě, která rezonovala velkými ideologiemi, věčnými pravdami a údajně nadčasovými zákony světa a přírody, chápala Plamínková dobře, že skutečně věcné je jen světlo lidského svědomí, které usiluje o svobodu a právo být v tomto světě po svém, v souladu se sebou.

V době, která potemněla všeobecným ponížením lidskosti a tleskala falešným prorokům, se Františka Plamínková nebála říct, že vědět, co je dobré, je veskrze jednoduché — protože navěky a nezcizitelně přítomné v nás. A je-li toto odkazem senátorky Plamínkové, pamatujme si to. V temných časech, jež jsou před námi, právě tahle víra bude něčím, o co se budeme moci opřít.