Buď levice, nebo úpadek. Aneb bez progrese není pokroku
Martin PlevaFaktický rozklad české stranické levice vzešel z více příčin. Hovořit lze o vulgárním antikomunismu přetrvávajícím z 90. let, ale také o fatálním rozostření pojmu liberalismus. Nic však není ztracené. Proto, že ztracené být nesmí.
Posledním sjezdem Sociální demokracie se dovršil neblahý vývoj, který jsme mohli pozorovat již poměrně dlouho. Několikaleté „konzervativně-liberální“ štěpení české levice, o němž jsem jakožto o smrtelném nebezpečí už před několika lety psal a které verbálně před několika měsíci odmítla podporovat, natož vyhrocovat Jana Maláčová, se stalo skutkem.
Platí-li, že celý svár konzervativismu a progresivismu byl importován z USA, kde již několik desetiletí „úspěšně“ blokuje akceschopnou levicovou politiku, právě proto, aby pomohl mocným a bohatým uchovat si své pozice na úkor společenské většiny, pak plán vyšel dokonale…
Progresivismus je přirozenou a neodmyslitelnou součástí levice, opačně to ovšem neplatí
Jiří Dienstbier na letošním sjezdu strany správně a za daných podmínek statečně řekl, že progres je jiným slovem pokrok a ten je s dějinami sociální demokracie — a dodejme, levice vůbec — nerozlučně spojen. Vše, co kdy levice chtěla a co vybojovala, bylo vždy pokrokem oproti stávajícímu, něčím novým, krokem do neznáma, který se ovšem v drtivé většině případů lidem i společnosti v jejím celku vyplatil.
Týkalo se to samozřejmě i zcela materiálních věcí jako výše mezd, sociálního a zdravotního pojištění nebo omezení pracovní doby. Vždyť sám fakt, že do „soukromého“ vztahu mezi podnikatelem a dělníkem má promlouvat stát, byl ve své době něčím neslýchaným — troufalou novotou a pokrokářstvím.
Ovšem už zde vidíme, že ekonomické a „kulturní“ aspekty pokroku nelze zcela oddělovat. Více volného času totiž přinášelo pracujícím nejen příležitost ke vzdělávání, zábavě, osobním vztahům a seberozvoji, ale přirozeně otevíralo řadu dalších otázek — když získají lidé více času pro svou rodinu, jaké v ní budou panovat vztahy? Nejsou náhodou dělníci patriarchální tátové, na nichž ekonomicky závisejí jejich ženy a děti, takovými replikami kapitalistů v malém?
A to ani nehovoříme o tom, že boj za „nemateriální“ práva znevýhodněných, odpor vůči rasismu, antisemitismu nebo i nacionalismu k levici historicky patřil. Jistě, mnozí levičáci v hájení těchto hodnot selhávali, ale můžeme bez nadsázky říci, že pokud někdo vybojoval současnou liberální demokracii a lidská práva, byla to především levice — levicoví liberálové a demokratičtí socialisté.
Proč a jak se ovšem stalo, že se pro mnohé občany stalo z progresivismu — a dokonce liberalismu — sprosté slovo? Nejhorší službu dělá LGBTQ+ nebo i feminismu taková Markéta Pekarová Adamová tím, že jedním dechem s hájením výše zmíněných hodnot tvrdě a nekompromisně požaduje co největší přísnost v sociální politice a samozřejmě nízké daně pro bohaté, a její vláda dokonce označuje vyšší výdaje na školství za populismus.
Jde o synekdochu vývoje posledních třiceti let, pochopitelně ne jenom u nás. Každý dnes ví, že Trumpa volili (bývalí) dělníci ze zdevastovaného rust beltu, právem znechucení z toho, jak H. Clintonová „milovala všechny menšiny“, ale zároveň prosazovala volný obchod s katastrofálními důsledky pro mzdy a zaměstnanost v určitých odvětvích a regionech.
Neboli — když to zobecníme a zformulujeme jasně: politický a kulturní liberalismus se v očích chudých a chudnoucích lidí, jichž stále přibývá, stejně jako lidí znejistěných ohledně své budoucnosti (a těch přibývá ještě rychleji) stal symbolem zhoršující se kvality jejich životů, symbolem jejich materiálního i psychického strádání, oprávněných pocitů nejistoty a opuštěnosti.
Rozzlobené výkřiky „staráte se o uprchlíky — a ne o vlastní lidi“ nemají co dělat s racionální analýzou, a nelze je proto vyvrátit poukazováním na fakta. Jde o protesty proti nelidskému a neradostnému údělu, který nás všechny v současném globálním kapitalismu čeká, proti studené společnosti bez lásky, kde je málo jistoty a péče.
Myslím, že až potud bych se s takovým Matějem Stropnickým shodl. Kámen úrazu ovšem nastává v momentě, kdy budeme z tohoto labyrintu hledat cestu ven. Stropnický sedá na lep právě té ideologii, kterou nejvíc nesnáší, tedy oficiálnímu mainstreamu, a sice v tom, že nerozlišuje mezi liberalismem politickým, kulturním a ekonomickým.
Zlo přinesl ten ekonomický, který dle mého mínění ani vzdor svému názvu není ve skutečnosti liberální, nikoli kulturní, nebo dokonce politický, chcete-li progresivismus, který bychom mohli definovat jako neustálý, kontinuální liberalismus — práv a svobod zkrátka není nikdy dost, nikdy je plně nemají všichni, je třeba postupovat dál, kupředu, je třeba pokroku.
Jistěže existuje přehnaný, extrémní progresivismus, ale ten skutečně není problémem současné České republiky. Ovšem představit si společnost, která je už tak dokonalá, že žádný pokrok, žádný vývoj směrem dál a vpřed, žádnou progresi nepotřebuje — to snad ani nejde. A takové uvažování je rozhodně zcela nelevicové…
Dále v textu se pokusím ukázat, že není většího omylu než přesvědčení, že „na ekonomických otázkách se všichni (na levici) shodneme, tak pojďme do společné koalice, třeba i s KSČM, a ty ‚kulturní‘ nechme stranou“. Zavrhnout ideu pokroku a svobody levice zkrátka nemůže — pokud se progresivníma očima nebudeme dívat na ekonomiku, nemůžeme dlouhodobě řešit právě ani „ty problémy obyčejných lidí“, o nichž „konzervativní levice“ tak ráda hovoří.
I hospodářská a na ni navazující sociální politika totiž tváří v tvář zejména klimatické krizi, ale i dalším jevům potřebuje progresivní přehodnocení. Uvědomoval si to jak Corbynův program Labour Party, tak i program francouzské Nové lidové fronty, jež je u nás příznačně soustavně dezinterpretována.
Podstatou současné krize je v zásadě to, že jsme ztratili ideový kompas. Proto je nejprve potřeba říct si, proč jsou pro obyčejného občana politický liberalismus a liberální demokracie dobré. Stručně řečeno proto, že lidem dává práva (na život, ochranu majetku) a svobody (slova, sdružovací, shromažďovací) — ostatně sám princip voleb jakožto jádra demokracie vychází z lidských práv. Politický liberalismus se snaží zajistit nezávislost justice, dále kontrolu vlády skrze média a opozici či nezávislé vysoké školy. To vše je více než užitečné.
Liberální demokracie má jistě své slabiny — nabízí se například posilovat prvky přímé demokracie —, stále ale platí známý výrok připisovaný Churchillovi, že nikdo zatím nepřišel s ničím lepším… A právě z důvodu strašlivých zkušeností s válkami a útlakem v průběhu dvacátého století je pro levici zásadní, aby se k liberální demokracii hlásila a hájila ji. Ostatně, právě sociální demokracie byla tvůrcem a obhájcem liberální demokracie — v souboji s komunisty v meziválečném Německu a v konfrontaci s fašisty v Rakousku.
A co dobrého lidem přináší takzvaný kulturní liberalismus? Chce každému zajistit právo žít si po svém, pokud ovšem neohrožuje nebo neomezuje ostatní. Nejde zdaleka jen o sexuální nebo etnické menšiny, nýbrž — a zvláště v moderní a postmoderní době — v konečném důsledku o každého z nás. Uvědomujeme si, že uvolněnost toho, jak se oblékáme, nebo jaké vztahy navazujeme, musela být vybojována proti rigidní a upjaté společnosti. Chtěli bychom se snad vrátit do uniformity doby před padesáti lety, kdy i na Západě chodili studenti povinně v oblecích a dívkám se kontrolovalo, zda mají nenalakované nehty? Chceme, aby o našich partnerech rozhodovali rodiče?
Už slyším námitky: to je všechno hezké, ale ve skutečnosti to nefunguje. Liberální demokracii ovládli oligarchové a migrace rozpouští naši identitu a ohrožuje naši bezpečnost. Jenže na vině není liberální kultura, onen kulturní liberalismus, nýbrž právě ekonomický liberalismus, který umožnil vyrůst prakticky neregulovaným ekonomickým gigantům v podobě nadnárodních korporací a pohádkově bohatým oligarchům. Podobně je to i s migrací — zásadní příčinou migrace je globální kapitalismus s jeho nerovnostmi a faktickým neokolonialismem.
Levice tedy z obhajoby liberální demokracie a politického a kulturního liberalismu nesmí slevit. Konzervativní či spíše ultrakonzervativní obrat, jaký zažíváme, nemusí rozhodně znamenat pouze to, že se budeme muset spokojit s tím, čeho už bylo dosaženo, nýbrž může znamenat opravdový regres, ztrátu svobody, již dosud máme. Levice proto musí ukazovat, že ekonomický liberalismus je protikladem liberalismu politického a kulturního, že je ohrožuje. A levice také musí být důsledným odpůrcem neoliberální ideologie i praxe. Jsem přesvědčen, že demokracii, lidská práva i kulturní svobody může v dnešní situaci zachránit pouze levice a důsledně levicový program.
Komentář●Josef Patočka
Úspěšná levice nebude progresivní ani konzervativní, ale hlavně socialistická
Světe, div se — máme tu ultrapravicové komunisty
Strana, která si u nás říká komunistická, postupně přijímá další a další jedovaté postoje: nenávist k uprchlíkům, migrantům a obecně k menšinám, popírání naléhavosti klimatické krize nebo obdiv k diktaturám. Současná KSČM, a to je třeba podtrhnout, nemá s levicovostí společného prakticky nic — a není tedy divu, že hladce vklouzla do koalice Stačilo!, kde se bez uzardění spojila s politickým panoptikem, antivaxery a dezinformátory.
„Komunisté“ však na své současné pozice nedoputovali náhodou — jde mimo jiné o výsledek letitého, zaslepeného českého pravicového antikomunismu, jenž zuřivě odmítal a stále autoritativněji odmítá na minulém režimu bez jakéhokoli rozlišování naprosto vše a zároveň zpochybňuje legitimitu levice jako takové. U řady členů a sympatizantů KSČM se tak vytvořil odpor vůči celému polistopadovému vývoji — právě tak bez rozlišení.
Odmítání neoliberalismu a kapitalismu bylo součástí celkové nechuti k „nové době“, nechuti, jež přerostla v nenávist. A protože symbolem této nové doby je právě politický a kulturní liberalismus — a také prozápadní zahraničněpolitická orientace, obrátila se tato nenávist brzy a nejintenzivněji k nim, zatímco ekonomická témata postupně, ale zřetelně a nezadržitelně ustupovala do pozadí.
Dnešní „komunisté“ tak na minulém režimu neoceňují ani tak to, že byl „socialistický“ — byť s mnoha naprosto zásadními deformacemi —, ale spíše jeho nedemokratičnost a autoritářství. Podobně jako chtěli normalizační papaláši střílet lidi za to, že se snažili ze zadrátované země dostat na Západ, nechali by mnozí lidé podléhající autoritářství střílet uprchlíky, kteří se snaží dostat do Evropy.
Celý projekt Maláčové a Stropnického — „upozadíme kulturní a geopolitické názorové rozdíly a budeme spolupracovat“ — je tak z podstaty dnešní české komunistické strany nemožný a nerealizovatelný. „Komunisté“ jsou dnes stranou primárně kulturních a geopolitických témat, nikoli sociálně-ekonomických. Kvůli nim Kateřina Konečná v eurovolbách uspěla, a už proto je KSČM nemůže opustit — nemá totiž nic jiného, čím by voliče zaujala.
Komunistický či radikálně socialistický projekt společnosti v jejím programu hledáme marně. Hlásají „Stop diktátu Bruselu!“, místo aby prosazovali heslo „Stop diktátu velkokapitálu!“. Přitom musejí dobře vědět, že Brusel potřebujeme právě proto, abychom zabránili diktátu velkého, nadnárodního kapitálu. Skutečná levice musí rozhodnutí v Bruselu ovlivňovat a tvořit, ne Evropskou unii rozkládat.
V čem má Maláčová pravdu aneb když sjednocujete, až rozdělíte
Jana Maláčová politicky nevyrostla přes noc. Hlavní příčinou jejího vzestupu je, že bývalé vedení sociální demokracie a progresivněji orientovaní politici nezačali nesmlouvavě, jasně a principiálně kritizovat sociálně-ekonomickou politiku současné vlády hned o jejího nástupu. Taková autenticky levicová kritika by pochopitelně obsahovala i typicky progresivní témata. Přitom půda byla připravená velice dobře, mnoho voličů vládní koalice bylo zklamaných, takže stačilo vytrvale upozorňovat na to, že vláda porušuje vlastní sliby.
Přitom je třeba si uvědomit, že jakákoli levice může nacházet podporu prakticky pouze ze tří zdrojů: od bývalých voličů současné vlády plus Pirátů, od ANO a konečně z množiny dosavadních nevoličů. Pokud by se levice bývala vymezovala jak vůči vládě, tak i parlamentní opozici — především vůči ANO —, měla šanci z těchto dvou zdánlivě protikladných segmentů svůj elektorát sesbírat a poskládat.
Maláčové obrat ovšem fakticky znamená, že ačkoli se tváří, že se snaží přesvědčit zklamané voliče bývalé pětikoalice, byť i jen teoretickou šanci zaujmout má SOCDEM pouze u sympatizantů ANO. Lidé, kteří v roce 2021 hlasovali proti Babišovi, nebudou podporovat někoho, kdo do koalice s ním evidentně opět směřuje.
Manévrovací prostor si tak Maláčová neprozřetelně zúžila. Má proto nyní více než těžkou misi: musí přesvědčit voliče ANO, aby místo silného subjektu, který se do parlamentu určitě dostane a který má největší vyhlídky na sestavování budoucí vlády, dali hlas malému, efemérnímu projektu, zápasícímu s pětiprocentní hranicí pro vstup do sněmovny.
Teoreticky by tyto občany Sociální demokracie samozřejmě zaujmout mohla. Musela by však poukazovat na Babišovu nekompetentnost a sobectví zejména v daňových otázkách. Touto cestou ovšem Maláčová pochopitelně nepůjde, protože by si tím dveře k povolební koalici s multimiliardářem zavřela. Nezbývá jí tedy než se snažit upoceně nebo spíš ukřičeně dokazovat, že sama je „lepší Babiš“, čemuž však bude těžko někdo chtít věřit.
Celá Maláčové vehementní kritika vlády tak vede do prázdna a sama se paradoxně stává součástí Babišovy propagace. Zkrátka a dobře, vedle Babiše je místo leda pro ultrapravicové populisty profilující se „kulturně“, pro neprincipiální polovičatě levicovou politiku však ne.
Maláčové se ovšem „podařilo“ rozdělit na znepřátelené barikády nejen své potenciální voliče, ale „úspěšně“ štěpí i samotnou stranu. Navíc, ostatní menší levicové subjekty spolupráci s „komunisty“ dost jednoznačně vylučují. Platí to pro Budoucnost i Levici. Zelení pak byli v této záležitosti nejrychlejší a nejjednoznačnější.
Za Idealisty mohu zcela kategoricky prohlásit totéž. Ze „široké levicové koalice“ se tak stává úzká společná kandidátka zbytkové SOCDEM („strany Zdeňka Škromacha a tlučhuby Zaorálka“) a ultrapravicově naladěného Stačilo. Což je tedy sjednocení levicových sil jedna báseň…
Kudy vede cesta
Jako reakce na vývoj v Sociální demokracii se utvořila platforma Progresivní Česko. Nejen proto, že jednou z hlavních tváří projektu je bývalý pirátský europoslanec Mikuláš Peksa, je však třeba si dát pozor na to, aby zde nevznikla pirátská strana číslo dva. Právě osud Pirátů totiž ukazuje, že postavit politický subjekt pouze na obhajobě politického a kulturního liberalismu a tvářit se, že pojmy pravice a levice v sociálně-ekonomickém smyslu jsou překonané, je fatální chybou. Argumentovat Slovenskem dost dobře nejde, protože tamní Progresivní Slovensko převzalo roli hlavní protificovské síly. A u nás? Zde podobnou úlohu vůči Babišovi bohužel hraje Spolu.
Ale hlavně — má-li zde vyrůst konkurence Konečné a Maláčové a zároveň i stranám vládní koalice, nejen že nemůže takový subjekt opomíjet sociální a ekonomická témata, přičemž je musí nahlížet z levicových pozic, ale je přímo nezbytně nutné sociálně-ekonomickou problematiku postavit do centra politického programu a agitace. Důvodem není pouze to, že lidi nejvíc zajímají „peněženky“, nýbrž i fakt, že bez úspěšného řešení ekonomických otázek nelze dlouhodobě úspěšně řešit nic. Mějme však především a stále na paměti, že vzestup ultrapravice je přímým důsledkem neoliberální ekonomické politiky a současného fungování kapitalismu.
Kdo si toto nemyslí, není levičák — a nakonec zákonitě skončí na shora pranýřovaných pozicích Markéty Pekarové Adamové. V ČR opravdu netrpíme nedostatkem pravicových stran a je vcelku jedno, zda se kulturně vnímají liberálně, nebo konzervativně (kulturně liberální křídlo je dokonce i v ODS, viz Evu Decroix). Na letním kempu hnutí Budoucnost, jehož jsem se měl možnost zúčastnit, byla ostatně na důležitosti sociálně-ekonomických témat shoda.
Čím by se tedy takový alternativní, autenticky levicový projekt lišil od Maláčové a Konečné? Za prvé tím, že by navrhoval mnohem hlubší změny i v sociálně-ekonomických otázkách. Měl by na programu skutečnou transformaci hospodářství a společnosti, která je tváří tvář ekologické krizi, ale i sociálním nerovnostem a jejich důsledkům nezbytná, a nevyhýbal by se v českém prostředí nepopulárnímu tématu daní.
A lišil by se také tím, že pokud by přišla řeč na kulturní a geopolitické otázky (a na to naše média s gustem řeč zavedou), představitelé autentické levice by nemlčeli ani nemlžili. Drželi by se jasně vyjednaného kompromisu, jenž ovšem samozřejmě nemůže být ultrapravicový. Pokud budeme kličkovat nebo mlčet, nebudeme věrohodní pro nikoho. Svou progresivní barvu zkrátka musíme přiznat.
Jistě, jakýkoli pokus o křísení levice narazí na nivó české veřejné debaty, která je extrémně pravicová (v sociálně-ekonomickém smyslu, tedy neoliberální) a antilevicová. Před touto nemilou skutečností však nelze uhýbat, nelze se ji snažit obejít ani prakticismem, s nímž v někdejší ČSSD začal Paroubek (tedy bezkontextově slibovat vyšší platy a důchody), ani na druhé straně zbabělým skrýváním vlastní levicovosti, když nás přitom pravicoví novináři a komentátoři stejně prokouknou. Kdo označuje za komunistku a (neo)marxistku i Kamalu Harrisovou, tomu se nezavděčíme nikdy, ani jej však neoblafneme…
Začít je tedy možné třeba tím, že ukážeme na propojenost Spolu (současné vlády) a ANO. Protikladnost mezi nimi je jen zdánlivá. Ve skutečnosti vláda potřebuje A. Babiše, protože nebýt (byť oprávněného) odporu vůči němu, neměly by vládní strany vzhledem ke katastrofální politice, jakou předvádějí, prakticky žádné voliče. A asociální vláda zase vyrábí podporovatele ANO a extremistů — frustrovaní lidé, jimž se nevede dobře a jejichž život vládní zásahy nadále zhoršují, se obracejí právě ke zmíněným subjektům. Vláda a dnešní parlamentní opozice tak vzájemně tvoří jakýsi politický kartel.
Je také nevyhnutelné spojovat kritiku sociálních a ekonomických problémů běžných občanů s hájením alespoň progresivního minima. Nelze totiž dopustit, aby byli mladí, vzdělaní a převážně progresivně orientovaní lidé stavěni proti střední a starší generaci, vykonávající většinou manuální nebo rutinní administrativní práce. Občany je třeba spojovat na základě toho, že jsou v drtivé většině zaměstnanci a mají shodné nebo obdobné zájmy, přičemž důchodci jsou zpravidla bývalí zaměstnanci a studenti budoucí.
Z hlediska příjmů tvoříme všichni od nižších vrstev až po vrstvy střední v zásadě jednu skupinu. V podstatě každý občan má také zájem například na funkčních veřejných službách. Je třeba lidem prakticky ukázat, že být progresivní neznamená být proti pracujícím a jmenovitě dělnické třídě. A naopak, být pro pracující neznamená být populistou jako Babiš, Okamura — nebo Konečná s Maláčovou…
Do naší zmatené a nemocné společnosti je zapotřebí vnést dva momenty: jednak kulturu rozlišování a jednak vědomí vzájemné provázanosti a závislosti. Právě absence kultury rozlišování vede k rozpadu společnosti na dva protichůdné tábory, které se vzájemně neposlouchají. I největší populisté a ultrapravicoví demagogové a ostatně i fašisté měli a mají v něčem pravdu. Často správně upozorňují na určitý problém, ale zpravidla nesprávně a mylně identifikují příčinu — a nabízejí pochopitelně katastrofálně špatná řešení.
Budeme-li však liberální demokracii hájit tím, že budeme všechny názory, které jakkoli připomínají extremismus nebo se byť jen částečně s ním shodují a překrývají, cejchovat jako extremismus a budeme je delegitimizovat, či dokonce mocensky potlačovat, pak extrémní postoje ve skutečnosti posílíme. A s vaničkou vylijeme i dítě. Musíme tedy umět rozlišovat, v čem kdo má pravdu, a v čem ne — a to samozřejmě na základě argumentů.
Ještě klíčovější je vést občany k reálnému humanismu, zájmu o druhé a solidaritě na základě toho, že jim ukážeme, jak společnost opravdu funguje, že lidé na sobě závisejí, jsou propojení. „Žádný člověk“, řečeno s klasikem, „není ostrov“. Úspěch jedince není možný bez účasti druhých a bez podmínek, které ostatní lidé vytvořili a vytvářejí. Totéž platí pro svobodu a bezpečí. Jako společnost zkrátka patříme k sobě. Nikdo nemůže podnikat bez zaměstnanců, bez veřejné dopravy, zdravotnictví nebo školství. Každý bezdomovec není jenom urážkou lidství, ale představuje také bezpečnostní riziko a jeho promarněný talent nás stojí veliké peníze.
Mladí potřebují starší generaci, venkov města a obráceně. Kultura ekonomiku a ekonomika kulturu. Všichni potřebují efektivní a pomáhající stát. Nejsme pouze množina jedinců, individuí, která spolu nějak, nezávisle na vnějších podmínkách, interagují, jak se domnívají zvláště pravicoví liberálové, ale žijeme v síti vztahů. Pokud tuto síť zpřetrháme, například na základě toxické ideologie sobectví, vrátí se nám naše krátkozraké prospěchářství jako bumerang a doplatíme na ně.
A to je jediné, nicméně podle mě krásné poselství, jež může levice lidem nejen v této zemi nabídnout. Buď budeme žít jako lidské bytosti, jako přátelé v přátelské společnosti, nebo se rozpadneme na vlky samotáře řídící se heslem „sežer, nebo budeš sežrán“. Buď levice, nebo barbarství. Pokud vývoj půjde nadále tím směrem, jakým se zatím ubírá, neudržíme ani demokracii, ani lidská práva.
Pokud ovšem levice představí přitažlivý projekt přátelské společnosti mezilidské sounáležitosti, začnou jednotlivé izolované požadavky, jako jsou například vyšší důchody, teprve dávat smysl — a nejen to, pak a jenom pak můžeme lidi získat na svou stranu, protože v nich probudíme to lepší.
Je třeba si uvědomit, že tento jev, který se ukazuje dnes výrazně v koalici Stačilo! je historicky zakotven a nevyplývá z polistopadového antikomunismu nebo neoliberalismu. Dokonce i přesahuje existenci samotné komunistické strany. Již na počátku 20. století vznikl tento trend v národně-sociální straně, která se oddělila od soc. dem. I v samotné soc. dem. byl vždy, nejen v podobě lidí blízkých třeba Zdeňku Škromachovi, dříve kolem Miloše Zemana, ale našli bychom ho za první republiky. V tomto, si myslím, Jana Maláčová uvažuje pragmaticky a nechce nyní tříštit již tak roztříštěné levicové síly. Alternativou by byla široká aliance od dnešní soc. dem. doprava směrem k Zeleným a Pirátům, ale je to reálné politicky a ekonomicky s ohledem na to, jaký systém zde máme? Zhodnoťme jednoduše angažmá Pirátů, kteří měli našlápnuto počátkem roku 2021 k vítězství ve volbách. Kde jsou dnes?
Jednoznačně pozitivním důsledkem současného úpadku (české) levice je ta okolnost, že se po dlouhých létech stagnace konečně začíná diskutovat o klíčových, principiálních otázkách. Na tomto elaborátu M. Plevy je nutno ocenit, že zde autor tematizoval celou řadu takto zásadních otázek; a zároveň k nim zaujal jednoznačný postoj. Nicméně - tento samotný fakt ještě neznamená, že by jeho vývody a argumenty bylo možno ponechat bez - zčásti zásadní - kritiky.
Napřed zcela všeobecně. Martin Pleva konstatuje: "Podstatou současné krize je v zásadě to, že jsme ztratili ideový kompas." Ano, to je naprostá pravda. Ovšem velmi diskutabilní je, zda M. Pleva sám přichází s nějakými novými, inspirativními idejemi. Bez dlouhého obíhání kolem horké kaše je možno říci: Plevovy téze jsou sice velice pečlivě a důkladně vyargumentované, a dalo by se říci, že z hlediska progresivní levice až "neprůstřelné"; ale to nic nemění na okolnosti že zde fakticky jenom znovu opakuje už dávno známé pozice tohoto ideového a politického směru. A vzhledem k tomu že až doposud s těmito náhledy a argumenty nebylo možno docílit žádného znatelného - politického ani společenského - průlomu, sotva se dá očekávat že pro tentokrát by tomu mohlo být nějak zásadně jinak.
Nicméně - i tak (či možná právě proto) jeho téze a jejich odůvodnění stojí za hlubší analýzu. Jestliže tento jeho obraz současné levice a jejích možností zřejmě nepohne světem - jsou jeho argumenty alespoň vnitřně konzistentní, věcně a logicky správné a bezchybné?
Nejtěžší ze všeho vlastně není argumentovat proti vyhraněnému ideovému protivníkovi; jeho pozicím je možno vyhlásit přímý, otevřený boj. Daleko těžší je argumentovat proti někomu, s kým sdílíme mnohé společné pozice, kdo má v mnohých ohledech nespornou pravdu. V takovýchto případech bývá velice obtížné odlišit a oddělit ty případy, ve kterých dotyčný má pravdu nepochybnou - od těch případů kde jeho pravda má platnost pouze relativní, případně je vůbec pouze pravdou zdánlivou.
Počněme pojmem, který je i v daném textu M. Plevy zřejmě tím klíčovým - totiž pojmem (a ideou) liberalismu.
M. Pleva princip liberalismu pojímá jako faktor společenského uspořádání, který je podle jeho přesvědčení naprosto a bez jakéhokoli omezení dobrý, pozitivní, progresivní. Podle jeho přesvědčení vývoj (progresivní) probíhá v zásadě kontinuálně, prosazováním stále vyšší míry lidských práv. Jak to on sám formuluje "práv a svobod zkrátka není nikdy dost".
Ovšem - je tomu skutečně tak? Pokud by tato téze měla platit takto neomezeně jak je zde formulována, pak by musela nevyhnutelně mít stejnou platnost po celou délku života člověka. A tedy i v čase jeho dětství. Jenže - dětští psychologové sdělují naprosto jednoznačně: poskytovat dítěti takovouto "naprostou svobodu" v jeho konání, to je víceméně to nejhorší, co je mu vůbec možno udělat. Takto "svobodně" a "tolerantně" vychovávané dítě, které se vůbec nesetká s tím že by mělo mít také nějaké povinnosti, nějaké hranice svých choutek, se ve svém dospělém životě nevyhnutelně stane egomanem, sebevztažným individuem neberoucím žádné ohledy na ostatní. Takovýto jedinec se už nikdy nedokáže stát sociální bytostí, protože jakákoli omezení nevyhnutelně pramenící ze styku s druhými bude pociťovat jako nesnesitelná, jako útok na svou výsostnou "svobodu".
Vraťme se k pojmu liberalismu. Martin Pleva tedy (progresivní) liberalismu považuje za naprosto nespornou hodnotu, kterou je nutno neustále kontinuálně rozvíjet a rozšiřovat. Jenže - už stará lidová moudrost praví, že každá mince má dvě strany. To jest: v tomto světě není nic, co by bylo naprosto a ve všech ohledech jenom a pouze pozitivní, progresivní, prospěšné; každá entita má i svou druhou, negativní stránku.
Ale podívejme se napřed blíže na samotný mechanismus společenského, dějinného pokroku. Probíhá skutečně natolik bezrozporně lineárně-kontinuálně, jak to zde líčí M. Pleva? Nutno říci, že zde není možno dát zcela jednoduchou, jednoznačnou odpověď.
Na jedné straně - z nejobecnějšího hlediska - je skutečně možno říci, že kulturní a společenský progres lidstva probíhá kontinuálně. Tento progres je - opět v nejobecnější rovině - možno pojmout jako neustálý nárůst komplexity společenských vztahů a struktur, a paralelně s tím jako neustálý proces obecného zjemňování, kultivace lidské osobnosti a mezilidských vztahů.
Z hlediska filozofického se jedná o proces, který Hegel viděl jako vývoj vědomí, respektive vývoj "světového ducha"; a který v materiální rovině Marx pojal jako "rozvoj výrobních sil a výrobních vztahů". V každém případě je možno konstatovat: určitý kontinuální vývoj lidstva, lidské společnosti takto skutečně probíhá.
Ovšem - takto bezvýhradně a bezrozporně tento vývoj probíhá pouze v této nejobecnější rovině. Co se konkrétního dějinného vývoje lidské společnosti týče, tady už je situace podstatně jiná. Zde vývoj probíhá ve formě určitých fází, z nichž každá je spojena s určitým existenčním, organizačním, systémovým principem. Každý z těchto principů má své zcela konkrétní znaky; které většinou měly napřed svou pozitivní, progresivní funkci, ale postupem času se možnosti daného společenského uspořádání vyčerpaly, a dosavadní princip respektive ideu bylo nutno nahradit novými, progresivnějšími.
Zrovna v minulých dnech jsem o této systémové podmíněnosti (a limitovanosti) napsal celou řadu komentářů; jak se ale zdá, nikdo si nedal tu námahu mé analýzy a argumenty vůbec vzít na vědomí, takže musím znovu opakovat to, co by vlastně mělo platit jako samozřejmost:
K a ž d ý historický společenský útvar je uzavřený, vlastně zapouzdřený sám do sebe, do svých vlastních systémových předpokladů a principů. Tato jeho ideová sebestřednost je na jedné straně podmínkou jeho úspěšného fungování, ale zároveň je jeho limitem, hranicí jeho možností. Poté co tyto limity, tato systémová omezení začnou nabývat vrchu nad systémovými pozitivy, nadchází čas na komplexní systémovou změnu. Tento obecný zákon platí bez výjimky i pro natolik zdánlivě univerzální principy jako je demokracie, liberalismus, lidská práva, a tak dále a tak dále.
------------------------------------
Vraťme se ale zpět k samotnému liberalismu. V dosavadních výkladech jsme jeho limity ukázali v obecném, společensky systémovém kontextu. Ale stejně tak dobře je možno tyto limity ukázat i imanentně, to jest ze samotného způsobu argumentace autora výchozího článku.
M. Pleva totiž na jedné straně tvrdí neomezený pozitivní přínos (progresivního) liberalismu; ale na straně druhé chce vytvořit společnost pospolitou, solidární, na principu všelidské vzájemnosti. "Buď budeme žít jako lidské bytosti, jako přátelé v přátelské společnosti, nebo se rozpadneme na vlky samotáře řídící se heslem 'sežer, nebo budeš sežrán'. "
Zlatá slova; jenže M. Pleva si vůbec nedokáže uvědomit respektive připustit, že ona vlčí morálka - jak jsme si už ukázali - je přímým důsledkem principu liberalismu. Tento liberalismus totiž vždy znamená zároveň nevázanost, nespoutanost lidského individua, vyhraněný individualismus - a tedy naprostý opak nějakého druhu mezilidské pospolitosti.
Jistě, M. Pleva vyznává "progresivní", respektive levicový liberalismus. Jenže zde je nutno si uvědomit, že slovní spojení "levicový liberalismus" je fakticky oxymorón, protimluv v sobě samém. Liberalismus je ve své podstatě pravicový, neboť - jak jsme si ukázali - je principiálně individualistický, fixovaný na "svobodné" individuum a jeho výsostně soukromé zájmy. Tím že na tento základní rys liberalismu dodatečně přilepíme nálepku "progresivní" respektive "levicový", na tomto principiálním faktu nic nezměníme.
Anebo to celé ještě jednou zcela napřímo: "neoliberalismus", proti kterému M. Pleva vede natolik angažovaný boj, není snad nějakým protikladem, antipodem principu liberalismu - nýbrž jeho logickým a nevyhnutelným důsledkem a vyústěním.
-----------------------------
Tolik tedy k samotnému principu liberalismu. Vývody M. Plevy ovšem obsahují ještě celou řadu dalších protimluvů; k tomu ale zase až někdy příště.
Martin Pleva je známý progresivista - nepřítel lidu, nepřítel levice, nepřítel národa, respektive jeho chudých. Když půjde do tuhého, přikloní se jako progresivista k pravici.
Pomlouvá KSČM. KSČM jako celek není zásadně proti řešená klimatických změn, ale mluví hlavně o dopadech těchto řešení na chudé. KSČM neobdivuje diktatury, ale chce mír, obecně prospěšnou obchodní výměnu s Ruskem a nabízí objektivní pohled na mezinárodní vztahy. Není to tak, že by KSČM nenáviděla menšiny a uprchlíky, jen chce migraci regulovat tak jako dnes v USA či Evropě kde kdo a problém menšin nepřeceňuje.
Nejdůležitější menšinou musí být pro levici totiž chudí!!!!!!!
Náznak levice je buď v KSČM a nebo snad nikde!
Liberálně-demokratický Západ a jeho spojenci v posledních desetiletích a zejména letech mají na svědomí miliony mrtvých v Gaze, Blízkém východě, Jemenu, Afghánistánu, Srbsku, Iráků...!
Liberální demokracie není podmínkou, příčinou ani lidskosti ani levicovosti, ba právě často naopak!
Čtěme Lenina!
Čtěme Hausera, Bakunina, Druláka, Chomského, Kellera, Švihlíkovou, Gramsciho!
Tedy postoosumdesátédeváté: KSČM nabízí program pro české nižší vrstvy. Tak jako německé politické strany, když pomáhají organizovat např. vývoz kapitálu z Česka po stovkách miliard, nabízí program pro Němce nebo americké politické strany, pomáhající Izraely organizovat genocidu na Blízkém východě, nabízí program pro amerického občana. Jistě by mohla KSČM nabízet politický program pro Syřany či Somálce nebo bohaté Němce a Američany, ale to by výrazně snížilo její šance na to, dostat se do českého parlamentu. Kdo to nechápe, je, omlouvám se, hlupák a nebo zkrátka jedinec nehájící zájmy českých chudých.
Izraely - Izraeli
Co se týče Levice a Budoucnosti. Podle mé osobní zkušenosti se jedná (či jednalo) o sekty plné progresivistických a ultrafeministických pošuků, kteří jsou schopni se donekonečna zastávat např. velmi bohatých a privilegovaných žen, kritizovaných třeba za to, že absolvovaly příliš plastických operací. Jsou schopni se donekonečna bavit o takových tématech jako je holení některých ženských tělesných partií (což je pro ně důležitá známka snad levicového feminismu) apod. Tito lidé ublíženě, iracionáně a zmateně reagují na jakýkoli náznak kritiky svých obskurních názorů, spočívajících v podstatě v tezi, že ženy jsou bohyně a muži (pokud nejou stejní fanatičtí feministé) jacísi zlí hamižní agresoři, kteří jim většinou ubližují. Z hlediska skutečné levicové politiky se jedná o nepoužitelné jedince.
Tedy opravdový levičák, i když má třebas málo, se podělí s těmi, kteří mají méně. V rozumné míře.
Žvanění o padesáté verzi feminismu, o desátém pohlaví, bodyshamingu či extrémně špatně spočítaném a podaném pay gapu je až někde hodně vzadu za tím.
Pokud se lidé dělit nechtějí, je levice mrtvá, a tato kritika platí jistě i pro KSČM, která má ohledně autentické levicovosti co vylepšovat.
Chceš se dělit s druhými - a přitom druhé urážíš? "Pleva je nepřítel levice a lidu" - stalinističtější slovník aby jeden pohledal...
KSČM nemá program pro české chudé, ale pro české oligarchy, kteří si hýčkají Konečnou. Až bude Babiš těm nejchudším (dlouhodobě nezaměstnaným) brát, bude mu u toho KSČM a Konečná asistovat a aplaudovat. Chudí totiž nemají rádi (bohužel) ty nejchudší, a protože KSČM je stranou populistickou, nikoli levicovou, bude názorům chudých přikyvovat.
Co píšeš o Levici a Budoucnosti, je lež - minimálně v tom smyslu, že by uvedené diskuse (na kterých není nic špatného) byly nějakou podstatou, nebo dokonce hlavní náplní politické agendy zmíněných stran. Tou jsou samozřejmě sociálně-ekonomická témata, ale ano, provázaná s řešením klimatické krize, protože jinak tomu u zodpovědné, nepopulistické strany ani být nemůže. KSČM nechce, aby na řešení klimatické krize doplatili chudí, ale nic pro to nedělá. Pokud totiž klimatickou krizi nebudeme řešit, doplatí na to nejvíce chudí.
A jen těžko může někdo číst (ve smyslu pozitivní inspirace) Marxe a Gramsciho - a na druhé straně fašouna Druláka, který chce mimochodem brát chudým sociální dávky.
Pokračujme tedy v analýzách návrhů a představ M. Plevy o akčních možnostech a perspektivách současné levice. Napřed ještě dodatek k mému prvnímu komentáři. Ten jsem opatřil názvem "Dvojí tvář liberalismu", ale poté jsem se věnoval téměř výhradně analýzám a kritice negativních charakteristik liberalismu. To by mohlo vést k určitému nedorozumění. Proto ještě jednou ve vší jednoznačnosti:
Idea liberalismu je skutečně ve svém jádru velmi rozpolcená, dvojsečná. Má své pozitivní aspekty -ale stejně tak aspekty negativní. Ano, liberalismus především ve své rané fázi znamenal velké osvobození, emancipaci člověka z područí dominantních institucí a ideologií: feudalismu, církve, státu. A ještě i dnes má (progresivně) liberální smýšlení stále ještě v mnoha ohledech svou nezastupitelnou hodnotu, jak to naprosto správně ve svém článku vylíčil M. Pleva. (Například i v takových zdánlivých drobnostech že už nám nikdo nemůže předepisovat jak se máme oblékat.)
To jsou tedy nesporná pozitiva liberalismu; ovšem jak jsem vylíčil minule naprosto zásadním, neodstranitelným negativem této ideje je, že je fixována výhradně na lidské individuum. Striktně vzato, liberalismus nikdy neosvobodil člověka jako takového, lidskou bytost v plné šíři a hloubce její kulturní, duševní a duchovní existence, nýbrž pouze toto lidské individuum.
A právě zde leží fatální vada liberalismu: individualistický životní postoj je ve své podstatě postoj pravicový. Je to pravice, která chce z člověka vidět jenom a pouze jeho nepodmíněnou individuální autonomii, jeho ryze soukromý zájem. A nic víc. A už vůbec tato pravice nechce člověka vidět, uznat jako bytost primárně společenskou, která svého úplného naplnění může dosáhnout jenom v pospolitém bytí a konání se svými spolubližními. Je proto naprosto falešnou cestou, a marnou námahou pokoušet se na půdě liberalismu vytvořit nějakou lidskou pospolitost v hlubším slova smyslu, jak se o to ve svém textu pokusil M. Pleva. A už vůbec na půdě individualistického liberalismu není možno vytvořit nějaký socialismus, ať už v jakémkoli smyslu. (V daném ohledu má dokonce i pan Krupička určitou pravdu.)
---------------------------------
Od tohoto konstatování principiálně pravicového charakteru liberalismu ke konkrétním, především ekonomickým konotacím. Už jsem to konstatoval minule: M. Pleva se mýlí, když ekonomický "neoliberalismus" staví do protikladu k (progresivnímu) liberalismu. Jestliže liberalismus jako takový znamená prioritu soukromých zájmů atomizovaného jednotlivce, pak ekonomický neoliberalismus není ničím jiným nežli naprosto logickým vyústěním tohoto ideového liberalismu. Kdo hledí - jakožto liberál - pouze na své soukromé zájmy, ten pak samozřejmě hledí především na svůj vlastní zisk, bez ohledu na sociální status (respektive sociální pád) těch druhých. V jeho očích to vždy budou jenom ti méně schopní, kteří své "svobody" nedokázali dostatečně materiálně využít.
------------------------------------
Z této skutečnosti bytostné identity liberalismu a neoliberalismu pak zákonitě vyplývá i hodnocení činnosti vlád; respektive postoj levice k činnosti vlády. Ve svém textu M. Pleva současnou vládu obviňuje z "asociálnosti", a vybízí k boji proti ní. Jenže - tato vláda není takto "asociální" z plezíru, nýbrž ona jedná plně v souladu s intencemi daného ekonomického uspořádání. Které spočívá na tržní ekonomice, tedy na kapitalismu, a tedy - opět - na "neoliberalismu".
Jakkoli se tento fakt levici může příčit, nedá se nic dělat ale strategie pravicových vlád v oblasti ekonomiky naprosto mají svou logiku: napřed je nutno hodnoty vytvořit, a teprve poté je možno je rozdělovat. A tyto hodnoty je možno vytvořit jedině tak, když tržní (kapitalistická) ekonomika může plně roztočit svá kola. A toto ekonomické oživení není možné tam, kde je produkční sféra nadměrně zatížena daněmi, dávkami a odvody všeho druhu.
To znamená: úporný boj současné levice proti "neoliberalismu" je do značné míry boj proti větrným mlýnům. Je to boj, který nikdy není možno definitivně vyhrát. Tedy - není ho možno vyhrát do té doby, dokud základem produkční činnosti společnosti bude volnotržní ekonomika, čili kapitalismus.
A právě to je oblast, kde současná levice (a taktéž M. Pleva) neustále lavíruje sem a tam. Tato levice chce být na jedné straně radikální, tedy chce porazit "neoliberalismus". Ale na straně druhé je tato levice zároveň konformní, neboť se (většinou) pasivně smiřuje s tímto ekonomickým uspořádáním. Sám Martin Pleva na jedné straně naznačuje touhu po radikálním řešení; ale nijak nekonkretizuje v čem by toto řešení mělo spočívat, a podle všeho se zdá že i on nakonec končí pouze u vysokého zdanění bohatých. Což je ovšem právě něco, co současný - liberálně volnotržní - ekonomický model vůbec neumožňuje.
Vedle obecného protimluvu současné levice, která se snaží vybudovat jakýsi progresivní či dokonce levicový liberalismus na základě liberalismu který je ve své podstatě pravicový se zde tedy ukazuje druhý interní protimluv této levice: naprostá neujasněnost jejího postoje k tržní ekonomice. Na jednu stranu se tato levice s tímto ekonomickým modelem smířila, na straně druhé chce (a to zásadně a natrvalo) eliminovat jeho zákonité důsledky. To ovšem nikdy nemůže takto fungovat.
Pokračujme v našich úvahách o možnostech a cílech současné levice. Zrekapitulujme si napřed výsledky ke kterým jsme se doposud dopracovali:
1. Na půdě standardní tržní (kapitalistické) ekonomiky není možné natrvalo vybudovat štědrý sociální stát. Toto socioekonomické uspořádání bude vždy oscilovat mezi příklonem k sociálnímu státu a mezi návratem k "neoliberalismu".
2. Nikdy není možno na základě standardního, konvenčního liberalismu dosáhnout zásadní, komplexní (levicové, sociální) humanizace společnosti. Tento liberalismus je ze své podstaty pravicový, protože je fixován na autonomii, na soukromé zájmy atomizovaného (tedy přinejmenším latentně "asociálního") individua.
Po tomto exposé se nám ovšem otevírá kardinální otázka: co tedy má současná levice za dané situace vlastně dělat? K jakému cíli se má zaměřit?
Právě zde ale leží kámen úrazu současné levice: v její naprosté neujasněnosti jejích strategických cílů. Ona se neustále zmítá mezi jedním a druhým, chtěla by dostáhnout velkého cíle kompletní (sociální) humanizace společnosti, ale přitom používá metod které mohou mít relativní účinek pouze v onom "malém" boji, ve věčném zápase mezi pravicí a levicí, tedy mezi pozicemi "více volného trhu" a "více sociálního státu".
Tento ideový zmatek levice se ovšem plně promítá i do tohoto elaborátu M. Plevy. Konkrétně se jedná především o pasáž, kde konstatuje že "pravicových stran je zde dost", a že je tedy zapotřebí semknout tábor levice. Respektive že je nutno těmto pravicovým (vládním) stranám vyhlásit boj.
Jenže - právě zde leží zásadní omyl, respektive trvalá "slepá skvrna" levice. Základní ideová a názorová pozice této levice je takováto:
"My přece chceme pro lidi to nejlepší. Chceme aby se naprosté většině lidí dařilo dobře, aby je nikdo nemohl ochuzovat, obírat o plody jejich práce. Aby byla odstraněna vláda a moc oligarchů, aby všichni mohli žít ve stavu vzájemné rovnosti a přátelství. A protože my, levice, chceme pro všechny lidi toto nepopiratelné dobro, pak je objektivně nevyhnutelné, že časem naprostá většina lidí pochopí tuto naši zvěst o spravedlivé společnosti, a přidá se na naši stranu. A pouze nepolepšitelní egoisté a oligarchové se budou nadále bránit a vzpírat této naší vizi všestranně spravedlivé společnosti; proti této hrstce nepolepšitelných pak povedeme legitimní boj."
Ano, z dané perspektivy se jedná o velice přesvědčivý obraz; ale bohužel, takto triviálně jednoduše nefungují a nikdy nebudou fungovat reálné společenské vztahy, a ještě méně pak reálná evoluce.
Vraťme se napřed k onomu momentu, kde M. Pleva chce vyhlásit boj pravicovým stranám. Jenže - a právě zde jsme u oné slepé skvrny levice - on nevidí a vidět nechce, že za těmito politickými stranami stojí odpovídající část samotné společnosti. To jest: že nejenom jacísi oligarchové s jejich partajemi, nýbrž že celá velká část (principiálně rovná polovina) celkové populace je pravicově orientovaná, vyznává pravicové respektive konzervativní hodnoty. A že je tedy zcela marnou, předem ke ztroskotání odsouzenou námahou snažit se tuto část společnosti nalákat na nějaké levicové vize všestranně rovnostářské společnosti.
Krátce a na rovinu řečeno: vést boj za tuto levicovou vizi neznamená nic jiného, nežli vést zároveň i boj proti celé jedné polovině společnosti. To je přesně ona zmíněná slepá skvrna levice - která si stále namlouvá že ona přece "objektivně" reprezentuje naprostou většinu pracujícího lidu.
Proč je toto přesvědčení levice mylné? Proč pravicové názory nezastávají jenom oligarchové (v zájmu jejich soukromého, egoistického prospěchu), nýbrž i velká část pracujícího lidu, který by přece měl objektivně mít zájem na oné levicově rovnostářské společnosti bez vykořisťování?
Tento zdánlivě nevysvětlitelný protimluv má ve skutečnosti dvě zcela objektivní příčiny.
Za prvé: jak už jsem vysvětlil pod nedávným článkem J. Patočky, objektivním zájmem většiny pracujících není primárně štědrý sociální stát - nýbrž především dobře fungující ekonomika. Která tedy může garantovat relativně plnou zaměstnanost, a která může vyplácet relativně dobré platy. To jest: jejich zájmem je ekonomika nezatížená přílišnými (sociálními) odvody a daněmi. Onen štědrý sociální stát (bez ohledu na dopady pro ekonomiku) je objektivním zájmem pouze těch vrstev populace, které jsou odkázány na státní dávky.
Druhá příčina příklonu velké části populace k pravicovému vidění světa leží ale ještě mnohem hlouběji. Bylo výše zmíněno, že je to samotná evoluce, která nefunguje tak triviálně jednoduchým způsobem, jako by veškeré dění přímou linií směřovalo ke všeobecné rovnosti a sociální spravedlnosti. Je nutno si uvědomit (a konečně přiznat), že tato evoluce nejen pro člověka, ale víceméně pro všechny tvory žijící v komunitách "namíchala" dvě základní strategie přežívání. Na jedné straně stojí strategie vzájemné podpory, pospolitosti, solidarity; ale na straně druhé stojí životní strategie osobního, individuálního prosazení se, osobní síly a moci.
Tyto dvě základní evoluční strategie přežívání se skutečně táhnou jako - ne jedna, nýbrž d v ě červené linie prakticky celými dějinami lidstva. Nejzřetelněji je tuto podvojnost možno vysledovat v oblasti majetkových institutů. Už od prvotních společenství se navzájem setkávají, a navzájem střetávají dva zcela protichůdné majetkové instituty: soukromé vlastnictví na straně jedné, a institut společně sdílených statků na straně druhé. (Svého času právě na DR na toto téma vyšla velmi zajímavá série článků.) Soukromé vlastnictví samozřejmě odpovídá oné strategii individuálního zájmu, individuálního prosazování se (a to i na úkor těch ostatních), zatímco ty společně sdílené statky odrážejí onu strategii vzájemné pospolitosti, podpory, solidarity.
V každém případě je tedy možno konstatovat: jsou zcela marné naděje levice, že by se časem mohlo nějak podařit "přetáhnout" rozhodující část národa do tábora levice. Ta soukromovlastnická, tedy "pravicová" strategie (a s ní i jí odpovídající mentalita) je zde dána evolučně, a je tedy geneticky vtištěna, zakódována do myslí lidí, zřejmě už přímo do jejich limbického aparátu. To jest - je takto vtištěna do mysli jedné poloviny populace; zatímco u druhé poloviny převažuje mentalita pospolitosti, tedy levicová. Právě proto že toto rozdělení je dáno objektivně, evolučně, přetrvává v čase víceméně trvale konstantní podíl politické levice i pravice.
Závěrem dnešních úvah je tedy možno ještě jednou shrnout: očekávání levice, že se jí jednoho krásného dne podaří naprostou většinu společnosti shromáždit pod svými prapory všeobecné pospolitosti a solidarity, je - bohužel - pouhou iluzí. Příště se zkusíme zamyslit ještě nad tím, jaký tento fakt má pro levici důsledky.
Pokračujme dále v našich úvahách o možnostech a perspektivách současné levice. Minule jsme si ukázali, že jsou marnou iluzí přetrvávající představy levice o tom, že je přinejmenším latentně legitimní představitelkou rozhodující většiny společnosti. Není tomu tak ani z hlediska objektivních ekonomických zájmů, ale ani z hlediska mentálního/hodnotového nastavení, neboť poměr jedinců s levicovým a pravicovým hodnotovým nastavením je ve společnosti v zásadě konstantní, neboť tato parita je dána už evolučně, a nejsou proto vyhlídky na to že by levice ve společnosti mohla získat nějakou trvalou výraznou většinu.
Ale je ještě hůře: levice ztratila kontakt k člověku moderní doby vůbec. A to i k tomu, který by sám o sobě patřil k oné potenciálně levicově orientované polovině populace.
Klíčový problém je v tom, že současná levice se nedokáže vůči člověku stavět jinak nežli z pozice ochránce slabých, utlačovaných. To je sice samozřejmě legitimní agenda levice; jenže problém je v tom, že člověk moderní doby sám sebe pociťuje, definuje naprosto jinak. Tento člověk moderní doby je ve svém jádru svébytný, autonomní, aktivní; chce vyniknout, chce si sám svým vlastním úsilím, svým vlastním výkonem určovat svůj vlastní osud, formovat svůj vlastní život. A nyní k tomuto svébytnému, aktivnímu jedinci přijde jakási politická strana která mu začne tvrdit: "Jsi slabý, jsi ovládaný, nedokážeš sám stát na svých vlastních nohou, potřebuješ nevyhnutelně naši pomoc, respektive pomoc státu!"
Je nabíledni, že tento člověk moderní doby (a zopakujme znovu: i člověk v zásadě levicově smýšlející) se bude vzpírat tomu aby byl - byť i v dobrém úmyslu - vmanévrován do takto pasivní pozice závislého příjemce sociálních dávek. Jenom a pouze ti, kteří se skutečně nacházejí v akutně prekérním sociálním postavení, je možno takovýmto způsobem oslovit.
Tímto postojem současné levice, která na člověka nahlíží tímto prizmatem jeho sociální závislosti a pasivity, je pak možno vysvětlil onen zdánlivě nepochopitelný paradox, že podle výzkumů nadpoloviční většina české populace v zásadě vyznává levicové hodnoty - ale přitom hromadně odevzdává své hlasy pravici, respektive stranám středopravým. Ve skutečnosti je tento stav naprosto logický a přirozený: tyto středopravé strany dávají tomuto většinovému člověku to co on očekává, totiž vizi vlastní svébytnosti, adekvátní odměny za vlastní výkon na straně jedné, a přece jenom určitou sociální umírněnost na straně druhé.
A za druhé: tímto pasivním přístupem současné levice je možno vysvětlit i tu skutečnost, že tato levice má čím dál tím méně k dispozici výrazné vůdčí osobnosti. Je to opět naprosto logické: aktivní, agilní, výrazné osobnosti mohou být přitahovány pouze stejně tak aktivními, agilními politickými programy a vizemi; ale tam kde jedinou "vizí" je přidělování sociálních dávek, tam se sotva mohou rodit (či být přitahovány) nějaké výrazné vůdčí osobnosti.
Takže bohužel - současná levice nejen že nemá žádné reálné vyhlídky na to aby kdy mohla získat většinu ve společnosti (a v politice); ona svým pasivním programem čím dál tím více ztrácí člověka moderní doby vůbec, a to i toho na levicové části hodnotového spektra.
Samotný titulek je „geniální“ ukázkou nadskutečné namyšlenosti (variace na téma „mimo naši církev není spásy“) kombinované s hloupostí („bez regrese není návratu“). Neměl jsem sílu číst dál.
Pánové, co byste řekli třeba na článek „Buď konzervativci, nebo [rakovinné] bujení. Aneb bez regrese není návratu“?
K čemu, pane Plevo, vlastně nějakou demokracii, když tím jedině správným směrem nás může vést jedině progresivní levice?
Poté co jsme si v předcházejících výkladech osvětlili perspektivy (či spíše: bezperspektivnost) současných strategických cílů levice, nastal nyní čas věnovat se otázce nejobtížnější: je možné vůči těmto těmto nefunkčním strategiím nalézt, vytyčit nějakou použitelnou, nadějeplnou alternativu?
Zopakujme si napřed ještě jednou, proč tyto standardní strategie současné levice vedou do slepé uličky:
1. Jsou zcela marnými očekávání levice, že se jí jednou podaří pod svými prapory shromáždit většinu společnosti. Poměr pravicově a levicově smýšlejících jedinců v populaci je konstantní, evolučně daný, a na tom se ani do budoucna nebude nic zásadního měnit.
2. Daleko spíše naopak, v moderní době má mnohem výhodnější pozice pravice, neboť moderní doba je - od občanských revolucí - primárně individualistická, tedy ve své tendenci pravicová, zatímco doménou levice je pospolitost, kolektivní cítění.
3. Je naprosto marným usilování levice o návrat poválečného štědrého sociálního státu (a s tím spojený boj proti "neoliberalismu"). Navzdory mínění této levice byl onen sociální stát daleko spíše anomálií a onen "neoliberalismus" standardem tržního kapitalismu, nežli aby tomu bylo naopak.
Toto jsou tedy základní - a zcela objektivní - příčiny všeobecného úpadku levice v současné době. Za těchto okolností není možno se vyhnout otázce, zda má levice (ať už jakéhokoli zaměření) vůbec ještě nějakou budoucnost. Nevyčerpal se už její historicky sociálně progresivní potenciál, není na čase přepustit pole individualistickému liberalismu, a pouze se nadále snažit tento liberalismu "tlačit" alespoň poněkud doleva?...
Zcela otevřeně řečeno: pokud konečným cílem levice bylo vytvořit nějaký socialistický svět (ať už v jakékoli podobě), pak to s její budoucností vypadá opravdu velice špatně. Ovšem - jsou chvíle kdy je to právě otevřené doznání si vlastního selhání, vlastního omylu, které může být počátkem ozdravné katarze, a počátkem nové cesty.
Byl zde tedy zmíněn projekt socialismu. Ovšem - tento "socialismus" je napřed jenom pouhé slovo. Jeden pojem z ideového arzenálu tradiční levice. Tady je ale nutno si se vší jasností uvědomit: konečným a vlastním cílem není a nemůže být nějaké ideové dogma (ať se může jevit jakkoli progresivním); konečným cílem musí být samotný humanismus. To jest - zřízení, instalování takových společenských poměrů, takového společenského uspořádání, které budou v souladu s humánně-kulturní a mravní podstatou lidské bytosti, které budou sloužit dalšímu rozvoji všech jejích bytostných lidských potenciálů.
Jaká může k tomuto žádoucímu humánnímu uspořádání vést cesta? - Jako nepochybné může platit jedno: buďto pro tuto cestu získáme naprostou většinu společnosti, anebo po ní nikam nedospějeme. Další otázka tedy zní: jakým způsobem je pro tento cíl obecného humanismu získat, přesvědčit rozhodující většinu společnosti?
Vraťme se o krok zpět: pokud bychom tento cíl humanismu ztotožňovali pouze se socialismem (respektive s jakoukoli levicovostí vůbec), nikdy tuto většinu nezískáme. To je holý fakt.
Tím se dostáváme k pasáži našich úvah, která bude pro ty, kdo vyznávají levicové hodnoty, levicový pohled na svět obzvláště obtížná, velice těžce stravitelná. Ukazuje se totiž, že levice bude muset zcela zásadním způsobem přehodnotit, přeorientovat svůj vztah ke svému tradičnímu, věčnému protivníkovi, ne-li přímo nepříteli - totiž k politické a hodnotové pravici. Neboť - jak jsme si ukázali v předešlých výkladech - pravicovou hodnotovou orientaci sdílí principiálně celá jedna polovina populace; a bez této poloviny není možno provést žádnou zásadní společenskou transformaci, směrem k onomu cíli všeobecného humanismu. Pokud tedy levice - jakožto tradičně progresivní, tedy na budoucnost orientovaná síla - chce svého cíle dosáhnout, pak bude muset jako první překlenout odvěkou propast k pravici, bude muset učinit první vstřícný krok.
Jako první moment je nutno uvědomit si jednu zásadní věc: ne každý vyznavač pravicových hodnot je automaticky asociální egoista. Ano, z hlediska, z perspektivy nás těch kteří vyznáváme levicové hodnoty se přístup pravice jmenovitě k sociální otázce bude vždy jevit jako příliš tvrdý, mnohdy až bezcitný. Jenže - vraťme se zpět k našemu poznatku, že tyto základní životní orientace (levicová stejně jako pravicová) jsou dány objektivně, evolučně. A nedá se nic dělat: v průběhu jak samotné evoluce, tak ale i lidských dějin měl život vždy svou tvrdou stránku. A toto vědomí, tato celými generacemi nahromaděná zkušenost se nesmazatelně vtiskla i do rodového vědomí, do genetického aparátu lidského rodu. Ovšem - měrou nestejnou, odtud pak pramení ono rozdělení na populaci pravicovou a na populaci levicovou.
Ano, příslušníci levicového tábora vždy byli a budou více idealističtí, budou vždy více akcentovat humánní, kulturní, mravní hodnoty. A vždy budou přinejmenším s určitým podezřením hledět na bytostný materialismus příslušníků pravice.
Jenže - stejně tak vyznavači pravicových hodnot budou vždy s nechutí, s odporem hledět na to, co je z jejich pohledů nezodpovědnou rozhazovačností, tedy na nadměrné rozdávání sociálních dávek! Z jejich pohledu se jedná o hýřivou marnotratnost.
Ano, z levicového pohledu se tento pravicový postoj může zdát asociální a egoistický; ale u nich se v prvé řadě projevuje ona prastará evoluční zkušenost, že napřed je nutno být dobrým hospodářem na vlastním, že napřed je nutno vytvořit dostatečné zdroje - a teprve poté je možno začít rozdávat.
Totiž: není sporu o tom že část příslušníků pravice skutečně takovýmto způsobem egoistická a asociální je. Svého času se Vladimír Špidla vyjádřil, že "z některých příslušníků pravice cítím takovou míru pohrdání (chudým) člověkem, až mě mrazí". Tak tomu nepochybně je, a proti takovémuto egoismu progresivní levice samozřejmě vždy musí vést trvalý a neústupný boj. Ale - bylo by zcela fatální chybou jenom proto všechny vyznavače pravicových hodnot paušálně zavrhnout jako nepolepšitelné egoisty.
Přitom - svým způsobem jsou společenské role mezi pravicí a levicí rozděleny naprosto racionálně a smysluplně: pravice se zaměřuje na vytváření, na produkci materiálních hodnot, zatímco doménou levice jsou hodnoty ideální, sociální. To o co se jedná je nalézt k sobě navzájem cestu; dohodnout se společně na tom, že obě strany nakonec usilují o "dobrý svět". Tedy o svět lidský, humánní, jak bylo řečeno výše.
K tomuto cíli obecného humanismu tedy není vůbec možno dostat se jinak, nežli tím že se s příslušníky pravice nalezne nějaký společný modus vivendi, nějaký společný jmenovatel. Ale takovouto společnou cestu k lepší, humánnější budoucnosti bude sotva možno nalézt, když všechny příslušníky pravice předem paušálně dehonestujeme jako nenapravitelné egoisty a asociály.
Svého času v diskusích na DR M. Profant vyjádřil nevšední, ale klíčovou myšlenku. Po těch létech je už obtížné si vzpomenut o jakou záležitost se jednalo konkrétně, ale jeho dikce zněla, že pro uskutečnění tohoto (progresivního) projektu je nutno získat i "slušné konzervativce".
Zastavme se blíže u tohoto slova "slušný"; je skutečně rozhodující. Ano, ještě jednou: z perspektivy nás levičáků se bude jakýkoli konzervatismus, jakékoli pravicové postoje vždy jevit suspektní, vždy k nim budeme cítit intuitivní nedůvěru. To je také v pořádku; ten odvěký boj mezi hodnotami pravicovými a levicovými je v zásadě potřebný a legitimní, v žádném případě se nejedná o nějaké vzájemné bezrozporné splynutí. Ale ještě jednou: uvědomme a připusťme si konečně, že i mezi vyznavači pravicových hodnot, mezi zastánci konzervativních postojů se může najít celá řada osobně velmi slušných lidí. A to jsou právě ti, bez kterých náš projekt lepšího, humánnějšího světa nikdy nebudeme moci uskutečnit.
Je tedy v prvé řadě na nás, příslušnících hodnotové levice, abychom těmto konzervativcům naopak usnadnili cestu k nám. Abychom uznali, že jejich bytostný zájem o dobré hospodaření ani nám není zcela cizí. Že i my chápeme, že je nutno napřed hodnoty vytvářet, a teprve poté je možno je rozdělovat. Že i my alespoň do jisté míry chápeme, že tradiční hodnoty není možno násilím lámat přes koleno, že není možno ze dne na den změnit - ve jménu bezuzdného modernismu - od základu změnit celé hodnotové nastavení společnosti.
Zrekapitulujme si závěrem ještě jednou klíčové body:
1. Jestliže je naším strategickým cílem vytvoření všestranně humánní společnosti, pak tohoto cíle nikdy nedosáhneme bez spoluúčasti (slušnější části) vyznavačů konzervativních, respektive pravicových hodnot.
2. Jestliže je tedy nezbytná takováto "nadkonfesní" součinnost a spolupráce, pak jsme to my, příslušníci levice, kdo musí jako první učinit vstřícný krok ke straně druhé.
3. Ano, takovýto krok nás bude stát velké úsilí, velké sebepřekonání; budeme přitom muset vzdát, nebo přinejmenším upozadit mnohé z našich vlastních hodnot, přinejmenším v jejich radikální formě. Ale tímto krokem získáme nakonec mnohem více, nežli na jeho počátku ztratíme.
Nevede žádná jiná cesta jinudy; jedinou alternativou by byla trvalá paralýza všech progresivních sil společnosti, v trvalém zaklesnutí se pravice a levice do sebe navzájem. S tím, že v tomto zápase má v současné době pravice objektivně navrch.
K čemu potřebujete demokracii, když tím jedině správným směrem nás podle vašeho názoru může vést jedině progresivní levice?
Cílem levice nejsou jen sociální dávky a přerozdělování bohatství, ale také kvalitní veřejné služby. A ty je nutné z něčeho pořádně zafinancovat, a jak jinak než z progresivního zdanění. Opakem je jejich rozpočtové vyhladovění, úpadek a privatizace. A to je ten moment, který chápe i středový nebo středopravicový volič.
Zde se jedná zřejmě o ten bod z mých předešlých úvah, kde jsem hovořil o tom že levice musí být schopna navázat vstřícný dialog i se "slušnými" respektive rozumnými příslušníky pravice, respektive pravého středu. Ovšem - zde je nutno rozlišovat několik různých rovin.
Především: já jsem danou problematiku projednával především z celkového společenského, perspektivního hlediska - tedy (jak to také předestřel M. Pleva) s konečným cílem vytvoření principiálně humánnější, spravedlivější, pospolitější společnosti nežli je ta současná. Zatímco tento případ s daněmi se týká jenom (případné) konkrétní spolupráce ad hoc. Který s oním celkovým cílem víceméně nijak nesouvisí.
Za druhé: ano, absence progresivního zdanění v českém daňovém systému je dost značnou anomálií. Zde je samozřejmě naprosto legitimní usilovat o zrušení této anomálie. Tato anomálie je zřejmě způsobena stále ještě panujícím pravicovým diskursem po pádu komunismu. Takže případná spolupráce se segmentem pravého středu zde může být dost obtížná, právě proto že zde primární roli stále ještě hrají emoce, nikoli střízlivá racionální úvaha.
A za druhé: ono se nemusí jednat jenom o čistě procentní sazbu. Daňové zatížení (produkční) sféry je velice složitá, komplexní záležitost. Nakonec se vždy jedná o to, aby domácí podniky nebyly daňovými odvody zatíženy/přetíženy natolik, aby to pro ně v mezinárodním obchodním styku znamenalo konkurenční nevýhodu. Vzhledem k tomu že žiji v zahraničí, a navíc nejsem odborník na daňovou problematiku, netroufám si k dané záležitosti zaujmout definitivní postoj.
V zásadě platí co jsem napsal už několikrát: pro levici je v zásadě naprosto legitimní bojovat proti pravici všude tam, kde tato - aby se tak řeklo - až příliš dalece tahá provaz na svou stranu. A v tomto boji je ovšem možno uzavírat i případné koalice. Ale na straně druhé stejně tak platí, že levice nesmí propadnout iluzi že jenom těmito standardními politickými půtkami (i případnými dílčími vítězstvími) dokáže nějakým zásadním způsobem změnit společenské poměry vyplývající z tržní (kapitalistické) ekonomiky a z převládajícího individualisticko-liberalistického diskursu současné doby. K tomu je zapotřebí mnohem rozsáhlejší akce, a koalice zcela jiného druhu.
Podle článku (viz výše) se „politický liberalismus snaží zajistit kontrolu vlády [také] skrze nezávislé vysoké školy“.
To je naprostá pravda, jen bych ještě upřesnil, že nejde o politický liberalismus, ale o progresivismus a spíše než o nezávislost vysokých škol jde především o jejich politizaci.
Jinak to samozřejmě všechno sedí.
Před dvěma týdny zemřel Philip Zimbardo. Při té příležitosti byl v médiích připomenut spor o interpretaci známých psychologických experimentů (kromě Zimbarda podobným způsobem proslul i Stanley Milgram). Podle některých názorů byly tyto experimenty mylně interpretovány kvůli individualistickému předpojetí člověka.
Podle jedněch tedy ochota ke spolupráci udělá i z normálního člověka velmi snadno zločince, podle druhých je naopak ochota ke spolupráci na člověku to nejcennější a zločince z člověka dělá idiocie rozumu.
Pro levici ani pro levicové „liberály“ však nezní příznivě ani jedno z těchto dvou vysvětlení. Je tedy ochota ke zlu následkem ochoty ke spolupráci, nebo následkem idiocie rozumu? A pokud je ochota ke zlu následkem idiocie rozumu, máme snad v intencích těch velmi ušlechtilých levicových idejí lidi opět třídit (nikoliv tedy již podle jejich skutečných či domnělých vnějších tělesných znaků), nyní zase pro změnu podle jejich skutečných či domnělých mozkových (tedy opět tělesných) kvalit?
Jan Dospiva má naprostou pravdu v první části svého příspěvku.
Levici musí dnes jít o kvalitních služeb, které mají být z podstaty věci v demokracii veřejné -- ty, které zajišťují reálný přístup ke kvalitnímu vzdělání bez ohledu na sociální situaci rodiny, z níchž pocházíme (o genderu, rase, stavovském původu se nemusím, doufám, v civilizované společnosti ani zmińovat), šanci na lékařskou péči, v mezích možností zbavenost strachu z dlouhodobé nezaměstnanosti, šanci prožít staří v jakžtakž důstojných podmínkách. O šanci na důstojné bydlení a na mateřství, resp. rodičovství, které není pro jednoho rodiče sociálně zdrcující.
S progresivním zdaněním to už tak jednoznačné není. Je jedním z kroků, jak to zaplatit. Ale jen jedním. Neméně závažné je v zemi, kde údajně nemáme na přijatelné důchody pro lidi starší pětašedesáti let a musíme prý proto zvyšovat odchod do důchodu na 67 let, že nejméně pětina práceschopné populace pracuje v režimu švarcsystému a agenturní práce, o ilegální práci gastarbeitrů nemluvě -- hnusné ponižování masy lidí do prekérní situace, které by jistě mělo být jedním z důležitých levicových témat, ale také díra ve veřejných rozpočtech, skryté přerozdělování hospodářského výsledku ve prospěch kapitálu a vykrádání kvality právě těch veřejných statků, na kterých závisí civilizovaný sociální smír.
K tomuto maléru levice mlčí jak hrob, resp. někteří údajně levicoví politici a političky jej traktují jen v perverzní podobě jako problém obrany práce těch poctivých českých pracujících (to jest těch, kterým systém milostivě umožnil pracovat v řádném pracovně-právním poměru). Jedinou výjimku, která o tom v sociální demokracii kdysi promluvila, spolustraníci málem ušlapali, jak spěchali sborem k mikrofónům ujistit veřejnost, že s takovou prakariarizovanou lůzou oni nemají nic společného.
V prvé řadě, pane Nusharte, není záhodno navzájem zaměňovat pojmy "spolupráce" a "kolaborace". Mezi těmito pojmy totiž existuje rozdíl, a sice dosti zásadní.
Nicméně je nutno Vám být povděčen za to, že jste zde tímto způsobem prezentoval téma, které je pro levicovou (jmenovitě marxistickou) teorii naprosto klíčové. Ačkoli si to jen málokdo dokáže uvědomit.
Marx totiž celou svou teorii komunismu (tedy toho že dějinný vývoj nezadržitelně směřuje přes kapitalismus ke komunismu) založil právě na faktoru spolupráce. Faktoru kooperace v pracovně-produkčním procesu.
Marxův argumentační řetězec má tuto podobu:
- rozhodujícím společenským faktorem je "materiální základna", tedy komplex vztahů utvářejících se v procesu produkce (životně nezbytných) materiálních statků
- v tomto produkčním procesu spolu lidé navzájem kooperují; a čím je produkce vyspělejší, tím více spolu lidé spolupracují
- tento čistě objektivně ekonomicky podmíněný faktor vzájemné kooperace vytváří společenský charakter člověka
- za podmínek kapitalismu ale dochází k zásadnímu vyostření mezi společenským (kooperativním) charakterem práce na straně jedné, a mezi soukromovlastnickou formou přivlastňování na straně druhé
- tento zásadní protiklad není možno vyřešit jinak, nežli že i vlastnictví produkčních prostředků dostane celospolečenský charakter. Tím se obnoví jednota mezi společenským charakterem práce a mezi formou vlastnictví.
Nutno přiznat: tento Marxův model se opírá o velice přesvědčivou logiku; a není vůbec snadné (respektive bylo velice obtížné) v něm objevit klíčovou chybu. V čem se skrývá tato vada v Marxově argumentaci?
Pan Nushart na to vlastně skutečně přišel: ne každá forma vzájemné kooperace znamená zároveň spolupráci v pozitivním, humánním smyslu. Vysokou mírou kooperace se například vyznačuje i vlčí smečka při lovu; a přitom právě vlčí smečku asi sotva budeme považovat za zářný příklad humanistických postojů. (O bandě lupičů ostatně platí to samé.)
Zkrátka: zásadní Marxova chyba spočívala v tom, že příliš rychle učinil rovnítko mezi pojmy "kooperace" a "společenskost". ("Společenskost" je zde míněna v pozitivně-humánním smyslu, jakožto zásadní a všeobecná negace egoismu, priority soukromého zájmu před zájmem obecným.)
To jest: Marx neargumentoval vysloveně mylně, jeho argumenty mají bezpochyby svou váhu. Jenomže on - po svém ustáleném zvyku - dějinná a společensky-systémová fakta vykládal velice jednostranně, výhradně ze svého apriorního přesvědčení o zásadně pospolitém charakteru lidské bytosti.
Tak jaký je tedy reálný stav věcí, když odložíme růžové Marxovy brýle sugerující, že kooperace v pracovním procesu nevyhnutelně a lineárně směřuje ke všeobecné pospolitosti a harmonii, a tedy ke komunismu?
Reálný stav věcí je takový, že - jak správně poukázal pan Nushart - tato vzájemná kooperace má zásadně zcela ambivalentní charakter. (Jako je ostatně ambivalentním prakticky všechno, co člověk podniká, respektive ambivalentní, hluboce rozpolcenou bytostí je člověk sám.) Samotný fakt respektive forma kooperace nám jenom velice málo vypovídá o tom, zda tato kooperace má za cíl a účel zájmy celého společenství, tedy humanismus, anebo naopak zájem egoistický, respektive vyslovenou destrukci mezilidských vztahů. Záleží vždy na zcela konkrétních okolnostech, jaké účely v kterém případě převáží.
Nicméně - tak docela nepravdu Marx přece jenom neměl. Je skutečně faktem, že když s někým kooperuji, když jsem tedy (s mým vlastním zájmem) odkázán na jeho spolupráci, že přitom musím respektovat tu okolnost, že on sám k tomu aby se mnou takto vůbec mohl spolupracovat musí mít k dispozici zásadně příznivé pracovní, a tedy i životní podmínky. To jest: já sám musím alespoň v základní míře utlumit můj latentní egoismus (který mě nabádá: "ber vše"), a musím se k tomu druhému chovat alespoň v základní míře vstřícně.
Je tedy možno do nemalé míry právem přece jenom uznat, že Marx měl alespoň v tom ohledu pravdu, že přinejmenším v základní tendenci faktor pracovně-produkční kooperace směřuje k humanizaci obecných poměrů, k vyšší míře zohledňování potřeb a zájmů druhých lidí, tedy k vyšší míře respektu vůči nim. - A je možno konstatovat, že tímto směrem se skutečně reálně vyvíjí moderní společnost - a to i ta kapitalistická, která je jinak primárně založena na vlastním, soukromém zájmu.
Ovšem - ta zásadní chyba které se Marx dopustil spočívala v tom, že on zcela přehlédl (či spíše vidět nechtěl), že i ta nejvyšší míra vzájemné kooperace má konec konců jako primární motiv právě onen zájem čistě osobní. A tedy přinejmenším latentně egoistický. Já jakožto jedinec jenom proto vstupuji do oné kooperace, spolupráce s ostatními, protože si od této spolupráce slibuji především prospěch pro mě samého. Zatímco zájmy těch druhých, a tím spíše (vždy poněkud abstraktní) zájmy celé společnosti mi (jakožto konkrétnímu individuu) budou vždy vzdálenější, nežli můj zájem vlastní.
Jistě: Marx předpokládal, že plně společenská (kooperativní) produkce za komunismu bude mnohem výkonnější nežli produkce za kapitalismu, s jeho imanentními systémovými deformacemi a krizemi; takže i každý jedinec osobně bude vysoce profitovat z této kooperativní komunistické produkce.
Jenže bohužel - všechny zkušenosti s ekonomikou "reálného socialismu" ukázaly naprosto jasně, jak hluboce se Marx v tomto směru mýlil. Příčinu tohoto naprostého selhání socialistické ekonomiky jsem jmenoval už v minulých dnech: přervání přímé linie mezi vlastním výkonem a odměnou za ni. Jedinec je jenom tehdy ochoten vynakládat vysokou míru vlastní energie, když mu za tuto námahu kyne bezprostřední prospěch - a to sice v přímé závislosti na podaném výkonu. Heslo socialistické propagandy "jak budeme dnes pracovat, tak budeme zítra žít" bylo sice objektivně správné; nicméně tento mravní apel nic nezmohl proti onomu reálnému faktu přervání přirozeného vztahu mezi výkonem a odměnou. A tak lidé za socialismu, místo aby uvědoměle pracovali pro blaho celku, si mnohem raději státní majetek rozkrádali pro své soukromé víkendové chalupy.
Takže tedy - co nám tento fakt vzájemné (produkční) kooperace sděluje k levicové teorii, tedy k předpokladu postupného vývoje k humánní, pospolité, socialistické společnosti? Zrekapitulujme si:
- sám moment mezilidské (produkční) kooperace je o sobě vysoce ambivalentní
- v obecné tendenci je možno usuzovat, že tento fakt vzájemné kooperace skutečně vede k narůstající míře vzájemné vstřícnosti, ke kultivaci společenských poměrů
- na straně druhé ale stojí fakt, že jakákoli (pracovní) činnost člověka má za primární cíl jeho vlastní, ryze individuální (soukromý) prospěch, zatímco zájmy celku u něj budou vždy stát až na místě druhém.
Vzniká nám zde tedy zásadní protiklad mezi zájmy celku a zájmem individua; ovšem tento protiklad není možno vyřešit tak jednoduchým způsobem jak si to představoval Marx, tedy zrušením kapitalismu a zavedením všeobecného, společenského vlastnictví.
Tento protiklad je jako takový konstantní, nadčasový, principiální, a tedy nezrušitelný, nepřekonatelný. Tento protiklad bude existovat vždy, vyplývá už z principiálního rozdílu mezi subjektem a objektem.
Ovšem - tento fakt že tento protiklad mezi zájmem individuálním a zájmem obecným je neodstranitelný ještě nemusí nutně znamenat že tento protiklad je zcela neřešitelný. Toto tvrzení se může zdá protismyslné; ale ve skutečnosti je prakticky veškerá naše životní činnost (a především ta produkční) neustálou snahou o řešení protikladů. Například taková banální věc jako automobil: zde vyvstává například protiklad mezi požadavkem efektivity a požadavkem bezpečnosti. My můžeme automobil postavit robustní, tedy bezpečný - ale pak bude mít pro svou váhu zvýšenou spotřebu. A naopak. Je tedy nutno nalézt nějakou přijatelnou, rozumnou střední cestu mezi oběma požadavky.
V našem případě se jedná o to: je naprostou iluzí zcela eliminovat soukromý zájem ve prospěch (fiktivního) zájmu obecného. Ale je možno pokusit se vytvořit takový model společenské produkce, kde zájem individuální se bude pokud možno krýt se zájmem společenským. Respektive takový model, kde zájem společenský by byl jaksi "vpašován" do zájmu soukromého. Takže jedinec sledující (už podle staré maximy Adama Smithe) svůj zájem soukromý, by zároveň realizoval i zájem celospolečenský.
Kdy by tedy - abychom se vrátili k našemu tématu - vzájemná kooperace vedla ke zvýšení míry obecné humanity, nikoli k navýšení zájmů soukromě-egoistických.
Nové poznatky marxismu-nushartismu je, pane Poláčku, samozřejmě nutno ještě nazírat skrze takovou základní zákonitost, že totiž ekonomická rovnost v oblasti konzumu musí pro své vlastní zajištění automaticky předpokládat (ve svém důsledku sociální) nerovnost – a tedy hierarchii – v oblasti produkce.
Totiž, pane Nusharte, ekonomická rovnost v oblasti konzumu je (teoreticky) principiálně možná i za všeobecné rovnosti v oblasti produkce.
Pokud tento svůj paradoxon ovšem myslíte tak, že aby bylo možno zaručit nejen rovnost v konzumu, nýbrž i dostatečně vysokou obecnou míru konzumu, že k tomuto cíli je zapotřebí zachovat nerovnost v oblasti produkce, pak v daném smyslu je nutno uznat, že nemáte nijak nepravdu.
Neboť - to se nedá nic dělat - tuto vysokou úroveň obecného konzumu je možno generovat pouze za podmínek tržní ekonomiky; a tržní ekonomika znamená prakticky nevyhnutelně ekonomiku kapitalistickou, která je samozřejmě založena na nerovnosti, zapříčiněné nestejným výkonem, respektive nestejnými možnostmi.
Snové představy radikální levice, že je možno bezezbytku "demokratizovat" produkci, a přitom si zachovat ekonomickou výkonnost tržní, potažmo kapitalistické ekonomiky, je nutno jednou provždy odkázat do říše bájí. Takovéto představy jsou ještě více vzdáleny realitě nežli Marxova utopie komunistické společnosti; Marx alespoň věděl že pokud má vzniknout komunistická společnost, je proto nutno zrušit trh. Zatímco tito současní radikálové chtějí mít obojí: jak tržní ekonomiku v oblasti produkce, tak zároveň komunismus (naprosté rovnostářství) v oblasti konzumu.
K předcházejícím výkladům o možnostech a perspektivách současné levice je zapotřebí připojit ještě jeden aspekt.
V těchto výkladech jsem tyto aktivity současné levice zasadil do širšího rámce obecné evoluce. Zde by samozřejmě leckdo mohl položit skeptickou otázku: A co má dnešní levice vlastně mít společného s nějakou evolucí? Jedná se přece jenom o to dohodnout se, jakou taktiku má zvolit současná levice, aby se opět stala reálnou politickou silou, aby opět získala politickou moc.
Ano, tak se to bezpochyby mnohým může zdát; jenže právě v takto zkráceném pohledu se skrývá vlastní příčina úpadku dnešní levice. Ona veškerý svůj ideový horizont omezila už jenom na tento holý boj o politickou moc, tedy na pouhé standardní politikaření; a přitom prakticky zcela ztratila své hlubší ideové kořeny.
Připomeňme si znovu Marxe: ten celý svůj koncept všeobecné humanizace společnosti opřel o svůj koncept člověka jako pospolité, a v této pospolitosti svobodné bytosti. Vysvětlili jsme si už, že tento Marxův koncept byl pouze jednostranně pojatý, a proto v reálné praxi nemohl fungovat; nicméně byl zde přece jenom alespoň určitý teoretický základ, na kterém bylo možno stavět. Který bylo možno kritizovat pro jeho vady, a v zásadě je možno tyto vady korigovat. V každém případě Marx měl k dispozici zcela určitý koncept člověka, společnosti a dějin.
Zatímco současná levice?... Ta sice na jedné straně stále ještě tak nějak vychází z předpokladu pospolitosti člověka, na tento předpoklad staví svou přetrvávající víru v to že většinu společnosti má objektivně na své straně, jenom že tato většina si tuto svou ideovou, a tedy i politickou příslušnost jaksi stále nedokáže uvědomit. Ale tento svůj předpoklad pospolitosti (a tedy: solidárního nastavení) člověka dnešní levice už nedokáže nijakým způsobem teoreticky odůvodnit. Nedokáže ho postavit na žádný ideově-teoretický fundament. Ani na ten marxovský polovičatý, natož pak na nějaký kompletní, komplexní.
A právě protože dnešní levice nemá tento ideový fundament, utápí se v pouhém politikaření. Místo aby hledala samotného člověka a systémové předpoklady jeho svobody, už jenom zoufale a křečovitě loví voličské hlasy. A protože je - v důsledku své ideové neujasněnosti - nedokáže nasbírat v samotném středu společnosti, loví je velmi často v kalných vodách pseudolevičáckého negativismu a šovinismu.
Budiž tedy ještě jednou řečeno se vší jasností, se vším důrazem: dokud si levice nedokáže vytvořit kompletně novou teorii (a to i včetně oněch zmíněných evolučních předpokladů minulého i budoucího vývoje), do té doby bude tato její honba za voličskými hlasy marnou. Pokud se levice chce skutečně od základu obrodit, pokud se chce opět stát relevantní, určující společenskou silou, pak se musí dokázat osvobodit od tohoto pouhého politikaření, a musí si dokázat vybudovat zcela nový teoretický a ideový fundament.
Minule jsme si ukázali, že levice se dostává do pasti, do slepé uličky když se nechá vlákat do běžného provozu standardního politikaření, nekonečného (a bezduchého) boje o voličské hlasy, namísto toho aby si ujasnila své ideové kořeny, své místo a svou roli v dějinách, ve vývoji lidstva k vyšším a vyspělejším formám jeho (humánní) existence.
Na celou oblast politiky je ale možno pohlédnout ještě z poněkud jiného úhlu pohledu. Položme - napohled asi dosti nečekanou - otázku: A kdo vlastně vůbec přišel na to, že fundamentální otázky existence a člověka by bylo možno adekvátním způsobem řešit prostřednictvím politiky?...
Zdá se být tato otázka zcela nesmyslná? - Tak si připomeňme, že v ústavě Spojených států (která je stále považována za předobraz všech moderních evropských ústav) vůbec pro nějakou politiku místo nebylo! To jest: vůbec se v ní nepočítalo s existencí nějakých politických stran. Veškerý ústavní koncept spočíval na představě, že se zvolení reprezentanti lidu budou spolu rozumně a rozvážně radit o tom, co je pro společnou zemi to nejlepší, nejrozumnější, nejprospěšnější. Jak se tedy stalo, že se tato původní představa o rozumném a rozvážném projednávání státních záležitostí zvrhla v nechutné a bezduché tahanice politických partají o moc?
Jistě; tato představa otců americké ústavy byla sama o sobě nemálo naivní. Už od dob antiky bylo přece známo, že vždy na sebe narážejí dva hlavní tábory s principiálně protichůdnými zájmy: oligarchie na straně jedné, a "demokracie" (tedy vláda nemajetného lidu) na straně druhé. Už tedy tato samotná - objektivně daná - protikladnost vitálních, materiálních zájmů nevyhnutelně štěpí celou společnost, a do oné rádoby nepředpojaté porady o společných záležitostech vnáší tento boj o podíl na moci, tedy politiku.
Ovšem - to je jenom jeden moment který zapříčinil tuto mutaci, tuto degeneraci společného poradního sboru v kolbiště politických tahanic. Existuje ale ještě příčina druhá, která má ještě obecnější charakter, a proto ještě fatálnější dopad.
Vraťme se zpět k politickým partajím. Bylo řečeno že ony reprezentují různé (materiální) zájmy; ale ony navíc zároveň vyjadřují, ztělesňují různé názory, různé životní koncepty. Může se naprosto stát že dva politické subjekty reprezentují v zásadě ty samé materiální zájmy (oligarchie nebo nemajetných vrstev), a přesto jsou jejich ideově-politické programy navzájem neslučitelné, či vysloveně nepřátelské.
Bylo by možno říci: tak je to přece v pořádku, v tom přece tkví podstata a přednost pluralitní demokracie, že zde mohou volně soutěžit různé ideje, různé politické koncepty. Budiž; jenže celá věc má ještě svou druhou stránku. Vraťme se k původní republikánské ideji: zástupci lidu se mají rozumně a nepředpojatě radit o tom, co je nejlepší pro stát, pro společnost - tedy pro zájmy celku. Prioritním je tu tedy prvek celku, univerzalismu. Zatímco tyto "pluralitní" názory mají principiálně pouze dílčí, partikularistický charakter. Jsou tedy ze své nejvlastnější podstaty naprostým opakem, popřením oné původní republikánské, univerzalistické ideje. Aniž by to kdo dokázal nějak hlouběji zaregistrovat, že se zde potají a vskrytu vyvinula (či vplížila) zcela jiná skutečnost, zcela jiná podoba formulování vůle společnosti, nežli jakou byla ta původní.
Máme zde tedy vztah, respektive konflikt mezi principem (republikánského) univerzalismu a principem (politického, partajního) partikularismu. Filozof Hegel svého času napsal, že člověk se od zvířete principiálně odlišuje právě tím, že je "univerzální" bytostí. Na rozdíl od zvířete, které "neví po čem touží" (to jest: je ovládáno nevědomými instinkty) člověk podle Hegela má potenciál osvobodit se od těchto přírodně daných, nevědomých determinací, a svou vůli utvářet čistě na základě rozumu. Který je ovšem jako takový univerzalistický, povznesený nad jakýkoli partikularismus.
To pak ovšem znamená: tento systém pluralitní demokracie, politických partají svázaných s těmi či oněmi partikulárními náhledy a zájmy ve skutečnosti vyjadřuje nikoli onu rozumově-univerzalistickou, nýbrž onu animálně-pudovou stránku člověka!
Tato zdánlivá "svoboda politických aktivit" tedy člověka ve skutečnosti neosvobozuje, nýbrž naopak ho svazuje s nižšími, pudovými, animálními stránkami a determinacemi jeho existence. Člověk zde nejedná jako bytost rozumná, univerzální, nýbrž jako tvor ovládaný těmi či oněmi předpojatostmi, o jejichž původu a legitimitě si on sám nevytvořil žádný vlastní rozumový, kritický náhled.
Vraťme se tedy zpět k politice, k této sféře "pluralitních" politických partají: tam kde se sugeruje že se prý jedná o realizaci maximální politické svobody člověka se ukazuje, že ve skutečnosti jsou zde pravé, rozumné, humánní potenciály lidské bytosti natrvalo svázány s tím či oním partikularismem, to jest s tou či onou omezeností. Na tomto "svobodném" kolbišti partikulárních názorů a zájmů není přítomno nic, co by mohlo mít potenciál překonat tento partikularismus, a od těchto dílčích, zlomkových názorů a zájmů pokročit dále, ke sféře obecného zájmu a univerzálního humanismu.
Jestliže tedy bylo v průběhu našich úvah řečeno, že levice tím že se upíná na pouhý politický boj, na pouhé lovení hlasů, že se tím sama připravuje o možnost hlubšího ideového zakotvení svých cílů a perspektiv, pak nyní se ukazuje, že samotná forma této politiky zcela znemožňuje vytknout a sledovat nějaké univerzalisticky pojaté, tedy autenticky humánní hodnoty a cíle. A znemožňuje to ne pouze levici, nýbrž i samotnému člověku vůbec.
Pokud bude mít levice správný ideový fundament – prostě to správné učení, pak lze tedy vytvořit humánní svět jednoduše tak, že lidé přijmou tuto vůli levice k lepšímu humánnímu světu za svojí a budou vůli levice sami plnit.
Pane Nusharte, jednu přednost je nutno Vám spravedlivě uznat: totiž že máte nevšední schopnost vystihovat problematické body té či oné ideové pozice. (S výjimkou postoje konzervatismu ovšem, jeho ideové pozice z jakýchsi nejasných důvodů žádné takovéto kritice nepodrobujete.)
Hovoříte o tom (respektive parafrázujete mé předchozí výklady), že humánní svět je "jednoduše" možno vytvořit tím, že levice přijme "ten správný" ideový fundament. Který pak přijmou i všichni ostatní.
Zastavme se především u slůvka "jednoduše"; to je totiž přesně ten pojem, o kterém jsem i já sám uvažoval že by asi bylo zapotřebí ho ještě jednou zmínit, definitivně vyjasnit. (Nevím ovšem zda bych tak bez Vaší poznámky tak opravdu učinil, nijak moc se mi do toho nechtělo.)
Tak tedy k té jednoduchosti. Nejen příslušníci levice, ale lidé vůbec touží po jednoduchosti. Chtějí mít - jmenovitě v politice - před očima nějaký jasný cíl; cíl o jehož dosažení mohou usilovat, za jehož uskutečnění mohou bojovat proti jeho odpůrcům. Tato touha tedy platí všeobecně; zde jsme v prostředí levicovém, podívejme se tedy jaké konkrétní formy nabývá z levicové perspektivy.
Levice chce v zásadě bojovat za práva slabších, utlačovaných, znevýhodněných. Tedy za tzv. "lidská práva". Přičemž tato práva za která současná levice bojuje se dají zhruba rozdělit do dvou základních skupin: na straně jedné práva sociální (tedy podpora méně majetných segmentů populace); na straně druhé pak tzv. "kulturní" práva (tedy práva určitých genderových apod. minorit).
Toto jsou tedy hlavní cíle současné levice; cíle které zcela splňují onen požadavek jednoduchosti. Za sociální práva je možno vést boj proti pravici respektive proti oligarchům, za kulturní práva je možno bojovat proti konzervativcům. Není na tomto boji, na těchto cílech naprosto nic složitého, není nutno se zdržovat a namáhat nějakým složitým uvažováním, naprosto postačí vést tento jasný, lineární boj k vytčenému cíli.
V zásadě na takto vedeném postoji není nic zavrženíhodného; jedná se o naprosto klasický politický boj, jak ho vedou i všechny jiné ideově-politické subjekty. Zásadní problém je ovšem v tom, že - jak jsme si ukázali v předchozích výkladech - současná levice nemá šanci s takto jednoduše lineárně vytčenými cíli dospět někam daleko.
Připomeňme ještě jednou příčiny, proč to možné není: nějaký definitivní úspěch v oblasti sociální prostě nepřipustí, neumožní samotný stávající systém společenské produkce, tedy volnotržní ekonomika a z ní vyplývající kapitalismus. Tento kapitalismus je ve své nejhlubší podstatě založen na majetkové diferenciaci, to jest on neustále znovu generuje příjmovou a majetkovou nerovnost - a je tedy naprostou iluzí víra levice, že by svůj boj proti "neoliberalismu" mohla kdy dovést do vítězného konce. Za daných systémových podmínek je tedy možno majetkové nerovnosti pouze poněkud mírnit, ale nikdy ne odstranit, a dokonce ani zmírnit nad určitou systémovou mez.
A práva "kulturní"? - Vysvětlili jsme si, že celý koncept "lidských práv" má ve skutečnosti buržoazní, tedy pravicový charakter. Protože se obrací konec konců pouze na práva jednotlivce; a blaho jednotlivce je doménou pravice, nikoli levice. Mohlo by se napohled zdát že tato práva jsou přece nikoli individuální, nýbrž skupinová: dejme tomu skupina homosexuálů, skupina transgendrových osob, a tak dále. Jenže: ve skutečnosti tyto skupiny jsou fakticky pouze m n o ž i n y jednotlivců spojených společným osudem, společným postavením, ale jinak ničím jiným. Jinak řečeno, prosazení takovýchto práv nevytváří žádný vyšší stupeň vzájemné pospolitosti - což právě by mělo být vlastní doménou, a konečným cílem levice. Je ostatně nutno v této souvislosti ještě jednou vyzdvihnout, že autor úvodního článku právě tento bod naprosto jasně zdůraznil: že pokud se levici jedná o vytvoření vpravdě humánní společnosti, pak tato snaha musí jít nevyhnutelně ruku v ruce s překonáním (egoistického) individualismu, s vytvořením pravé mezilidské pospolitosti založené na vzájemné solidaritě. (Přesněji řečeno: ještě na mnohem více, ale to teď ponechme stranou.)
Zde se jedná především o toto: uvědomit si že k tomuto cíli nevede žádná z uvedených jednoduchých cest. Boj za sociální práva nelze (za daných rámcových podmínek) nikdy vyhrát; a boj za "kulturní" práva fakticky probíhá v rámci narativu pravice. Takže i když v obou směrech levice může dosahovat určité dílčí úspěchy, zároveň se tu zcela míjí se svým cílem konečným, strategickým, ideovým.
Tak - jak tedy? V předešlých výkladech bylo řečeno, že pokud levice chce dosáhnout svých cílů, musí napřed dokázat na svou stranu získat většinu společnosti. To ale ovšem znamená - i tu část společnosti která vyznává pravicové hodnoty, i tu která vyznává konzervativní hodnoty. (Tyto dvě skupiny se zčásti prolínají, nicméně nejsou zcela totožné.)
Tato potřeba, tato nezbytnost získat pro vlastní cíle i ty segmenty společnosti, které stojí ideově na jiných východiscích, ovšem od samého počátku znemožňuje, vylučuje jakákoli jednoduchá řešení. Zde už v žádném případě není možno vystačit si s nějakým jednoduchým lineárním bojem za něco či proti něčemu. Vůbec, zde už je nutno opustit pole pouhé politiky, a vydat se na pole zcela jiná, na pole idejí a světonázorových orientací. Především je zde nutno opustit tu pozici která je naprosto standardní pro kolbiště politické: totiž železné přesvědčení že pravdu mám jenom a výlučně já sám, a že můj politický odpůrce zastává falešné, v horším případě asociální či přímo antihumánní postoje a názory.
Zkrátka: kdo chce na tomto druhém poli něco získat, ten napřed musí dát, přepustit něco ze sebe. Něco ze svých vlastních "posvátných" přesvědčení, něco ze svých vlastních ideových držav.
Takže, pane Nusharte, pokud by se tedy skutečně jednalo o to aby jak samotná levice, tak ale i celá společnost "přijaly společný ideový fundament", pak Vás mohu ujistit, že by bylo možné jenom v případě, když by tento ideový fundament sám byl nosný a únosný pro ideově zcela různé, respektive protikladné složky společnosti. V každém případě zde automaticky odpadá moment nějaké "jednoduchosti"; naopak takovéto případné setkání na společném ideovém základě by vyžadovalo činnost velice náročnou, složitou, která by představovala velkou výzvu pro každého jednoho účastníka takto orientovaného hnutí.
Složitost té jednoduchosti je prostě v tom, že lidé jsou svobodní. To samé, co jsem v tom posledním diskusním příspěvku napsal o levici, se dá napsat třeba i o Bohu:
Pokud bude mít Bůh to správné učení, pak lze tedy vytvořit humánní svět jednoduše tak, že lidé přijmou tuto Boží vůli k lepšímu humánnímu světu za svojí a budou vůli Boží sami plnit.
Snad už nyní, pane Poláčku, sám trochu cítíte, že rozhodnout se svobodně plnit cizí vůli je trochu problém a souvisí to patrně s důvěrou v daný subjekt.
Pane Nusharte, opět je nutno uznat: další trefa do černého. A pro tentokrát dokonce v oblasti, na kterou jsem sám takto nepomyslel.
Ano, svým způsobem je všechno otázkou důvěry.
Ale popořadě. Píšete že humánní svět by bylo možno vytvořit prostě tím že lidé by se shodli na tom, že budou plnit Boží vůli.
Jenže - tady je zásadní potíž už v tom, že ani Bůh nemůže mít "to správné učení" v nějakých 99 procentech všech běžných lidských aktivit. To co lidé označují termínem "Bůh" je reprezentantem, vyjádřením absolutní dimenze našeho bytí; dejme tomu i absolutní pravdy, absolutního dobra. Jenže - naše vezdejší žití v naprosté většině sestává z aktů a vztahů relativních, nikoli absolutních. Dejme tomu běžný komerční styk (tedy ten který tvoří veškerou materiální základnu naší společnosti): zde každý den, každou vteřinu dochází k nesčetným vzájemným kontaktům, vztahům, mnohdy i střetům různých komerčních subjektů; jak by zde nějaká nadřízená boží instance (z hlediska absolutních pravd) mohla rozsuzovat, kdo zde je a kdo není v právu?...
A co platí pro oblast komerce, to samé platí i pro oblast politiky, veřejného života společnosti vůbec: i zde dochází k neustálým interakcím, k neustálým "průzkumům bojem" o tom které názory, které strategie, které taktiky se v reálné životní praxi ukáží být životaschopné, a které nikoli.
Vůbec, ona "Boží vůle" či "Boží pravda" trpí jedním zcela zásadním deficitem, totiž že je koncipovaná jako jednou provždy daná, fixní, neměnná; zatímco lidský život, respektive život (moderní) společnosti je velice dynamický, nachází se v neustálém pohybu, v neustálém vývoji. Je proto od samotného počátku odsouzen k neúspěchu každý pokus tomuto neustálému proudění a hemžení nadřadit jednu jedinou věčnou pravdu.
Co tedy? Je tedy pak jediným správným řešením "demokratický pluralismus" společnosti liberální demokracie, kterýžto pluralismus umožňuje dynamicky reagovat na tyto neustále probíhající změny?
Bezpochyby, právě toto je základní předností tohoto pluralismu; ovšem on má zároveň stejně tak zásadní, neodstranitelné vady. Už jsme se v našich úvahách této záležitosti dotkli: tento pluralismus sice na jedné straně umožňuje do veřejného prostoru vnést všechny možné projekty, koncepty, ideje; ale na straně druhé jednotlivé aktéry v jejich potenciálním (humánním) univerzalismu omezuje tím, že je svazuje vždy jenom s jedním jediným názorem, s jednou jedinou perspektivou, s jednou jedinou ideologií.
Herbert Marcuse kdysi napsal knihu "One-Dimensional Man", Jednodimenzionální člověk. Tímto pojmem označoval všeobecné zploštění lidské existence, lidského myšlení, lidského ducha za podmínek kapitalismu. Můžeme si od Marcuseho vypůjčit tento pojem "jednodimenzionální člověk" a aplikovat ho na náš případ. Onen "demokratický pluralismus", o kterém je zde řeč, totiž svou strukturou sám nevyhnutelně produkuje právě takovéhoto "jednodimenzionálního člověka". Tam kde se člověk sám domnívá že je svobodný, protože může - od státní moci nerušeně - vyjadřovat a realizovat své osobní názory a náhledy, tam je ve skutečnosti omezen, redukován jenom na tuto jednu jedinou dimenzi, na tuto jedinou úzkou výseč z celého o sobě nekonečně bohatého komplexu lidského bytí a žití. Jednou větou: tato politická svoboda zároveň omezuje svobodu člověka jakožto potenciálně univerzální bytosti.
----------------------------------
Podívejme se teď tedy blíže na otázku svobody. Píšete, že člověk je svobodný, a proto je pro něj tak obtížné (respektive nemožné) bez odporu pro sebe přijmout jednu jedinou, pro všechny časy platnou a závaznou pravdu. A to i když by to byla pravda Boží. Leda že by k této pravdě respektive jejímu původci mohl pociťovat naprostou důvěru.
Tak tedy napřed naprostá antitéze: člověk n e n í svobodný. Člověk má sice bezpochyby určitou míru volnosti svého jednání, rozhodování; ale to naprosto neznamená že by byl svobodný (to jest: nepodmíněný) naprosto a úplně. Už jsme si uvedli (v souvislosti s Hegelem) že člověk je vždy podmíněný už svým přírodním původem, svými animálními instinkty a pudy. Ale je možno jít ještě dál: člověk - nežli se ve svém osobním vývoji vůbec dostane tak daleko aby mohl opravdu kompetentně zvažovat co je a co není dobré a správné - už dávno předtím je dalekosáhle podmíněn kulturně, je vystaven všemu možnému působení (neřkuli přímo indoktrinaci) ze strany svých rodičů, školy, médií, institucí... Ten prostor který zde zbývá pro skutečnou svobodu je při objektivním pohledu až zarážlivě malý.
Jenže - paradoxně by to mohla být právě tato nesvoboda, tato podmíněnost ve které by se mohlo skrývat řešení. Ano, člověk je permanentně indoktrinován - ovšem v zásadě je to většinou realita sama, která se tímto způsobem odráží do jeho vědomí! Tato indoktrinace není tedy pouze nějaká - fiktivní a iracionální - ideologie kýmsi svévolně vytvořená, nýbrž tyto ideologie, tyto ideje většinou odrážejí, reprezentují určitou část reality, určitý pohled na tuto realitu. Lidský mozek nemá většinou vůbec takovou kapacitu aby dokázal tuto realitu postihnout, pochopit v její úplnosti, v její vlastní mnohotvárnosti, mnohodimenzionalitě; a proto naprostá většina lidí ve svých postojích, ve svých přesvědčeních reprezentuje vždy jenom jednu určitou část této reality.
A tím se dostáváme k možnému řešení. Už bylo na příslušném místě našich úvah zmíněno, že levice - pokud chce pro svůj projekt humanizace získat většinu společnosti - musí dokázat učinit vstřícný krok i vůči těm segmentům společnosti které zastávají, které ztělesňují protichůdné názory a postoje: tedy směrem k pravici, směrem k vyznavačům konzervativních hodnot.
Pokud tedy někde leží nezkrácená, úplná, společná pravda na které by se všichni mohli sjednotit, pak právě v tomto aktu vzájemné vstřícnosti, vzájemného pochopení. A je možno říci: vzájemné důvěry.
Já vůči mému ideovému odpůrci mohu chovat - v daném smyslu - "důvěru" ne proto že je mým ideovým odpůrcem; ale proto že jsem schopen si uvědomit, že dokážu připustit že i on reprezentuje určitou část objektivní reality. A tedy pravdy. A to sice právě té části, té dimenze reality, která není obsažena v mém vlastním pohledu na svět, která mi tedy chybí.
Jedině takovouto "důvěrou v protivníka" by bylo možno překonat omezenost principu demokratického pluralismu, který sice napohled svobodně umožňuje hlásání a zastávání všech možných názorů a idejí - ale zároveň je konzervuje, svazuje v jejich omezenosti, v jednodimenzionalitě jejich výkladů světa. Jedině tedy když se ve společnosti prosadí poznání že každý z těchto ideových směrů představuje určitou část objektivní reality, objektivní pravdy, je možno osvobodit se z omezenosti onoho "demokratického pluralismu", a pokročit dále směrem k hledání komplexní, integrativní pravdy.
Ještě jednou: tato komplexní, integrativní pravda nikdy nemůže být v konečném smyslu fixní, dogmatická - neboť vychází z dynamiky neustále se vyvíjejících společenských názorových proudění a směrů. Které takto kopírují, reprezentují stále se měnící, vyvíjející realitu. Ale právě proto že takovýto přístup principálně zahrnuje i zcela protichůdné, protikladné názory a ideje, může si činit nárok na to být "pravdivý", protože odráží realitu v celém rozpětí jejích forem a možností.
Pod článkem M. Plevy se postupem času rozvinula značně rozsáhlá diskuse. Možná zčásti až příliš rozvětvená; bylo by tedy snad na závěr ještě jednou rekapitulovat její klíčové body.
Je docela dobře možné, že mnozí čtenáři byli úvahami v jejím průběhu vyslovenými zklamáni; spíše asi očekávali nějaký jasný návod, co má levice učinit, jakou taktiku má zvolit, aby se dostala ze své současné krize. A nyní místo těchto jasných cílů pouze celý řetězec velmi složitých úvah.
Jenže - právě tato touha po jasných, jednoduchých, jednoznačných cílech je tou pastí, do které se současná levice chytila. (Nejen ona, je to obecná vada současné politiky; ale hlavně ona.)
Je nutno si definitivně uvědomit: tento svět je extrémně komplexní útvar, a jakákoli jednoduchá, lineární řešení jsou v naprostém rozporu s touto komplexitou. Právě proto všechny dosavadní revoluce nakonec skončily zklamáním, kocovinou z porovnání původních vznešených cílů a postrevoluční reality: protože tyto jasné revoluční cíle měly vždy pouze partikulární charakter, a nedokázaly, nemohly dokázat provést pozitivní komplexní transformaci celé společnosti jako takové.
Jmenovitě současná levice jako by pořád ještě plně nechápala, jak naprostá a zásadní musí být příští společenská transformace. Svět podle všeho právě v současné době vstupuje do zcela nové fáze své existence; ale levice ve svém boji stále ještě mává prapory z dob velkých třídních bojů 19. století. Pokud se dnešní levice nechce ocitnout zcela mimo hlavní proud nastávajících změn, bude muset dokázat v prvé řadě zcela zásadně transformovat samu sebe.
Zopakujme ještě jednou klíčový bod: jakákoli takováto komplexní společenská transformace jenom tehdy může vést k úspěchu, když se pro ni podaří získat naprostou většinu společnosti. A to tedy i tu část společnosti, která zastává pravicové, konzervativní názory a hodnoty. A pokud tedy levice chce na svou stranu získat, přesvědčit i tuto část společnosti, pak musí být v prvé řadě ona sama schopna (a ochotna) zásadně přehodnotit svá ideová východiska, své strategické cíle.
To neznamená prostě se pouze pasivně smířit s názory a cíli pravice; daleko spíše se jedná o to ty hodnoty pravice které mají v zásadě pozitivní charakter (etika pracovního výkonu, primární osobní odpovědnosti) vzít z rukou pravicových dogmatiků a ideologů. Ano, tento krok bude vyžadovat velké úsilí ze strany levice; ale konečný zisk bude mnohem větší, nežli prvotní ztráta vlastních ideových pozic.
Je nutno s plnou vážností vzít známý výrok Masaryka: "Jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí." Tuto revoluci musí levice napřed provést v sobě samé, ve svých vlastních hlavách a srdcích; teprve poté může tuto revoluci právem žádat i od druhých.
Představme si tedy na okamžik, pane Poláčku, že vůle levice nebo třeba Boží vůle představuje absolutní dobro a že se sami od sebe (aniž by nás k tomu někdo nutil) budeme touto vůlí levice či Boží vůlí řídit a vytvoříme tím ideální humánní svět (tedy v podstatě to, čemu někteří nábožensky orientovaní lidé říkají nebe).
Má v popisovaném případě člověk svobodu tomuto absolutnímu levicovému či Božímu dobru se vzepřít?
(Například z důvodu, že sám sebe považuje za chytřejšího než je levice či Bůh, a proto musí logicky vědět lépe než levice či Bůh, co je pro člověka skutečně dobré a jak tohoto dobra dosáhnout?)
Jak by to řešila levice, a jak Bůh (pokud by existoval)?
Pane Nusharte, už jsem to jednou napsal: nemůžete dohromady míchat "Boží pravdu" na straně jedné, a otázku pravdivosti těch či oněch lidských, světských idejí a modelů na straně druhé. Božská pravda je vždy absolutní, to jest je fixovaná na absolutní Dobro; zatímco v dynamicky se rozvíjejícím lidském světě každá pravda musí být stejně tak dynamická, vždy nově reagující na neustále se měnící skutečnost. (Shodou okolností se zrovna tímto tématem budu zabývat i na HD pod novým článkem paní Hájkové.)
Jestli je něco právem možno označit jako stálý, absolutně platný moment oněch pozemských pravd, pak to že v sobě musejí vždy zahrnovat o b ě stránky vždy rozporuplné skutečnosti lidského žití. To je právě to, co ta "Boží pravda" nedokáže a dokázat nemůže. Ta je totiž fixovaná na ono absolutní Dobro, a principiálně nemůže být schopna v sobě integrovat i odvrácenou stránku skutečnosti, totiž takzvané zlo. Proto Bůh (jmenovitě ten křesťanský) musí celou lidskou skutečnost rozštěpit na dvě navzájem zcela nesouvisející, absolutně protikladné sféry či říše - říše absolutního Dobra na straně jedné, a říše absolutního Zla na straně druhé.
Zatímco ona pozemská, podvojná pravda obojí chápe jako rub a líc jedné té samé mince - totiž reálného žití, jak lidského tak obecně evolučního.
Právě proto zde opakovaně prosazuji nutnost integrálního propojení politické levice s politickou pravicí - protože (ať se nám to líbí či ne) obojí je nakonec platnou, nezrušitelnou součástí jedné a téže reality.
Ještě jednou tedy, pane Nusharte: pokud se ptáte na to zda se lidé mohou shodnout na jedné společné pravdě, aniž by tato společně uznávaná pravda komukoli byla násilím, pak jedině na takové pravdě, která má v sobě zabudovaný moment, princip negace jako svůj vlastní systémový element. Jinak řečeno: jedině taková pravda může být pro všechny časy legitimní, která má v sobě samé zabudován moment své vlastní negace, svého vlastního zpochybnění.
Nikdy nemůžete proto tuto lidskou (relativní) pravdu ztotožňovat s pravdou Boží; neboť tato ze své samotné podstaty jakékoli zpochybnění vylučuje.
Ano, po určitý čas došlo ke ztotožňování pravdy Boží a pravdy světské; ale to bylo v ještě nezralých, nerozvinutých dobách středověku, kdy se jednalo především o to ve jsoucím světě, v lidském vědomí vůbec prosadit základní mravní povědomí, základní mravní postoje. Ale poté co se tyto humánní principy alespoň v základní míře zafixovaly, a zároveň když obecná morálka je nyní generována objektivním způsobem života společnosti (jmenovitě moderní masovou produkcí která vyžaduje uspořádané společenské poměry), se už toto ztotožnění pravdy Boží a pravdy světské do značné míry přežilo, a pokračovat v něm by už bylo brzdou dalšího rozvoje.