Bylo pár týdnů před volbami a já míjel jeden z mnoha slaboduchých billboardů, které lemovaly silnici. PRÁVO—RODINA—TRADICE, křičel na mě slogan už z dálky a já si povzdechl: ach, další zkrachovalý politik to zkouší znovu a lépe na krajní pravici. Že by comeback DSSS? Bobošíková? Nebo nějaká frakce frakce okamurovců? Kdepak, byl to předvolební billboard Ivana Strachoně, kandidáta za KSČM! Měl bych být překvapen?

Opakoval bych jiné, kdybych psal o tom, že KSČM je nacionálně-konzervativní strana, o tom ostatně poměrně trefně pojednává Ondřej Slačálek v článku Děkujte Bohu za komunisty. Události poslední doby však nastolují otázku, zda v souvislosti s KSČM ještě vůbec můžeme mluvit o levicových hodnotách.

Stačí se podívat na to, jak jednotliví poslanci v posledních letech hlasovali a obrázek si můžeme udělat sami. Fízlování, cenzura internetu či posilování policejních pravomocí jsou jen malou ukázkou toho, co pro nás komunističtí legislativci připravují. Že tyto zákony nejvíc dopadnou na již pronásledované sociální aktivisty snad netřeba připomínat.

Nic levicového není ani na návrzích zákonů, které KSČM jakoby okopírovala od ODS. Jen co nás ústavní soud zbavil Nečasových nucených prací, už je tu návrh Vojtěcha Filipa cejchovat nezaměstnané pejorativním označením „příživník“, což je v podmínkách neoliberální ekonomiky naprostým cynismem.

Vzorem pak budiž kapitalistická Čína, která má s levicovými hodnotami společné asi tolik, co USA s demokracií. Jen co debata o tomto legislativním úletu utichla, už je tu další návrh posouvající nás o kousek blíž k diktatuře. Skupina poslanců navrhuje trestat „hanobení hlavy státu“, a to až ročním odnětím svobody. To vše v podmínkách, kdy prezident republiky svévolně uráží kohokoli, kdo mu přijde na jazyk, aniž by existovala fungující legislativní možnost se těmto útokům bránit.

Obětí budou opět sociální aktivisté, kteří budou za svou kritiku režimu stíháni. Asi nepřekvapí, že mezi navrhovateli zákona jsou (kromě komunistů) lidé, kteří se ještě nedávno mezi sociálními aktivisty pohybovali. Ať už jde o odborářského bosse Jaroslava Zavadila, který hřímal z tribun v čele koalice Stop vládě, či ostravského lídra protestní iniciativy Holešovská výzva Karla Fiedlera.

Jedním z posledních principů, jímž KSČM tradičně oslovovala voliče, býval antifašismus, byť tedy v určité nostalgicko-sovětské karikatuře. Vypadá to však, že ani tuto hodnotu už KSČM nevyznává. Opustit poslaneckou sněmovnu při předávání ocenění Jiřímu Bradymu, který přežil koncentrační tábor a celý život pomáhal emigrantům, je prostě plivnutí do tváře všem obětem nacismu. Nehledě na to, že trestat lidi za politické názory jejich rodinných příslušníků je poměrně nebezpečný precedent.

Jistě, kauza byla zneužita jistými politickými kruhy k zahájení prezidentské kampaně, to nepochybně. Však také nikdo KSČM nenutil, ať si jde na Staroměstské náměstí poslechnout Michala Horáčka či protestovat proti prezidentovi. Ovšem opustit sněmovnu bylo silně přes čáru.

Vypadá to, že řešení je jediné — KSČM musí skončit na smetišti dějin, a to co nejdříve. Myslím, že nabídka konzervativních a xenofobních stran je pestrá i tak. A až budou pánové Štětina, Mejstřík, Steigerwald nebo Šinágl opět strašit hrozbou „komunismu“, položme jim otázku, proti komu vlastně protestují.