Záběry sametové revoluce, hloubavý hlas vypravěče: „Kdo nakládá se světem, chtěje ho získat, vidím, že neuspěje…“ — střih. Moderátorka čínské televize vytahuje plyšového krtečka, naproti ní sedí se svým pověstným úsměvošklebem Miloš Zeman. První záběry dokumentu Filipa Remundy Krtek a Lao C‘, který měl premiéru na Jihlavském festivalu, dostály svému názvu. Ale také napověděly základní rozpor, na němž bude snímek stavět.

Remundova snaha zobrazit obrat v české zahraniční politice nemohla padnout na úrodnější půdu právě nyní, v době poklonkování vrcholných představitelů České republiky čínskému režimu. O to zoufaleji ale dnes hledáme jeho konkrétní příčiny, daleké Zemanovým krtkovinám. Ty se dokument ani nepokouší nabídnout.

Namísto toho rozjíždí vděčnou normalizační paralelu, která jako by naznačovala, že opuštění havlovských ideálů nedokážeme ani dnes zobrazit jinak, než návratem zpět — v kontextu minulého režimu. Jako leitmotiv Remunda zvolil snímky všeho, čemu se dnes tak pohodlně vysmíváme, aniž bychom se jakkoli jinak věnovali mlčící většině, kterou zobrazují: májové průvody, horlivé mávání vlaječkami, soudružské polibky, vítání sovětských vůdců.

Co bychom si počali bez minulého režimu

Hlavní dějovou linku tvoří návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze, doprovázená pouličními vlajkovými bojůvkami. Snímek je používá jako reálné zhmotnění dvou opozičních systémů — demokracie a komunismu. Tibetská a čínská vlajka potom představují jejich symboly. Ty jsou přitom v kontextu dnešní Číny stejně prázdné jako souboj, jenž mají zobrazovat.

Souboj demokratického lidskoprávního ideálu na jedné a svobodu potlačujícího komunistického režimu na druhé straně je hlavním motivem i v druhé části filmu, která se odehrává v Číně. Zatímco v první části snímku ještě dávala Remundova lidskoprávní dichotomie smysl, v té druhé už působila prázdně. Skutečný obraz dnešní Číny se autoři snaží zprostředkovat postavou tibetské spisovatelky, kterou režim uvrhl do domácího vězení. Postavu „pokrytce“ pak v takto strukturovaném příběhu sehrává předseda KSČM Vojtěch Filip, který v Číně navštívil sjezd komunistických stran.

Těžko si představit vděčnější objekt pro kritiku česko-čínského vztahu, než komunistu v komunistické Číně, navíc v prostředí blahobytné hostiny a toporně se usmívajících mladých dívek v slušivých oblečcích. Co na tom, že do Číny si v minulosti jel přilepšit obchody celý zástup nejvyšších politiků a největších podnikatelů, oproti jejichž schůzkám je Filipův reprezentativní sjezd bezvýznamnou karikaturou skutečných mocenských zájmů.

Jediný význam Filipova umístění v dokumentu Remunda ukázal v přímé konfrontaci — tou si však sám podkopal vlastní koncept. Téměř na konci snímku doložil, že to s tím komunismem v Číně a komunistou Filipem není až tak jednoduché. Předsedu KSČM z vyhýbavého blábolení na otázky o dostupnosti čínského zdravotnictví a sociální rovnosti zachránilo „nutné“ odběhnutí za kolegy. Remundovi se tak podařilo přinejlepším ukázat, že čeští komunisté mají k socialistickým myšlenkám asi tak stejně daleko jako ti v Číně.

O to nemotornější je neustálé připodobňování dnešní Číny k českému minulému režimu. A snad ještě krkolomnější je Remundův oslí můstek mezi minulostí a dneškem — Vojtěch Filip, který má představovat trojského koně východní totality. Na tržní ekonomice založená a na výkon orientovaná Čína dnes přitom čelí i jiným formám nesvobody, než jen těm politickým — od životního prostředí, až po práva zaměstnanců. A ty nás možná se současnou Čínou sbližují více dnes než za minulého režimu.

Nefunkční je i paralela vztahu Číny k České republice (poklonkování Zemana a Filipa, zvýrazněné pozváním čínského prezidenta do Prahy) se sovětským imperialismem znázorněným polibky Husáka s Brežněvem. Nelze zastřít, že na první dobrou najdeme v obou paralelách podobnosti: mediální propaganda, ztotožnění se lidu se stranou, nacvičené ceremonie. V celkovém obraze, který se snímek snaží vykreslit, jsou však spíš zavádějící. Naznačují totiž, že dnešní spolupráce České republiky s Čínou vychází ze stejných principů jako ta minulá se Sovětským svazem.

Remunda buduje obraz velkého a mocného nepřítele, které vyváží nesvobodu do svobodné země. Číňany v Praze potom zobrazuje jako jeho nástroje, zmanipulované objekty totalitní propagandy. Diváka nutí klást si otázky, kdo vlastně jsou, komu slouží. Konfrontace s otázkami na mediální cenzuru nebo potlačování politických práv nás k odpovědím nepřibližují, jen ukazují zjevné: vítači čínského prezidenta budou stěží přiznávat, jak zlý režim v jejich rodné zemi je.

České „Tibeťany“, kteří se dostávají do pouličních sporů s Číňany, dokument znázorňuje jako bojovníky disentu a ochránce odkazu Václava Havla. Mezi nimi ční hrdinská postava aktivisty s bakelitovou hlavou Si Ťin-pchinga, kterému se díky mediální odezvě podařilo „osvobodit“ několik čínských disidentů. Jeho osobní protest je tím nejsmysluplnějším momentem celého snímku a zaslouží si uznání. Na rozdíl od tibetských vlajkonošů zvolil účinnou strategii: režim konfrontoval s přímým požadavkem, založeným nikoli na prázdné deklaraci, ale na formulaci konkrétních požadavků pro konkrétní lidi.

Případ mlčící většiny

K pochopení čínské mlčící většiny a jejích problémů mohla přispět druhá část věnovaná návštěvě země. Masu obyčejných lidí — podle jeho vyobrazení zmanipulovanou mediální propagandou — ale Remunda konfrontoval s nicneříkajícími dotazy. Ty znalejší donutil k odpovědím, za něž se museli sami stydět, ty „zmanipulovaní“ potom zřejmě jeho otázky ani nepochopili.

Slibně se rozvíjející scénu z čínského kadeřnictví, kde si zaměstnanci každé ráno musí zatleskat po bizarním motivačním rituálu, ukončila ohraná otázka „A co ta cenzura?“. Těžko se divit zmatené odpovědi recepční „Nevím, co vám mám říct, máme hodně práce, o tyhle věci se nestaráme…“. Směšnost momentu společného teambuildingu, vynuceného na výkon orientovanou korporátní kulturou, Remunda okamžitě svezl do tématu svobody slova. A to je škoda, mohli jsme se chvíli dívat na něco, co nás možná samotné čeká i mimo sféru čínského vlivu.

Ještě smutněji potom podobná otázka zapůsobila v případě vzdělaného intelektuála, učitele češtiny. Ve školní knihovně měl dokonce knihu o Chartě 77. Na hodnou chvíli zaváhal, dotaz si nechal zopakovat, přestože jasně porozuměl a vyhýbavě odpověděl. Následoval záběr na tibetskou disidentkou hovořící o vymývání mozků. „Tak jsme ho přistihli při činu!“ chtělo se zvolat v reakci na jeho zřejmé rozpaky. Co na takovou otázku říct v zemi, kde za upřímnou odpověď hrozí vězení, jak dokument neopomněl několikrát zdůraznit, necháváme na čtenáři.

Konec Remundova snímku by dost dobře mohl být jeho začátkem. Záběry z návštěvy čínského prezidenta ve Spojených státech, disidentka hovořící o podlézavosti zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga, to je oč tu běží. Česká republika však jako by z kontextu globální ekonomické spolupráce byla vyňata a zasazena do bubliny lidskoprávního étosu. Z nám vlastní nadřazené pozice havlovských intelektuálů se pak můžeme pohoršovat nad potlačování svobody v Číně a rozohňovat se nad duchem minulosti, zpřítomněným Vojtěchem Filipem.

Na krátký okamžik se v dokumentu vedle Filipa mihne Lenka Teska Arnoštová, náměstkyně ministra zdravotnictví. Tentokrát na jiném fóru, kde už zřejmě o něco jde. Ale o co?