Před týdnem nás nečekaně opustil ve věku nedožitých 63 let český marxistický intelektuál Miloslav Ransdorf, nepřehlédnutelná postava české levicové politické scény. Posledních dvanáct let působil jako poslanec Evropského parlamentu za KSČM. Byl známý jako nesmírně sečtělý polyglot a výrazná osobnost s doslova obžerným vztahem ke knihám a vědění. Byla to pro něj životní potřeba i životní způsob. Své vědomosti využíval v nekonečné lavině argumentů a citací.

Způsobem, jakým servíroval fakta, budil polemiky a probouzel debaty. I když mu nebyl cizí morální patos, vždy se z knih snažil uvolnit racionalizační potenciál, vektor pravdy.

Babylon na soudruhy

Znal jsem ho přes třicet let. Vždy když jsme někde spolu byli, vracel se z nájezdů na místní knihkupectví či antikvariáty s plnou náručí různých tisků všech témat a všech jazyků. Před rokem 1989 jsme se potkali na půdě základního výzkumu, kde naše pracoviště řešila úkol prognózy země do roku 2010.

Ode mne starší Míla přicházel jako již zkušený a uznávaný vědec z Filosofické fakulty University Karlovy, já jako začínající vědecký elév z Vysoké školy ekonomické. Brilantní a kontroverzní mozek byl už tehdy a zůstal takový po celý život. Akcentovat v této souvislosti jen jeho nepraktičnost či některé osobní problémy by bylo malicherné. Byl formátem ve své generaci výjimečným.

Když jsem ho poznal, byl Míla Ransdorf na rozdíl ode mne už člen komunistické strany. A už svojí existencí pomáhal rozbíjet pocit, že jde jen o spolek kývalů zacementované moci, že hnutí může mít ještě perspektivu. Jako idealista byl straník značně nepoddajný, žádné poslušné kolečko v partokratickém soukolí. Ale jeho nadšení pro spravedlivější svět mu lidé mohli věřit. Jinde by jistě udělal kariéru mnohem oslnivější. A utrpěl by méně šrámů při srážkách s blbci a nenávistníky.

Měl odvahu říkat věci, které se nenosily. Už v časech perestrojky dával najevo svůj kritický názor na nehnutost českých režimních poměrů, v podstatě zastával důsledně proreformní postoj. Také počátkem roku 1989 podepsal dopis vědců premiérovi Adamcovi, aby byli propuštěni z vězení kritikové režimu.

Tehdejší KSČ si takových nepoddajných mozků neuměla vážit, šel proto z potíží do potíží. Kariéru dělali jiní. Nepřekvapilo nás, že se stal v roce 1989 významnou postavou reformátorské skupiny Demokratického fóra komunistů. Měl podíl na tom, že se reformní snahy této skupiny vztahovaly k odkazu Bohumíra Šmerala.

Svou neúnavnou prací pomáhal zdiskreditovaným vracet straně tvář. Bez lidí jako on by tu možná dnes současná KSČM ani nebyla. Své přesvědčení, že texty Karla Marxe nelze brát jako dogma, že je třeba je promýšlet a ne recitovat, vyjádřil později v rozsáhlém díle „Nové čtení Marxe“, které začal psát již koncem 80. let (první díl vydal v roce 1995, druhý v roce 2012).

Stál u počátků nové podoby komunistické strany, u vzniku a programového formování KSČM, jejíž úspěchy jsou v evropském srovnání mimořádné. Jsem rád, že jsem při tom mohl stát po jeho boku. I jeho zásluhou zůstali na okraji straničtí dogmatici, pro které byl každý reformní pokus součásti ideologie „gorbačovské zrady“ jako pokračovatelky „zrady chruščovovské“.

Léta byl Miloslav místopředsedou KSČM pro zahraniční politiku a jednou nejznámější tváří strany, která se snažila tvořivě uchopit myšlenkové dědictví marxismu. Mnozí ve straně se jím zaštiťovali, ačkoli mu moc nerozuměli. Jak kdysi napsal komentátor Martin Hekrdla, jakoby na ostatní soudruhy házel babylonskou věž.

Jeho pojetí neomoderny a univerzálního zprostředkování jako cesty od naturalismu nadvládí monopolizované moci i cesty z pasti postmoderny nebylo stravitelné pro každého. A ucelenou intelektuální vnitrostranickou frontu jako nástroj stranické modernizace nezformoval. V tom byl poněkud solitér. Straníkům byli srozumitelnější pragmatici vyvažující různé názorové proudy, aniž by uzavírali horizonty uvažování novým podnětům a redukovali levici do pouhého bezobsažného populismu.

Spolu jsme spolupracovali v někdejším Grebeníčkovu vedení až do šestém sjezdu KSČM, kdy se svou intelektuální vizí neúspěšně pokusil o kandidaturu na předsedu a otočku „pomalu plujícího tankeru“. Ransdorfův burcující dopis „Je to tvá věc, o kterou běží“ mobilizační efekt neměl a tak nastoupil na svou bruselskou misi (tehdy, v roce 2004, ještě se 140 tisíci preferenčních hlasů).

Karikatura

Oponenty byl obávaný pro svou erudici, žádný šedý aparátčík prosáklý normalizačními stereotypy, takový „Genosse ohne Genuss“. Byl silnou, jedinečnou osobností a tak si dělal věci po svém. Nebylo to vždy jednoduché, některé rozpory tohoto světa si odmítal připouštět. Když se však pro něco rozhodl, tak si za tím stál. Byl jedním z prvních, kteří finančně přispěli k vybudování pomníku popravené Milady Horákové, za což sklidil kritiku jak antikomunistických pravičáků, tak dogmatických levičáků.

Animální nenávist od antikomunistů shazoval odkazy na souvislosti hnutí, o kterých ti negramoti neměli ani tušení. A existenci stalinizujících fosilií, o jejichž nenávist musel zakopávat, odbýval tím, že každé museum má svůj kabinet kuriozit. Škoda jen, že nestihl dokončit svou poslední knihu určenou politickým procesům z padesátých let minulého století.

Osobní zkušenost s Mílou Ransdorfem je obtížně přenosná na ty, kteří ho neznali a kteří ho už bohužel nepoznají. Ale věřím, že dílo, které tu zanechal, bude přemýšlivými lidmi studováno. Z jeho rozsáhlé publikační činnosti lze vzpomenout knihu „Hledali spravedlivější svět“ (1996) věnovanou teorii revolučních ideologií na příkladech od zakladatelů reformace až po americkou revoluci. Knihy jako tato jsou důkazem, že hledání lepšího světa může být dobrodružství. A i když se jistě netřeba ztotožnit s každým napsaným slovem, zaujmou a někoho třeba i inspirují.

Jako sečtělý historik Míla zvláště citlivě vnímal otázku češství. Srdeční záležitostí pro něj byly knihy „Zdeněk Nejedlý“ (1988) či „Mistr Jan Hus“ (1992). Pokrokové národní tradice pro něj byly důležité. Protože opakovaně mluvil o národním zájmu, lepili se na něj často nacionalisté. Přitom byl nejen hrdým Čechem, ale také Evropanem. Konzervativci ho také za jeho otevřené hlasování pro vstup České republiky do EU v roce 2003 cejchovali jako škůdce. Věřil v evropskou integraci a jen kritizoval, jakou podobu má a jak špatně se dokážeme v evropských strukturách prosazovat.

Někteří Ransdorfovi v poslední době vyčítali jeho výroky na adresu menšin a kontakty s krajní pravicí, jako je strana Marine Le Penové. Byl opravdu kritický k nefunkčním pravidlům soužití různých kultur, ale nikdy neupadl do primitivního srovnávání islámu s džihádismem. Podezření, že by právě v jeho osobě měla rudá hnědnout, odmítám. Pokud čeští nacionalisté věřili, že ho pro jeho kritické názory na fungování EU dokáží získat na stranu eurofobů, už se nedovíme, jak by se s mámivým zpěvem těchto sirén vypořádal. Rozhodně by však určitě neupadl do krátkozrakého provincialismu a nacionálního šovinismu.

Odchodem Miloslava Ransdorfa přišli švýcarští vyšetřovatelé v jeho poslední kauze o jeden z objektů svého zájmu a honicí psi přišli o šanci eskalovat štvanici. Já jsem ale i přes právní otevřenost tohoto trestního řízení přesvědčen, že v jeho osobě jsou opravdu vyloučeny kriminální souvislosti. Zůstane jen poněkud dadaistický obraz průniku dvou jinosvětů, světa globálního kapitálu a světa radikálních filosofů.

A člověk Ransdorf, z masa a kostí, s rozpornou, ale širokou duší, byl jiný, než nabízená karikatura z provenience různých nepřejníků. Dopřejme mu slovy z knihy žalmů „In pace dormiam et requiescam“.