V Janě Maláčové vidí část veřejnosti osobnost, jež by mohla sjednotit roztříštěnou levici a opět ji vrátit do parlamentu. Je to mylná představa. Navzdory některým pozitivním rozhodnutím, za něž jako ministryně práce a sociálních věcí nesla odpovědnost — ať už to bylo aspoň dílčí zvyšování minimální mzdy, zrušení karenční doby, zvýšení rodičovského příspěvku nebo obnovení jeslí — je osobností zakotvenou oportunisticky, nikoli hodnotově. Dobrým příkladem byla její reforma sociálních dávek a úřadů práce.

Maláčová se vyznala

Jana Maláčová, která byla mezi lety 2018 do prosince 2021 sociálnědemokratickou ministryní práce a sociálních věcí ve druhé Babišově vládě, se na rozdíl od současného lidoveckého ministra Mariana Jurečky v systému sociální politiky vyznala. Odborná veřejnost ji vnímala jako expertku. To zejména nás, sociální pracovníky, velmi mátlo, protože jsme nechápali, jak může být ministerstvo pod jejím vedením v tak špatném stavu a nevykonávat řádně svou základní agendu.

Problém Jany Maláčové je, že vždy hrála dvojí hru. Na jedné straně se snažila pořádat kulaté stoly, kde jsme se opakovaně scházeli a diskutovali například o nutnosti zajištění dostupného bydlení nebo funkčních nástrojů k výkonu sociální práce. Paní Maláčová vše odkývala, aby se následně při setkání se zástupci byznysu nám, naivním a užitečným idiotům sociální práce, vysmála.

Na rozdíl například od Vladimíra Špidly nebo Jiřího Dienstbiera nemá Jana Maláčová za sebou autentický životní příběh sociální demokratky. Vše je u ní především vypočítavé, pragmatické, v každé chvíli vidíte jinou paní Janu — jednou už skoro obhajuje bossing a mobbing na úřadech práce, aby vzápětí vystupovala jako bojovnice za práva zaměstnanců.

Za jejího působení na ministerstvu práce a sociálních věcí byly pražské úřady práce sjednoceny do obrovských celků, což zapříčinilo velké problémy koncentrací různých skupin klientů — a to vše navíc za covidové epidemie, nastupující energetické krize a vzrůstající inflace. Dlouholetá krize na úřadech práce se během její éry na ministerstvu jen prohloubila.

Sociálnědemokratická ministryně přitom nepodnikla ani sebemenší opatření proti represivní funkci úřadů práce vůči nejohroženějším klientům a pokračovala tím v ohyzdné kampani proti takzvaným nepřizpůsobivým. Jana Maláčová se také ani nepozastavila nad tím, že by sociální problémy měly řešit potravinové banky a pomoc soukromých nadací.

Její navrhovaná reforma sociálních dávek se vlastně velmi podobala té, o niž se současně pokouší lidovec Marian Jurečka — plánovala nepromyšlené sjednocení dávek, penalizace za jakýkoliv prohřešek, zastropování maximálně tří let dávky na bydlení i u nejvíce vyloučených a deklasovaných. O její chystané reformě sociálních dávek se tehdy vyjádřila Saša Uhlová, že „jde bezpochyby o největší útok na chudé lidi od dob Drábkových reforem“.

Na úřadech práce od jejích časů narážíme na fronty, které musí lidé v důchodovém věku vystát, aby získali příspěvek na bydlení. Představme si, že by například Česká správa sociálního zabezpečení neodeslala v určený den předmětného měsíce starobní nebo invalidní důchod. Jaký občanský, politický a mediální poplach by nastal!

A přitom třeba právě příspěvek na bydlení je pro mnohé starobní důchodce úplně stejně důležitá dávka — pakliže ji neobdrží včas, nemají na nájem a hrozí jim vystěhování. Zpožděné vyplácení těchto dávek se za úřadování Jany Maláčové přitom dělo opravdu masivně.

Současná snaha Maláčové o velkou levicovou koalici po francouzském vzoru, již na sobotním sjezdu sociální demokracie v Hradci Králové, kde bude usilovat o předsednické křeslo, pravděpodobně navrhne, není uvěřitelná — a to jak s ohledem na špatné zkušenosti s jejím působením na ministerstvu, tak s ohledem na to, s kým se chce spojovat. Národně populistická, xenofobní a proruská KSČM pod nátěrem koalice STAČILO! — sdružující malé straničky, do nichž se často skryli bývalí politici, jimž definitivně ujel levicový vlak současnosti —, jen těžko může být hlavním spojencem pro nejstarší českou politickou stranu.

Současná předsedkyně KSČM Kateřina Konečná je myšlenkově přímo protipól současných evropských levicových hodnot. V minulém funkčním období vykazovalo její hlasování největší shodu s nacionálně konzervativními či fašistickými poslanci v Evropském parlamentu. Ostatně patrně i proto už není ani součástí skupiny levicových stran v Evropském parlamentu.

Pokud se chce Sociální demokracie opět stát nositelkou levicové politiky, bude si muset vzpomenout, čím je od svého počátku definována: snahou skoncovat s chudobou, podporou veřejných služeb, zlepšováním pracovních podmínek, solidaritou. Zkušenosti s působením Jany Maláčové na ministerstvu práce a sociálních věcí přitom nezavdávají mnoho důvěry, že by jí byly tyto hodnoty opravdu vlastní.