V každém případě je potěšitelným úkazem, že v poslední době - zdá se - se v rámci levice začalo diskutovat o skutečně podstatných tématech. Ovšem - druhá stránka věci je ta, že každá z diskutujících stran hledí na danou problematiku jenom ze své vlastní perspektivy, což jí ovšem znemožňuje proniknutí k vlastní podstatě sporu. Celá záležitost je ovšem velice propletená, každá ze stran má svou - alespoň určitou - část pravdy. A bude stát velké úsilí se přes tyto houštiny různých, protichůdných názorů - doufejme - propracovat k onomu avizovanému jádru problému.

Počněme tedy tím, jak zde celou záležitost předestřel Lukáš Ulrych. Není sebemenších pochyb: z hlediska toho, co považujeme za "autentickou levici" (snad by bylo případnější hovořit o "humanistické levici", neboť nárok na autenticitu vznášejí - z různých důvodů - obě strany sporu) - není tedy pochyb že s argumenty a ideovými postoji Lukáše Ulrycha je nutno vyslovit naprostý souhlas. Není principiálně možno stavět se do pozice ochránců slabších a znevýhodněných - a vzápětí tuto ochranu redukovat na témata pouze sociální, a to tím spíše když tato jsou evidentně ideologicky kontaminována. "...Pojmy jako národní socialisté nebo konzervativní levice jsou z podstaty oxymóra" - ano, zde má Lukáš Ulrych naprostou pravdu, slovní spojení "národní socialista" je protimluv v přívlastku, socialismus je ze své podstaty univerzalistický, zatímco vymezení "národní" tento ideový univerzalismus vzápětí neguje a popírá, ve jménu domnělé národní výlučnosti. Stejně tak slovní spojení "konzervativní levice": autentická levice byla vždy progresivní společenskou silou, a jakýkoli konzervatismus se nachází v přímém rozporu s tímto jejím historickým posláním.

Budiž řečeno ještě jednou: v tomto smyslu, v této bezprostřední ideově názorové rovině není možno jinak nežli s vývody a postoji L. Ulrycha vyjádřit naprostý souhlas. I se všemi z toho vyplývajícími politickými důsledky: autentická levice nesmí své základní ideové principy zaprodat za - hypotetický - aktuální politický zisk tím, že by vstoupila do volební či jinak akční koalice se silami, které se deklarují jako levicové, ale ve skutečnosti zastávají reakcionářské, nacionalistické a antihumánní pozice.

Tímto konstatováním by bylo tento komentář vlastně možno ukončit; jenže jak už bylo naznačeno, celá záležitost je ještě mnohem složitější. A to především co se týče fenoménu konzervatismu, konzervativních ideových postojů a přesvědčení.

Pozastavme se tedy napřed u samotného pojmu "konzervatismus". Právě zde totiž dochází ke zdánlivě naprosto paradoxní, klíčové kontroverzi: obě strany sporu si totiž konzervativní postoje předhazují navzájem! Proč tábor autentické (humanistické) levice konzervativní sklony vytýká straně náprotivné, bylo vylíčeno výše. Ovšem - Matěj Stropnický ve svém článku v "Argumentu" https://casopisargument.cz/58620 naopak z konzervatismu obviňuje progresivní levici! Klíčová pasáž zní takto:

"Totiž to, co Otovi Novotnému a mnohým dalším připadá jako nový a nepominutelný střet mezi progresivismem a konzervatismem, je viděno tradičníma očima levice spíše jen nadstavba na stálé téže materiální základně. Progresivismus je tak nejen velkodušnou obhajobou universalismu, ale zároveň ideologií nových průmyslů; třídní vztahy v tomto krásném, novém, mladém světě mají zůstat nezměněny a samozřejmě se o nich nemá ani mluvit. (...) Konzervatismus je naproti tomu nadstavbovou ideologií průmyslů fosilních, opět bez porušení základu vztahů mezi vlastníky a zaměstnanci, mezi ovládajícími a ovládanými a mezi kapitálem a prací. Skrze konzervatismus hájí starý byznys 'to staré a tradiční' proto, aby uhájil své dosavadní výsady a z nich plynoucí zisk. Jeho kapitáni ani manažeři nijak postaru nežijí."

Tak tedy, o co se jedná: jestliže Lukáš Ulrych protistraně vytýká konzervatismus v otázkách kulturních respektive lidskoprávních, pak Matěj Stropnický vytýká ideologům SOCDEM konzervatismus v záležitostech celospospolečensko-systémových! Krátce řečeno: Stropnický reprezentantům SOCDEM vytýká, že usilovně bojují za práva všech možných relativně okrajových skupin - zatímco se dávno pasivně smířili s trvající existenci o sobě principiálně ahumánního, sociálně nespravedlivého kapitalistického společenského uspořádání!

A tady nelze jinak, nežli uznat: jakkoli jsme výše zásadně kritizovali reakcionářské postoje - dejme tomu: Stropnického ideového tábora v záležitostech obecně humanitních, pak v této otázce systémové má nicméně velkou část pravdy.

To co Lukáš Ulrych (jakož i všichni progresivní levicoví liberálové) zásadně přehlížejí je to, že celý novodobý koncept "lidských práv" je ve svém jádru krajně ambivalentní. Ano, tato "lidská práva" svého času člověka osvobodila od jha feudálních a jiných závislostí, a ještě i dnes je v mnoha případech naprosto potřebné a legitimní bojovat za jejich ochranu respektive za rozšíření jejich dosahu; ale na straně druhé - a v tomto ohledu má M. Stropnický opět naprostou pravdu - základním znakem tohoto konceptu "lidských práv" je jejich ryze individualistické zaměření. Jinak řečeno: nedá se nic dělat, ale tato "lidská práva" mají ve své podstatě buržoazní charakter. To jest: spočívají na představě, na fikci že naprosto postačí člověku poskytnout jeho individuální "lidská práva" - a že tím už bylo pro člověka učiněno dost, a že nic víc už pro něj není možno udělat. Respektive přesněji řečeno: že člověk nemá právo žádat cokoliv více, nežli tato pouze individualizovaná "lidská práva".

Co se při takto redukcionistickém pohledu naprosto ztrácí ze zřetele je ta okolnost, že jsou určité základní aspekty lidské existence, které jsou bytostně společensky-systémově podmíněné, a které nelze nikdy řešit cestou (ať jakkoli extenzivně pojímaných) "lidských práv", nýbrž jenom a pouze cestou komplexní sytémové změny.

V tomto ohledu je tedy nutno M. Stropnickému nutno dát plně za pravdu: z hlediska optiky této nezbytné systémově změny (tedy: transformace kapitalismu) se pouhé lpění na individuálních (respektive skupinových, v tom není zásadní rozdíl) práv jeví být postojem hluboce konzervativním, který ve skutečnosti pouze zakrývá a fixuje stav všeobecné nespravedlivosti a ahumánnosti za podmínek kapitalistického společenského zřízení.

Je tedy v daném aspektu dát M. Stropnického za pravdu plně a bezvýhradně? - Bohužel, i zde je celá věc ještě mnohem složitější. Aby jeho výklady o nutné systémově změně bylo možno považovat za skutečně progresivní, to by se nesměly vyznačovat natolik zastaralou, až přímo zatuchlou levičáckou rétorikou, mající své kořeny ještě někde v třídních bojích 19. století. Zastávat tyto pozice, bez jakéhokoli náznaku jejich revize ve světle pozdějšího společenského a dějinného vývoje, je opět daleko spíše postojem hlubokého konzervatismu, nežli autentického progresivismu.

Ostatně požadavky "tábora Stropnického" se jeví být krajně rozporuplné. Na jedné straně Stropnický žádá radikální systémovou, antikapitalistickou změnu - a na straně druhé jako hlavní úkol spojené levice zřejmě nevidí nic jiného nežli zavedení progresivního zdanění! Jako by snad právě toto mohla být nějaká cesta k socialismu! Jako by neexistovala celá řada států s takto progresivním zdaněním - které ale se vší samozřejmostí zůstávají zřízeními kapitalistickými! (Že v ČR nebylo prosazeno ani toto progresivní zdanění, je bezpochyby ostudné; nicméně je to jenom jakási lokální anomálie, ale v žádném případě klíčová otázka pro systémovou změnu.)

Zkrátka: Stropnický sice na jedné straně horuje pro třídní boj a pro komplexní systémovou změnu (to jest: revoluci), ale na straně druhé zůstává stát u pouze povrchních, jevových stránek existence kapitalismu, a nijak nepřináší sebemenší pozitivní příspěvek ke krajně složité problematice teorie případné systémové změny.

Všeho všudy je tedy závěrem možno konstatovat: stojí zde proti sobě dva tábory levice, které se navzájem obviňují z konzervativních ideových postojů. Obě strany tato obvinění vznášejí plným právem; ale žádná z obou stran není v sebemenším schopna a ochotna vlastní sebereflexe, tedy přiznat si principiální omezení a závady svého vlastního ideového arzenálu.

S takto podvojným konzervatismem v ideově rozštěpeném táboře levice je ovšem sotva možno doufat v jakékoli pozitivní impulsy pro budoucí vývoj.

Už jsem to psal před časem. Levice na rozdíl od pravice neumí v sobě skloubit hodnotový konzervatismus a politický liberalismus. Asi to bude tím, že pravice má ve své DNA maximalizaci zisku na prvním místě. Levice když opustí humanitu ve prospěch čistě materiálních zájmů "pracujícího lidu", opouští i demokracii.

Ono ale může existovat i něco jako konzervativní humanismus. Martin Profant pod jedním článkem na DR napsal: "nemohu šmahem jakožto tmářství nebo reakcionářství odmítnout například Ratzingerovu úvahu o stvořenosti člověka, která je nezbytnou garancí svobody. Existuje ostatně silná tradice jejího paralelního sekulární vyjádření (excelentně Habermas v závěru Budoucnosti lidské přirozenosti)."

Jinak je smutné, jak okrajová a společensky nerelevantní už tahle diskuze u nás je. Nejsme ve Francii, sociální demokracie se u nás vyautovala tím, že jedné části svých voličů se odcizila progresivismem a pro druhou část se zdiskreditovala účastí ve vládě jistého autokratického oligarchy až do hořkého konce. Ani jedno její křídlo si z toho nevzalo ponaučení. Takže teď SOCDEM volí mezi tím, jestli bude znova přívěškem toho autokratického oligarchy, nebo přívěškem současné vládní koalice. Ve finále nebude ničím, protože volič nestojí o přívěšky.

Pro voliče to ale není žádná výhra, protože pak už má na výběr akorát mezi Babišistánem a demokracií kulhající na levou nohu. Jak z toho vybřednout, upřímně řečeno, nevím. Věci už zašly příliš daleko, reflexe měla přijít mnohem dřív.

"Levice na rozdíl od pravice neumí v sobě skloubit hodnotový konzervatismus a politický liberalismus" - pane Dospivo, původně jsem vztah konzervatismu a progresivismu hodlal hlouběji projednat už v mém prvním komentáři; ale poté se ukázala nutnost tento omezit pouze na centrální výkladovou linii, a ostatní aspekty celé záležitosti jsem musel pro tu chvíli odsunout stranou. Je tedy v každém případě dobře že jste toto téma zmínil, mohu na Vás rovnou navázat.

Takže tedy: konzervatismus a progresivismus (respektive liberalismus).

Napřed k samotnému vztahu konzervatismu a progresivismu. Jak jsem uvedl ve včerejším komentáři, stojí zde (v osobách L. Ulrycha a O. Novotného na straně jedné, a M. Stropnického na straně druhé) dva tábory levice, které si navzájem předhazují konzervatismus. A oba tyto tábory samy sebe prohlašují za progresivní, i když ten Stropnického tábor jaksi "konzervativně progresivní".

To nemusí být - jak jste sám konstatoval - až zas tak úplný rozpor. Sociolog Max Weber svého času napsal pojednání (pokud vím dnes už nepříliš známé, ačkoli s klíčovým významem) o vztahu progresivismu a konzervatismu. Krátce: podle Webera jsou oba tyto hodnotové postoje v životě společnosti naprosto stejně potřebné, naprosto stejně legitimní. Úlohou progresivismu je hledat nové cesty, působit proti tendenci ke zkostnatění, k ustrnutí společenského pohybu v zavedených stereotypech a šablonách. Oproti tomu ale konzervatismus působí jako nezbytná brzda proti přílišnému akcionismu progresivistů, kteří jsou kdykoli ochotni rozbít vše stávající, a nahradit zavedené struktury a procesy novotami nevyzkoušenými, ještě časem neosvědčenými, které v sobě skrývají vysoké riziko destabilizace života celé společnosti, jejího řádu, jejích během času navzájem zharmonizovaných funkcí a procesů.

V zásadě je tedy potřebný a žádoucí zdravý, vyvážený poměr mezi konzervatismem a progresivismem, mezi hodnotami uchování a hodnotami dynamického vývoje. Ovšem - aby tento vzájemný vztah progresivních a konzervativních hodnot mohl být skutečně produktivní, k tomu by bylo zapotřebí aby oba tyto názorové proudy byly schopny alespoň základní kritické sebereflexe. Tedy aby si dokázaly uvědomit, připustit a přiznat právě to výše řečené: že totiž ani ten ani onen nemá absolutní patent na pravdu, nýbrž že jejich pravdy jsou pouze dílčí, podmíněné.

Bez tohoto sebekritického náhledu se konzervatismus začne utápět ve zkostnatělém zpátečnictví, či až vysloveném reakcionářství; zatímco ze řetězu utržený progresivismus se slepě honí za všemi myslitelnými změnami, aniž by se zdržoval zkoumáním jejich možných dopadů.

V našem případě tábor radikálně-konzervativní levice (tedy ten který reprezentuje M. Stropnický) v sobě spojuje obojí, ovšem v onom negativním smyslu: tedy jak reakcionářský konzervatismus, tak ze řetězu utržený progresivismus. Požaduje se dramatická systémová změna, ale z konzervativních pozic, ze zastaralých ideově-teoretických východisek.

A tak i nadále není žádná vyhlídka na ideovou obrodu české levice.

Co se pak zmíněného liberalismu týče, na pozadí oné osy konzervatismus - progresivismus, už jsem minule uvedl že tzv. "lidská práva" (tedy fakticky: liberalismus) je velice ambivalentní záležitost. Tento liberalismus může být stejně tak progresivní jako konzervativní, zcela záleží na kontextu.

Ale ve vztahu ke stávajícímu systému (a po právu je nutno uznat že v tomto bodu má M. Stropnický naprostou pravdu) je tento liberalismus už daleko spíše elementem konzervativním, neboť slouží k udržování, neměnnému konzervování tohoto systému. Právě proto pravice nemá zásadní problémy se s tímto liberalismem identifikovat. Jak už jsem napsal včera, tento koncept "lidských práv" má ve svém jádru buržoazní, tedy v zásadě pravicový charakter.

Argumentačně chabý komentář. Levice, to jsou masy. Kde je máš Lukáši? Že prý časem. Snad se toho dočkám, už taky nejsem nejmladší. Zatím 2 krát 5 rovná se 10 - viz poslední volební výsledky.

Ano, dvakrát pět je deset -- a také platí, že při sčítání hlasů se 4,9 % pořad rovná nule. Viz budoucí volby a nejvyšší možný potenciál sjednocené fašizující levice v zemi, kde se svým populismem pokouší konkurovat tomu Babišovu a Okamurovu.

Trefná otázka, pane Krupičko. Stav věcí je totiž takový, že jak liberální tak i konzervativní (respektive klasicky-radikální, antisystémová) levice si stále ještě dokáží namlouvat že jsou to právě ony kdo jsou (jediným) legitimním představitelem lidu. Lidu pracujícího, lidu utlačovaného, lidu trpícího. Jenže bohužel - tento lid, tyto masy nejsou nikde vidět; a naprostá většina populace nevidí dostatečný důvod cítit se být reprezentována právě touto levicí. (Respektive některou z obou zmíněných frakcí.)

Už jsem to myslím svého času napsal: současná levice jako by neustále běhala po celém světě a usilovně hledala a sháněla každého, koho by ještě mohla přitáhnout do svého houfce "trpících a utlačovaných".

Jmenovitě tradicionalisticky-marxisticky fundovaná levice, která je nadále přesvědčena o tom že stav třídního vykořisťování má jednou provždy "vědecky" dokázán a prokázán, tedy tato levice se stále ještě může ukolébávat v blažené víře, že je jenom a pouze otázkou času kdy tyto vykořisťované masy procitnou ze zimního spánku svého třídního ne-uvědomění, a konečně svrhnou démona kapitalismu.

Oproti tomu umírněná levice (zde reprezentovaná L. Ulrychem) se zase stále může oddávat víře v to že přece všichni lidé ze své samotné přirozenosti tak nějak směřují k naplnění humanismu; a že tedy rozhodujícího pokroku je možno dosáhnout prostě tím, že budeme neustále rozšiřovat katalog respektive dosah všech myslitelných "lidských práv".

Ani jedna z těchto dvou levicových frakcí si buďto nedokáže uvědomit, nebo spíše nechce přiznat holý fakt: totiž že lidská touha po pravé emancipaci, po veskrze humánním a spravedlivém světě je pouze velice relativní faktor. Jinak řečeno: na nějakou rozhodující progresivní, humánní většinu v populaci bohužel není možno se spolehnout.

Ano, lidé chtějí spravedlnost, lidé chtějí humanitu - ale především pro sebe samé. Jakmile oni sami se dostanou k nějakým výhodám (na úkor těch druhých), pak jejich zápal pro rovnoprávnost a spravedlnost pro všechny rázem doznává strmý spád. Naprosto pregnantně to svého času vyjádřil Egon Bondy ve svém románu Dlouhé Ucho (tj.: Konfucius): "I otrok touží po tom stát se vykořisťovatelem."

Ano, v dřívějších dobách se mohlo zdát že ony - tehdy reálně přítomné - masy trpících a vykořisťovaných touží po spravedlnosti pro všechny. V dnešní individualistické době ale každý už pouze kope sám za sebe, za svůj vlastní osobní prospěch. Levici by v každém případě prospělo, kdyby se konečně dokázala tomuto faktu postavit čelem. A kdyby přestala čekat na "procitnutí mas"; respektive kdyby si náhražku za tyto zmizelé masy přestala hledat u pouliční chátry, naplněné ani ne tak existenciální, jako spíše ryze emociální nenávistí, zlobou proti všemu a všem. S běsnícím lumpenproletariátem je sice možno ledacos rozbít, zničit, destruovat; ale ještě se nestalo aby s ním bylo možno vystavět, vybudovat něco pozitivního.

„Tento liberalismus je už daleko spíše elementem konzervativním, neboť slouží k udržování, neměnnému konzervování tohoto systému.“

----------------------

Pokud je mi známo, pane Poláčku, tak například volba národnosti pro svoji vlastní osobu, nebo volba zda jsem žena či muž, jsou pro ten politický směr, kterému v současnosti stále konzervativně říkáme „liberalismus“ (někdy i progresivní liberalismus), zcela typickou osobní svobodou.

Je tedy podle Vás možné, že například pro současnost tak typická možnost liberální volby toho, zda jsem „ve skutečnosti“ muž či žena, nějak slouží k udržování a neměnnému konzervování tohoto systému?

To je pořád dokola. Prý že: "V dnešní individualistické době ale každý už pouze kope sám za sebe, za svůj vlastní osobní prospěch."

Ta doba ale neexistuje sama o sobě. Její pravidla vytváří pravice, která organizuje vykořisťování, nerovnost, nestabilitu a v lidech probouzí to nejhorší. Ovládá média, propagandu, stále slabší stát, dává lidem práci, někdy i bydlení...

Že jsou chudí špatní, to je typická pravicová rétorika.

A to co píše Lukáš Ulrych o Ukrajině je tak absurdní, že to snad ani nepotřebuje komentář. Pokud nějaký stát ve válce prohrává, či je válečná situace dlouhodobě vyrovnaná, ale těžce doléha na obě strany (či jejich spojence), běžně se uzavírá mír či příměří na základě status quo. Stalo se to už tisíckrát.

Lidé jsou přizpůsobiví. Stačí se podívat na 90 % herců a zpěváků. Nejdříve sloužili za slušné peníze komunistům (viz výrok Jakešův výrok o hodné milionářské holce Zagorové), pak se rychle zorientovali a začali hrát v reklamách, podnikat a brát od jiných. Na přelomu 80. a 90. let lidé většinou věřili socialismu (ale chtěli změnu vlády a reformy) a v KSČ bylo cca 1 700 000 členů. O rok, dva později už kupovali kuponové knížky, restituovali, zakládali živnosti atd :-) Připomenout nám to může i příběh bývalého pana rozvědčíka a předsedy organizace KSČ, který nám teď visí všude na stěnách.

Pokud si dobře pamatuji, tak před dvěma lety získala "ta jediná správná levice" (koalice ČSSD, Zelených, Idealistů a Budoucnosti) v komunálních volbách v Praze okolo 2 %. Dále no comment.

Ale v něčem Vám dávám za pravdu, pane Poláčku. Skutečně. Až příliš mnoho lidí se až příliš dnešní době přizpůsobilo (a nebo to tak v sobě měli vždy) a myslí hlavně na sebe a přestože cosi jako levice a demokracie tu je a voliči o levici jakési povědomí mají (řekl bych, že spíše ti starší), tak přesto jsou její výsledky tak špatné.

Takové historické znalosti a strategický rozhled. tak krásný zelený mozek by Vám mohl závidět i mnohý podplukovník ve výslužbě.

"že například pro současnost tak typická možnost liberální volby toho, zda jsem „ve skutečnosti“ muž či žena, nějak slouží k udržování a neměnnému konzervování tohoto systému?" - dost možná ano, pane Nusharte, i když v daném případě skutečně velmi nepřímo.

Ovšem zde je celá záležitost velmi ambivalentní. (Což platí o celém konceptu lidských práv všeobecně, jak už jsem napsal.) V každém případě: tyto víceméně naprosto volné volby (vlastního genderu, v daném případě) vždy upouštějí páru z kotle. Jakmile je něco zakazováno, automaticky vzniká přetlak. Když je to povoleno, lidé mají pociť (ať už oprávněný či klamný), že jsou sami strůjci svého osudu, že se jim do jejich osobních záležitostí neplete žádný státní byrokrat, neřkuli policajt.

V daném ohledu tedy tento liberalismus dozajista upevňuje stávající systém; a to - nutno říci - v tomto případě dokonce v pozitivním smyslu.

Ďáblův dráp liberalismu se ale skrývá někde jinde. Totiž v oné zdánlivě bezvýznamné poznámce v závorce, že lidé za podmínek liberalismu mají pocit (ať právem či neprávem) že jsou pány svého osudu. To co předtím bylo pouze vedlejší zmínkou, se nyní stává centrální otázkou. Kdyby totiž platila ta alternativa "neprávem" - pak by to znamenalo že celý tento liberalistický koncept svobody je ve skutečnosti pouhou iluzí. A tedy zároveň i ideologickým klamem.

Tak tedy: může člověk v liberální (respektive "demokratické") společnosti skutečně plně rozhodovat sám o sobě, o svém vlastním osudu? - Nelze popírat, v určitých případech (jako v onom zmíněném s volbou pohlaví) to možné je. Ale - znamenají tyto možnosti ryze osobní volby zároveň automaticky, že za podmínek liberálního kapitalismu je člověk jakožto bytost skutečně takto svobodný ve všech stránkách své existence?...

Zrovna nedávno jsem v souvislosti s jedním slovníkovým heslem narazil na docela zajímavý výklad marxistického pojetí dehumanizace člověka za podmínek tržní ekonomiky respektive kapitalismu. (Nevzpomenu si už přesně zda se jednalo o fenomén odcizení, nebo nějaký jiný podobný moment, ale to zde není rozhodující.)

Rozhodující je toto: v tomto komentáři bylo řečeno, že člověk jako jednotlivec vůbec nemá možnost zpozorovat na sobě samém onu degradaci, které je za podmínek kapitalismu vystaven. Tyto dehumanizační síly totiž působí strukturálně, to jest je možno je pozorovat pouze v globálním pohledu, nikoli na jednom jednotlivci. Nicméně - ony jsou i na tomto jednotlivci přítomny. Bylo tam řečeno, že jsou na něm jaksi "nalepeny" - aniž on by si je ale dokázal sám uvědomit, svou omezenou perspektivou izolovaného individua.

Tím vším má být řečeno toto: v liberalismu (respektive liberálním kapitalismu) člověk jako jednotlivec skutečně může do jisté míry oprávněně získat pocit že je svým vlastním pánem, že rozhoduje sám o sobě; ale přitom je zároveň nesvobodným, neboť je ve svých lidských potenciálech limitován systémovými omezeními, tlaky a faktory, které ale nevidí, není schopen si je uvědomit. On tedy svou bytostně lidskou nesvobodu nevnímá pod příkrovem své bezprostřední individuální svobody, jinak řečeno on svou nesvobodu vnímá jakožto svobodu; a tento jeho fundamentální omyl ovšem zcela zásadní měrou přispívá ke stabilizaci vládnoucího systému.

Kdysi - už před mnoha lety - zde paní Hájková napsala, že kdyby si lidé jenom dokázali uvědomit o co všechno je kapitalismus připravuje, že by ho okamžitě svrhli. Nutno přiznat: na tomto konstatování něco je.

"Ta doba ale neexistuje sama o sobě. Její pravidla vytváří pravice, která organizuje vykořisťování, nerovnost, nestabilitu a v lidech probouzí to nejhorší" - bohužel, pane Krupičko, skutečná kauzální souvislost je naprosto přesně opačná, nežli jak ji zde podáváte.

To je zcela klasický omyl, omyl všeobecný, ale především v táboře levice fatální. (V každém případě v táboře levice nemarxistické; ale ve skutečnosti je toto převrácené vidění světa velice rozšířeno i v řadách marxistů. Respektive těch kteří se za ně považují.)

V čem spočívá tento omyl, tento převrácený pohled na svět? - V daném případě, pane Krupičko, se jedná o to, že nikoli pravice vytváří "dobu", tedy systémová nastavení daného společenského uspořádání; nýbrž je to toto uspořádání samo, které zcela zákonitě produkuje pravicové vidění světa. Krátce řečeno: nebyli to pravičáci kdo by stvořili kapitalismus; nýbrž kapitalismus si stvořil (a neustále znovu a znovu produkuje) svou pravici.

Je to stále ten samý omyl, na který - ovšem že marně - znovu a znovu upozorňuji už celá léta; totiž omyl subjektivizace skutečností, procesů, nastavení, které mají ve skutečnosti objektivní charakter.

Ano, samozřejmě bezprostředně v politice pravice působí tím a tím směrem, snaží se prosadit takové či onaké normy; ale - opakuji znovu - tato pravice i s jejími hodnotovými představami je sama pouze produktem, je dítětem daného systému (kapitalismu).

Je tedy naprosto marné a krátkozraké zlobit se na pravici, že je taková a taková; ona je taková proto, že ani jiná být nemůže. Znovu opakuji: tato pravice je produktem systému; dokud se zásadně nezmění základní nastavení tohoto společensko-ekonomického uspořádání, bude zde i tato pravice.

(Pro pořádek dodávám, že existence pravice, pravicového vidění světa má ve skutečnosti ještě hlubší, evolučně podmíněné kořeny; ale to v dané souvislosti není relevantní.)

I mě tedy, pane Krupičko, stvořil kapitalismus, takže mě prostě nemůžete obviňovat z mého pravicového přesvědčení. Jestě by mě zajímalo, co tedy stvořilo vás. (Stvořil kapitalismus i levici? A jak se kapitalismus vlastně rozhodoval, z koho udělá pravičáka a z koho levičáka?)

Jak jsem sám zmínil, pane Nusharte, samotné - evoluční - příčiny toho proč (a v jakém podílu) v populaci existuje rozvrstvení na názorovou respektive hodnotou levici a pravici, tyto příčiny leží ještě mnohem hlouběji.

V zásadě je možno říci: právě díky těmto evolučním kořenům je poměr pravice a levice v populaci v zásadě konstantní; a na tom se ani do budoucna nebude nic zásadního měnit. (Je tedy ostatně naprosto naivní očekávání levice, že jednoho krásného dne přece jenom "masy procitnou", pochopí že ta jedině krásná existence je očekává pod vládou levice, a přeběhnou hromadně na její stranu.)

V rámci tohoto základního rozvrstvení ovšem probíhá neustálý boj, přetahovaná oběma směry. A v tomto ohledu působí celá řada různých faktorů.

Faktor kapitalismus: ten je (jak už jsem opakovaně konstatoval) v daném ohledu ambivalentní, stejně jako jeho hodnotová podoba, to jest liberalismus. Na jedné straně kapitalismus svým tlakem především na pracující vytváří nutně protitlak, tedy levicové postoje. Na straně druhé je tento kapitalismus sám o sobě samozřejmě pravicový, neboť je založen na osobním prospěchu jednotlivce, což je základní programový článek pravice.

Kapitalismus tedy fakticky produkuje obojí, jak pravici tak levici. Záleží pak na osobních predispozicích, na sociálním postavení každého jednotlivce (a nezřídka na čiré náhodě), zda se daný jedinec ocitne v táboře levice nebo pravice.

Velmi mnoho by bylo získáno už tím (respektive právě toto by byl naprosto zásadní krok k překonání faktické paralýzy všech společenských sil v jejím současném vzájemném blokování se mezi táborem pravice a levice), kdyby si lidé dokázali uvědomit tuto objektivní podmíněnost svých názorů a hodnotových preferencí.

Už jenom samotné uvědomění si této objektivně existující (evoluční) podmíněnosti by muselo nutně vést k tomu, že lidé by byli nuceni překonat fundamentalistické přesvědčení o nezpochybnitelné platnosti a pravdivosti jejich vlastního názoru, že by alespoň zčásti nahlédli jejich pouze relativní platnost. Teprve na základě tohoto pochopení by pak bylo možno postoupit dále, směrem k překonání oné zmíněné paralýzy všech společenských sil ve stávajícím ideologickém protikladu.

Opravdový levičák to má ve svém srdci. Soucit, mír a tak. Chápu, že pro lidi, kteří mají srdce z kamene nebo místo něj mají kalkulačku, je to těžké pochopit.

Domníváte se, pane Krupičko, že v reakci na ukrajinskou speciální vojenskou operaci se Putin rozhodne odevzdat Ukrajině kurskou oblast, aby tak zachoval mír a ukončil utrpení civilistů?

Má Putin ve svém srdci soucit a mír, nebo má srdce z kamene?

Do melounů, žen ani mužů nenahlédneme, těžko tedy říct, co mají levičáci v srdci. Snáze lze usuzovat na to, co má nejeden z nich na srdci. Vidíme to na ilustrační fotografii k Ulrychovu článku. Ano, je to "Ami, go home!" Tedy cudně "Pyccкиe, впepёд!"

Ale ten Weberův princip konzervativně/progresivního vyrovnávání neplatí přece pouze celospolečensky pane Poláčku. Vyskytuje se i v subsystémech a ve své podstatě je to variace na princip jin a jang v syntetickém (dialektickém) vztahu. Známý černo-bílý symbol to znázorňuje velmi názorně. Realita jako věčně se sebevyvažující střed, který se vychyluje tu k jednomu, tu druhému pólu (černá-bílá, dobro-zlo, levice-pravice ...), ale z dlouhodobého pohledu je uprostřed.

Takže vlastně je a vždy bude konzervativně konzervativní křídlo konzervativců, i jejich křídlo progresivní. V průběhu času - i když v zásadě zůstávají stejné - se obě křídla mění a mění se i míra jejich vlivu. Jací byli konzervativci za Reagana a jací jsou dnes za Trumpa?

Stejně tak u socialistů. V zásadě nemůžou být jiní než progresivní, ale síle obecných principů se nevyhnou. Jací byli socialisté v meziválečném období, jací po něm a jací dnes?

(nicméně konzervativní socialista asi nebude třeba Drulák, i když by si to moc přál...)

Osobně mi příjde, že demokratickou levici postihuje, že v politice přestalo jít o program. Strany sice vypracovávají programové cíle, ale dneska už je nikdo nečte a v rozhodování koho volit už nehrají roli. Turek je prototypem politika nové doby.

Vždyť sociální demokracie má dobrý a zajímavý program, kdyby ho lidé znali, strana by musela mít značnou podporu ............ nevím, možná politici zklamali, úroveň současné politické debaty je katastrofální a lidé už nevěří nikomu. A ti největší "zoufalci" věří těm největším lhářům - na just!

No ano, v zásadě máte pravdu, pane Morbicere. V určitém smyslu se všechno jsoucí nachází v alespoň určité rovnováze protikladných sil, protikladných principů. Kdyby zde tato rovnováha nebyla, nemohl by náš vesmír (a tedy ani jeho subsystémy jako je lidská společnost) vůbec existovat. Příkladem zásadní nerovnováhy jsou černé díry - tam byla porušena rovnováha sil přitažlivých a odpudivých, a vše je pak pohlceno do formy blížící se neexistenci. (Ovšem na straně druhé jsou i černé díry zjevně součástí rovnováhy vyššího řádu.)

Máte tedy pravdu v obecné rovině, že všechno jsoucí se nachází v rovnováze, nebo k rovnováze nějakým způsobem směřuje, nebo je součástí rovnováhy vyššího řádu. Ovšem - takto pojaté rovnovážnosti mají velice obecný charakter; na opačném konci této osy běží nepřetržitý boj konkrétních entit o prosazení se, o dosažení (alespoň relativního) vítězství vůči straně opačné.

Asijský princip jing a jang - zde je nutno vidět že on vychází prakticky z toho samého předpokladu jako Leibnizův model světa, tedy z předpokladu jakési "prestabilizované harmonie". (Respektive česky: předzjednané harmonie.) V takovémto pojetí je tedy tento vyvážený stav primární, zatímco jeho deformace jsou jenom temporálními odchylkami.

Na straně druhé svého času Hérakleitos formuloval jako jeden z centrálních sloupů svého pojetí světa, že "otcem všeho je boj". Tedy: boj protikladů. Hérakleitos ještě nebyl dialektikem ve vlastním slova smyslu, tehdy onen pojem ještě ani neexistoval; ale je možno právem konstatovat, že byl jedním z hlavních architektů principu dialektiky.

Podle Hérakleita je tedy naopak primárním stavem boj, konflikt, neustálý střet protikladů; a teprve někde nekonečně vysoko nad tímto svářícím se světem protikladů se vznáší "jediné Moudré", které svou moudrostí všechny tyto protiklady spojuje v jeden jediný harmonický celek veškerého bytí.

Jak Hérakleitos tak i koncept jing-jang tedy pracují prakticky s tím samým schématem; ale jak řečeno vycházejí z opačných priorit. Respektive na věc prostě hledí z opačných perspektiv.

Je nutno si uvědomit: pro náš jsoucí svět (a tím spíše pro svět politiky) je onen koncept "prestabilizované harmonie" příliš obecný, příliš vzdálený, nežli aby mohl působit jako bezprostředně relevantní faktor. Jestliže já jsem nicméně poukazoval na určité rovnovážnosti ve sféře společnosti a politiky, pak jsem tím měl na mysli něco mnohem méně obecného, méně abstraktního rázu nežli je vztah jin a jang. Především jsem zde měl na mysli faktor evoluce, který je našemu lidskému světu mnohem blíže. I když i to si jen velice málokdo dokáže uvědomit.

Já zde mou centrální myšlenku předestřu prostě ve formě téze, bez dalšího dokazování. Tato téze zní:

Chci tvrdit, že vztah levicového a pravicového vidění světa je v lidské společnosti v zásadě konstantní, neboť odpovídá dvěma zásadním strategiím přežití u skupinově žijících živočichů. Tyto dvě základní strategie přežití jsou: na straně jedné snaha o individuální prosazení se, boj o moc, agrese. Na straně opačné pak stojí strategie vzájemné podpory, solidarity, umírněnosti.

Je pak zcela samozřejmé, že oné strategii individuálního prosazení se na úkor ostatních odpovídá pravicové vidění světa, pravicová ideologie; zatímco strategie skupinové solidarity se manifestuje v politických směrech levicových.

Co toto schéma (pokud správné) pro nás znamená? - Pokud by jeho znalost pronikla do obecného vědomí, pak by se tím v prvé řadě nevyhnutelně zásadně zmírnil, oslabil klasický pravo-levý konflikt. Neboť oba tábory by takto nevyhnutelně dospěly k poznání, že tábor opačný není jenom a pouze ideový respektive ideologický protivník, nepřítel; nýbrž že i on reprezentuje naprosto legitimní, evolučně podmíněný a evolučně odzkoušený modus přežití.

To nijak neznamená, že by jenom na základě tohoto poznání došlo k harmonickému smíření obou táborů; stále si zachovává platnost i Hérakleitova téze o tom, že "otcem všeho je boj". Jak je tedy evolučně podmíněná existence pravice i levice, tak stejně tak je nezbytný, nevyhnutelný, a dokonce prospěšný a žádoucí boj mezi nimi.

Ovšem - představovalo by zásadní přelom v tomto věčném zápase, kdyby se z arény vzájemné snahy o naprosté zničení, eliminováni protivníka přesunul do arény onoho výše uvedeného pochopení, že i opačný tábor má svou principiální legitimitu, a že jedině oba tyto protichůdné politické, ale i životní principy dávají dohromady celou skutečnost, a tedy i celou pravdu samoorganizace lidského společenství. Jednou větou by se snad dalo říci: v důsledku tohoto poznání by se onen pravolevý konflikt z modu války posunul do modu sportovního soutěžení.

Nějak mi ovšem pane Morbicere není zcela jasná Vaše věta, že Drulák nemůže být konzervativním socialistou, i kdyby si to přál.

Je nutno si v prvé řadě uvědomit: ve skutečnosti se nám tu protínají dvě osy vzájemných protikladů, ne pouze osa jedna. Na straně jedné stojí osa pravo - levá, jak jsem ji popsal v předešlém příspěvku; na straně druhé pak osa konzervativně - progresivní, jak jsem ji popsal v minulých dnech. O obou těchto osách je možno říci, že jsou evolučně podmíněné; obě jsou značně podobné, ale přece jenom každá představuje jiný druh konfliktu. Osa pravo - levá se týče strategie přežití jak jsem ji vylíčil výše; zatímco osa konzervatismus - progresivismus se také sice týká strategie či modu přežití, pro tentokrát ale už nikoli jednotlivce v jeho každodenním zápase o jeho přežití (respektive prosazení se), nýbrž ta druhá osa se týče života celé společnosti. Tak jak to svého času popsal Max Weber.

Drulák (a stejně tak Stropnický nebo kdokoli jiný) v sobě tedy naprosto může smísit elementy levicovosti (principiálně progresivní) i konzervatismu. Ano, je to sice určitý protiklad; nicméně tato směs protichůdných elementů je skutečně možná, a ani ne tak zcela řídká. Jen si vzpomeňme na minulý režim a jeho nositele: ti sice vyznávali socialismus, ovšem už jenom v naprosto konzervativním pojetí.

Ještě dodatek ke konstatování pana Morbicera, že "levice má výborné programy, ale nikdo je nečte".

Ano, je tomu skutečně tak. Když člověk pročte program nějaké levicové strany, pak nějakých 90 procent z řečeného respektive napsaného se zdá být naprosto rozumným, prosociálním požadavkem.

Zásadní chyba je ovšem v tomto: tyto programy plavou na vodě. Nemají fundament. Nemají fundament ani v aktuální společensko-dějinné situaci, ani v aktuálním stavu sebeuvědomění, sebesrozumění člověka tohoto světa.

To je také důvod, proč tyto programy nikdo nečte. Jsou rozumné, jsou humánní - ale jsou nekonečně nudné.

Právě nedávno si jeden (radikálně levicový) účastník mého vlastního diskusního fóra postěžoval, že v českém levicovém diskurzu naprosto absentuje diskuse o tom, co je vlastně člověk. To je přesně ono. Současná levice se stále spoléhá na to, že si vystačí s tím že člověka bude pojímat jako ryze sociální případ. Tedy jako někoho kdo je sociálně či jinak znevýhodněný, utlačovaný, vykořisťovaný. Takováto taktika může oslovit ale jenom skutečně prekarizovanou část populace; ale nemůže oslovit běžného člověka většinové populace.

Levicové strany minulosti žily (a tyly) stále ještě z klasické představy dob třídního boje, že naprosto postačí zlomit moc kapitálu nad pracujícím člověkem (ať u cestou revoluce či cestou reforem), a rázem se nám tu vynoří plně svobodná, emancipovaná lidská bytost, která bude radostně rozvíjet všechny své humánní potenciály. Ovšem v éře vyhraněného individualismu tento koncept kolektivního osvobození samozřejmě míří do prázdna.

Levice nedokáže člověka současnosti oslovit v jeho "já-jsem-já" bytí; to dokáže mnohem lépe pravice, s jejím bytostným individualismem.

Levice tedy nedokáže postihnout, oslovit samotného člověka; ale ona nedokáže podat ani hloubkovou analýzu společnosti na současném stupni jejího vývoje, jejího dějinného směřování. To souvisí s tím, co bylo v minulých vstupech řečeno o pravolevé ose. Levice je pouze jednou, dílčí součástí této osy; ale nedokáže se povznést nad tento svůj partikularismus, nedokáže na věci pohlédnout z nadhledu. Proto také přichází pouze s programy které odpovídají její dílčí perspektivě; ale neodpovídají celku společenské reality.

Jednou větou by se dalo říci: levice má krásné programy, ale nemá žádné ideje.

A proto ji nikdo nečte.

Ještě něco je zapotřebí dodat k oněm levicovým programům. Ano, napohled jsou plné přínosných, prosociálních opatření - jenže naprostá většina potenciálních voličů sice pouze intuitivně, ale neklamně tuší, že se tu pouze slibuje modré z nebe.

Zkrátka: oni přesněji nežli tvůrci těchto partajních programů vědí, že současný společensko-ekonomický systém má své určité základní nastavení, které nelze lámat přes koleno. A které umožňuje jenom určité (prosociální) korektury.

Zkrátka: lidé vědí že kapitalismus je sice ekonomicky velmi výkonný systém; ale že je nevyhnutelně spojený se sociální stratifikací, to jest s nerovností příjmů i majetků. A lidé vědí že to je fakt, se kterým za daných okolností nelze pohnout. A že tedy naprostou většinu plánů a slibů levice o nivelizování těchto sociálních rozdílů v praxi nebude možno realizovat. Proto si voliči nedávají práci tyto programy vůbec číst; protože správně tuší že naprostá většina z jejich slibů jsou pouhé chiméry.

K nejnovějšímu komentáři pana Poláčka. Když pominu, že programy lidé nečtou nejen levicové (protože je považují za snadný a nesměrodatný žánr), tak souhlasím. Já říkám, že mladým přijde hloupé doufat ve vítězství těch, kteří je sice také hodí do vody, ale nejdřív je nechají se osmělit. Oproti dřívější době tu hraje roli i skutečnost, že materiální úspěch se jejich generaci už rozhodně nevyhýbá. Staří si zase už za víc než 30 let na nový systém zvykli, jako kdysi na předcházející, a nepřejí si na stará kolena nějaké experimenty či "škatule, hejbejte se". Navíc berou většinou ohled na názor svých mladých. (Když ne, dají se leckdy do spikleneckých služeb). Střední generace, která je v nějak fungujících procesech hodně zapojena, je prakticky orientovaná a soustředěna na využití existujících možností. Lze tedy říct, že všechny generace (víc než na západě) vidí u nás situaci dost podobně, v historicky vzácném souladu.

Odvrácenou stranu uvedeného pragmatismu představuje nedostatek idealismu a snahy po nápravě. Špatné věci jsou tolerovány. Kazit si ještě víc náladu, ne-li si zpotit si triko (neřku-li vylámat zuby), to je něco, o čem lidé soudí, že by jim ještě tak scházelo. O nic, co bychom neznali z mládí (či moderních dějin) se samozřejmě nejedná.

Pan Horák zmínil, že lid obecný v naprosté většině nečte programy nejen levicových, ale ani pravicových stran. Tato zdánlivě bagatelní skutečnost stojí za bližší prozkoumání.

Jako první zde tedy stojí ona zmíněná, objektivní skutečnost, že lidé v naprosté většině vykazují minimální zájem o programy politických stran.

Tento fakt by v prvé řadě mohl sloužit jako doklad faktického rozkladu občanské společnosti v současném systému liberální demokracie. Tato demokracie sice tvrdí že je "vládou lidu"; ale jestliže tento lid ve skutečnosti zůstává pasivní, politicky nezúčastněný a občansky lhostejný - jak je zde vůbec možno právem hovořit o nějaké "vládě lidu"?!... Jak může reálně vládnout někdo, kdo se o své "vládnutí" vůbec nezajímá?

Faktický stav této "demokracie" je totiž ve skutečnosti podstatně jiný. Víceméně stejně jako za dob socialismu se zde vytvořil systém partají, které plní funkci "předvoje lidu". (Jediný rozdíl spočívá v tom že tehdy vládla jediná partaj, dnes - většinou - tak dvě až tři.) Jedná se víceméně o poloprofesionální (občas i vysloveně komerční) subjekty, které vůči onomu "lidu" plní víceméně servisní funkci. To jest, na základě svého profesionálního know-how tyto partaje zpracují příslušnou politickou agendu, kterou pak v silně zjednodušené, předžvýkané podobě předloží lidu, především v souvislosti s těmi akcemi kde se v tomto lidu prostřednictvím tzv. "svobodných voleb" má vzbudit iluze, že je to přece jenom on kdo vládne.

Tento lid tedy námahu spojenou s občanskými postoji rád přesune na tyto servisní organizace politických partají, aby pak nemusel číst už ani jejich oficiální programy. Tento moment se tedy týká jak stran levicových tak i stran pravicových.

------------------------

Nicméně je tu zároveň určitý rozdíl. A to sice v tom, jak se levicové a pravicové strany staví k samotnému člověku. Už minule jsem zmínil, že základním deficitem levicových stran v současnosti je, že nedokáží člověka oslovit v jeho individuálním "já jsem já".

Po celou dobu existence lidstva se člověk pohybuje na jedné ose mezi dvěma protilehlými póly: mezi svým ryze individuálním bytím, a mezi svou komunitní příslušností. Tedy svou příslušností k tomu či onomu rodu, kmeni, národu, vsi, náboženskému vyznání a tak dále. Na této ose dochází k posunům někdy více k oné příslušnosti komunitní, pospolité, jindy zase k oné existenci individuální. Nicméně zde je nutno vidět: individuální existence (tedy ono zmíněné "já-jsem-já") je člověku z jeho přirozenosti mnohem blíže, nežli jakákoli příslušnost komunitní. Tato komunitní příslušnost je něčím, co se (za normálních okolností) projevuje jenom v určitých souvislostech; zatímco individuální identita člověka doprovází po celý jeho každodenní život.

Jaký mají tyto výklady pro nás význam? V prvé řadě je nutno si připomenout, že strany pravicové samozřejmě vycházejí z oné ryzí individuality člověka. Ony výslovně popírají, nebo přinejmenším systematicky marginalizují přítomnost, respektive význam jakýchkoli komunitních struktur, jimiž by toto "svobodné individuum" mělo být vázáno. S jedinečnou pregnantností tuto vyslovenou averzi pravicových stran vůči jakýmkoli vazbám přesahujícím toto autonomní individuum vyjádřila někdy už na počátku 90. let pravicová ODS: "Naším programem je občan, rodina, obec, stát - a to přesně v tomto pořadí!"

To znamená: na počátku (respektive na vrcholu všeho) stojí ono autonomní individuum, sledující výhradně své vlastní privátní zájmy, kterého se nijak nedotýkají zájmy a potřeby společnosti. Na druhém místě pak přijde rodina, která je rozšířeným privátním okruhem tohoto individua. Teprve poté nastoupí (jeho) obec; a až na místě úplně posledním, nejméně významném "stát", tedy reprezentant zájmů celku.

To všechno pak ale znamená: pravicové programy není nutno číst, protože jich vlastně vůbec není zapotřebí. Pravice se spokojí s tím, že glorifikuje onu "přirozenou" individuální stránku lidské existence. Pravice ze své podstaty nepřichází s žádnými programy (to jest: s programy společné akce, s programy společenského usilování), protože legitimitu takovýchto projektů zásadně popírá. Pro voliče pravicové strany tedy naprosto postačí ujistit se, že jeho strana je i nadále pravicová, a o nic dalšího se nemusí zajímat.

Oproti tomu strany levicové - jejich klíčová nevýhoda leží právě v tom, že ony vycházejí z oné méně přirozené kolektivní existence člověka. Tedy ve všem tom, co přesahuje onu pouhou individuální existenci. Při takovémto přístupu je ovšem teprve nutno vytvářet příslušné síťoví společenských respektive komunitních vztahů, je nutno organizovat; a především je nutno vůbec obhajovat a dokazovat, že takovéto komunitní struktury a formy života mají svou legitimitu, svou realitu.

Tento úkol levice nebyl až tak obtížný v dobách velkých třídních bojů, kdy bezprostřední ekonomický či sociální zájem velké vrstvy pracujících identifikoval s tou či onou politickou stranou, s tím či oním politickým programem. Ale tento čas velkých třídních bojů už pominul, a sotva se znovu vrátí. Na oné úvodem zmíněné ose v současné době došlo k jasnému posunu směrem k individualismu; a levicové strany své programy píší tedy fakticky proti duchu doby.

Dnešní člověk (především člověk mladý) je člověkem aktivním, svébytným, který uvykl tomu že sám určuje svůj vlastní život; tomuto jeho životnímu pocitu tedy daleko více odpovídají programy pravice. Zatímco levice: ta se na člověka stále obrací jenom - zkráceně řečeno - jako na příjemce sociální pomoci, jako na osobu pasivní, trpnou. Současné levici se nepodařilo nalézt cestu k tomuto člověku nové doby. A proto její programy nejsou čteny - protože tento člověk se v nich nemůže poznat, nerezonují s jeho vlastním životním pocitem.

Zatím jen k tomu Drulákovi pane Poláčku. Proč nemůže být konzervativním socialistou?

V kostce řečeno: protože už přešel na temnou stranu síly. Už není socialista, ale neuvědomuje si to.

V Evropě jsme tohle už jednou zažili. Po první světové bylo socialistické hnutí v krizi. Tváří v tvář rozvrácenému kontinentu a obrovskému utrpení prostých lidí, část socialistů zahořkla a začala hledat jiné cesty, protože to dosavadní se zdálo neúčinné a k ničemu. Přitom podíl levice na rozpoutání světové války byl zanedbatelný. Dobře, Princip byl radikální levičák, ale jeden atentát ještě světovou válku nedělá. Ty kola roztočil někdo jiný a levice to nebyla...

Noví kamarádi jim říkali jako dnes -- no to s tím ekonomickým programem je zajímavé, my to vidíme trochu jinak, ale to můžeme někdy probrat v klidu. Nám jde taky vo ty vobyčejný lidi, to si pište. Hlavní je, že jsme všichni vlastenci. To je to důležité a na čem teď záleží...

Drulák, Keller, Stropnický........ už jsou tam, ale neví to. Fico, ten už jede v koalici s SNS, což jsou čistí fašouni...

Na !Argumentu teď Petr Kužel obhajuje Stropnického návrh

https://casopisargument.cz/58816

Je to trochu cinklá analýza, ale zajímavá je ta pasáž o tom, že jestli má být SocDem levicová, musí být proti Green Dealu, protože ten nejvíc poškozuje ty chudší vrstvy společnosti, za kterými by měla levice přece stát.

Jenže levice a socialisté speciálně, opravdu nemůže myslet tak přízemně. Klimatická změna už o sobě dává vědět a pokud by na ní skutečně došlo, bude to pro lidstvo těžké a že to odskáčou hlavně ti slabší, to nepochybujte. Není 100% jisté, že za tím, co se děje stojí spalování fosilních paliv. Ale pravděpodobnost je opravdu vysoká, rozhodně dost vysoká, aby spustila princip předběžné opatrnosti. Zkrátka musíme přestat pálit uhlí a ropu. Skutečná moderní levice musí stát za Green dealem. A musí vybojovat, aby ten přechod zaplatili ti mocní a bohatí, ne chudí. Až tady, na tomto poli, se může levice začít štěpit na progresivní a konzervativní křídlo --- Zničit a zrušit fosilní giganty? Nebo je donutit k transformaci?? Např.

Jak říká Lukáš Ulrych -- levce má a musí mít vyšší ambice, než vyslyšet výkřiky z lidu. V dnešní době se může snadno stát, že nebudou autentické.

Pane Morbicere, v každém případě díky za odkaz na onen článek Petra Kužela v Argumentu. Kužel zde v každém případě velmi přehledně předkládá víceméně všechny (téměř) relevantní faktory týkající se daného tématu, tedy spolupráce různých směrů levice.

Na straně druhé - když už jste to sám zmínil, musím zde začít poněkud napřeskáčku - trefil jste plně do černého svou zmínkou, že je nepřípustné, respektive demagogické stavět proti sobě sociální otázku na straně jedné, a nutnost ekologických opatření na straně druhé. Ano, sociální otázka je bezpochyby významná, pro mnohé je vyloženě existenčně palčivá; jenže hrozící klimatický kolaps celé planety se velice snadno může ukázat být hrozbou ještě daleko větší, která by akutně ohrožovala nejen určité sociální vrstvy, nýbrž celé lidstvo jako takové.

Bylo by možno říci: zmírňování sociálních rozdílů je věcí politiky; ale boj proti klimatické hrozbě je, respektive musí být záležitostí každého jednotlivého člověka, jeho občanské odpovědnosti. Kdybychom tedy na této ose zcela eliminovali respektive upozadili otázku ochrany životního prostředí, pak by to fakticky neznamenalo nic jiného nežli všechny tyto sociálně znevýhodněné kompletně degradovat jako občany. Fakticky by to znamenalo tvrdit: "Kdo je chudý, ten nemá schopnost být odpovědným občanem."

Toto není ostatně jediný argumentační faul, kterého se P. Kužel dopustil. On píše, že členové německých Zelených jsou v naprosté většině příslušníky bohatých vrstev; takže z toho důvodu prý nemají žádné pochopení pro potřeby chudých lidí, a ekologické programy prosazují na jejich úkor.

Totiž: na první pohled tento údaj o zámožnosti německých Zelených skutečně může mít svůj reálný podklad. Jenže - když se podíváme podrobněji na údaje o sociální a jiné příslušnosti voličů německé strany Zelených, pak se ukáže, že u příznivců této strany se v prvé řadě jedná o sociální vrstvu s vysoce nadprůměrným dosaženým vzděláním. Jinak řečeno: o vysokoškoláky. No a v moderní ekonomice tomu už prostě je tak, že kdo má vzdělání, ten se s vysokou pravděpodobností dobere zaměstnání s nadprůměrně vysokou příjmovou hladinou. Není tomu tedy tak, že by němečtí Zelení byli stranou jakýchsi měšťáckých zbohatlíků, kteří si jen tak z plezíru vymýšlejí jakési ekologické nesmysly na úkor dolních příjmových vrstev. - Ostatně jsou to právě němečtí Zelení, kteří od samotného počátku důsledně spojovali program ekologický a sociální. (Zde by si čeští Zelení bývali mohli vzít dobrý příklad.) Ano, některá opatření na ochranu životního prostředí se samozřejmě negativně dotknou životních nákladů obyvatelstva; ale tady se nedá nic dělat, všechny ty ekologické hříchy které lidstvo nahromadilo v dobách excesivního konzumu není možno odstranit jen mávnutím kouzelnou hůlkou, aniž by to nikoho nic nestálo. A nenamlouvejme si, že by stačilo kdyby tento ekologický obrat zaplatili jen ti bohatí. Svůj způsob života musí tak či onak přehodnotit všechny vrstvy společnosti, tedy i ti chudší.

Tolik tedy k otázce vztahu levice k ekologii. Původně jsem můj komentář k dané záležitosti chtěl napsat jako celek; ale jak už úvodem zmíněno je zde ve hře tolik (a to sice velice zásadních) faktorů, že bude přehlednější odpověď rozdělit do více částí.

Věnujme se teď tedy otázce, zda takové osoby jako jmenovitě P. Drulák může být ještě vůbec považován za (autentického) socialistu, anebo zda už "přešel na temnou stranu síly".

Pane Morbicere, toto je skutečně velice nesnadná otázka. My si napřed musíme uvědomit: ve společnosti vždy existuje veliká škála názorů. Od krajní levice přes hodnotově neutrální (respektive ambivalentní) střed až po krajní pravici. Ale nejen to; zároveň je nutno si uvědomit že každý člověk je v procesu zaujímání svých světonázorových pozic vystaven vlivu celé řady různých faktorů; přičemž tyto faktory naprosto nemusí tvořit nějaký vnitřně homogenní celek. To znamená: jeden a týž člověk může být vystaven vlivu velmi různorodých faktorů, a proto jeho názorové a ideové pozice se mohou vyznačovat i velkou mírou rozporuplnosti. Přičemž tyto faktory mohou být rázu společenského, ale stejně tak i rázu čistě osobního. Já sám bych si troufal s dosti velkým nárokem na pravděpodobnost vyslovit tézi, že především u zastánců radikálních politických hnutí v pozadí velmi často stojí ta či ona utrpěná životní traumata. Která si pak dotyčný jedinec zkouší (neuvědoměle a často velmi zoufale a křečovitě) kompenzovat svým politickým radikalismem.

Ale vraťme se zpět ke vztahu socialismu a konzervatismu (který jde pravidelně ruku v ruce s nacionalismem). Ano, jmenovitě o P. Drulákovi chovám už dlouhou dobu silné podezření že se dostal na "temnou stranu síly", a že jeho "konzervativní socialismus" má velice blízko ke svého času německému socialismu nacionálnímu. V každém případě onen moment vyhraněného nacionalismu je v obou případech evidentně přítomen.

Na straně druhé je ovšem nutno vidět i toto: nedá se nic dělat, ale i ten německý nacismus byl svým původem do značné míry sociální hnutí! Když Hitler ztroskotal se svým "pivním pučem", pochopil že jeho strana, má-li být úspěšná, musí dokázat zakotvit mezi lidem. A tehdejší NSDAP se skutečně pokusila získat "obyčejného člověka": pořádaly se sbírky pro potřebné, obědy zadarmo, programy pro děti. A stejně tak nelze popírat: po převzetí moci nacistická strana prosadila celou řadu sociálních opatření, především ve prospěch dělnické třídy.

Zde se nám pak ovšem nevyhnutelně staví naprosto kardinální otázka: jak konzervativní, respektive jak pravicová smí levice (respektive její určitá frakce) být, aby bylo ještě vůbec možno ji považovat za alespoň v zásadě legitimní levici?

Zkusme si položit provokativní otázku: kdyby německá strana národních socialistů nebyla kontaminována Hitlerovým paranoidním antisemitismem a jeho stejně tak patologickým militarismem - je možno vyloučit že by se nakonec vyvinula ve víceméně standardní sociální, a tedy v principu levicové hnutí? Připomeňme si výrok Ernsta Röhma na toto téma: "Nacionálně sociální hnutí je stejně tak socialistické jako nacionální; a možná ještě více socialistické nežli nacionální!"

V každém případě je tedy nutno konstatovat, že stejně jako u jednotlivých lidských osudů, tak i u politických stran a hnutí může být hranice mezi postoji, které mohou platit za ještě tolerovatelné, a mezi zcela netolerovatelnými značně neurčitá. A mnohdy rozhoduje pouze nahodilá konstelace o tom, zda se daný jedinec či hnutí ocitne na "světlé či tmavé straně".

Co tímto má být řečeno: někdy je přece jenom nutno být opatrným s příliš kategorickými soudy a odsudky. Ovšem - na straně druhé jsou případy, když už všechny hranice tolerovatelnosti byly překročeny; a pak je nutno zaujmout naprosto jednoznačný postoj. Zcela bez ohledu na nějaké konjunkturální kalkulace o "spojení sil".

Vidíme tedy, že položená otázka je skutečně krajně obtížná, a v obecné rovině sotva paušálně řešitelná. Podívejme se tedy na konkrétní poměry aktuální české politiky.

Asi před dvěma týdny vyšel v deníku Právo obsáhlý rozhovor s komunistkou K. Konečnou. Název tohoto článku byl citací jejího výroku (cituji po paměti, s možnou určitou nepřesností): "Pro svržení Fialovy vlády jsem ochotna spolupracovat i s ďáblem!"

Musím přiznat, nepovažoval jsem tehdy za potřebné ani přínosné pročítat se těmito názory soudružky Konečné. Ale je zřejmě možno právem vycházet z toho, že tyto její názory jsou v míře dostatečné vyjádřeny právě v onom citátu.

Tak tedy: má se levice třeba i "spojit s ďáblem", aby mohla svrhnout Fialovu vládu? Položme si tedy přímou otázku: kdyby existovala nějaká česká odnož někdejší nacistické NSDAP - bylo by i pak legitimní s ní jít do koalice v boji proti vládě?... (A připomínám znovu, že i NSDAP bylo svým původem sociální, tedy přinejmenším latentně levicové hnutí.)

Zde se dostáváme k jednomu momentu, který je pro posouzení celé záležitosti klíčový: nejen K. Konečná, ale i P. Kužel staví celou záležitost takovým způsobem, jako by středopravá vláda premiéra Fialy jakýmsi démonem, upírem vysávajícím poslední kapky krve z české pracující třídy, takže v boji proti tomuto upírovi je pak legitimní třeba "spojit se i s ďáblem".

Ujasněme si na tomto místě jednu základní věc: ano, vláda premiéra Fialy je vláda pravicová, respektive středopravá. Ale - tím nijak nevybočuje z víceméně naprosto standardního rámce běžného politického provozu. Kdy se víceméně pravidelně u vlády střídají strany levicového respektive pravicového zaměření.

Na levici si mnozí stále ještě nejsou ochotni přiznat, že systém volnotržní ekonomiky, respektive liberálního kapitalismu ze své samotné podstaty nikdy nemůže umožnit naprostou nivelizaci sociálních rozdílů. Nemůže odstranit nerovnost příjmů. Jakákoli snaha rozšířit sociální programy nad určitou hranici nevyhnutelně vede k disproporcím, k deformacím v ekonomických procesech volnotržní ekonomiky; stejně tak nevyhnutelně je pak nutné tyto sociální programy opět osekat, aby se opět mohla oživit ekonomika. Právě toto je objektivním smyslem onoho pravidelného střídání pravicových a levicových vlád: každá z nich svým vlastním programem vychýlí jazýček vah na svou stranu, ale právě toto střídání udržuje celkově rovnovážný stav.

Zpět tedy k současné české vládě: takovéto válečné bubnování k široké koalice všech "třeba i s ďáblem" by bylo pouze tehdy legitimní, kdyby tato vláda soustavně přijímala příkře asociální opatření. Nemám k dispozici konkrétní srovnání činnosti české vlády s jinými (západními) vládami; ale nezdá se že by její ekonomické a sociální programy vykazovaly nějakou extrémní míru asociálnosti.

Všeho všudy: ano, je tradičním, legitimním úkolem levice brzdit přílišný (neo)liberalismus pravicových vlád, respektive uskutečňovat vlastní sociální programy; ale proto není ještě možno hodit přes palubu základní mravní hodnoty, a z konjunkturálních důvodů se spojovat se subjekty, které - přes svou radikálně sociální rétoriku - mají blíže k extrémně pravicové, nežli k autenticky levicové části politického spektra.

Petr Kužel svou argumentaci staví na poukazech, že sociální demokracie byla tehdy silná když praktikovala důsledně levicovou politiku, třeba i v koalici s komunisty. Ovšem druhá stránka věci je ta, že vláda M. Zemana a J. Paroubka zůstává v paměti jakožto éra bezostyšné demagogie; a je nemalou otázkou jestli relativní úspěšnost těchto lídrů byla skutečně způsobena jejich sociální důsledností, anebo daleko spíše jejich demagogickou rétorikou, včetně umného využívání hluboce zakořeněné xenofobie v české populaci.

Je ostatně až vysloveně trapné, s jakou úporností se v oněch úvahách o možných koalicích na levici veškerá pozornost fokusuje jenom a pouze na otázku peněz; a přitom se zcela opomíjí základní otázka systémová. V onom výše zmíněném smyslu: že se tu stále pěstuje iluze jako by systémová nastavení kapitalismu bylo možno definitivně vyvrátit jenom tím či oním sociálním programem.

A za druhé (což s řečeným úzce souvisí): všechny tyto diskuse o co možná nejširších koalicích v táboře levice vzbuzují velice nepříjemnou pachuť, že se zde nakonec pěstuje pouhá úporná honba za voličskými hlasy. Ať je to ten či onen, ať padouch nebo hrdina, ať je to sám ďábel - každý je nám dobrý, pokud nám jenom přinese další voličské hlasy, abychom znovu mohli zasednout v parlamentu. To jest, otázky principiální, hodnotové jsou zde naprosto, a fakticky až cynicky obětovány ve prospěch momentálního politického zisku.

Petr Kužel argumentuje tím, že pokud levice (respektive sociální demokracie) na delší dobu vypadne z parlamentu, už se do něj nedokáže vrátit. Že zůstane jenom marginálním hnutím. Ovšem - když jsem svého času přišel na počátku osmdesátých let do Německa, byla tamější strana Zelených právě takovýmto marginálním hnutím. Respektive měla dlouhá léta této marginality právě za sebou, a v ten čas se teprve začínala sbírat ke svému budoucímu rozmachu. Jenže - tato strana měla za sebou zároveň celá léta ideového hledání, interních diskusí, aktivit na angažované základně. Až pak náhle přišla její chvíle - když "čas oponou trhnul" a ukázalo se, že právě ekologická témata začínají nabývat na společenské aktuálnosti.

To znamená: samotný ústup z parlamentu by nemusel být žádnou katastrofou; kdyby ovšem dotyčná levicová strana měla schopnost projít tímto procesem hledání, své nové hodnotové orientace. Jakož i svého teoretického zdůvodnění. Ovšem bohužel - něco takového u současné sociální demokracie respektive SOCDEM není možno zpozorovat.

Rozhodujícím bodem ovšem je: tento ústup z pozic není primárně způsobem absencí sociálního programu, ani neochotou sdružit se s (pseudo)levicovými subjekty konzervativního, až přímo reakcionářského hodnotového zaměření. Tato ideová plochost se týká celé (české) levice; a sotva může být natrvalo kompenzována hlasitou, až přímo hysterickou sociální demagogií.

Jednou větou na závěr: fatálním deficitem současné české levice není, že se nedokáže spojit. Nýbrž to, že ze sebe není schopna zrodit žádné nové ideje, které by mohly mít potenciál oslovit, zaujmout širší vrstvy populace. Tyto úporné snahy o spolčení se za každou cenu velmi připomínají svazek chromého se slepým; a je velmi pochybné jak daleko je možno touto cestou dojít.

Co bylo v předešlých vstupech napsáno o vztahu radikálně-konzervativní a progresivně-liberální levice v otázce sociální, to vše je možno zjednodušit do jedné jednoduché formule respektive alternativy.

Vraťme se k centrální tézi jmenovitě P. Kužela: podle něj je naprosto legitimní postoj konzervativní levice (Stropnický, Konečná), že celá levice se má spojit v boji za sociální práva chudých vrstev, a že až někdy později si i progresivní levice může začít hrát se svými oblíbenými hračkami práv "kulturních", to jest obecně humánních.

V tomto zdánlivě logickém požadavku se ale skrývají dvě velké, a to dosti zákeřné pasti.

Ta první byla už naznačena: otázky obecného humanismu se odsouvají - zdánlivě na nějakou dobu pozdější, ale ve skutečnosti do nekonečna, neboť tyto hodnoty obecného humanismu jsou zde fakticky degradovány na cosi zbytného, na jakousi hračku znuděných městských intelektuálů. Ve skutečnosti se veškerá agenda spojené levice má soustředit (a tedy: omezit!) jenom a pouze na otázku sociální. Touto zdánlivě nevinnou výzvou k fokusování vší pozornosti na sociální témata má tedy progresivní levice ve skutečnosti být zbavena své největší přednosti - svého univerzálně humánního zaměření, svého liberálního progresivismu.

Druhou past skrývající se v oné výzvě je velmi obtížné odhalit. Je nutno zde velice precizně rozlišovat skutečnosti respektive cíle, které jsou napohled velmi podobné či vůbec identické, ale ve skutečnosti směřují každý někam jinam.

Levice se tedy má spojit v boji za sociální práva. Takto řečeno se jedná bezpochyby o ušlechtilý cíl, který není možno nijakým způsobem zpochybňovat. Jenže existuje naprosto zásadní rozdíl v tom, jakými cestami, s jakou ideovou výzbrojí, a s jakými částmi společnosti se k tomuto cíli má směřovat.

Jednou větou: existuje zcela zásadní rozdíl mezi tím, co je oprávněnou a potřebnou sociální agendou - a mezi tím co je sociální demagogií.

Odpovědná levicová agenda - ta v rámci toho vztahu, který V. Bělohradský nazval jako "lib-lab", tedy vztah liberalismu a práce, se v rámci tohoto systémového vztahu snaží zájmy lidu práce prosazovat tak daleko, jak je jen možné aniž by tím byl zásadně destruován chod celého ekonomického uspořádání. Protože důsledky rozkmitání či deformování stávajícího ekonomického pořádku by nakonec ze všeho nejvíc nesli právě tito "lidé práce". Toto je tedy odpovědná levicová respektive sociální agenda.

Oproti tomu sociální demagogie, ta svou klientelu hledá ve skutečnosti ani ne tak u skutečných lidí práce, nýbrž především u rozvášněného lumpenproletariátu. Není to nic nového; už ve starém Řecku tehdejší demagogové získávali svou moc tím, že pouliční dav štvali proti "těm bohatým". Už Platón a Aristoteles varovali před tím popustit uzdu těmto choutkám zdivočelé ulice. Které se - ovšem! - taktéž skrývaly pod chytavými sociálními hesly.

Petr Kužel tvrdí, že pokud sociální demokracie nenastoupí na tento vlak sociálního radikalismu, že nadobro zmizí z politické scény.

Jenže - druhá stránka věci je ta, že pokud se progresivní levice nechá vlákat do této pasti sociální demagogie, pak tím jednou provždy ztratí možnost opět získat voliče většinového, to jest středově levicově orientovaného. Tedy toho voliče, který touží po obecné sociální spravedlnosti, nicméně nechce mít nic společného s divokou sociální demagogií ulice respektive rozvášněného lumpenproletariátu.

A ještě jeden argumentační faul z článku P. Kužela je nutno zmínit. On současné SOCDEM respektive jejímu předsedovi předhazuje "antikomunismus", který je prý důvodem nechuti sociální demokracie jít do svazku s hnutím Stačilo! soudružky Konečné.

Jenže - pravou příčinou tady sotva bude nějaký zastydlý antikomunismus na straně sociální demokracie, nýbrž daleko spíše konkrétní způsoby jednání současné KSČM. Její konzervatismus, její demagogie, její hodnotové reakcionářství. Kdyby se tito komunisté dokázali chovat alespoň trochu solidně a autenticky levicově, pak by ani progresivní levice neměla žádné zábrany s nimi spolupracovat.

Vraťme se ještě jednou k jádru všech výzev ke spojení všech sil na levici, na základě toho co je všem společné, totiž sociální otázky respektive sociálních požadavků.

Na jedné straně je tato výzva bezpochyby logická a přirozená; levicové hnutí vždy svou akceschopnost samo podvazovalo svou ideovou nejednotností a interními střety. Co by tedy bylo přirozenější (a potřebnější) právě v dobách dramatické slabosti levicového tábora, nežli aby se jeho různé ideové proudy dokázaly takto sjednotit alespoň na tomto minimálním společném konsensu?

Ano, tato výzva ke sjednocení má svou logiku; ovšem na straně druhé nemusí vykazovat žádnou hlubší obsahovou kvalitu nežli dejme tomu výroky typu "jsme přece všichni Češi!"

Zkrátka, konstruuje se tu pocit, či spíše iluze jakési všeobecné hodnotové či emocionální pospolitosti, na základě zcela povrchního znaku, který nikterak neumožňuje diferencovat mezi kvalitou a nekvalitou, mezi pravými hodnotami a mezi pouhým populismem.

Jestliže zde tedy stojí tento postulát "jsme přece všichni jedna levice", podívejme se blíže (a jak řečeno diferencovaněji), kdo všechno se k této levici hlásí; a především, z jakých motivací a s jakými cíli tak činí.

Mohlo by se zdát, že takovéto analýzy jsou zcela zbytečné. Je přece naprosto jasné, že na rozdíl od pravice s její dravostí, s jejím životním heslem "silnější bere vše" levicové postoje vycházejí z principu vzájemné solidarity, pospolitosti, sociální rovnoprávnosti.

Jenže bohužel - při bližším pohledu se ukazuje, že v rámci této nejobecnější společné ideové platformy levice se mohou projevovat zcela diametrálně odlišné osobní motivace a cíle. S určitou zkratkou by bylo možno říci, že příslušnost k levicovému táboru se rodí ze dvou zcela protichůdných motivací: z lásky na straně jedné, a z nenávisti na straně druhé.

Ona první motivace levicových postojů skutečně vychází z pocitu všeobecné vzájemnosti, solidarity, vstřícnosti; tato levicovost je tedy "soft" respektive "jin", takováto levicovost je především pozitivně, mírumilovně laděná.

Ten druhý modus levicovosti ale vyrůstá především z pocitů trvalé životní frustrace, deprivace. Těm kdo se nechají vést touto formou motivace se zřejmě celý svět jeví být špatným, nepřátelským, ohrožujícím; jejich vlastní postoj vůči tomuto světu (a především jeho oficiálním institutům a strukturám) je agresivní, destruktivní. Jestliže ona "soft" levice chce především vybudovat síťoví vzájemné solidarity, pak tato "hard" levice se vidí především v boji s nepřátelským světem, tato levice chce bořit a ničit. Ano, i tato agresivní levice chce zakusit útěšný pocit vzájemné solidarity; ale protože jí její imanentní niterný odpor vůči všem strukturám okolního světa brání s kýmkoli skutečně splynout v pocitu mezilidské vzájemnosti, pak si náhražku hledá jak v "tradičních" konzervativních hodnotách minulosti, tak především v bezprostřední skupinové identitě své - glorifikované a mytizované - nacionální příslušnosti, nacionální výlučnosti. Není pak snad vůbec zapotřebí připomínat, že tato agresivní "levice" vzešlá z pocitu frustrace a nenávisti pak velice často končí na přesně opačném konci politického a hodnotového spektra, totiž v táboře krajní pravice.

Nenechme se tedy mýlit, nenechme se svést zdánlivě oprávněným vábením ke společné akční jednotě spojené levice. Ano, jsou myslitelné situace, kdy by i takovéto akční spojení - přes všechny ideové a hodnotové diference - mohlo být oprávněné a nutné. Bylo by to v tom případě, kdyby ta či ona - pravicová - vláda skutečně hrozila zásadním, dramatickým, věcně nijak neodůvodněným omezením, osekáním práv pracujících vrstev, respektive prekarizovaných vrstev společnosti. Za takovýchto okolností by skutečně bylo legitimním počinem vytvořit společnou "lidovou levicovou frontu". Takovýto stav ale v současné situaci naprosto není dán; opakuji co už jsem jednou napsal, současná (středopravá!) vláda premiéra Fialy je standardní vládou pravicově-konzervativního zaměření, jakých je v současné Evropě celá řada.

Pro onu - dejme tomu: autenticky solidární - levici je tedy nutno vyslovit vážné varování před tím, aby se nechala (pod heslem jakési "proletářské jednoty levice") vlákat do kalných vod pseudolevičáctví, které ve skutečnosti vychází z jiných, a z nemalé části zcela protichůdných životních hodnot a principů. Pravé hodnoty nikdy není možno zaprodat za momentální konjunkturální výhody; výsledkem by pak nevyhnutelně byla jak ztráta principů tak i ztráta pozic.

Přestože se pomalu začíná zdát jako bych zde vedl trvalý monolog, nicméně se jeví potřebnost dosavadní úvahy na dané téma ještě zakončit či dovršit zamyšlením nad tím, jak by současná (ideově roztříštěná) levice měla postupovat, pokračovat dále.

Připomenu ještě jednou jádro mých dosavadních analýz vzájemných vztahů a konstelací v táboře levice: nemělo by smyslu pokoušet se o nějaké spojení za každou cenu. Nejen že je současná levice názorově rozdělená; nýbrž co více, ona do nemalé míry vychází ze zcela protichůdných ideových pozic, ze zcela protichůdných hodnot. Které jsou principiálně nekompatibilní; a mechanické spojení na základě společné sociální otázky by nevyhnutelně vedlo k tomu, že jedna či druhá strana by fakticky musela vzdát své ideové principy. (V reálu by to byla progresivní levice, která by se svou spoluprací, neřkuli kolaborací s "levicí" populistickou respektive demagogickou zcela zbavila svého morálního kreditu.)

Co by tedy měla učinit tato (progresivní) levice? Aby opět dokázala získat zájem (neřkuli podporu) širších vrstev populace?

Především by si tato levice měla jednou provždy otevřeně přiznat, že s klasickou sociální agendou dnes už není možno získat většinu. Už jsem to konstatoval a mohu jenom opakovat: dnešní člověk je ve svém vlastním srozumění především individualistický, není možno ho nalákat na programy, které jsou ve svém jádru skupinově orientované (na ty či ony vrstvy prekarizovaných).

Ale stejně tak by si tato progresivní levice měla uvědomit, že dokonce i se svým "kulturním" progresivismem nemůže získat žádná velká teritoria na politické mapě. Víceméně právě z výše uvedených důvodů. Krátce řečeno: dejme tomu člen LGBT komunity bude samozřejmě povděčen když se progresivní levice postaví za jeho příslušná práva; ale to ještě nijak neznamená, že on sám začne zastávat levicové pozice, vyznávat levicové hodnoty. On/ona/ono zůstane i nadále tím individuem, které chce získat pokud možno nejvíce výhod pro svůj osobní život, ale tím pro něj veškerá společenská angažovanost většinou zároveň končí.

Takže - jak tedy? Co si má počít levice, když pro její spásu, pro její znovuzrození nepostačí ani klasická sociální témata, ani novodobý progresivismus "kulturních práv"?

Bude to znít velmi paradoxně, ale je právem možno soudit, že levice má jenom tehdy naději na přežití (respektive na zmrtvýchvstání), když se dokáže vymanit - právě ze své levicovosti!

Jde o to, že současná levice svou existenční otázku staví vlastně naprosto špatně. Tato otázka se klade v zásadě tímto způsobem: "Je zde taková a taková (klasická) levice - jak pro ni získat znovu vyšší počet příznivců, respektive voličských hlasů?"

Už jsem zmínil v předchozích komentářích, že tato úporná honba za voličskými hlasy je fakticky hrobem levice; neboť ve prospěch aktuální politické agendy respektive podílu na moci se zcela do pozadí dostává, je vytlačována vlastní otázka ideová, programová.

Zmíněná otázka po možnostech renesance levice tedy musí znít zcela jinak. Levice si musí uvědomit, že už neuspěje s pouze partikulárními tématy (tedy především otázkou sociální); nýbrž že společnost se dnes už nachází ve zcela jiné vývojové fázi, kdy je její existenční problémy nutno řešit, uchopit komplexně.

To jest: perspektivou levice do budoucna nemůže být, aby se úporně a křečovitě snažila strhávat části společnosti na svou stranu; nýbrž ona si tuto společnost musí získat tím, že bude schopna řešit komplexní, systémové problémy společnosti samé. A to sice tím že bude schopna je řešit přesvědčivěji, účelněji a humánněji, nežli jak to se svým omezeným programem individualismu může dokázat pravice.

Zde není prostor na podrobnější projednávání toho, co je míněno oněmi "komplexními problémy společnosti". Zmíním proto jenom, že víceméně jediný případ skutečně systémově progresivního přístupu ze strany levice, s kterým jsem se v mnoha a mnoha posledních létech setkal, je kniha filozofa M. Hausera s názvem "Pražské jaro. Logika nového světa." Ten výjimečný aspekt na Hauserově přístupu je právě ten, že on vnímá tuto nutnost komplexního řešení - a vidí že jedinou metodou která vede k tomuto cíli je metoda dialektická. Tedy ta metoda, která ze své nejvlastnější podstaty překračuje omezený horizont různých partikularismů, a která směruje k jejich finální, tedy celospolečenské syntéze.

Souhlasím a souzním s M. Hauserem i v tom ohledu, že inspiraci na této cestě je možno (a nutno) hledat v někdejším reformním "Pražském jaru". Nicméně - bohužel se zdá (nemám tuto knihu ještě celou přečtenou), že nakonec i Hauser (jakož další autoři tohoto sborníku) na této cestě dialektické syntéze nebyl důsledný, a celkový záběr se mu tedy opět přespříliš zúžil. Tento aspekt tedy zřejmě bude muset doznat ještě určitých korektur; ale jinak - opakuji znovu - je to právě a tato publikace, ve které bych pro (nejen českou) levici spatřoval jedinou možnost její společenské a dějinné renesance.

Vy to vždycky pane Poláčku sám proberete ze všech stran, že už nikdo nic. :)

Velmi zajímavé je konstatování, že dnes už nestačí ani kolektivistická vize, ani radikální progrese. Až teď mi to došlo. Starý plamen uhasíná, doba a lidé jsou jiní, a nový plamen se nerozežehl. Je to jen takové jiskření, ale to nestačí. A levičák potřebuje žár v srdci. Lidi vyhasli v tom smyslu, že by ještě měli ambici na nějaký celek, na nějaké směřování, cíl, touhu, . Jakoby se všechno rozpadlo na malé části a není se čeho chytit. Navíc je těžké přímo vidět, co má jakou hodnotu. Člověk zvládá sotva držet těch svých pár kousků v tom divném světě, aby se mu to nerozpadlo úplně...

Ale jak prodat společenskou vizi individualistům, toť problém.

Přitom ta vize je klíčová. To ona zažehává srdce. To ona, pokud je vnitřně soudružná, dokáže produkovat funkční řešení pro různé sféry života společnosti.

pokr.: Možná si opravdu vrátit k té celospolečenské vizi, ujasnit si konečný cíl, který je proklatě daleko, a až pak člověk uvidí nové cesty a nové naděje.

Marxova vize, že násilná porážka kapitalismu povede k vzniku beztřídní společnosti lásky, míru a naplňování všech potřeb ............... nějak nevyšla.

Jakou společnost (pospolitost? společenství?, globální civilizaci?) bychom vlastně chtěli?

Osobně vidím, že jistou hierarchii a s ní spojenou nerovnost, má lidská společnost jako bytostně danou. Opravdu se nerodíme všichni stejně talentovaní nebo vysocí. A ne stejnou mírou dokážeme prospívat..... ale zároveň je jasné, že přílišná hierarchizace společnost ničí. Čím větší majetkové rozdíly, tím více násilí a vnitřní agrese...........

Nevím, levice musí znovu definovat konečný cíl a ten nebude radikální ve smyslu konečného řešení. Bude plovoucí. Bude takový, aby i individualista chápal, že určitá celospolečenská řešení můžou přinášet hodnoty, které budou pro jednotlivce přínosem.

V každém případě současné rozvírání nůžek mezi lidmi musí skončit a nikdo jiný než levice to asi udělat nemůže. Podívejme třeba na Muska --- "prozřel" a je z něj nesmírně nebezpečný muž...