Předseda SOCDEM a bývalý ministr zahraničních věcí za stejnou stranu v komentáři pro DR formulují svou vizi role, kterou by čeští sociální demokraté měli ve společnosti hrát.
V posledních letech napříč Evropou sílí vliv extrémní pravice. Čelíme ruské hybridní válce, úspěch slaví protievropské a populistické projekty. Výsledkem byl Brexit a růst vlivu autoritářů ve střední Evropě.
Problémy masové migrace, krize na trhu s energiemi a také ruská agrese na Ukrajině, to jsou karty, které zneužívají nacionalisté slibující konzervativní kontrarevoluci a odmítnutí změn, které s sebou modernizace přináší.
Evropa má vážné problémy. Rozdíly mezi úzkou skupinou nejbohatších a většinou se prohlubují. Sílí tlak na destrukci sociálního systému. Byznysové a manažerské elity inkasují veškeré přínosy technologického pokroku výhradně ve svůj prospěch.
Náklady na boj s klimatickou změnou nesou domácnosti a nadnárodní korporace se vyhýbají placení nákladů. Navíc ještě očekávají, že politické elity jim proplatí přechod na udržitelnější model z peněz daňových poplatníků.
V moci kapitálu
Je to přerozdělování naruby. Chudší sponzorují ty bohatší. Pravicoví liberálové to považují za normální, a ocitají se tak plně v područí velkého kapitálu.
V Evropě a už i u nás roste pocit nespravedlnosti a zmaru. Vláda odmítá řešit růst životních nákladů, zejména energií. Trpí rozpočty českých domácností a krachují menší a střední podniky. Mezitím bohatnou energetici a spekulanti.
Vláda chorobný stav hájí. Národovci a pravicoví populisté se tváří, že za problémy nemůže nefunkční trh, ale migranti, uprchlíci z Ukrajiny, sexuální menšiny a Evropská unie.
Levice ve Velké Británii a ve Francii dokázala, že chaosu konzervativní a liberální pravice spolu se vzestupem nacionalistů a populistů lze zabránit. Demokratická levice se nemusí vzdávat svých přirozených hodnot a přiklánět se k autoritářským vůdcům a populismu.
Demokracie, lidskost a neustálé hledání spravedlnosti jsou cestou k solidaritě i ve 21. století. Britští labouristé jsou schopní nabídnout věcná řešení současných ekonomických a bezpečnostních problémů a neslibují nemožné. To je to, co potřebujeme i v České republice. Receptem nejsou nízké daně a vysoké sociální výdaje, jak slibuje krajní pravice, ale rozumná hospodářská a daňová politika. Z modernizace mohou těžit všechny vrstvy společnosti.
Socialisté, zelení a radikální levice zachránili francouzskou demokracii. Francie odmítla proruskou a nacionalistickou politiku a dala mnohem větší důvěru levicové koalici. Její vytvoření si vyžádalo některé ústupky, ale možná právě ty jsou cestou k funkčnímu progresivnímu programu.
Levicové, sociálně a ekologicky odpovědné a humanistické síly odmítající autoritářství a nacionalismus jsou nadějí pro demokraticky orientovanou společnost. Jsou alternativou k asociální a bezohledné politice sloužící velkým penězům a zároveň k Ruskem podporovanému drolení evropské spolupráce.
I u nás hrozí, že neschopnou vládní pravici nahradí podporovatelé orbánovsko-lepenovského nácíčkovství. Této rétoriky se neštítí oligarchické hnutí ANO 2011 a těží z ní komunisté spolupracující s národovci a proruskými kolaboranty. I v těchto stranách jsou lidé, kterým se dehumanizace uprchlíků a šikana sexuálních, náboženských nebo etnických menšin nelíbí. Jejich hlas je ale umlčován.
Spravedlivé dělení nákladů
Základem spravedlivé modernizace musí být férové rozdělení nákladů. Technologický rozvoj, umělá inteligence, proměna energetiky a trhu práce musí přinést rozvoj a osvobození člověka. Nemusí budit strach, mohou přinášet naději. Sociální demokraté v minulosti dokázali, že je to možné. A dokážou to i dnes. V Evropě, a nakonec i v České republice.
Sociální demokracie zůstala jedinou silou plně připravenou stát se centrem sjednocení demokraticky orientovaných proevropských a sociálně odpovědných sil. Je to dokonce její historická povinnost, její dějinný úkol a osud. Musíme ho naplnit.
Hm. Po přečtení tohoto textu (snad nového programového prohlášení sociální demokracie?...) čtenář nevyhnutelně zůstává v nemalých rozpacích. Co tedy vlastně má být hlavním ideovým a akčním zaměřením současné (sociálnědemokraticky orientované) levice? Má se přihlásit k radikální francouzské levici a začít opět praktikovat třídní boj? Anebo se má naopak přimknout k velmi umírněné, "rozumné" labouristické levici anglické? Snad tato podivná názorová a ideová směska vznikla v důsledku toho, že je výsledkem činnosti dvou autorů, jako když svého času kočička a pejsek vařili dort.
Ale co ještě mnohem hůře: ani jeden z obou uvedených směrů, ani ten radikální ani ten "rozumný", konzervativní, nepřicházejí s naprosto žádnými novými, inspirativními myšlenkami. Je zde stále dokola řeč o tom jak prý ti privilegovaní vykořisťují ty prekarizované; na tom sice může být určitá část pravdy, ale tato stará hesla z časů třídního boje nejsou ničím, co by mohlo levicovému, respektive sociálně demokratickému hnutí propůjčit nějaký nový impuls.
Ano, je to bezpochyby vždy záslužným počinem postavit se na obranu slabších a znevýhodněných, ať už se jedná o klasickou oblast materiálně-sociální, anebo o "moderní" témata skupinových práv toho či onoho druhu. Ale - to všechno je stále jenom určitá ryze politická agenda, která může do určité míry oslovit ty kteří se zrovna osobně nacházejí v nějaké tíživé situaci; ale nelze zde nalézt nic co by mohlo mít potenciál oslovit člověka a společnost na prahu třetího tisíciletí.
"Technologický rozvoj, umělá inteligence, proměna energetiky a trhu práce musí přinést rozvoj a osvobození člověka" - silná věta, ale s velmi mlhavým obsahem. Ano, byly doby kdy levice do jisté míry přesvědčivě dokázala přispívat k "rozvoji a osvobození člověka"; ale dnes? V čem má dnes vlastně vůbec spočívat tento "rozvoj a osvobození" jedinečné lidské bytosti? Snad pouze v "technologickém rozvoji, v umělé inteligenci a v proměně energetiky"?...
Znovu se zde projevuje a ukazuje trvalý limit a deficit světového levicového hnutí, a to už od dob Marxe: totiž naprosté opominutí otázky po člověku samotném. To jest: člověk, tato nekonečně složitá a mnohovrstevná lidská bytost, je při tomto pohledu fakticky redukována jenom na ryze sociální stránku jeho existence. Budiž - Marx sám chtěl svou radikální sociální revolucí dosáhnout stavu, kdy emancipovaná lidská bytost bude moci svobodně rozvíjet všechny své humánní potenciály; ale už u něj konkrétní obsah jak tyto humánní potenciály realizovat zůstal velmi mlhavý, veškeré úsilí se i u něj nakonec fixovalo pouze na otázku sociální, respektive sociálně ekonomickou.
Ano, jak už zmíněno tyto velké třídní boje minulosti skutečně měly svůj určitý emancipační potenciál, když například i příslušníkům dělnického stavu dříve celoživotně fixovaným na svůj třídní původ se otevřely cesty ke vzdělání. Ale to všechno jsou výdobytky minulosti; pro člověka dnešní doby je sociální otázka už příliš málo, nežli aby ho bylo možno poukazem na ni nějakým způsobem strhnout. Tento člověk moderního času má v prvé řadě zapotřebí se zcela novým způsobem definovat; musí si zcela nově postavit, a především zodpovědět otázku, v čem vlastně má konkrétně spočívat proces jeho "osvobození a humanizace".
Tyto otázky by ovšem nebylo možno zodpovědět bez otázek ještě dále jdoucích, ještě hlouběji zasahujících - totiž co je vlastně člověk vůbec, v čem vlastně spočívá jeho bytostná lidská svoboda. Snad by se tyto otázky mohly - tím spíše pro konkrétní politickou partaj - zdát být příliš odtažité, abstraktní, filozofické. Jenže - pokud si (levice) tyto otázky nedokáže zodpovědět, pak veškeré její úsilí pro snižování sociálních rozdílů ve společnosti nepovede nikam jinam nežli k rovnoměrnější možnosti účasti všech - na tom samém bezduchém konzumním kolotoči, který spolehlivě pohřbívá jakoukoli autentickou lidskost už dnes. Ambice této sociální levice by pak nesahaly nikam dále nežli k "humanizaci" způsobu existence který je sám o sobě naprosto dehumanizovaný.