Daňové zákony patří k těm nejvíce novelizovaným. Od nabytí účinnosti zákona o daních z příjmů v roce 1993 bylo do současnosti přijato 155 změn tohoto zákona; průměrně se tedy tento zákon změní téměř pětkrát za rok. Není se čemu divit: daňové zákony rozhodují o tom, kdo a v jaké míře se bude podílet na financování státu, a proto se těší zvýšené pozornosti zájmových skupin.

Navzdory tomu, jak důležité změny mohou reformy daňového systému přinést z hlediska rozdělení reálných zdrojů ve společnosti, se jim u nás dostává málo pozornosti v médiích i na odborné úrovni. Zatímco v USA jsou změny v daňovém systému bedlivě sledovány a odborné think tanky vypočítávají dopady těchto změn na různé skupiny obyvatel, česká společnost se rozdělením zdrojů ve společnosti příliš nezabývá (čest výjimkám, jakou je například tato studie think tanku IDEA).

Právě nezájem o důsledky daňových změn umožňuje, aby stále sílil neoliberální trend: pracující nesou čím dál větší daňové břemeno, zatímco bohatí jsou zdaněni minimálně. Není potom divu, že v České republice panuje jedna z nejvyšších majetkových nerovností v Evropě, ačkoliv si je toho jen málokdo vědom.

Naštěstí se v poslední době začínají objevovat nové organizace, které se veřejnými financemi zabývají. Nedávno vzniklé Centrum veřejných financí při Fakultě sociálních věd na Univerzitě Karlově pomáhá rozšiřovat povědomí o důležitých strukturálních slabinách českých veřejných rozpočtů a nabízí jejich řešení v podobě moderního, cíleného a efektivně vyhodnocovaného státního rozpočtu.

Daňová politika by měla aktivně utvářet podobu společnosti

Sedmnáct doporučení pro moderní daňovou reformu, které nedávno Centrum vydalo, pokrývá téměř všechny výrazné slabiny českého daňového systému. Náprava by se měla soustředit na tři oblasti: spravedlivější zdanění příjmů, zavedení skutečné majetkové daně a posílení environmentální fiskální politiky.

Začněme příjmy. Současný systém takzvané „rovné“ daně ve skutečnosti zvýhodňuje vysokopříjmové skupiny. Návrat k progresivnímu zdanění, tedy vyšším sazbám pro skutečně vysoké příjmy, není trestem za úspěch, ale elementární korekcí fundamentálně nespravedlivého ekonomického systému. V situaci, kdy většina lidí v důsledku energetické krize zchudla, zatímco zisky nejbohatších dosahují rekordních hodnot, je požadavek progresivní daně výrazem zdravého rozumu.

Druhým pilířem musí být majetkové daně. Česká republika se v tomto ohledu dlouhodobě drží na samém dně Evropské unie. Daň z nemovitosti je nízká a regresivní, dědická daň byla zrušena a bohatství se tak kumuluje v rukou nejbohatších rodin prakticky bez jakéhokoli omezení. Zavedení progresivní majetkové daně by nejen přineslo dodatečné příjmy do rozpočtu, ale zároveň by působilo jako nástroj proti rostoucím nerovnostem, které se v české společnosti projevují například i vysokou nedostupností bydlení.

Třetím pilířem je klimatická politika. Čelíme ekologické krizi, kterou nelze řešit pouze technologickými inovacemi nebo individuální volbou spotřebitelů. Potřebujeme nástroje veřejné kontroly, které budou vynucovat udržitelnější chování firem i domácností. Férově nastavené environmentální daně — například vyšší zdanění emisně náročných výrobků a současně úlevy či dotace pro nízkopříjmové domácnosti, které mohou urychlit přechod k zelenější ekonomice a přitom nezatížit ty, kteří už dnes sotva vyjdou s penězi.

Pokud bychom dokázali propojit tyto tři pilíře, český daňový systém by se mohl stát nejen stabilnějším zdrojem příjmů pro stát, ale také účinným nástrojem ke zmírnění nerovností a dekarbonizaci ekonomiky. To je přesně ona role, již by daňová politika měla hrát — ne jen naplňovat státní kasu, ale aktivně utvářet podobu společnosti.

Centrum veřejných financí svými návrhy otevírá dveře k této debatě. Je na nás, zda budeme schopni překročit hranici technokratických diskusí a začneme se ptát na hodnoty, které má naše daňová soustava odrážet. Chceme-li stát, který poskytuje kvalitní služby, chrání slabší a investuje do budoucnosti, musíme být ochotni spravedlivě financovat jeho činnost. A to znamená, že ti, kdo z naší společnosti nejvíce získávají, musí také přispívat nejvíce.

Bez takového obratu se budeme dál propadat do spirály podfinancovaných veřejných služeb, frustrace pracujících a rostoucí moci úzké vrstvy nejbohatších. Daňová reforma neučiní naši společnost a ekonomiku spravedlivou. Je však nezbytnou podmínkou toho, aby se Česká republika stala demokratičtější a dokázala čelit výzvám, které stávající století přinese.