Pojem dvojí zdanění se objevuje snad při každé české diskusi o zvyšování daní bohatších vrstev. Odpůrci „dvojího zdanění“ většinou argumentují, že majetkové daně a daně z kapitálového majetku, například z prodeje akcií, jsou nespravedlivé, protože zdaňují něco, co už si někdo za již zdaněné peníze pořídil.

Petr Fiala (ODS) tento argument použil v roce 2015 v rozhovoru o tom, proč chce zrušit daň z nabytí nemovitých věcí: „Daň z nabytí nemovitých věcí se platí z již jednou zdaněných peněz — jestliže si kupuji nemovitost, musel jsem na ni vydělat a vydělané peníze zdanit. Chceme tedy odstranit dvojité zdanění.“ To se mu také v roce 2020 podařilo, když byla daň z nabytí nemovitých věcí zrušena.

Právní koncept dvojího zdanění

V právním smyslu mluvíme o dvojím zdanění tehdy, když je tentýž příjem zdaněn vícekrát stejným typem daně — například daní z příjmů. Nejčastěji se s dvojím zdaněním můžeme setkat v případě zahraničních příjmů, kdy například příjem z podílu na zisku společnosti může podléhat dani z příjmů jak v zemi sídla společnosti, tak v zemi, ve které žije poplatník. Státy proto mezi sebou uzavírají smlouvy o zamezení dvojího zdanění, aby zajistily, že tentýž příjem je zdaněn pouze jednou daní z příjmů.

Někteří ekonomové — například Gregory Mankiw, profesor ekonomie na Harvardské univerzitě a bývalý ekonomický poradce prezidenta George W. Bushe — se domnívají, že k dvojitému zdanění dochází i při zdanění korporátních zisků, neboť ty jsou nejprve zdaněny daní z příjmů právnických osob a poté jsou dividendy vyplacené akcionářům nebo společníkům zdaněny daní z příjmů fyzických osob.

Takový závěr je ale třeba odmítnout. Ve skutečnosti se totiž nejedná o tentýž předmět daně, byť mají oba příjmy společný zdroj. Zisk je totiž v prvním případě příjmem právnické osoby, ve druhém případě příjmem fyzické osoby — akcionáře.

Někteří však namítají, že ačkoliv se nejedná o dvojí zdanění v právním smyslu, je to dvojí zdanění ve smyslu ekonomickém, a jako takové je nespravedlivé. Tento argument však pomíjí, že korporace coby umělý výtvor právního řádu požívá řadu výhod. Akcionáři či společníci ručí pouze do výše svého vkladu a nejsou osobně odpovědní za závazky společnosti. To jim umožňuje podnikat s výrazně nižším rizikem než fyzickým osobám. Na oplátku za to chce stát podíl na zisku korporace.

Společníci tyto výhody oceňují, o čemž svědčí i fakt, že podnikají raději prostřednictvím korporace než jako podnikající fyzické osoby nebo společníci veřejné obchodní společnosti — i když jim nic nebrání zvolit si jinou formu podnikání. Daň z příjmů právnických osob tedy za nespravedlnost určitě považovat nelze; naopak, nespravedlivé by bylo nezohlednit výhody korporací v daňovém systému.

„Již jednou zdaněné“?

Peníze neustále v ekonomice obíhají — koneckonců i samotný název oběživo to výstižně naznačuje. Jedna koruna může přijít do kasy obchodního řetězce, přesunout se na účet dodavatele mléčných výrobků, odtud poputovat k výrobci nábytku a od něho přejít jako daň do státního rozpočtu, ze kterého je následně vyplacena státnímu zaměstnanci v podobě výplaty a kolečko začíná od znovu.

V takto nastaveném systému fráze „již jednou zdaněné peníze“ postrádá smysl. Ano, ty peníze už zdaněné byly. Ostatně téměř každá koruna, která se v ekonomice pohybuje, projde zdaněním opakovaně. Nejde o chybu systému, ale o jeho základní vlastnost: daně se vybírají tam, kde peníze mění majitele, a podle toho, kdo má aktuálně daňovou povinnost — ne podle toho, kolikrát už peníze „byly daněné“ dřív.

Kdybychom tento koncept chtěli vzít vážně a zavést například systém, ve kterém by bylo možné každou korunu v ekonomice sledovat a označit jako „již zdaněnou“, aby už nikdy nesměla podléhat žádné další dani, stát by nedokázal vybrat ani zlomek prostředků potřebných k financování základních služeb. A to už v prvním roce fungování takového systému.

Co další roky? Začínalo by se vždy znovu, nebo by se pravidlo „nedanit jednou zdaněné“ vztahovalo i na příští období? V takovém případě by stát prostě nemohl fungovat. Samozřejmě jde o absurdní scénář. Dobře ale dokládá, jak zavádějící může být tvrzení o dvojím zdanění, pokud ho začneme brát doslova.

Skutečná podstata mýtu o dvojím zdanění

Většina odpůrců dvojitého zdanění by argumentovala, že těmito „penězi“ myslí příjem, tedy že z příjmu, který jsem zdanil příjmovými daněmi, by se již neměly odvádět žádné další daně. Takový postoj implikuje, že legitimní jsou pouze příjmové daně, zatímco daně z majetku a ze spotřeby jsou nelegitimní.

Nevím, proč bychom příjmové daně měli považovat za nadřazené vůči ostatním typům daní, nicméně teoreticky je možné zrušit daně z majetku a ze spotřeby a ponechat si pouze daně z příjmů a odvody na veřejná pojištění. V takovém případě by však bylo nutné podstatně zvýšit sazby příjmových daní, aby dorovnaly příjmy z daní zrušených.

Ale odpůrci dvojího zdanění často argumentují i proti příjmovým daním, pokud pocházejí z kapitálového majetku, protože tento kapitálový majetek si museli pořídit ze mzdy, která již byla zdaněna. Není tomu tak — kapitálový majetek spoustě lidem spadne do klína skrze dědictví. A ani se radši neptejme, kde má tento majetek původ. Ale i ti, kteří si kapitálový majetek pořídili za vlastní peníze, mohli začínat jako podnikatelé, kteří podléhali velmi nízkému zdanění a v některých letech nemuseli odvést žádné příjmové daně. Velmi málo kapitálového majetku patří lidem, kteří si na něj vydělali zaměstnaneckou prací.

Podle údajů Evropské centrální banky vlastní nejbohatších 10 procent domácností téměř dvakrát více kapitálového majetku než zbylých 90 procent dohromady. A to nás přivádí ke skutečnému účelu mýtu o dvojím zdanění: nedanit bohaté. Čím méně totiž budou majetky a kapitálové příjmy podléhat daním, tím lépe pro tu úzkou skupinku lidí, která vlastní drtivou většinu kapitálového majetku a získává z něj obrovské příjmy.

Vraťme se k Petru Fialovi a zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Fiala společně s ostatními politiky vždy zdůrazňoval dopad této daně na běžné domácnosti pořizující si svou první nemovitost. Jenomže to je trik — většina domácností buď nemá peníze na koupi nemovitosti, nebo si pořídí jednu nemovitost za celý život, takže touto daní byly téměř nedotčeny. Zato pro vyšší střední třídu, bohaté a realitní investory představovala nemalý náklad — a právě těm se její zrušení jednoznačně vyplatilo. Stejně jako zrušení daně darovací či dědické.

Pokud by Fialovi a ostatním „odpůrcům dvojitého zdanění“ skutečně vadilo tzv. dvojité zdanění, obrátili by svoji pozornost k DPH a spotřebním daním, se kterými se dostanou do styku všechny české domácnosti a které doléhají zejména na chudší. Místo toho Fialova vláda zvýšila DPH na kojenecké potraviny, pitnou vodu, léky, knihy a další základní statky. Očividně zde ve dvojitém zdanění pro Fialu nebyl problém.

Mýtus o dvojím zdanění je jen společensky přijatelný způsob, jak prosazovat zájmy nejbohatších. Tento mýtus musíme jednou provždy pohřbít a už se k němu nevracet.