Evropská komise oznámila záměr investovat do obrany 800 miliard eur. Tato částka podle odhadů počítá s navýšením výdajů členských států o přibližně 650 miliard eur (1,5 procenta HDP na členský stát) a 150 miliardami v podobě půjček. Plán dostal bombastický název ReArm Europe — Znovu vyzbrojit Evropu. Odkud se potřebné finance vezmou? Řada občanů se obává, že to bude na úkor sociálních služeb.

Jak zaplatit válku

„V čase války jsou vyšší daně pravidlem,“ píše George Hay pro agenturu Reuters. „Výzkumníci z Kielského institutu pro světovou ekonomiku analyzovali 113 příkladů zemí, které od roku 1870 budovaly své armády. Zjistili, že dodatečné půjčky a zdanění obvykle znamenají těžkou fiskální zátěž. Celkové vládní výdaje se obecně držely na stejné úrovni, ovšem kromě částečných přesunů z oblasti sociálního zabezpečení.“

Hay pokračuje: „Evropské vlády se snažily posílit svou obranu ještě před Trumpovou široce medializovanou hádkou se Zelenským. Britský premiér Keir Starmer se minulý týden zavázal, že do roku 2027 zvýší britské vojenské výdaje na 2,5 procenta HDP a do konce desetiletí chce, aby dosáhly tří procent. Rovněž strany, které pravděpodobně vytvoří příští německou koaliční vládu, zvažují zřízení zvláštních fondů určených na obranu a infrastrukturu.“

V časopise Prospect se Tom Clark zabývá britským modelem. V článku Přezbrojení se nemusí dít na úkor chudých konstatuje, že „není pochyb o tom, že bezpečnostní situace v Evropě je vážná. Možná — jak se premiér a ministryně financí patrně obávají — opravdu přichází doba, která si vyžádá mnoho obětí. Pokud je tomu tak, neměla by vláda podléhat logice konzervativních mudrlantů, ale spíše povzbudit ducha skutečně sdílené oběti, jak to navrhoval Keynes ve chvíli, kdy bylo nutné přinést oběti nesrovnatelně větší než dnes.“

Za druhé světové války Keynes v knize Jak zaplatit válku (1940) navrhoval zavést povinné spoření a progresivní daň z příjmu s nejvyšší sazbou 97,5 procenta. Jaké by bylo „nejspravedlivější“ řešení pro zaplacení případného vyzbrojení Evropy dnes?

Hlubší integraci a společnou obrannou politiku

Guillaume Duval v Le Nouvel Observateur předkládá tři návrhy: „Především bychom se mohli — a měli — opět zadlužit na úrovni Evropské unie, jako jsme učinili v roce 2020 v souvislosti s covidovou pandemií. (…) Měli bychom také konečně přistoupit k využití zmrazených ruských aktiv, a nikoliv pouze úroků, které generují.“

Duval dále uvádí: „Za těchto výjimečných okolností musíme konečně zatnout tipec vnitroevropským daňovým rájům. (…) Je skandální, že tyto daňové ráje v rámci Unie stále existují. Zejména musíme bezodkladně skoncovat s faktickým nezdaněním evropských aktivit společností Google, Apple, Facebook/Meta, Amazon a Microsoft a dalších nadnárodních společností (…). V neposlední řadě je třeba (mnohem) více zdanit naše nejbohatší spoluobčany, kteří z politických opatření prováděných v Evropě v posledních několika desetiletích výrazně profitovali.

Aby mohly financovat své válečné úsilí, zvýšily Rooseveltovy Spojené státy — a nikoliv Stalinovo Rusko — ve čtyřicátých letech minulého století mezní daňovou sazbu z příjmu fyzických osob na 94 procent.“

Anja Krügerová v listu Tageszeitung podobně jako Duval varuje, že „v příštích letech se výdaje na armádu a zbraně v Německu a dalších evropských zemích vyšplhají do dosud nepředstavitelných výšin. (…) Evropské obranné podniky enormně rostou a již nyní dosahují obrovských zisků — a ty budou dále narůstat. (…) Zisky však nesmí plynout jen do kapes investorů, ale musí je také odčerpávat stát. K tomu máme nástroj: daň z nadměrných zisků. Stát stanoví průměrný zisk, například na základě posledních deseti let. Z příjmů nad tuto částku se pak odvede daň. (…)

To by bylo správné i pro zbrojní podniky. Ty těží z chronické politické krize. Je nespravedlivé, že ze zisků mají prospěch pouze jejich majitelé nebo investoři — tím spíše, že bohatí u nás stejně nejsou řádně zdaněni. Nejlepším řešením by byla daň z nadměrných zisků na evropské úrovni. Německo by mohlo jít v tomto směru příkladem.“

Ponecháme-li debatu v režii pravice, byť umírněné, hrozí, že se veřejné mínění zase rozpoltí vedví — jak se to ostatně už děje.

Artur Troost v časopise Krytyka Polityczna vysvětluje: „Evropští političtí představitelé ignorují skutečnost, že škrty v sociálních výdajích se z dlouhodobého hlediska mohou ukázat jako kontraproduktivní, i pokud jde o obranu, protože občané opuštění státem se budou s větší pravděpodobností radikalizovat a volit mimo jiné krajně pravicové nepřátele evropské spolupráce nebo Putinovy stoupence. Koneckonců, investice do obrany mají sloužit bezpečnosti občanů — ta však zahrnuje také slušnou zdravotní péči, střechu nad hlavou, energetickou a dopravní infrastrukturu…

Přezbrojení se míjí účinkem, pokud má za následek kapitulaci státu na jiných úrovních. Evropa má prostředky, jak se bránit proti případné agresi, k tomu však nepotřebuje vyždímat hromadu peněz z jiných institucí, ale spíše hlubší integraci a společnou obrannou politiku — a to i na úrovni výroby.“

Italské médium Valigia Blu zveřejnilo překlad obsáhlého facebookového příspěvku ukrajinské historičky Hanny Perechodové: „Nejnebezpečnějším a nejregresivnějším přístupem by bylo snižování sociálních výdajů na financování vojenské expanze. To je cesta, kterou neoliberálové už navrhují: snižovat rozpočty na zdravotnictví, školství, důchody a sociální zabezpečení, aby se prostředky přesměrovaly na obranu. Je však zřejmé, že oslabení sociálních jistot by prohloubilo nerovnost, podnítilo sociální nepokoje a v konečném důsledku destabilizovalo demokracie.

V době, kdy je krajně pravicový populismus na vzestupu, by zavedení úsporných opatření rychle posílilo protidemokratické síly. Vzhledem k otevřené podpoře těchto sil ze strany Ruska a USA je takový krok přesně tím, v co Trump a Putin doufají.“

Z anglického překladu Ciarána Lawlesse Who’s going to pay for Europe’s rearmament? It’s time to tax the rich publikovaného na webu Voxeurop přeložil OTAKAR BUREŠ.