Kapitola obrany patří ke konci funkčního období Fialovy vlády k těm, kterými se kabinet rád chlubí. A skutečně: posun oproti roku 2021 je zde více než citelný — možná až takový, jako se objevuje jednou za generaci. Za pilíř tohoto skoku lze přitom považovat prosazení zákonného ukotvení výdajů na obranu ve výši dvou procent HDP, přičemž od roku 2024 Česká republika tento závazek skutečně plní.

Po letech, kdy rozpočet armády kolísal od roku k roku a financování modernizace bylo nejisté či při nejmenším nečitelné, znamená pevné zakotvení důležitý obrat. Jistota financování otevřela cestu k velkými akvizičním projektům a umožnila důsledné plánování místo odkládání potřeb z důvodu podfinancování. Česká armáda se tak vymanila z bludného kruhu nesystémového, protože nárazově poptávaného škrtání a posunula se k standardu „vzornějších“ aliančních spojenců.

Finanční stabilizace se ihned odrazila i v konkrétních investicích, jež vláda schválila v bezprecedentním rozsahu. Vzdušné síly čeká přezbrojení na americké stíhačky F-35 Lightning II, což je takřka systémová změna — vojensky, technologicky i organizačně. Pátá generace letounů posune české letectvo do „vyšší ligy“ NATO. Zároveň ovšem klade enormní nároky na infrastrukturu, výcvik personálu a kybernetické zabezpečení.

Pozemní síly získají nová pásová bojová vozidla pěchoty CV90 MkIV (246 kusů) od švédské firmy BAE Systems Hägglunds. Kontrakt v hodnotě okolo padesáti miliard korun má přitom stimulovat i český průmysl. Nejméně čtyřicet procent hodnoty má totiž být realizováno formou průmyslové spolupráce v ČR.

Z vojensko-organizačního hlediska také umožní vozidla CV90 společně s plánovaným pořízením zhruba sedmdesáti německých tanků Leopard 2A8 vybudovat strategicky významnou těžkou brigádu, k čemuž jsme se v rámci NATO již před lety zavázali.

Protivzdušná obrana se po desetiletích dočká náhrady sovětského systému 2K12 KUB: armáda zavádí izraelský raketový systém SPYDER (4 baterie), což přinese jak větší dosah a účinnost, tak lepší kompatibilitu se spojenci. Integrace SPYDERu už probíhá (první komponenty dorazily v roce 2024) a pokračuje během roku 2025 s tím, že kompletní systémy by vojáci měli dostat do roku 2026—2027.

Díky této investici bude náš vzdušný prostor chráněn skutečně moderní technikou, byť je nutno dodat, že čtyři baterie zdaleka nepokryjí celé území státu a jsou spíše prvním krokem, k němuž se budou muset časem připojit další dodávky — bude-li tedy chtít ČR daný druh obrany dobudovat.

Dalším modernizačním projektem, který po dosluhující vláda zůstane, jsou pak samohybné houfnice CAESAR 8×8 na podvozku Tatra. Vláda rozběhla jejich licenční výrobu v ČR a převzala dva prototypy k vojskovým zkouškám. Tento projekt nicméně provázejí vleklé potíže a dosavadní testy odhalují, že houfnice zatím neplní požadované parametry. Zastaralé dělostřelectvo tak na modernizaci ještě stále čeká.

Celkově se dá říci, že škála schopností Armády ČR se v souladu s koncepcemi ministerstva obrany z posledních pěti let konečně pomalu zaplnila, avšak časový harmonogram je mimořádně napjatý a neúprosný. Všechny hlavní akvizice (stíhačky, BVP, tanky, PVO, dělostřelectvo) mají být realizovány přibližně do poloviny příští dekády, což znamená souběžně budovat zázemí, školit obsluhy a integrovat techniku do samotných jednotek.

Laťka je nastavena vysoko, a bude tedy pouze na příští vládě, jak se rozdělaného úkolu chopí a jak bude ochotna stanovené cíle dotáhnout do zdárného konce. Vojenští analytikové přitom připomínají, že to, co může v posledních pěti letech pro část veřejnosti působit jako „vyhazování peněz“, je ve skutečnosti spíš hašení nejpalčivějších dlouhodobých problémů v Armádě ČR a zároveň nezbytnost, má-li se armáda posunout k reálné bojeschopnosti.

Muniční iniciativa, dohoda s USA, problémy

Velkým úspěchem z pohledu stran současné vlády a jejich voličstva byla nesporně i aktivnější role ČR na mezinárodní scéně, a to především ve spojitosti s válkou na Ukrajině. Prakticky se to nejvýrazněji projevilo v iniciativě ohledně dodávek munice, kterou česká vláda rozjela od roku 2023.

Tzv. česká muniční iniciativa dokázala ve spolupráci s dalšími zeměmi vyhledat a nakoupit střelivo pro ukrajinskou armádu mimo standardní evropské výrobní kapacity. V roce 2024 tak bylo na Ukrajinu dodáno asi 1,5 milionu kusů munice různé ráže. A v tomto roce tempo dále roste, ke květnu oznámil prezident Petr Pavel už přes milion dodaných granátů a ambiciózní cíl do konce roku je až 1,8 milionu kusů.

Iniciativa pomohla hmatatelně bránící se zemi přímo na bojišti. Českou republiku zároveň znamenala značný reputační zisk. I zde je přitom otázkou, do jaké míry se bude v iniciativě pokračovat po říjnových volbách, protože Andrej Babiš označuje program za předražený a netransparentní. Některé objektivní kontroverze se nad to váží jak k ceně, tak ke kvalitě zakoupené munice.

Vláda Petra Fialy se dále může chlubit uzavřením Dohody o obranné spolupráci s USA (DCA). Smlouvu vláda podepsala v květnu 2023. DCA je rámcová dohoda vymezující právní podmínky pro případnou přítomnost amerických vojáků na území ČR, pro společná cvičení, pro skladování materiálu či využívání infrastruktury. Jasně se stanovuje například jurisdikce v případě pobytu cizích vojáků, daňové a celní otázky nebo ochrana životního prostředí v souvislosti s vojenskými aktivitami.

Dohoda ovšem neznamená zřízení stálých základen ani automatické rozmístění jednotek. Každé případné nasazení bude nadále podléhat schválení českou vládou a parlamentem.

V praxi DCA zkracuje reakční časy, usnadňuje logistiku a interoperabilitu a umožňuje například předzásobení materiálu pro krizové situace. V domácí debatě sice DCA vyvolala tradiční odpor některých politiků a části veřejnosti (strach z „cizích základen” na našem území apod.), z pohledu dosavadní obranné strategie spoléhající stále na USA jako pilíř obrany východního křídla NATO však zvýšila naši bezpečnost a ukotvila ČR pevněji v transatlantické vazbě.

Nelze si konečně nevšimnout, že nové armádní objednávky a angažovanost v pomoci Ukrajině znovu nastartovaly český obranný průmysl. Skupina CSG a další firmy výrazně zvýšily výrobu munice a techniky i export; CSG uvádí tržby čtyři miliardy eur (2024) a zakázky přes jedenáct miliard eur. To s sebou nese nová pracovní místa, vyšší daňové příjmy či technologický rozvoj, pokud je zájem se o daný sektor i perspektivě opírat.

Přes vše uvedené nicméně zůstávají v obranné kapitole oblasti, kde i dosluhující vládu přežijí vážné problémy. Tím zdaleka největším je personál. Armáda ČR dodnes řeší obtíže s náborem i udržením vojáků jako nikdy v novodobé historii. Stanovený cíl mít 30 tisíc vojáků z povolání a 10 tisíc aktivních záložníků do roku 2030 se jeví dnes jako jen těžko realizovatelný.

V současnosti armáda eviduje kolem 24 tisíc skutečně sloužících profesionálů, takže by během necelé dekády musela vyrůst o dalších zhruba šest tisíc. To by znamenalo čistý přírůstek cca 1200 vojáků ročně, přitom loni byl reálný přírůstek tristních sedm desítek osob.

Problém má více příčin: silnou konkurence na civilním trhu práce, demografický vývoj a stárnutí současného sboru (mediánový věk vojáků z povolání se blíží čtyřiceti letům) i proměnu hodnot, v jejímž důsledku kariéra vojáka už tolik netáhne.

Vláda se snažila negativní trend brzdit. Prosadila v Parlamentu navýšení náborového příspěvku, zvedly se i další benefity, stabilizační příspěvky pro vojáky ve službě, příspěvky na bydlení a nové odměny pro aktivní zálohy. Armáda také zahájila různé projekty na popularizaci služby, například dobrovolná vojenská cvičení pro studenty, a více se prezentuje na veřejnosti. Tyto kroky však řeší více následky než příčiny.

Hlavní slabinou je strukturální problém — malý zájem o službu a odchody zkušených vojáků totiž pramení z hlubších faktorů. Bez systémové změny se trend nezlomí. Armáda v této oblasti potřebuje „maraton“, ne sérii „sprintů“, tedy koncepční práci s lidskými zdroji, nejen jednorázové záplaty v podobě bonusů. Pokud totiž nebude dostatek vycvičených a motivovaných lidí, zůstane sebelepší nová technika jen „na papíře“ nebo v garážových stáních.

Tento problém není nový ani unikátní. Česká armáda ve skutečnosti potřebuje progresivní přístup, který prolomí zažité modely personální práce. Jde například o lepší sladění vojenské kariéry s rodinným životem, širší využití civilních expertů v zálohách, modernizaci výcvikových metod a důraz na to, aby si vojáci chtěli ve službě vybudovat dlouhodobou kariéru, nejen si ji „na pár let zkusit a odejít“, případně „počkat na výsluhu“.

Dalším slabým místem je řízení akvizic a dodržování milníků. NKÚ dlouhodobě upozorňuje, že resort nevyužívá narůstající rozpočty dostatečně efektivně a že velké zakázky uzavírané bez soutěže snižují transparentnost. Ministerstvo namítá, že mezivládní dohody (F-35, CV90, CAESAR) nákupy zrychlují, přesto projekty narážejí na technické a kapacitní limity dodavatelů, případ CAESAR ukazuje i na zásadní potřebu řízení dodavatelských vztahů. Jde tedy opět o systémový problém řízení programů, nikoli epizodu jedné vlády. A protože dodací lhůty jsou dlouhé, závazek dokončit těžkou brigádu přechází na příští kabinet.

Vláda Petra Fialy nastavila v záležitostech obrany kurz, který dává v rámci dosavadní obranné koncepce strategický smysl, a to jak rozpočtově, aliančně i z pohledu rozvoje průmyslu. Česká republika se během posledních čtyř let posunula z kategorie, jíž zastánci vyšších armádních výdajů označují jako „černí pasažéři“, směrem k plnohodnotnější odpovědnost za kolektivní obranu.

Výdaje nad dvě procenta HDP a rozsáhlé modernizační projekty mají Českou republiku vybavit nástroji odpovídajícími 21. století. Aktivní přístup k pomoci Ukrajině a transatlantické spolupráci zase vrátil Českou republiku do skupiny vstřícnějších partnerů.

Zároveň se ale naplno odhalila měkká stránka moci: lidé, organizační řízení a kapacita systému držet tempo změn. Pokud příští vláda nedokáže převést současné závazky do reálně fungujících schopností, hrozí, že ambiciózní modernizační trendy zůstanou jen na papíře a rozmělní se v odkladech.

Dá se říci, že výzvou další vlády bude udržet nastavený směr, případně se zaměřit na nedostatky v systémové koncepci a vybudovat ozbrojené síly, které projdou zkouškou časem a akceschopností. Obrana státu tak bude moci perspektivně zcela přejít od přežívání v provizoriu ke stavu, kdy bude armáda plnit roli věrohodného nástroje odstrašení a obrany, což je při stávající skepsi k alternativám široce vnímáno jako nejlepší pojistka bezpečnosti v nejisté době.