Ústředním tématem naší, potažmo evropské bezpečnosti se v období vlády Petra Fialy stala obrana proti agresi ruského státu a podpora napadené Ukrajiny. Česká republika se od počátku profilovala jako hlasitý zastánce aktivního odporu vůči agresorovi a této pozice se drží dodnes. Pozitivně můžeme hodnotit také přijetí významného počtu uprchlíků z Ukrajiny nebo koordinační roli ČR v tzv. muniční iniciativě, ač i u těchto kroků je kritika namístě. Podrobnější pohled na přístup současné vlády k obranné politice ale vyvolává závažnější otázky.

Po začátku ruské invaze v únoru roku 2022 velká část Evropy, a to přirozeně zejména země geograficky nejblíže Rusku, naléhavě pocítily nutnost posílit a modernizovat své obranné kapacity. Tato urgence nabrala další obrátky po návratu Donalda Trumpu do Bílého domu. Trump totiž jasně signalizoval, že Evropa už nemůže počítat s rozsáhlými bezpečnostními zárukami ze strany USA a bude si muset za svojí bezpečnost zaplatit sama.

Český podíl výdajů na obranu se přitom kontinuálně zvedá již od roku 2015, kýžených dvou procent HDP, které až donedávna stanovovalo NATO, dosáhl ale teprve loni. Sněmovna pak v březnu tohoto roku schválila vládní plán na další navyšování rozpočtu až na 3 procenta HDP do roku 2030 a v červnu se členské státy NATO včetně České republiky na summitu v Haagu dohodly na ještě razantnějším navýšení.

Nově by státy NATO měly do roku 2035 vynakládat 3,5 procenta HDP na přímé investice do obrany, jako jsou zbraně, vybavení a personální zajištění armády, a dalších 1,5 procenta HDP na šířeji pojaté náklady, například na budování dopravní infrastruktury. Vztahy uvnitř NATO se díky navýšení závazků ze strany členských států do určité míry uklidnily, budoucí kroky Donalda Trumpa zůstávají ale nadále nevypočitatelné a Spojené státy se staly nespolehlivým spojencem.

Škrty mohou ohrozit naši bezpečnost

Jakkoliv je třeba uznat, že si současná geopolitická situace žádá prioritizaci obrany včetně jejich silových složek, která se neobejde bez nutných výdajů na modernizaci armády, nelze zároveň investice do bezpečnosti obyvatelstva redukovat na zvyšování podílu výdajů na obranu na HDP.

Předpokládaný nárůst na 3,5 procenta, respektive 5 procent HDP do roku 2035 si přitom nutně vyžádá výrazné změny ve struktuře státního rozpočtu. V tomto ohledu bude naprosto zásadní, jakým způsobem se takový nárůst bude financovat, a to jak kvůli případným negativním dopadům na kvalitu života obyvatelstva v případě škrtů ve veřejné a sociální oblasti, tak i kvůli celkovému přijetí této politické priority ze strany veřejnosti. Podle květnového průzkumu CVVM 39 procent respondentů a respondentek souhlasí nebo spíše souhlasí s tvrzením, že „náklady na obranu zbytečně zatěžují státní rozpočet“.

Z dostupných informací vyplývá, že vláda pravděpodobně půjde cestou navýšení dluhu a škrtů, nikoliv hledání nových příjmů. Vláda současně sama spoluvytváří umělou dichotomii „buď, anebo“, a tedy dojem jakési existenční nutnosti investovat do obrany za cenu všeho ostatního, jako by neexistoval způsob, jak najít prostředky jinde.

Zároveň také přehlíží, že by bylo možné se stejnou naléhavostí usilovat o zefektivnění výdajů na obranu lepší koordinací v rámci evropského společenství. Málo často se totiž zmiňuje, že jako Evropa vynakládáme dohromady na zbrojení přibližně stejně jako Rusko (při zachování parity kupní síly), a všudypřítomý dojem „evropské slabosti“ tak není důsledkem pouze určité formy podfinancování naší obranyschopnosti.

Nabízí se přitom možnosti, jak obranný rozpočet navyšovat udržitelně. Dvě expertní skupiny — IDEA a Centrum veřejných financí společně s PRCP — nedávno představily možné scénáře pro ČR, které se v případě dlouhodobého zvyšování výdajů na obranu klaní k nutnosti zavedení nových příjmu, tj. úpravy nebo nových daní.

Z úst ministra financí Stanjury jsme se ale například na jaře dozvěděli, že by se peníze mohly přesunout z dekarbonizačních projektů, což se sice i z praktických důvodu nejspíš nestane, ale bohužel to smutně ilustruje ministrovo omezené chápání bezpečnosti a ignorování faktu, že sama klimatická krize představuje obrovské bezpečnostní riziko. A to i přes to, že tuto hrozbu přímo uznala Fialova vláda v Bezpečnostní strategii České republiky z roku 2023. Tato strategie jde ostatně dobrým směrem, když se snaží o komplexní pojetí bezpečnosti. Zmiňuje propojení vnitřní a vnější bezpečnosti a nezbytnou roli společenské odolnosti a soudržnosti.

Jsou to totiž právě stabilní veřejné služby, jako je dostupné a kvalitní zdravotnictví, školství, zařízení péče o různé skupiny obyvatelstva, například malé děti či seniory nebo dostupné bydlení a silná občanská společnost, které přispívají k budování společenské soudržnosti, odolnosti a v konečném důsledku posilují demokracii a důvěru v ni.

Do praktické vládní politiky se ovšem takový přístup za uplynulé čtyři roky výrazněji nepropsal a socio-ekonomická situace ve společnosti se spíše zhoršuje. Z aktualizovaného výzkumu Rozděleni svobodou vyplývá, že ekonomická situace pěti z šesti společenských tříd oproti roku 2021 zaostává.

Už roky pozorujeme růst autoritářských a nedemokratických tendencí v řadě politických uskupení doma i ve světě, jejichž příčiny nemůžeme nehledat rovněž v erodujících sociálních jistotách. Je proto s podivem, že vládní elity stále dostatečně neberou tyto příčiny destabilizace uvnitř společnosti v potaz.

Musíme se také ptát, kdo nám bude vládnout po těchto i dalších volbách, pokud bude sociální soudržnost nadále upadat — třeba i vinou špatné rozpočtové politiky, a jak se takové vlády budou stavět k národní bezpečnosti, nakládat s budoucí robustnější armádou a kdo budou jejich zahraniční spojenci.

České zbraně pro Izrael

Odsouvání těchto otázek na druhou kolej svědčí o obrovské krátkozrakosti a ideologické zaslepenosti vládní politiky. Zpochybnit lze ale i její hodnotové zakotvení, kterými své kroky vláda s oblibou rámuje.

V tomto ohledu je třeba připomenout neutuchající podporu izraelské vládě, jež jednoznačně porušuje mezinárodní a humanitární právo během ofenzívy v pásmu Gazy ve jménu tzv. obrany po teroristickém útoku Hamásu 7. října 2023, která ostře kontrastuje s postoji české vládní reprezentace k ruskému útoku na západní hodnoty, demokracii a odsouzení porušování mezinárodního práva ze strany Ruska.

Česká republika doposud ani nezastavila zbrojní export do Izraele, naopak se vývoz vojenského materiálu od roku 2022 téměř zdvojnásobil, jak v červenci uvedla Amnesty International. Podle expertů této organizace přitom nelze vyvrátit riziko, že by zbraně „mohly být použity k porušování, páchání či napomáhání závažnému porušování lidských práv nebo mezinárodního humanitárního práva“.

Stěží tak můžeme věřit, že to česká vláda s lidskými právy a podporou demokracie myslí skutečně vážně. V konečném důsledku sama podkopává pravidla mezinárodního řádu, která jsou pro naši bezpečnost a existenci nepostradatelná.

Petr Fiala řekl, že „kdo se nestará o svou bezpečnost, dopadne špatně“. Parciální přístup jeho vlády k bezpečnosti a proklamovaným hodnotám bohužel nesvědčí o tom, že jsme na cestě k tomu, aby to dopadlo dobře.