Evropská komise tento týden představila tzv. Bílou knihu obrany — ambiciózní strategii, která má pod úhlem války na Ukrajině, rostoucí agresivity Ruska a globálního přeskupování mocností po nástupu nevyzpytatelného Donalda Trumpa posílit evropskou obranu. Dokument tak přichází v době, kdy se Evropa již nemůže spoléhat na americkou ochranu a musí hledat cesty, jak si vlastní bezpečnost zajistit sama.

Přinášejí však navržená opatření tolik potřebnou strategickou autonomii? Anebo veškeré bohulibé záměry skončí v tenatech kompromisů, přehlídce politických bojů a v pastech národních zájmů?

Společná evropská bezpečnost

Nezpochybnitelnou předností Bíle knihy je, že správně rozpoznává urgentní potřebu posílit obranný průmysl a popisuje zásadní strategické mezery vzniklé ztrátou USA. Ano, Evropa skutečně musí splnit svoje „domácí úkoly“. Máme slabé letectvo, naše dodavatelské řetězce jsou závislé na USA, naše zpravodajské a kybernetické kapacity jsou rovněž poddimenzované a nemáme flexibilně vyřešené ani ty nejzákladnější věci, jako je dostatek munice na skladě a možnost rychle přesouvat armádu po vlastním území.

Na úrovni států se Evropská komise prostřednictvím Bíle knihy snaží prosadit společné nákupy, stejně jako podporu bránící se Ukrajiny nejen finančně, ale i technicky — včetně integrace ukrajinského průmyslu do evropského obranného ekosystému. To je určitě krok správným směrem, avšak tempo zůstává váhavé a konkrétní nástroje tonou v mlze.

Máme tak sice v ruce plán, ale bez rychlé realizace riskujeme, že naše dobré úmysly pohltí byrokracie — a ještě spíše klasické politické tahanice mezi členskými státy. Těmi členskými státy, které si dlouho tak vehementně držely vlastní obranu, aby se pak ukázalo, že se neorientují ani ve vlastním provozu. České republice např. stále chybí asi deset tisíc vojáků. A ani čistě národní nákupy nezvládáme zrovna precizně: pokud české armádě trvá nákup batohů šest let, těžko čekat, že evropské armády společně zkoordinují nepoměrně komplexnější nákupy za šest měsíců.

Bílá kniha rovněž obstojně identifikuje naše klíčové bezpečnostní mezery — od protivzdušné obrany, přes drony, až po kybernetickou bezpečnost a AI. Oceňuji, že Komise konečně jasně pojmenovala i strategické slabiny evropské obrany. Obrana v 21. století totiž zdaleka není jen o tancích a munici. Stejně urgentně potřebujeme kybernetickou odolnost, schopnost reagovat na hybridní hrozby a masivní investice do technologií, které nás ochrání v příští dekádě.

Bílá kniha také popisuje jeden zásadní problém: evropský bezpečnostní trh má k jednotě daleko. Ač máme firmy, které jsou pohodlně schopné konkurovat na světové úrovni, řada menších výrobců je závislá jen na drobnějších národních zakázkách. Proto neexpandují a neinovují. Pokud se tedy státy nakonec rozhodnou víc chránit své národní podniky než budovat evropskou bezpečnost, nedopadne to se společnou a globálně konkurenceschopnou obranou jinak než špatně.

Velkou výzvou pro politiky nejen na evropské, ale i na státní úrovni navíc bude důležitost sjednocení evropské obrany a zahraniční politiky vysvětlit občanům. Bez jejich podpory se totiž řešení vysoce specializovaných a drahých úkolů, které je mimo kapacitu jednotlivých států včetně těch největších, neobejde.

Globální hráč s patnáctibilionovou ekonomikou

Je bezpodmínečně nutné od začátku tematizovat financování. Navýšení obranných výdajů je nevyhnutelné — plánovaný nástroj za 150 miliard eur na společné nákupy a podpora Ukrajiny jsou klíčové kroky. Varuji ale před neefektivním utrácením: chceme-li, aby každé euro mělo skutečný dopad, musíme zaručit transparentní výběrová řízení a zajistit, že peníze skončí u firem, které skutečně vyrábějí a inovují, ne u těch s nejlepšími lobbisty.

Bude též nutné zvažovat, kam těch 2—5 % vlastně má jít, ať už bude konečná politická shoda jakákoli. Pokud je například cena tanku Leopard kolem třiceti milionů eur, ale několik dronů do jednoho milionu eur ho dokáže vyřadit z provozu, měli bychom zvážit, který nákup se vyplatí více. A stejně tak u dalšího vybavení. Musíme také operovat s tím, co za vybavení mají naši protivníci. Musíme se zkrátka umět efektivně ubránit. To je nejlepším odstrašením útoku.

Celkově tedy Bílá kniha nastavuje ambiciózní směr a správně identifikuje problémy. Bez rychlé a odvážné implementace však hrozí, že zůstane jen dalším z řady politických dokumentů, které se nedostanou přes vnitřní politiky a vnitřní spory jednotlivých států. Evropa teď nepotřebuje další kompromisní polotovary. Potřebuje funkční obranný průmysl, silné spojenectví s Ukrajinou a jasnou strategii v klíčových technologiích — od AI po protiletadlovou obranu. To je naše jediná šance, jak zajistit Evropu nejen bezpečnou, ale i dlouhodobě odolnou.

Evropa se zkrátka musí začít chovat jako globální hráč, který ukáže svým nepřátelům — včetně někdejších spojenců — skutečnou sílu patnáctibilionové ekonomiky s jednotnou obranou a sebevědomou zahraniční politikou. Teprve pak se staneme skutečným globálním aktérem. Potenciál na to jednoznačně máme. A je naší historickou úlohou zajistit, aby Evropa se vším, co v současném světě reprezentuje, měla na rozhodování o míru i budoucnosti co největší podíl.