Když čeští voliči v loňských evropských volbách odevzdávali hlasy pro kandidátky vládních stran, jistě nepředpokládali, že se europoslanci jako Jan Farský, Danuše Nerudová či Luděk Niedermayer budou v zásadních otázkách účastnit hlasovací většiny, kterou jejich poslanecký klub Evropské strany lidové utvoří společně s krajní pravicí: tedy včetně evropských poslanců zvolených za ANO, Motoristy sobě, ba i za SPD. Jenomže přesně to se nyní děje.

Podle řady hlasů bylo čtvrteční hlasování Evropského parlamentu, v němž aliance konzervativní pravice a krajní pravice prosadila mimořádně problematický deregulační balíček, historickým mezníkem, dosud nejzávažnějším průlomem „sanitárního kordónu“, který evropskou demokratickou politiku od krajní pravice odděloval. A všech osm českých europoslanců zvolených na kandidátkách dosluhující vládní koalice přitom hlasovalo společně s europoslanci zvolenými za ANO, Motoristy sobě a SPD. Vůbec jediným, zcela osamoceným českým hlasem, který zůstal na straně poraženého demokratického bloku sestávajícího z liberálů, socialistů a zelených, byla pirátka Markéta Gregorová.

Rozhodnutí zásadně oslabující práva spotřebitelů, pracujících a ochranu přírody

Přestože v Evropském parlamentu ve čtvrtek padlo rozhodnutí, o němž česká média prakticky neinformují, jedná se o téma, které dlouhodobě leží v ohnisku politických debat v Evropské unii a má zcela zásadní dopady na životy běžných lidí. Pod heslem „zvyšování konkurenceschopnosti“ nová Evropská komise Ursuly von der Leyenové vyhlásila, že bude Evropskému parlamentu ke schválení předkládat balíčky, jež mají odstranit některé regulace, o jejichž eliminaci dlouhodobě usilují nadnárodní korporace a na jejichž prosazení také často vyvíjí tlak americká vláda Donalda Trumpa.

„Deregulace“ a „zvyšování konkurenceschopnosti“ jsou hesla, která mohou znít z pravicového hlediska legitimně, pokud se ovšem nepodíváme na konkrétní obsah toho, o čem se rozhoduje. V minulosti prosazené regulace totiž zpravidla slouží k ochraně zdraví a práv spotřebitelů, garantují důstojné pracovní podmínky zaměstnanců či elementární standardy ochrany přírody. Podle mnohých zasvěcených hlasů se navíc prakticky ve všech případech jedná o regulace nedostatečné, které by bylo ve veřejném zájmu zpřísňovat.

Balíčky, jež nyní hodlá Evropská komise předkládat, obsahují vždy celý soubor deregulačních opatření, proto se po ně používá termín „omnibus“. A právě ve čtvrtek 13. listopadu Evropský parlament hlasoval o balíčku v eurožargonu označovaném jako „Omnibus I“. Jeho podstatou je zrušení Směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti (Corporate Sustainability Due Diligence Directive — CSDDD), kterou Evropská unie slavnostně přijala před pouhým rokem.

Sama Evropská komise na svých stránkách výhody směrnice — ve strojovém překladu do češtiny — shrnuje takto:

• Lepší ochrana lidských práv, včetně pracovních práv.
• Zdravější životní prostředí pro současné i budoucí generace, včetně zmírňování změny klimatu.
• Zvýšená důvěra v podniky.
• Větší transparentnost umožňující informovaný výběr.
• Lepší přístup obětí ke spravedlnosti.

Oficiální stanovisko Komise dále vypočítává výhody pro korporace i pro země globálního Jihu, neboť směrnice by platila pro všechny společnosti jako podmínka přístupu na evropský trh. Jak to, že nová Komise Ursuly von der Leyenové nyní likviduje to, co vloni v červenci navrhovala a prosadila?

Pravděpodobné vysvětlení skýtá investigace nizozemské organizace SOMO, zaměřující se na nežádoucí vliv, který korporace mají na rozhodování demokratických institucí. SOMO ve své analýze ukazuje, jak největší světová ropná korporace ExxonMobil vynaložila obrovské prostředky a úsilí včetně výhružek, že upustí od miliardových investic, aby směrnici na ochranu spotřebitelů zlikvidovala.

ExxonMobil v tom samozřejmě nebyl sám: další kritické analýzy ukazují, že se jednalo o širokou frontu korporací, které zkrátka nechtějí nést za případné škody způsobené spotřebitelům, zaměstnancům či přírodě právní a hmotnou odpovědnost. Dostává se jim v tom navíc vehementní podpory vlády Donalda Trumpa, která je zcela bezskrupulózní reprezentantkou zájmů velkého kapitálu a oligarchie. Právě tomuto spojenému tlaku korporací a Spojených států Evropská komise nyní podléhá.

Před zvoleným postupem přitom Evropskou komisi varovala řada autorit. Nejen občanské organizace a odbory, ale také skupina třiceti bývalých eurokomisařů a dalších význačných postav evropské politiky, a dokonce i Evropská centrální banka. Evropská konzervativní pravice však společně s krajní pravicí všech odstínů prosadila svou.

Nová politická většina v Evropském parlamentu

Nejedná se tedy jen o samo konkrétní rozhodnutí, ale také o způsob, jakým bylo přijato. Podle řady kritických hlasů v Evropském parlamentu vzniká nová většina, kterou právě konzervativní pravice utváří společně se všemi třemi evropskými bloky pravice krajní.

Italský profesor Alberto Alemanno přednáší unijní právo na nejprestižnější evropské obchodní vysoké škole HEC v Paříži. Čtvrteční hlasování označil nejen za demontáž Green Dealu, který přitom byl v řadě ohledů nedostatečnou snahou Evropské unie reagovat na rapidně postupující klimatický rozvrat. Jedná se dle něj především o redefinování politické většiny ovládající Evropskou unii.

„Počínaje dneškem politická většina von der Leyenové sestává z pravice a krajní pravice, což bude mít zničující dopady na evropskou ekonomiku, společnost a demokratické základy unie. Spojeným státům to umožní znásobit svůj tlak na EU,“ uvedl k hlasování na svém profilu na síti LinkedIn Alberto Alemanno.

„Poprvé v dějinách byly některé ze stran, které budovaly Evropskou unii a vládly v ní od jejího vzniku, odsunuty na okraj, přičemž si za svůj úděl mohou do značné míry samy,“ napsal Alemanno s odkazem na to, že nynější podraz Evropské strany lidové na její historické partnery, jež představují především socialisté a liberálové, ale v posledních dvou dekádách obvykle také zelení, byl předvídatelný a bylo mu možné zamezit. Jak? Jednak trváním na tom, že von der Leyenová už znovu Evropskou komisi nepovede, a jednak vyžádáním dostatečných záruk, když se Evropský parlament vloni po volbách ustavoval.

Pro české publikum je zde zřejmě zapotřebí připomenout rozložení sil v Evropském parlamentu. Dva tradičně nejsilnější kluby — v europarlamentní hantýrce někdy označované za „frakce“ — představují křesťanští demokraté, Evropská strana lidová, jejíž osou jsou strany typu německé CDU, a socialisté, tedy všemožné varianty evropské demokratické levice.

Oba bloky měly po většinu existence Evropské unie v Evropském parlamentu většinu samy o sobě. S postupující fragmentací politiky a vzestupem krajní pravice v západních demokraciích v poslední dekádě ovšem ona ustavující osa demokratických socialistů a křesťanských demokratů začala oslabovat. Přesto by i v současném Evropském parlamentu měly oba největší demokratické bloky vcelku pohodlnou většinu, pokud by k ní přibraly ještě pravostředové liberály — hlavním představitelem jejich proudu je v dnešní Evropě Macronovo francouzské hnutí Obnova.

Jenomže v loňských evropských volbách — mimo jiné právě v důsledku Macronova debaklu ve Francii — bezprecedentně posílila krajní pravice, která v Evropském parlamentu zformovala hned tři kluby-frakce. Nejtemnější odstín představuje Evropa suverénních národů (ESN), jejímiž členy jsou mimo jiné německá AfD či Okamurova SPD. Samy o sobě by vážné nebezpečí nepředstavovaly, neboť měly po volbách i s podobnými formacemi z evropského politického suterénu v sedmisetdvacetimístném parlamentu pouhých pětadvacet křesel.

Jenomže jsou tu ještě dva další mnohem početnější krajně pravicové bloky. Třetím vůbec nejsilnějším klubem v Evropském parlamentu jsou Patrioti pro Evropu, které společně s Viktorem Orbánem a s Marine Le Penovou zakládal Andrej Babiš. Kromě jeho ANO jsou dalšími českými členy klubu Motoristé sobě a Přísaha a spousta podobných, po celé Evropě posbíraných, obdobně odpudivých zjevů.

A konečně nejmírnější podobu krajní pravice, avšak přesto formaci v evropském kontextu dosud pokládanou za nepřijatelnou, představuje klub-frakce Evropských konzervativců a reformistů. Jeho členkou je i česká ODS.

Pro české publikum může být překvapením, že ODS je v Evropském parlamentu součástí uskupení, které se standardně pokládá za krajní pravici. Srozumitelným se to stane, uvědomíme-li si, že do stejného proudu patří mimo jiné polské Právo a spravedlnost, donedávna demolující základy právního státu u našich severních sousedů, či postfašističtí Bratři Itálie premiérky Giorgie Meloniové.

Právě s těmito třemi krajně pravicovými kluby mohou poslanci Evropské strany lidové, kterých je v Evropském parlamentu takřka přesně čtvrtina, utvořit alternativní většinu. A to se také minulý čtvrtek v zásadním hlasování o balíčku Omnibus I stalo: vůbec poprvé v hlasování o legislativním návrhu a poprvé promyšleně, v předem vyjednané většině.

Profesor Alberto Alemanno je jedním ze zakladatelů občanské organizace The Good Lobby, zaměřené na zpřístupňování mocenských struktur Evropské unie občanům. The Good Lobby provozuje online monitor europarlamentních hlasování, v nichž se komise Ursuly von den Leyenové doposud opřela o krajní pravici. Jak je vidět, čtvrteční hlasování o Omnibusu I nebylo příkladem prvním, ale podle řady názorů svým charakterem zdaleka nejzávažnějším — a právě proto je mnozí pokládají za historický předěl.

Krajní pravice tomu přitakává a výsledek oslavuje. Mary Khanová-Hohlochová z Alternativy pro Německo slaví „pád sanitárního kordónu“ a „Green Dealu“. A vyjednavačka Babišových, Orbánových a Le Penové Patriotů pro Evropu Pascale Pieraová se pochlubila tím, že jim evropští lidovci „volali každý den“, aby se ujistili, že jejich návrh podpoří. „A samozřejmě jsme to udělali, protože to byl ve skutečnosti náš návrh. Slavíme tedy velké vítězství,“ řekla.

Naopak demokraté truchlí. Vyjednavačka parlamentního klubu Zelených Kira Marie Peter-Hansenová k výsledku napsala: „V minulých týdnech jsem se účastnila intenzivních vyjednávání o Omnibusu I. Společně s kolegy z klubů socialistů a demokratů a z liberálního klubu Renew jsme vyzkoušeli snad všechno, abychom přiměli Evropský parlament k vyvážené a proevropské dohodě. Nabízeli jsme kompromisy. Dávali jsme najevo ochotu k ústupkům. Snažili jsme se, aby vznikl rámec, který by podporoval zodpovědné firmy a chránil lidi i planetu. Jenomže Evropská strana lidová kompromis zkrátka vyloučila.“

Vyjednavač europarlamentního klubu sociálních demokratů, expert na historii evropského práva René Repasi byl ještě mnohem striktnější. Poukázal na historický precedent, kdy konzervativci vypověděli alianci se sociálními demokraty a spojili se s krajní pravicí v 30. letech minulého století. „Vedlo to k nástupu Adolfa Hitlera,“ řekl deníku Politico.

Argumentace českých „demokratických“ europoslanců hlasujících s krajní pravicí

Deník Referendum se obrátil na osmičku českých europoslanců, kteří byli zvoleni za strany dosluhující vládní koalice, jež v České republice vystupují jako demokratická alternativa ke krajně pravicovým stranám formujícím současnou vládu. Je zde namístě poznamenat, že mimořádně problematickou vazbu české politiky k politice evropské odráží už sám fakt, jakým způsobem se poslanci českých stran rozřaďují do evropských formací.

Ke klubu evropských lidovců se přidali dva poslanci zvolení za STAN, ale také tři zvolení na kandidátce SPOLU, za TOP 09 a KDU-ČSL, zatímco tři europoslanci ODS, zvolení na totožné kandidátce SPOLU, v Evropském parlamentu vstoupili do krajně pravicového klubu konzervativců a reformistů.

Všem osmi poslancům stran končící české takzvaně demokratické koalice jsme položili následující otázky:

1. Je podle Vás v pořádku v ČR brojit proti politickému hnutí ANO, Motoristům sobě a SPD jako systémové hrozbě pro demokracii a v Evropském parlamentu společně s nimi utvářet strategickou alternativní hlasovací většinu?

2.A. Pokud si myslíte, že to v pořádku je, proč?

2.B. Pokud si to nemyslíte, mohou se občané České republiky spolehnout, že se takovýchto strategických hlasovacích většin Evropské strany lidové s Evropskými konzervativci a reformisty a krajní pravicí nebudete účastnit?

Odpovědi jsme obdrželi od sedmi europoslanců. Neodpověděl pouze Alexandr Vondra.

Luděk Niedermayer, zvolený za TOP 09 na kandidátce SPOLU a působící v klubu Evropské strany lidové, uvedl: „Osobně zcela jasně preferuji společný postup takzvané platformy, tedy spolupráci mezi Evropskou stranou lidovou, sociálními demokraty, liberály z Renew a obvykle i Zelenými. A myslím, že v této sestavě lze nalézt rozumná, obvykle kompromisní řešení. Zároveň se samozřejmě může někdy stát, nedojde-li k dohodě mezi zjednodušeně řečeno EPP a S&D, že jedna ze skupin hlasuje například s Patrioty. Ale zatím k tomu nedošlo u zcela zásadních hlasování.“

Vzhledem k tomu, že Luděk Niedermayer Deníku Referendum také napsal: „Osobně si nejsem vědom toho, že by EPP aktivně s Patrioty jednala a nepovažoval bych to za správné,“ položili jsme mu doplňující otázku, zda na takovém tvrzení chce trvat i ve světle řady zveřejněných výroků hovořících o opaku. Poslanec Niedermayer na to odpověděl, že selhali socialisté „a možná trochu vyjednavač“. „K tomu, co dělal a co nedělá zpravodaj, neumím nic říct. Vím, jak vyjednávám já. To, že v éteru byly vzájemně si odporující informace, je fakt, který já neumím rozlousknout,“ napsal Niedermayer Deníku Referendum.

Podobně odpověděla Deníku Referendum také Danuše Nerudová (STAN) z klubu Evropské strany lidové: „Pokud Patrioté podpoří EPP v některých dílčích hlasováních nebo u jednotlivých textů, je to samozřejmě jejich rozhodnutí. Osobně však nepodporuji žádnou [takovou] politickou spolupráci.“

A v obdobném duchu reagoval také Jan Farský (STAN) z klubu Evropské strany lidové: „Proti tomu se musím ohradit. Aktivně nevytváříme alternativní většinu s extremisty ani s nimi netvoříme nějakou strategii. Tak to určitě není. Pokud nám u nějakého hlasování vyjde, že návrh projde jinak než se středovou většinou, je to proto, že se k němu rozhodly připojit jiné subjekty. Za EPP prosazujeme priority frakce a já podporuji ty, které mi dávají smysl.“

Europoslankyně ODS Veronika Vrecionová Deníku Referendum napsala: „To, co média nazývají ‚strategickou hlasovací většinou‘, není žádnou formální koalicí, ale ad hoc hlasovací většinou, kdy poslanecké kluby od evropských lidovců přes naše evropské konzervativce a reformisty a dále doprava bez předchozí koordinace hlasují pro, nebo proti konkrétnímu návrhu. To se občas děje například v otázkách příliš ambiciózního nastavení klimatické politiky a jejích negativních dopadů na evropskou ekonomiku. Nepovažuji takové občasné ‚souběžné‘ hlasování za nijak problematické.“

Tuto argumentaci trojice českých liberálních poslanců zasedajících v klubu Evropské strany lidové a europoslankyně Vrecionové (ODS) z klubu Konzervativců a reformistů ovšem — kromě výše citovaných výroků vyjednavačů Evropy suverénních národů a Patriotů pro Evropu i dvou demokratických klubů — vyvracejí i odpovědi jejich dalších českých kolegů na otázky Deníku Referendum. Poslanec Ondřej Kolář (TOP 09) z klubu Evropské strany lidové ve své odpovědi napsal: „Ve chvíli, kdy nám socialisté a zelení často bohužel ‚házejí vidle‘ do dohodnutých kompromisů, je třeba hledat podporu jinde. Není to ale tak, že by se s Patrioty jednalo vždy a o všem. Je to čistá ‚nouzovka‘.“

Lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský Deníku Referendum napsal: „Evropská lidová strana je nejsilnější skupinou, která má jasnou vizi, jak by Evropa měla vypadat, a tu se pokoušíme naplnit. Jednáme o tom nejprve s našimi partnery, a pokud ti to nevidí podobně, obracíme se směrem doprava na konzervativce. A ano, někdy pro naše návrhy hlasují i Patrioti. Ale to je jejich volba.“

A Ondřej Krutílek (ODS) z klubu Konzervativců a reformistů napsal: „V demokracii potřebujete pro prohlasování svých záměrů většinu. Pakliže váš návrh je natolik nosný a podpoří jej i zástupci dalších politických skupin, pak by bylo přinejmenším pošetilé takové hlasy odmítat.“

Podle europoslanců Zdechovského, Koláře, Farského navíc prý nelze srovnávat situaci v Evropském parlamentu se situací v České republice. Tomáš Zdechovský tvrdí: „V České republice je situace diametrálně odlišná než v Evropském parlamentu. Budoucí českou vládu tvoří lidé, kterým jde o vlastní krk či finanční prospěch. Dominantní silou je strana jednoho muže, který šel do politiky kvůli větším finančním ziskům a upevnění své moci. Z tohoto důvodu se spojí s kýmkoliv, kdo mu k tomu dopomůže. Třeba i s ďáblem.“

Ondřej Kolář (TOP 09) Deníku Referendum napsal: „Předně — dlouhodobě nesouhlasím s hysterickou komunikací SPOLU, Antibabiš pro mě není nosné a hlavní téma. Vláda by měla umět komunikovat, co dělá, proč to dělá, a nejen dokola z kohokoliv, kdo opravdu není extrémista, dělat ‚Belzebuba‘. To bohužel vláda vedená SPOLU nedokázala a jedním z výsledků této ‚taktiky‘ je to, že hnutí ANO, nikdo jiný než opravdoví extremisté a, promiňte ten výraz, pošuci, nezbyl.“

A dále: „Uvítal bych ale, kdyby se v České republice přestala hrát přihlouplá hra na my vs. oni. Na zlý Brusel a hodnou vládu. Vzhledem k tomu, že jsme tu vlastně sami za sebe, a ano, to je otevřená kritika přístupu stran končící vládní koalice, nemůže se nikdo divit, že se většinou držíme linky Evropské strany lidové, a ne neexistující domácí stranické linie. Moje odpovědnost jako europoslance totiž není držet — neexistující — stranické linie domácí politické scény, ale hlasovat pro návrhy, o kterých jsem přesvědčen, že lidem pomůžou a mají smysl.“

Jan Farský ve své odpovědi uvedl: „Slepé srovnávání s českými sněmovními volbami mi přijde krátkozraké. Za STAN jsme řekli jasně, že s ANO, SPD, ani Motoristy bychom do vlády nešli — to platí. Ale stejně tam musím vyzdvihnout spolupráci z minulého období Poslanecké sněmovny, kdy se podařilo prosadit řadu věcí napříč politickým spektrem, třeba dětský certifikát.“

Analogicky argumentuje europoslankyně Vrecionová (ODS): „Osobně jsem přesvědčena, že je správné stát na české politické scéně zcela jednoznačně proti politice, kterou představuje šestikoalice ANO, SPD a Motoristé sobě. Zejména její zahraniční politika totiž může ohrožovat naši demokratickou a prozápadní budoucnost. Stejně tak ale platí, že na půdě Evropského parlamentu musím jako europoslankyně vždy hlasovat tak, abych hájila zájmy České republiky a jejích občanů. Pokud jsem přesvědčena, že je kvůli těmto zájmům nutné hlasovat pro konkrétní návrh, není pro mě rozhodující, kdo další se mnou pro takový návrh hlasuje, protože se vždy řídím svým vlastním politickým přesvědčením.“

Europoslanci Zdechovský a Krutílek se navíc domnívají, že spolupráce s pravicí ještě krajnější, než představují jejich kluby, je cestou jak předejít jejímu dalšímu vzestupu. Ondřej Krutílek (ODS) Deníku Referendum napsal: „Ostrakizací nedosáhnete ničeho jiného než jen další radikalizace. A ta se může negativně projevit v další volbách do Evropského parlamentu.“

A Tomáš Zdechovský tvrdí: „Občané ve volbách rozhodli jasně. Chtějí pragmatický přístup ke klíčovým otázkám, jako je Green Deal, migrace či bezpečnost. My jejich obavy vnímáme, a tak k tomu i přistupujeme. Pragmaticky, ne populisticky. Je smutné, že to v některých případech socialisté a liberálové nechápou, protože politické klima se v mnoha státech EU změnilo. Stačí se podívat třeba do Francie. Pokud bychom volání občanů nevyslyšeli, bude za čtyři roky šéfovat Komisi někdo z Patriotů či ESN. A to si snad nikdo nechceme ani představit,“ napsal jediný zástupce KDU-ČSL v Evropském parlamentu Deníku Referendum.

Důsledky pro evropskou a pro českou politiku

O posouzení relevance argumentace českých europoslanců Deník Referendum požádal Alberta Alemanna. K prvnímu argumentu, podle nějž se nejedná o žádnou strategickou většinu, ale o náhodná spojenectví založená na spontánní programové shodě, profesor evropského práva na pařížské univerzitě HEC říká: „To je snadná výmluva, která jim umožňuje, aby si uchovali image, ale tak tomu je jen proto, že o jejich hlasování nejsou informováni jejich voliči. Vydrží jim to jen do té doby, dokud nějaká občanská organizace nebo noviny, jakou jsou ty vaše, neukážou, jak je tomu doopravdy.“

Také názor, že ostrakizace krajní pravice nemá žádný jiný účinek než její posilování, Alemanno odmítá: „To je racionalizace ex-post, a nikoli poctivé zdůvodnění toho, proč hlasovali tak, jak hlasovali.“

A vůbec nejpříkřeji Alberto Alemanno odmítá tvrzení, že situaci v Evropském parlamentu nelze porovnávat se situací v české politice: „Ach můj bože, to je snad nejnepřijatelnější argument vůbec, současně bohužel velmi dobře ukotvený v aktuální evropské politické praxi. Měl by tu být jen jeden politický prostor, a ne sedmadvacet různých, plus jeden evropský navíc. Ale bohužel obraz fragmentované politické krajiny je zatím bližší realitě než skutečnost jednoho evropského politického prostoru: žádný takový, kde by celistvé evropské politické síly mezi sebou navzájem soupeřily, zatím bohužel nevznikl.“

Na otázky Deníku Referendum odpověděla také jediná české europoslankyně, která v hlasování o souboru návrhů Omnibus I hlasovala s demokratickým blokem liberálů, demokratických socialistů a zelených, Markéta Gregorová. „Tvrdit, že ANO, Motoristé a SPD v Bruselu a v Praze jsou odlišné kategorie a prakticky jiné strany, je nesmysl a lež. V některých ohledech jsou naopak ti v Bruselu ještě radikálnější, jelikož nejsou pod takovým drobnohledem jako v České republice,“ napsala na dotaz Deníku Referendum, co soudí o argumentaci svých českých kolegů z takzvaných demokratických stran.

Také argument, že ostrakizací se krajní pravice jenom posiluje, poslankyně Gregorová odmítá: „Volby už proběhly, kolik osob je v krajně pravicových frakcích víme a jejich počet se teď čtyři roky zvyšovat nebude. Jejich počet se může zvýšit za čtyři roky, pokud takzvaně demokratické frakce a strany nebudou poskytovat občanům veřejnou službu, pro kterou si je zvolili. Ne, ostrakizace krajní pravice tedy k jejímu vzestupu nutně nevede. Spíš nastavuje normu ve společnosti.“

Aliance evropských občanských organizací European Alliance for Corporate Justice rozhodnutí Omnibus I označila za „učebnicový příklad uchvácení evropských institucí korporacemi“. Nele Meyerová, ředitelka European Alliance for Corporate Justice uvedla: „Spojenectvím s krajní pravicí s cílem prosadit zájmy korporací Evropská lidová strana překročila nebezpečnou hranici. Nejedná se pouze o zpátečnickou politiku, jedná se o zradu evropských sociálních a ekologických závazků. Když zákony píšou protievropské strany a lobbisté korporací, demokratická kultura upadá a důvěryhodnost Evropy se otřásá v základech.“

Alberta Alemanna se Deník Referendum také zeptal, proč Omnibus I mnozí pokládají za tak přelomové hlasování. Jeho odpověď zní: „Formálně řečeno, jedná se o první případ v historii, kdy se k jakémukoli legislativnímu návrhu vyjednala většina evropských lidovců a tří krajně pravicových skupin předem.“ Alemanno dokonce Deníku Referendum sdělil, že se mu francouzská politička z Národní fronty — tedy z klubu Patriotů pro Evropu s Babišovým ANO — svěřila, jak koordinovali svůj postup s Evropskými konzervativci a reformisty — tedy z klubu s ODS —, aby to vypadalo, že společně hlasují jen „náhodou“.

Jistou naději lze snad spatřovat v tom, že krajní pravice svým hlasováním pro zájmy korporátního establishmentu začne pro své voliče ztrácet přitažlivost protestního hlasu. Nele Meyerová, ředitelka European Alliance for Corporate Justice, řekla: „Dnes se ukázalo, že korporace a krajní pravice táhnou za jeden provaz. A cenu za to budou platit zaměstnanci a planeta.“

Alberto Alemanno se nadto domnívá, že Omnibus I ještě mohou zvrátit soudní spory. „Mám za více než pravděpodobné, že rozhodnutí bude napadeno u Soudního dvora Evropské unie nějakou organizací nebo dokonce členským státem,“ uvedl jeden z nejrespektovanějších expertů na evropské právo pro Deník Referendum.