Obnovitelné zdroje už v EU dodávají více elektřiny než fosilní paliva

Luděk Niedermayer

V bilanci za rok 2020 se obnovitelné zdroje poprvé vyšvihly jako zdroj elektrické energie v Evropské unii na první místo před fosilní paliva i jadernou energetiku. Česká republika v modernizačním trendu zaostává.

Předsudky vůči obnovitelným zdrojům souvisejí s nerozvinutým konceptem komunitní, decentralizované energetiky, neb právě v něm přinášejí větrníky nemalé ekonomické výhody regionu, kde stojí. Foto Gerry Machen, flickr

V bilanci za rok 2020 se obnovitelné zdroje poprvé vyšvihly jako zdroj elektrické energie v Evropské unii na první místo před fosilní paliva i jadernou energetiku. Česká republika v modernizačním trendu zaostává.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Dle think-tanků Agora Energiewende a Ember podíl elektrické energie vyrobené z fosilních paliv v Evropské unii v loňském roce klesl na sedmatřicet procent, zatímco podíl obnovitelných zdrojů energie vzrostl na rekordních osmatřicet procent. Jaderná energie dodala pětadvacet procent elektrické energie. Jen podíl větrné a solární energie již dnes tvoří pětinu produkce evropské elektřiny.

Cílem Evropské unie je transformovat ekonomiku i společnost na udržitelný, k planetě a životnímu prostředí šetrný způsob fungování. A zdá se, že pokrok je citelný. Nejde přitom o „novinku“. Popsaný trend odstartoval již před lety a starší strategie se nyní rozšířily o novější záměry a cíle.

I. Strategie 2020

V roce 2010 Unie přijala Strategii Evropa 2020. V jejím rámci se Evropská unie zavázala splnit pět cílů, týkajících se různých odvětví od školství až po energetiku. Už zde se Evropská unie zavázala ke snížení emisí skleníkových plynů o dvacet procent oproti úrovním z roku 1990, ke zvýšení energetické účinnosti o dvacet procent a ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie ve finální spotřebě na dvacet procent — jedná se o součet hrubé konečné spotřeby elektřiny, energie pro vytápění, chlazení a v dopravě.

Evropská unie, v případě podílu obnovitelných zdrojů své cíle splnila — již v roce 2019 pocházelo z obnovitelných zdrojů 19,7 % energie a podíl dále roste. Plnění cíle stojí na tom, že každý členský stát vytvoří Národní akční plán, který průběžně aktualizuje, aby pomohl splnit cíl Unie jako celku.

Nicméně titulek „splněno“, jenž se objevil v některých médiích, je zjednodušující. Podrobnější data stojí za detailní pohled. Mezi evropskými zeměmi jsou totiž diametrální rozdíly v produkci finální energie z obnovitelných zdrojů, neboť každá země si své „cíle“ definovala sama v rámci Národních klimatických a energetických plánů — po analýze Evropskou komisí a dohodě s ní — a to na velmi rozdílných úrovních.

A tak Česká republika sice naplnila své plány, ale hlavně díky tomu, že si sama stanovila jako cíl nízký podíl obnovitelných zdrojů. Cíl České republiky byl jen třináct procent, a již v předstihu jsme ho „překročili“ — v roce 2019 byl podíl okolo šestnácti procent. Oproti sousednímu Rakousku, je to ale o více než polovinu méně, zatímco sousední Slovensko dosáhlo výsledku podobného — 16,8 %.

Protože rok 2020 vykázal rekordní podíl obnovitelných zdrojů, zajistil zjevně splnění cíle stanoveného Unií. Kapacita produkce elektrické energie z větrných elektráren se zvýšila na čtrnáct procent a ze solárních elektráren na pět procent. Nejde ale jen o „vítr a slunce“, zbytek obnovitelných zdrojů — plných devatenáct procent — tvořila bioenergie a vodní energie, nicméně oba zdroje vykazují spíše stabilní podíly, jelikož zůstávají už jen omezené možnosti k jejich rozšiřování.

Za boomem větrné a solární energie stojí nejen podpora, kterou v řadě zemí Unie dostávají, ale hlavně nízká, v porovnání s jinými zdroji již konkurenceschopná, cena — dle světového srovnání. Přispěl k tomu i technologický pokrok, který zlepšuje možnosti využití nestabilně produkované elektřiny.

Evropská unie jako celek hlásí splněno, to ale neznamená, že se na tom všechny státy podílely stejně. Graf Eurostat

II. Strategie 2030

Dnes platný cíl k roku 2030 pro Evropskou unii, dohodnutý v roce 2014, činí dvaatřicetiprocentní podíl obnovitelných zdrojů v hrubé konečné spotřebě energie. Strategie 2030 obsahuje také další cíle týkající se snižování emisí oxidu uhličitého o čtyřicet procent oproti roku 1990, což je střednědobý horizont na cestě k finálnímu snížení o osmdesát až pětadevadesát procent v roce 2050, a zvýšení energetické účinnosti o 32,2 %.

Právě lepší a levnější technologie jsou důležité k tomu, aby byly naplněny cíle pro tok 2030. Navýšení uvedeného podílu znamená, že se Evropská unie stane soběstačnější a tím méně závislá na importu základních energetických surovin, jako je uhlí, plyn a ropa.

Protože aktuálně tvoří obnovitelné zdroje jen něco přes dvacet procent, znamená to, že během deseti let se v Evropské unii musí nejen zapojit více obnovitelných zdrojů, ale musí se počítat i se změnou struktury — vyšší poptávkou po elektrické energii v souvislosti s nárůstem elektromobility a stále častějšími tepelnými čerpadly. Uvedený trend musí vyvažovat energetické úspory, které jsou zejména v oblasti bydlení dobře dosažitelné zvyšováním energetické účinnosti či díky strategii Renovation Wave z loňského roku.

Skutečný cíl podílu obnovitelných zdrojů pro rok 2030, ale i redukce emisí skleníkových plynů, však může být dle názoru Evropské komise ještě vyšší, zřejmě v oblasti osmatřicet až čtyřicet procent. Evropská unie totiž aktualizovala v rámci Zelené dohody své cíle nejen pro splnění Pařížské dohody, ale na základě shody představitelů členských států rozhodla, že do roku 2050 by neměla produkovat žádné čisté emise skleníkových plynů — tedy jakékoli zbývající emise budou musí být kompenzovány zachytáváním plynů ve stejném objemu.

Politické shody na uvedeném záměru se již podařilo dosáhnout. O tom, jak se promítne změna do závazků jednotlivých zemí, se teprve bude jednat.

Vyšší produkce obnovitelných zdrojů, která mezi lety 2019 a 2020 stoupla o 51 TWh, způsobila také to, že Evropská unie produkovala o devětadvacet procent méně emisí oxidu uhličitého při výrobě elektřiny než v roce 2015. Nicméně odhady říkají, že má-li Evropská unie dosáhnout svých klimatických cílů, bude třeba zvýšit meziroční růst na 100 TWh. V aktuálních národních klimatických a energetických plánech přitom figuruje pouze 72 TWh.

Potřebného meziročního růstu je nutno dosáhnout mezi lety 2020-2030, jinak Evropská unie nesplní své cíle pro roky 2030 a 2050. Proto rozvoj obnovitelných zdrojů musí postupovat ještě rychleji, a to hlavně v zemích, které aktuálně zaostávají.

III. Rozdíly mezi členskými státy

Mezi premianty integrace obnovitelných zdrojů do výroby patří Dánsko, které produkuje dvaašedesát procent elektřiny z obnovitelných zdrojů — hlavně díky potenciálu technologie větrných elektráren na moři. Následují Irsko a Německo.

Česká republika společně se Slovenskem, Rumunskem a překvapivě i Portugalskem a Itálií zaznamenaly minimální růst podílu obnovitelných zdrojů. Jak ukazuje graf níže, Česká republika mezi lety 2015-2020 nezaznamenala žádný větší postup. V roce 2020 bylo v České republice a na Slovensku vyrobeno z obnovitelných zdrojů — zde jsou míněny čistě větrné a solární zdroje — méně než pět procent elektrické energie. Pro srovnání nám podobné Maďarsko dnes vyrábí okolo sedmi procent elektřiny z obnovitelných zdrojů a za posledních pět let zaznamenalo „boom“ v této oblasti stejně jako třeba Finsko.

Česká republika mezi lety 2015-2020 nezaznamenala žádný větší postup. Graf EMBER

V případě České republiky je zjevné nejen to, že po politicky nezvládnutém solárním boomu po roce 2008 neexistuje ochota ve větší míře podporovat solární elektrárny, ačkoliv nešlo o chybu technologie, ale domácí politiky, které se většina zemí vyhnula a toto odvětví podporují setrvale. Nicméně velkou zkouškou pro Českou republiku zůstává i rozvoj větrné energie, pro kterou máme podobné — tedy dobré — podmínky jako například sousedící Rakousko.

U nás, na rozdíl od Rakouska či sousedních částí Německa, rostou větrníky v jednotkách, a ne v desítkách a stovkách. Svou roli v tom hraje rozšířený názor, že „větrníky hyzdí krajinu“, jako by těžba uhlí a důsledky jeho spalování nepřinášely větší škody. Souvisí to i s nerozvinutým konceptem komunitní, decentralizované energetiky, neb právě v něm přinášejí větrníky nemalé ekonomické výhody regionu, kde stojí.

Dle Akademie věd mají české země potenciál dosažitelného větrného výkonu až šest tisíc megawattů, avšak záleží na „přijatelnosti“ větrných elektráren v rámci regionů. Dalším problémem je také politická vůle. Politická reprezentace zrušila podporu pro nové zdroje již v roce 2014, ač každoročně klesají náklady na výstavbu jednotek.

V ostatních zemích, jako je Německo či Švédsko mají obyvatelé přinejmenším podobný zájem o ochranu krajiny, nicméně díky efektivním, inovativním a ekonomicky atraktivním řešením, jako je právě koncept komunitní decentralizované energetiky, větrnou energetiku rozvíjejí. Například pro Německo je dnes větrná energie hlavní částí obnovitelného mixu — tvoří více než 100 TWh.

Celkově platí, že Evropská unie splnila, a dokonce pro rok 2020 překročila, své cíle. Nikoliv však všichni její členové. Právě markantní rozdíly mezi jednotlivými členskými státy přetrvávají a plnění vyšších cílů mohou ohrozit.

Je jasné, že cíle pro další léta budou v případě České republiky náročnější, a jejich dosažení bude vyžadovat jak změnu přemýšlení o energetice, tak i dobře nastavená politická opatření, které jejich splnění podpoří. „Lépe nastavená“ přitom neznamená, díky rozvoji technologií, nákladná. Navíc, právě na popsanou proměnu energetiky obdržíme v dalších letech z rozpočtu Evropské unie stovky miliard korun.

Diskuse