↗

Občanský aktivismus je v podstatě sympatický. Jen ho nemůže provozovat člověk, který má současně plnit roli nezávislého kontrolora. Když může Dana Drábová fandit ČEZ a jádru, proč by třeba ministr životního prostředí nemohl fandit Agrofertu a chemickému průmyslu? Foto Archív Jana Beránka

Inženýrka Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), je v České republice už několik let vnímána jako celebrita. Vystupuje v televizních a rozhlasových pořadech, stala se ženou roku, přednáší na vysokých školách a čím dál častěji se vyjadřuje i ke společenskému a politickému dění.

Byla několikrát nominována na osobnost roku, dostala vyznamenání od prezidenta Zemana. V roce 2016 s mnoha preferenčními hlasy úspěšně kandidovala za STAN do krajského zastupitelstva.

↗

Několik měsíců připravovaný cyklus analytických textů Jana Beránka Dvojí tvář Dany Drábové klade palčivou otázku kvality regulace jaderných provozů v České republice. Ta je znovu aktuální v situaci, kdy reálně hrozí, že Česká republika v bezprecedentním jaderném tunelu rozhodne o výstavbě nových jaderných bloků. Nejde jen o to, že by to způsobilo národohospodářskou katastrofu, ať už by byl vybraným dodavatelem kdokoli. Jedná se také o to, že v České republice už dnes fatálně selhává nezávislá kontrola krajně rizikového odvětví. Autor popisuje několik případů, v nichž mnohaletá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová zásadním způsobem selhala. Ukazuje, proč by měla být ze své funkce odvolána. A připomíná jeden zásadní případ, který přímo a posud ohrožuje bezpečnost České republiky i sousedních zemí, zejména Rakouska a Německa. Foto WmC

Drábová si dlouhodobě pěstuje nejen image racionální, pragmatické a důvěryhodné ženy-expertky, ale z jejího životopisu můžeme usuzovat, že krok za krokem buduje i vlastní politickou kariéru. Profiluje se s velkým úspěchem jako ryzí demokratka schopná nestranného, věcného rozhodování.

Realita je ale jiná. Dana Drábová je člověkem, který opakovaně a dlouhodobě jedná přesně tím svévolným způsobem, který relativizuje, ba i legitimizuje střet zájmů, podrývá instituce státu a vede k úpadku politické kultury u nás.

Její jednání je proto neslučitelné s funkcí předsedkyně úřadu, který má být nezávislým regulátorem jednoho z nejrizikovějších průmyslových sektorů v naší zemi. Svěřit jí ještě vyšší funkce a pravomoci by bylo nezodpovědné a nebezpečné.

Uvědomuji si, že vyslovit takový názor v situaci, kdy má jaderná energetika většinou podporu a Dana Drábová se u nás těší popularitě, může vést k odmítnutí celého následujícího textu. Přesto mi přišlo nezbytné jej sepsat a publikovat. Moje pozice je samozřejmě o to ošemetnější, že se dlouhodobě netajím odmítavými postoji k jaderné energetice.

Vidět věci — včetně jádra a jeho role v energetice — rozdílně a diskutovat o nich patří k demokracii, odlišné názory na jádro lze respektovat a určitě nejsou samy o sobě důvodem někoho kvůli nim zatracovat. A to zvlášť pokud můžeme najít shodu na zásadnějších věcech, k nimž patří třeba ukončení vlády Andreje Babiše.

Jak snad ozřejmím na dalších řádcích, nejde mi tu o spor o jádro, ale o princip nezávislosti a nestrannosti ve fungování státního dozoru nad rizikovými odvětvími průmyslu. A také o to, že Dana Drábová právě v daném ohledu opakovaně a zásadně selhala.

It’s the economy, stupid

Veřejná debata o nových jaderných reaktorech v České republice se už delší dobu odehrává pouze na úrovni geopolitických rizik souvisejících s potenciálními dodavateli projektu a technologií. Ve stínu sporu o to, zda z výběrového řízení vyloučit Čínu a Rusko, ale zůstává mnohem zásadnější otázka: a totiž zda se nám stavba nového jaderného bloku vůbec ekonomicky vyplatí. Právě slavný výrok Billa Clintona „It’s the economy, stupid“, by měl jakoukoli racionální debatu na to téma ukončit.

Pokud se totiž v diskusi o jaderné energetice něco za poslední dekádu nebo dvě zásadně změnilo, není to úroveň jaderných rizik či naše schopnost postarat se o vysoce radioaktivní odpady. V českém diskurzu téměř nereflektována proběhla technologická revoluce, která snížila cenu výroby elektřiny v obnovitelných zdrojích na zlomek toho, za kolik stejné množství elektřiny dodá nově vybudovaný jaderný reaktor.

Už dnes dokáží solární a větrné elektrárny bez jakýchkoliv dotací produkovat kilowatthodinu proudu za čtvrtinovou cenu. Propad výrobních cen z obnovitelných zdrojů přitom dále pokračuje, takže za nějakých deset dvacet let, kdy bychom hypoteticky uváděli do provozu nový reaktor, budou schopny vyrábět elektřinu ještě laciněji.

To je jeden z důvodů toho, co se stalo evidentní i v rámci plánů na nový český jaderný blok. Aby se ho vůbec vyplatilo postavit, musí se o financování postarat stát, a navíc se investorovi zavázat, že bude odebírat mnohonásobně dražší proud po dalších třicet až šedesát let.

V podstatě tak zavazujeme naši ekonomiku k nucenému odběru dražší elektřiny prakticky až do konce 21. století bez ohledu na to, že už dnes jsou technologie násobně lacinější… A teď si představme, kde budou ceny obnovitelných zdrojů třeba v roce 2050, zatímco naši vnuci budou mít na krku stále ještě uvázán balvan splácení jaderného reaktoru.

I vinou Dany Drábové Česká republika porušuje své mezinárodní závazky

Stoprocentní státní financování, ústupky státu investorům a závazek k odběru předražené elektřiny na desítky let dopředu ale nejsou všechno, co dnes jaderný průmysl ke svému fungování vyžaduje. Součástí nezbytných a exkluzivních podmínek zůstává i to, že všichni, kdo na jaderné energetice vydělávají — tedy investoři, dodavatelé i provozovatelé —, jsou zproštěni odpovědnosti za následky případné těžké jaderné nehody.