Více jaderných reaktorů stabilitu dodávek elektřiny zaručit nemusí

Edvard Sequens

Stále častěji slyšíme, že jaderná energie je stabilní. Současné problémy atomových elektráren ve Francii to však rozporují. Spíše než zárukou stability je podpora jádra zárukou vysoké centralizace a dotování z peněz daňových poplatníků.

Pohled na stavbu jaderné elektrárny Flamanville v severozápadní Francii z 29. září 1983. Třetí reaktor je ve výstavbě od roku 2007. Foto AFP, Pascal GEORGE

Jaderná energetika získala od svých propagátorů v České republice nový slogan: „stabilní energie“. Slyšíme ho v reklamách ČEZu nebo v prohlášeních politiků a převzala jej i mnohá média. Jaderné energii má tento tah pomoci udržet se na energetickém hřišti i poté, co se ukázalo, že vůbec není levná — patří k nejdražším zdrojům energie, není bezpečná — jak ukázala fukušimská havárie, a není ani „čistá“ — jak dosvědčí obyvatelé obcí, pod nimiž má vyrůst hlubinné úložiště vysoce radioaktivních odpadů.

Podívejme se na „stabilitu jaderné energie“ do země, která na ni vsadila ve velkém, a s pětasedmdesátiprocentním podílem atomové elektřiny je velkým vzorem pro české fandy jádra. Francouzský provozovatel jaderných elektráren — firma Électricité de France (EDF) — se od zimy potýká s vážnými potížemi udržet v provozu své jaderné reaktory. Má jich celkem šestapadesát a rovná polovina z nich je mimo provoz. Šestnáct reaktorů je v plánované odstávce kvůli údržbě a kvůli revizím bezpečnosti. Dvanáct reaktorů pak zůstává odpojeno z důvodu kontroly a výměny potrubí, na němž byly zjištěny problémy s korozí, což přímo ohrožuje jadernou bezpečnost.

Proč došlo k tak závažným problémů, není zatím zcela objasněné. U starších a výkonově menších reaktorů (900 MW) se koroze vyskytuje v daleko menším rozsahu než u novějších reaktorů s výkonem 1300 MW. Podle vedoucího francouzského jaderného dozoru Autorité de Sûreté Nucléaire (ASN) Bernarda Doroszczuka bude řešení vyžadovat rozsáhlý několikaletý plán. Firma Électricité de France proto v reakci na situaci již snížila odhadovanou produkci jaderné energie pro letošní rok na 280—300 terawatthodin (TWh).

Francouzská jaderná výroba je v současnosti na nejnižší úrovni od roku 1993 a vyrábí méně než polovinu elektřiny, kterou by byla jinak schopna dodat. EDF tak navzdory klimatické krizi musí spalovat zemní plyn a chce nově nastartovat i uhelnou elektrárnu. Ani to však nestačí. EDF je nucena nakupovat elektřinu za vysoké ceny na volném trhu, což ji v letošním roce přijde na více než deset miliard eur. Ceny šplhají do výšin, před kterými jsme v České republice uchráněni.

Další výpadky lze očekávat v nejbližší době, kdy ve Francii panují opravdu horké saharské teploty a elektrická klimatizace zvyšuje spotřebu. Teplota vody v řekách na jihu Francie, včetně Rhôny a Girondy, dosahuje teplot, které jsou příliš vysoké, aby mohly uchladit reaktory — a ty musí být odstavovány.

Jaderná budoucnost?

A co francouzská jaderná budoucnost? Jak zmínil Bernard Doroszczuk z ASN, nelze garantovat prodloužení provozu reaktorů starších padesáti let, jak by si přál prezident Emmanuel Macron. Prioritně totiž záleží na splnění bezpečnostních parametrů. Jisté přitom je, že francouzský jaderný dozor je přísný a nepodléhá politickým přáním.

Lze však pochybovat, že ohlášená výstavba nových reaktorů dokáže nahradit ty, co skončí v atomovém šrotu. Stačí se podívat na vleklé problémy se stavbou moderního reaktoru typu EPR ve Flamanville. EDF na začátku roku 2022 oznámila zvýšení odhadu nákladů na stavbu na 12,7 miliard eur (bez finančních nákladů). Při zahájení výstavby byly náklady odhadovány na 3,3 miliardy eur. Zavážení paliva pak bylo odloženo o šest měsíců na druhé čtvrtletí roku 2023, což znamená více než desetileté zpoždění oproti původnímu plánu.

Projekt tak má podobný scénář jako drahá a zpožděná stavbu reaktoru typu EPR ve finském Olkiluotto, která přispěla ke krachu společnosti AREVA. Před bankrotem ji zachránila francouzská vláda, firma se pak dostala do většinového vlastnictví EDF pod názvem Framatom.

Dnes ovšem vláda z Paříže zachraňuje celou EDF. V únoru jí byl hozen záchranný kruh v hodnotě dvě miliardy eur, což ale zdaleka nestačí. Proto se nyní po francouzských parlamentních volbách objevil návrh na její znárodnění — tedy na odkupení šestnácti procent akcií EDF, které francouzský stát ještě nevlastní. Operace má přijít na osm až deset miliard eur. Plán bedlivě sledují menšinoví akcionáři ČEZu, protože odkup jejich akcií státem již byl ohlášen i ministrem financí Stanjurou, aniž by byly známé další podrobnosti.

Pohled do země galského kohouta ukazuje, že ani vysoký podíl atomových reaktorů negarantuje stabilitu dodávek elektřiny. Současná podoba rozvoje jaderné energetiky však určitě zajistí zachování vysoce centralizované, státem řízené energetiky, kterou dotují daňoví poplatníci. Paradoxní je, že k takové budoucnosti nás v České republice posouvá vláda, která si říká pravicová.

Diskuse
July 20, 2022 v 13.23
Nemusí znamená může

Více jaderných reaktorů nemusí zaručit stabilitu, více obnovitelných zdrojů spolehlivě zaručí nestabilitu.

Co jaderné reaktory nejen nemusí zaručit, ale ztaručeně zajistit nemohou, jsou pružné změny dodávek elektřiny podle okamžité spotřeby. Mají tak stejný problém jako obnovitzelné zdroje, jen v menší míře, protože obnovitelné zdroje přidávají k chaotickým výkyvům spotřeby chaotické výkyvy produkce.

Komunistický program rozvoje energetiky tento problém řešil ukládáním energie do přečerpávacích vodních elektráren, společně s jadernou elektrárnou Temelín se stavěla přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně. Od devadesátých let dodnes nikdo, ekoaktivisty nevyjímaje, nepřišel s ničím zelenějším.

Z důvodů mně blíže neznámých propagátoři obnovitelných zdrojů ukládání energie hrubě zanedbávají. Snad že přečerpávací vodní elektrárny nejsou zrovna ekologicky hezké, změny krajiny, jakéí jejich stavby způsobí, nahánějí hrůzu, a lepší technologii pro ukládání energie zřejmě nemáme a technologie aspoň v některých parametrech srovnatelné se rozvíjejí pomalu. Zatím se každopádně zdá, že stoupencům obnovitelných zdrojů vyhovuje spolupráce s plynovým průmyslem, v zálohování obnovitelných zdrojů plynovými elektrárnami nevidí problém a o tom, že by obnovitelné zdroje mohly pokrýt celou naši spotřebu — a tím pádem nevvyhnutelně vyrábět čas od času více, než dokážeme spotřebovat, což je situace, jakou žádná záložní plynová elektrárna nevyřeší —, sice rádi mluví, ale doopravdy tomu nevěří.

Mladá generace ekoaktivistů, které hoří planeta pod zadkem, je k zemnímu plynu kritická — a podezřívavá vůči vodíku, který by ukládání energie mohl řešit, byť s nízkou účinností, a navíc bude potřebný k dekarbonizaci některých průmyslových provozů, které nelze přímo elektrifikovat, ale dá se vyrábět, zatím dokonce nejlevnějií, ze zemního plynu —, ale zatím nepříliš kriticky přebírá od svých starších kolegů jak zášť vůči jádru, tak slepotu vůči potřebě energii skladovat.

Přitom zejména skladování energie zjevně potřebuje podporu, trh zatím nevedl k tomu, že by někdo budoval jakékoliv skladovací kapacity místo plynových elektráren. Jaderná energetika úplně nezbytná není — má nicméně na skladování energie menší nároky než obnovitelné zdroje, a proto dekarbonizace s využitím jádra bude snazší, levnější a rychlejší než bez něj.

Zároveň protesty proti jádru odvádějí pozornost od zemního plynu. Vliv boomerské generace vítězů nad jádrem v ekologickém hnutí tak umožnil spojit v jednání EU absurdně jádro a plyn do jediného balíčku, v demonstracích proti obojímu vyzdvihl do popředí protijadernou symboliku a v důsledku přinesl do evropského klimatického programu spojení dalšího rozvoje obnovitelných zdrojů s budováním dalších plynových elektráren — bez ohledu jak na klima, tak na problémy s Ruskem.

A zatímco se budou s evropskou podporou stavět další plynové elektrárny, boomeři zjevně hodlají nadále vést kampaň především proti jádru.

MP
July 22, 2022 v 16.54
Na boomera jsem trochu starý

Trpím záští k jaderným elektrárnám. Trochu Černobyl, trochu Fukušima; trochu nedostatek představivosti -- neumím si představit, jak bude fungovat správa úložiště po potřebnou dobu. Delší než kdy na našem území existoval kterýkoliv státní útvar.

Ale hlavně -- jedná se o obrovské investice a obrovské komplexy s možností vynalézat další a další rizika. Vynalézat a tudíž řešit, a tímto řešením vytvářet další a další vícenáklady stavby a pokud by se vůbec někdy komplex dostavěl (což se v EU nepovedlo už nějaké to desetiletí), pak tlačit na [garantovanou, pokud se to hodí] cenu. a čím dýl se stavba protáhne, tím dýl se udrží provizorní výjimky pro uhlí. U nás to vše v komfortním polostátním provozu s lobbistickými kanály širšími Suezu.

Malé reaktory, a tudíž relativně malá korupce a relativně velká šance jakžtakž funkčního dozoru a správy, proč ne? Protože dnes nejsou ještě doladěná na úroveň běžného provozu? A stálo by jejich technologické dotažení víc, než kolik se zpronevěří při investicích do velkých elektráren? Pochybuji.

VK
July 22, 2022 v 18.12
Plyn místo úložišť

Koncepce přebudování energetiky na obnovitelné zdroje + zálohování plynem. On to byl docela dobrý handl. Každý si přišel na své. Plynařský průmysl výhled na rozsáhlé zisky a to stabilně a po dlouhou dobu. Zelené hnutí konec jaderných elektráren a rozvoj OZE a - to především - bohaté fondy na oplátku od plynařů, aby bylo politické prosazení takového plánu vůbec možné. No a pro klima významná redukce emitovaného oxidu uhličitého, ne na nulu, ne tolik, kolik svede energetika postavená na OZE/JE + úložištích, ale redukce na třeba třetinu, čtvrtinu je pořád docela významná.

Teď se ta sázka na handl s plynaři (místo vývojářů a výrobců akumulátorů nebo betonářů přečerpávacích elektráren) ukazuje jako past. A to nejen pro klima. I geopoliticky závislostí na Rusku.

TK
July 25, 2022 v 12.54
Proč vedoucí činitelé opakovaně selhávají

Před nějakou dobou jsem náhodou v knihovně narazil na knihu Larse Vollmera "Wrong Turn - Warum Führungskräfte in komplexen Situationen versagen"

https://www.youtube.com/watch?v=dcleimbq344

Autor velmi dobře vystihl jeden podstatný rys nastavení naší společnosti, totiž víru v naši schopnost vidět do budoucnosti a snahu všechno optimalizovat. Tahle posedlost potřebou dlouhodobého plánování a hledáním všelijakých optimálních řešení (vzpomeňme třeba dokola se točící debaty o "ideálním energetickém mixu") bohužel spočívá právě na onom mylném předpokladu naší jasnozřivosti, respektive na předpokladu, že věci kolem nás se buď nemění, nebo mění pouze tak, jak jsme to doposud zažili.

Skutečnost nás ovšem opakovaně usvědčuje z opaku. Velké plány a rozličné dlouhodobé koncepce ztroskotávají jako na běžícím pásu.

Z toho důvodu považuji za moudrou hlavně takovou politiku, která se snaží maximalizovat schopnost jednotlivců i celé společnosti reagovat na nepředvídané situace. Všelijaké dlouhodobé subvence do předem arbitrárně zvoleného odvětví jsou většinou pramálo užitečné.

Vzpomínám třeba na program elektronizace národního hospodářství z 80. let dvacátého století, a obávám se, že současní pokračovatelé tohoto úsilí přinesou stejně málo užitku jako jejich dávní předchůdci. Je podle mě v zásadě jedno, co velkokoncerny a jimi lobbovaní politici zrovna chtějí podporovat. Dopadne to z podstaty věci nejspíš špatně, ať už to bude stavba jaderných elektráren, nebo vodíkových potrubí.

Důvodem je, že i když vývoji techniky subvence do již známých technologií strašlivě škodí, úplně se jimi zastavit nedá. Proto je při těžkopádnosti všech megalomanických velkoprojektů skoro pravidlem, že si v době uplynuvší od jejich zahájení do jejich dokončení technika skoro vždycky najde nějakou jinou, lepší cestu.

MP
July 25, 2022 v 20.15
Vojtěchu Klusáčkovi

Vzhledem k tomu, že ona kombinace obnovitelné zdroje a plyn jde zavést relativně rychle a kupodivu by řešila i ten geopolitický pat -- při snížení spotřeby o přibližně 20% může už EU spolehlivě diverzifikovat zdroje plynu -- byl by to docela rozumný mezikrok řekněme na příštích pětadvacet let. A to by bylo dost času na méně provizorní řešení.