↗

Sladká odměna při spouštění Temelína za toleranci porušování zákonů? Foto Archív Jana Beránka

Jak níže doložíme, je nesporným faktem, že Dana Drábová a Státní úřad pro jadernou bezpečnost pod jejím vedením během dokončování jaderné elektrárny Temelín a jejích zkoušek obcházeli vlastní předpisy a přivírali oči i nad nedostatky bezpečnostních zkoušek prováděných společností ČEZ. Dělo se to v takové míře, že se na ekologické organizace tehdy obrátilo několik „whistleblowerů“ z temelínského staveniště i přímo ze Státního úřadu pro jadernou bezpečnost — byli znepokojeni tím, že se politické zájmy nadřazují správným postupům a že se přitom obcházejí bezpečnostní zkoušky a procedury.

Na základě poskytnutých informací podala v létě roku 2000 organizace CALLA na Státní úřad pro jadernou bezpečnost několik žádostí o informace a zpřístupnění patřičných dokumentů, zejména konkrétních protokolů z provedených zkoušek. Státní úřad pro jadernou bezpečnost však všechny obratem zamítl s tím, že jde o utajované či citlivé informace, obchodní tajemství, případně nereagoval vůbec.

↗

Několik měsíců připravovaný cyklus analytických textů Jana Beránka Dvojí tvář Dany Drábové klade palčivou otázku kvality regulace jaderných provozů v České republice. Ta je znovu aktuální v situaci, kdy reálně hrozí, že Česká republika v bezprecedentním jaderném tunelu rozhodne o výstavbě nových jaderných bloků. Nejde jen o to, že by to způsobilo národohospodářskou katastrofu, ať už by byl vybraným dodavatelem kdokoli. Jedná se také o to, že v České republice už dnes fatálně selhává nezávislá kontrola krajně rizikového odvětví. Autor popisuje několik případů, v nichž mnohaletá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová zásadním způsobem selhala. Ukazuje, proč by měla být ze své funkce odvolána. A připomíná jeden zásadní případ, který přímo a doposud ohrožuje bezpečnost České republiky i sousedních zemí, zejména Rakouska a Německa. Foto WmC

Státní úřad pro jadernou bezpečnost přitom běžně postupoval tak, že se obrátil na ČEZ, aby se jako vlastník elektrárny k žádostem vyjádřil — a firma příslušné dokumenty paušálně a ex-post označila za obchodní tajemství. Šlo o jednoznačně protiprávní postup, což po dlouhých soudních tahanicích v roce 2003 potvrdil Ústavní i Nejvyšší správní soud, který všechna zamítavá rozhodnutí předsedkyně Drábové ze září 2000 anuloval.

Dana Drábová tedy v té době protiprávně odmítala zpřístupnit informace a dokumenty, na které měla veřejnost právo. Znemožnila tím, aby v době, kdy to ještě bylo relevantní pro uvádění elektrárny do provozu, byly protokoly o provedených zkouškách podrobeny nezávislé kontrole. Pokud vám to připomíná protiprávní postup současného ředitele České inspekce životního prostředí Erika Geusse v poskytování informací o otravě Bečvy, nemíříte mimo.

V případě otrávené Bečvy se však o tom, co chtějí či nechtějí odpíráním informací úřady skrýt, můžeme prozatím jen dohadovat. Co chtěla utajit Dana Drábová, ovšem víme velmi dobře.

Ututlané problémy se svary a protokol 15/2001

Ředitelka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová a její náměstek Karel Böhm se osobně angažovali v tom, aby zametli pod koberec utajenou opravu špatně provedeného svaru na hlavním cirkulačním potrubí prvního bloku v jaderné elektrárně Temelín. Další závažné nedostatky se svary zlehčovali, aby nestály v cestě spuštění a provozu reaktorů. Jejich vinou temelínská elektrárna dost možná po celou dobu svého provozu představuje zvýšená, nedostatečně zmapovaná bezpečnostní rizika.

Případ má docela složitou historii, o to komplikovanější, že vedení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v něm aktivně mlžilo a mátlo stopy. Také proto kauza v českých médiích rychle vyšuměla — přesněji řečeno nebyla nikdy celá rozpletena. Nyní se ji pokusíme shrnout. Detailní popis případu a dokumentaci ke kauze má k dispozici česká kancelář Greenpeace.

V červenci 2000 se Greenpeace ozval „whistleblower“, který se utajené operace na staveništi v Temelíně osobně účastnil. Jeho věrohodnost pak organizace pečlivě posuzovala v konfrontaci jeho svědectví a informací s několika experty na svařování u nás i v zahraničí a dospěla k závěru, že podle všeho nejde o vyfabulovaný příběh, ale o opravdu věrohodného svědka.

Podle jeho svědectví se na jaře 1994 při kompletaci takzvaného primárního okruhu na prvním temelínském bloku stala závažná chyba. Primární okruh je — zjednodušeně řečeno — reaktor a na něj napojené čtyři smyčky potrubí o průměru 85 cm, které vedou ohřátou vodu do tepelných výměníků, takzvaných parogenerátorů, a následně ji vracejí zpět do reaktoru.

Pracovníci firmy Modřanská potrubní — subdodavatele Škody Praha — začali na vývod z reaktorové nádoby navařovat jedno z osmi potrubí ve špatné poloze, a sice oproti projektu otočené o 180 stupňů: tedy vzhůru nohama. Nebyla to první taková chyba. Předcházela jí podobná závada při kompletaci dvou částí potrubí u jiného kolene primárního potrubí, která byla ovšem řádně oznámena a následná oprava — spočívající v rozříznutí, otočení do správné polohy a následného svaření v jiném místě — zdokumentována.

Svůj další omyl ovšem dodavatelská firma nenahlásila, aby se vyhnula velkým nepříjemnostem. Započatý svar potají rozřízla, potrubí otočila do správné polohy a znovu přivařila k reaktoru. Povinnou dokumentaci svaru pak zčásti zfalšovala a zčásti zašantročila, aby zametla důkazy.