Máme právo vědět — zvedněte mlhu nad Bečvou
Petr SvobodaČeská inspekce životního prostředí odmítá informovat veřejnost o tom, co naměřila po havárii na řece Bečvě. Autor působící na Katedře správního práva a správní vědy PF UK vysvětluje, proč je její postup nezákonný.

Měl jsem v životě to štěstí jen jednou. Před třiceti lety jsem na Berounce v Radotíně chytil parmu. Je to nádherná ryba se silným tělem, královna našich řek, které mají rychlý proud, peřeje a kameny. Jednou z takových řek je Bečva.
V ten teplý zářiový den, kdy se ve Valašském Meziříčí stala jedna z největších ekologických havárií v ČR za poslední roky, plavalo v Bečvě čtyřicet tun mrtvých ryb. Ty největší z nich byly parmy. Pětikilové kapitální kusy se zlatými boky, které se naposledy zatřpytily na slunci.
Místní rybáři byli první, kdo se v gumákách brodili vodou, nakládali ty krásné ryby po tisících do plastových popelnic, a přitom dýchali odporný vzduch s neznámou štiplavou chemikálií a zápachem z tlejících ryb, o které se desítky let předtím s láskou starali. Ti první se ptali, zvlášť když pak nemohli v noci spát kvůli rozleptaným nosním sliznicím, co se to proboha stalo. A my všichni ostatní po nich se ptáme stejně. Kdo a čím otrávil Bečvu?
Ani po čtvrt roce od zářiové havárie neví veřejnost v podstatě nic. Informační prázdnota, která v lidech s postupem času vyvolává skepsi a nedůvěru, má dvě roviny.
Veřejnost nemá žádný relevantní náznak o potenciálním zdroji, natož původci havárie. Po zmatené zprávě ministra Brabce ze dne 1. října 2020 o tom, že se „smyčka utahuje kolem areálu Tesla Rožnov“, se zdá, že se původce nakonec nepodaří zjistit. Zcela pozoruhodné bylo v tomto směru vyjádření náměstka Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně Petra Bareše, které dne 20. října 2020 zveřejnil časopis Echo24: „Šance je vždycky, ale upřímně řečeno, kdybych si měl tipnout, tak dvacet ku osmdesáti.“
Příslušný orgán činný v trestním řízení si tak už před dvěma měsíci tipnul jako ve Fortuně, jestli to vyjde, nebo ne. A protože zjevně věděl, co říká, tipnul si tak, že to asi nevyjde.
Reportáž●Patočka, Vlasatá
Odhaleno: V den otravy Bečvy se v Deze stala havárie. Proč zůstala utajena?
Státní orgány daly zatím veřejnosti jen jednu podstatnou obecnou informaci, že otravu způsobil kyanid. Tuto oficiální informaci však později vážně zpochybnily informace z jiných zdrojů, podle kterých příčinou otravy mohl být fenol, popřípadě i nějaká jiná látka.
Nejen policie a státní zastupitelství, které havárii vyšetřují jako trestný čin, ale i Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) jako hlavní kontrolní orgán na úseku havárií ohrožujících jakost povrchových vod i Ministerstvo životního prostředí (MŽP) jako ústřední správní úřad pro ochranu jakosti povrchových vod, uvalily na informace o havárii na Bečvě prakticky úplné embargo. Veřejnost tak nemá žádné konkrétnější, věrohodnější, natož ověřitelné informace o znečišťující látce, ale především o vzorcích vody, které státní orgány odebraly z řeky — kdy, kde a jaké vzorky byly odebrány a jaké výsledky přinesly.
Všechny zmíněné státní orgány se odvolávají na to, že případ je předmětem vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, a tudíž, že o něm nemohou poskytnout žádné podrobnější informace. Neboť by tím údajně „ohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“ ve smyslu § 8a odst. 1 trestního řádu.
Od policie a státního zastupitelství lze tuto informační zdrženlivost pochopit, neboť jako orgány činné v trestním řízení zde nejsou primárně od toho, aby poskytovaly veřejnosti informace o skutečnostech, jež jsou předmětem vyšetřování. V jistém ohledu pak lze chápat i postavení MŽP, které jako centrální orgán není přímo u zdroje klíčových informací.
Ale ze strany České inspekce životního prostředí je informační embargo za daných okolností neodůvodněné. Inspekce jako hlavní orgán vodoprávního dozoru odebírala v prvních dnech po havárii v dotčené oblasti řeky desítky vzorků. Po vyhodnocení v akreditovaných laboratořích pak musela jejich výsledky přesně a spolehlivě zaznamenat v kontrolním protokolu. A to vše pak musela předat policii k jako podklad k následnému vyšetřování.
Pokud tedy jde o tyto informace, které Inspekce sama zjistila v rámci své vlastní úřední — kontrolní — činnosti, tzn. zejména vzorky, které odebrala, zajistila jejich vyhodnocení a zaznamenala v kontrolním protokolu, není vázána žádným zákazem poskytování informací podle § 8a nebo § 8b trestního řádu. Ustanovení § 8a trestního řádu o tom, že „orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“, se vztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, a tedy nikoli na Českou inspekci životního prostředí.
A § 8b trestního řádu, který zakazuje poskytování informací o osobách zúčastněných na trestním řízení, se sice může vztahovat i na Inspekci, ale dopadá pouze na informace, které by dostala od policie nebo jiného orgánu činného v trestním řízení. Ale nedopadá na informace, které Inspekce získala při vlastní úřední činnosti.
Česká inspekce životního prostředí, přesněji řečeno její úředníci, jsou obecně vázáni povinností mlčenlivosti podle § 20 kontrolního řádu a podpůrně i podle § 15 správního řádu. Nicméně tato ustanovení přikazují mlčenlivost jen tehdy, pokud zpřístupnění příslušných informací může ohrozit „řádný výkon veřejné správy“, respektive pokud v příslušném případě nepřevažuje protichůdný „veřejný zájem“ na zveřejnění či jiném zpřístupnění informací. Jinak mají být této povinnosti zproštěni.
V daném případě a v současné době (tedy s odstupem téměř tří měsíců) je prakticky vyloučeno, že by zveřejnění informací o odebraných vzorcích z Bečvy či jejich podstatné — relevantní — části mohlo nějak myslitelně a reálně ohrozit řádný výkon veřejné správy, respektive vyšetřování. Odebrané a vyhodnocené vzorky jsou stabilní důkazy.
Pokud už jednou byly řádně zachyceny a zaprotokolovány, tak se už nemění a prakticky nikdo je už nemůže ovlivnit. A pokud bude dříve či později někdo obviněn, jakože to je beztak jen „dvacet ku osmdesáti“, pak bude muset být s těmito důkazy seznámen, a to ve stejné podobě, v níž jsou nyní. Navíc, v případě takto závažné ekologické havárie zde byl již od začátku naléhavý veřejný zájem na transparentním přístupu státních orgánů a zveřejnění přinejmenším podstaty informací o odebraných vzorcích.
Rybáři, kteří likvidovali havárii, i ostatní obyvatelé žijící v blízkosti řeky měli v zájmu ochrany svého zdraví právo dostat ověřitelné informace o znečišťujících látkách. Veřejnost pak má obdobné právo v rámci ústavně zaručeného práva na včasné a úplné informace o stavu životním prostředí a přírodních zdrojů.
Za současné situace je tedy prakticky neobhajitelné, aby Česká inspekce životního prostředí i nadále držela úplné embargo na informace o odebraných vzorcích z Bečvy. Nemá-li porušovat materiální podstatu zákonné úpravy, musí zveřejnit přinejmenším relevantní část těchto informací, na jejichž základě si veřejnost může udělat v rámci možností věrohodný obraz o příčině havárie na Bečvě a o tom, jaké svinstvo otrávilo krásné parmy, ostroretky a desítky dalších druhů ryb a jiných vodních živočichů.