↗

Veřejnost má právo vědět, kdy, kde, jaké vzorky Česká inspekce životního prostředí po otravě Bečvy odebírala a jaké hodnoty v nich naměřila. Odpírání informací, nota bene čtvrt roku po havárii, je nezákonné. Foto Petr Novotný

Měl jsem v životě to štěstí jen jednou. Před třiceti lety jsem na Berounce v Radotíně chytil parmu. Je to nádherná ryba se silným tělem, královna našich řek, které mají rychlý proud, peřeje a kameny. Jednou z takových řek je Bečva.

V ten teplý zářiový den, kdy se ve Valašském Meziříčí stala jedna z největších ekologických havárií v ČR za poslední roky, plavalo v Bečvě čtyřicet tun mrtvých ryb. Ty největší z nich byly parmy. Pětikilové kapitální kusy se zlatými boky, které se naposledy zatřpytily na slunci.

Místní rybáři byli první, kdo se v gumákách brodili vodou, nakládali ty krásné ryby po tisících do plastových popelnic, a přitom dýchali odporný vzduch s neznámou štiplavou chemikálií a zápachem z tlejících ryb, o které se desítky let předtím s láskou starali. Ti první se ptali, zvlášť když pak nemohli v noci spát kvůli rozleptaným nosním sliznicím, co se to proboha stalo. A my všichni ostatní po nich se ptáme stejně. Kdo a čím otrávil Bečvu?

Ani po čtvrt roce od zářiové havárie neví veřejnost v podstatě nic. Informační prázdnota, která v lidech s postupem času vyvolává skepsi a nedůvěru, má dvě roviny.

Veřejnost nemá žádný relevantní náznak o potenciálním zdroji, natož původci havárie. Po zmatené zprávě ministra Brabce ze dne 1. října 2020 o tom, že se „smyčka utahuje kolem areálu Tesla Rožnov“, se zdá, že se původce nakonec nepodaří zjistit. Zcela pozoruhodné bylo v tomto směru vyjádření náměstka Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně Petra Bareše, které dne 20. října 2020 zveřejnil časopis Echo24: „Šance je vždycky, ale upřímně řečeno, kdybych si měl tipnout, tak dvacet ku osmdesáti.“

Příslušný orgán činný v trestním řízení si tak už před dvěma měsíci tipnul jako ve Fortuně, jestli to vyjde, nebo ne. A protože zjevně věděl, co říká, tipnul si tak, že to asi nevyjde.

Státní orgány daly zatím veřejnosti jen jednu podstatnou obecnou informaci, že otravu způsobil kyanid. Tuto oficiální informaci však později vážně zpochybnily informace z jiných zdrojů, podle kterých příčinou otravy mohl být fenol, popřípadě i nějaká jiná látka.

Nejen policie a státní zastupitelství, které havárii vyšetřují jako trestný čin, ale i Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) jako hlavní kontrolní orgán na úseku havárií ohrožujících jakost povrchových vod i Ministerstvo životního prostředí (MŽP) jako ústřední správní úřad pro ochranu jakosti povrchových vod, uvalily na informace o havárii na Bečvě prakticky úplné embargo. Veřejnost tak nemá žádné konkrétnější, věrohodnější, natož ověřitelné informace o znečišťující látce, ale především o vzorcích vody, které státní orgány odebraly z řeky — kdy, kde a jaké vzorky byly odebrány a jaké výsledky přinesly.

Všechny zmíněné státní orgány se odvolávají na to, že případ je předmětem vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, a tudíž, že o něm nemohou poskytnout žádné podrobnější informace. Neboť by tím údajně „ohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“ ve smyslu § 8a odst. 1 trestního řádu.

Od policie a státního zastupitelství lze tuto informační zdrženlivost pochopit, neboť jako orgány činné v trestním řízení zde nejsou primárně od toho, aby poskytovaly veřejnosti informace o skutečnostech, jež jsou předmětem vyšetřování. V jistém ohledu pak lze chápat i postavení MŽP, které jako centrální orgán není přímo u zdroje klíčových informací.

Ale ze strany České inspekce životního prostředí je informační embargo za daných okolností neodůvodněné. Inspekce jako hlavní orgán vodoprávního dozoru odebírala v prvních dnech po havárii v dotčené oblasti řeky desítky vzorků. Po vyhodnocení v akreditovaných laboratořích pak musela jejich výsledky přesně a spolehlivě zaznamenat v kontrolním protokolu. A to vše pak musela předat policii k jako podklad k následnému vyšetřování.

Pokud tedy jde o tyto informace, které Inspekce sama zjistila v rámci své vlastní úřední — kontrolní — činnosti, tzn. zejména vzorky, které odebrala, zajistila jejich vyhodnocení a zaznamenala v kontrolním protokolu, není vázána žádným zákazem poskytování informací podle § 8a nebo § 8b trestního řádu. Ustanovení § 8a trestního řádu o tom, že „orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení“, se vztahuje pouze na orgány činné v trestním řízení, a tedy nikoli na Českou inspekci životního prostředí.

A § 8b trestního řádu, který zakazuje poskytování informací o osobách zúčastněných na trestním řízení, se sice může vztahovat i na Inspekci, ale dopadá pouze na informace, které by dostala od policie nebo jiného orgánu činného v trestním řízení. Ale nedopadá na informace, které Inspekce získala při vlastní úřední činnosti.

Česká inspekce životního prostředí, přesněji řečeno její úředníci, jsou obecně vázáni povinností mlčenlivosti podle § 20 kontrolního řádu a podpůrně i podle § 15 správního řádu. Nicméně tato ustanovení přikazují mlčenlivost jen tehdy, pokud zpřístupnění příslušných informací může ohrozit „řádný výkon veřejné správy“, respektive pokud v příslušném případě nepřevažuje protichůdný „veřejný zájem“ na zveřejnění či jiném zpřístupnění informací. Jinak mají být této povinnosti zproštěni.

V daném případě a v současné době (tedy s odstupem téměř tří měsíců) je prakticky vyloučeno, že by zveřejnění informací o odebraných vzorcích z Bečvy či jejich podstatné — relevantní — části mohlo nějak myslitelně a reálně ohrozit řádný výkon veřejné správy, respektive vyšetřování. Odebrané a vyhodnocené vzorky jsou stabilní důkazy.

Pokud už jednou byly řádně zachyceny a zaprotokolovány, tak se už nemění a prakticky nikdo je už nemůže ovlivnit. A pokud bude dříve či později někdo obviněn, jakože to je beztak jen „dvacet ku osmdesáti“, pak bude muset být s těmito důkazy seznámen, a to ve stejné podobě, v níž jsou nyní. Navíc, v případě takto závažné ekologické havárie zde byl již od začátku naléhavý veřejný zájem na transparentním přístupu státních orgánů a zveřejnění přinejmenším podstaty informací o odebraných vzorcích.

Rybáři, kteří likvidovali havárii, i ostatní obyvatelé žijící v blízkosti řeky měli v zájmu ochrany svého zdraví právo dostat ověřitelné informace o znečišťujících látkách. Veřejnost pak má obdobné právo v rámci ústavně zaručeného práva na včasné a úplné informace o stavu životním prostředí a přírodních zdrojů.

Za současné situace je tedy prakticky neobhajitelné, aby Česká inspekce životního prostředí i nadále držela úplné embargo na informace o odebraných vzorcích z Bečvy. Nemá-li porušovat materiální podstatu zákonné úpravy, musí zveřejnit přinejmenším relevantní část těchto informací, na jejichž základě si veřejnost může udělat v rámci možností věrohodný obraz o příčině havárie na Bečvě a o tom, jaké svinstvo otrávilo krásné parmy, ostroretky a desítky dalších druhů ryb a jiných vodních živočichů.