Deník Referendum v reportáži z 30. listopadu přinesl zásadní odhalení o dobře utajené havárii v areálu chemičky Deza, která se stala v brzkých ranních hodinách dne katastrofické otravy řeky Bečvy. Přestože stále není vyjasněno, jakým způsobem mohla přesně tato havárie souviset s otravou řeky, jedná se o další v řadě důkazů, jakým způsobem se Deza „staví čelem“ k havarijním událostem: zamlčováním a mlžením nejen vůči veřejnosti, ale i příslušným kontrolním institucím.

O závažnosti tohoto incidentu svědčí i fakt, že zjištění odhalená v reportáži a následné dotazy „naštvaly“ i do té doby k Deze velmi benevolentní Českou inspekci životního prostředí. Za jednoznačný prohřešek z pohledu Inspekce označil zamlčení incidentu v Deze její ředitel Erik Geuss, který se nezdráhal pojmenovat jednání chemičky jako „delikt“.

Postoj Dezy, tlumočený výroky mluvčího Agrofetu Karla Hanzelky v různých médiích, v reakci na odhalení reportérů Deníku Referendum tentokrát vybočuje z obvyklého standardu mlžení, manipulace s čísly a zamlčování podstatných okolností. Tentokráte krátce po zveřejnění Agrofert a Deza oznámily, že na reportéry Deníku Referendum i vydavatelství podají trestní oznámení, kde jako jeden z důvodu uvedly „jejich soustavné nepravdivé veřejné obviňování společnosti Deza ze zavinění otravy ryb v řece Bečvě z letošního 20. září.“

1. Mluvčí Agrofertu mylně popsal parametry havárie

Dle článku na webu irozhlas.cz, mluvčí Hanzelka řekl ČTK, že „v důsledku pochybení zaměstnance přetekla směs sody a vápenného hydrátu z provozního reaktoru kvůli překročení teploty směsi v reaktoru. ‚Tvrzení některých médií, že jde o toxické látky, je mylné. Podle bezpečnostních listů obou uvedených složek ani jedna z těchto látek není toxická,‘ uvedl Hanzelka.“

Na prvním místě je třeba uvést, že mluvčí Agrofertu zřejmě dobře nestudoval interní zápis o této „provozní události“, jinak by věděl, že obsah kaustifikačního reaktoru unikl ještě před přidáním vápenného hydrátu. Uniklá směs byla tedy zejména horkým koncentrovaným roztokem sody (uhličitanu sodného) se zbytky louhu (hydroxidu sodného) a ve vodě rozpustných i nerozpustných látek, původem z provozu extrakce fenolů z takzvaného karbolového oleje, jedné z frakcí získaných destilací dehtu.

Je pravdou, že bezpečnostní list „jedlé sody“ jako čisté chemické sloučeniny uvádí, že se jedná o látku, která není klasifikována jako nebezpečná pro vodní prostředí. Obávám se, že příslušné testování toxicity sody jistě nezahrnovalo situaci, kdyby se ve vodním toku ocitlo zmíněných deset kubíků koncentrovaného roztoku sody se silně alkalickou reakcí (hodnota pH 11—12). Je tudíž zřejmé, že souvislost uhličitanu sodného — tedy sody — jako takového s otravou řeky Bečvy bude spíše méně významná.

2. Mluvčí Agrofertu poskytl o úniku látek z kaustifikace dvě protichůdné verze

Pan Hanzelka o uniklé směsi tvrdil, že „…ze své podstaty nemohla být příčinou otravy ryb v Bečvě“ a že „…převážná část skončila v záchytných valech. Tato provozní událost byla nahlášena mistrovi vodního hospodářství, který mimo jiné provedl kontrolu kvality dešťových vod. Z provedených analýz vyplynulo, že nedošlo k žádnému nadlimitnímu překročení jakéhokoli sledovaného parametru.“

V tomto bodě se verze mluvčího poněkud rozcházejí. Výše zmíněná citace o zachycení v dešťové kanalizaci je v souladu s výrokem ředitele České inspekce životního prostředí, který v rozhovoru pro Deník N uvedl: „Ale problém je v tom, že jsme kontrolovali, co jde ven. Oni to zachytili v rámci dešťové kanalizace, která ven nejde“.

Naopak je v rozporu s vyjádřením mluvčího Dezy, respekive Agrofertu, pro ČTK: „Navíc převážná část uniklé směsi skončila v záchytných valech, odkud byla přečerpána k přečištění do chemické čistírny odpadních vod. Dále pak bylo postupováno podle standardních technologických postupů,“ uvedl Hanzelka.

Vyvstává tedy zásadní otázka: zda pracovníci chemičky vůbec tuší, kam vede kanalizace pod poklopem kanálu, kam vytekla a byla spláchnuta směs z kaustifikačního reaktoru. Pokud by to byla takzvaná „dešťová kanalizace“ (tedy kanalizace svádějící srážky z vozovek, chodníků a podobně), tak ta je dle dostupné dokumentace svedena přímo do levé poloviny laguny ve Lhotce, která slouží jako akumulační nádrž pro přípravu užitkové vody.

V tomto případě je také záhadou, co měl mluvčí na mysli při zmínce o tom, že „nedošlo k žádnému nadlimitnímu překročení jakéhokoli sledovaného parametru“ — v dešťové vodě se totiž obvykle žádné parametry nesledují. Pokud by naopak „soda“ byla spláchnuta do jedné z větví takzvané chemické kanalizace svádějící mírně znečištěné srážkové a provozní vody, tak tato dle dokumentace ústí v jedné ze záchytných jímek v provozu nedávno rekonstruované biologické čistírny odpadních vod. Jakým způsobem by z tohoto místa mohla být odpadní voda čerpána na chemickou čistírnu, která se nachází na opačném konci areálu chemičky, je dosti nejasné.

3. Mluvčí Agrofertu přiznal, že kromě sody unikly i fenoly

V dalších reakcích mluvčího Agrofertu se objevuje důležité přiznání, že kromě netoxické sody se v uniklé směsi vyskytují i toxické fenoly: „V uniklé směsi vody a sody je obsažen fenol v koncentraci nižší než 0,3 procenta hmotnostního.“

Zmíněná koncentrace „0,3 procenta hmotnostního“ se zdá býti na první pohled blízká dříve zmíněným „stopovým koncentracím“ kyanidů v odpadních vodách firmy Deza. Při bližším prozkoumání se jedná o koncentraci odpovídající 0,3 gramu fenolu na 100 gramu dotčené směsi, kterou nelze dost dobře nazvat roztokem, protože obsahuje jistou část nerozpustných dehtových látek, což se rovná třem gramům na kilogram směsi.

Při zvážení faktu, že hustota této směsi bude jistě vyšší než hustota vody, jedná se o koncentraci minimálně tři gramy fenolu na litr. Vzhledem k dříve dokumentovanému mlžení ohledně koncentrací kyanidů v odpadních vodách, je otázkou, zda se opravdu jedná o hodnotu maximální nebo spíše hodnotu obvyklou či střední.

Když už mluvčí Dezy navádí k užitečným informacím obsaženým v bezpečnostních listech chemikálií, je zde možno citovat bohaté spektrum klasifikací fenolu: toxický, leptavý, způsobující poškození orgánů a genetické poškození při dlouhodobé expozici a toxický pro vodní organismy. Důležité jsou i uvedené limity pro koncentrace fenolu v životním prostředí: 0,008 miligramu na litr pro sladkou vodu, případně 0,091 miligramu na kilogram pro sladkovodní sedimenty.

Z hlediska účinků na sladkovodní ryby je pro fenol uváděna pro takzvanou „koncentraci bez pozorovaných účinků“ (NOEC, No Observed Effect Concentration) hodnota 0,077 miligramů na litr — zde se ovšem jedná o účinky pozorovatelné při dlouhodobém působení po dobu desítek dnů. U akutní toxicity je pro dosažení účinků v řádu desítek minut až hodin potřeba koncentrace fenolu nad hladinou 10 miligramů na litr vody, při koncentraci nad cca 50 miligramů na litr již dochází ke rychlé ztrátě orientace ryb během několika minut a smrti do přibližně patnácti minut.

V uniklém množství „sody“ se tedy mohlo nacházet odhadem až několik desítek kilogramů fenolu. Tyto fenoly nepředstavují obvykle při teoreticky uzavřeném koloběhu mezi provozem fenolu a kaustifikace závažnější problém — pokud pomineme možné poleptání a přiotrávení neopatrné obsluhy.

Pokud vezmeme v úvahu v literatuře střední letální dávku fenolu při orálním požití 10—15 gramů (přitom byly popsány případy úmrtí i při dávce jednoho gramu fenolu), stačilo by množství uniklého fenolu k otravě desítek osob. Přestože by toto množství vzhledem k předpokládanému naředění říční vodou možná samo o sobě nestačilo k tak silně a rozsáhlé otravě v délce přibližně čtyřiceti kilometrů, je označení podobného nekontrolovaného a neoznámeného úniku toxických látek jako interní „provozní události“ velmi cynické.

4. Ačkoli si je mluvčí „stoprocentně jist“, v realitě havárie otravu Bečvy způsobit mohla

Pan Hanzelka také reagoval na hypotézu možnosti vzniku kyanidů po reakci fenolů obsažených v uniklé směsi z kaustifikačního reaktoru, která byla s odkazem na vědecký článek uvedena v deníku Právo: „Podle mluvčího Agrofertu je vznik takové chemické reakce v kanalizaci nepravděpodobný. Deza nepracuje s kyselinou dusitou.“

Deza s kyselinou dusitou opravdu nepracuje, a to ani v případě, že by snad pracovat chtěla. Kyselina dusitá jako taková totiž neexistuje, nelze ji připravit, koupit ani s ní pracovat. Je to velmi nestálý a reaktivní produkt, vznikající z dusitanů, kterou jsou naopak v odpadních vodách často bohatě zastoupeny, v silně kyselém prostředí.

Pokud se týká fenolů v alkalickém prostředí uniklé sody, tak je tato reakce jistě nepravděpodobná — nikoliv však nemožná. Jak se při této a dalších obvykle utajených událostech ukazuje, provozní látky a jejich směsi v zastaralých provozech v areálu Dezy unikají prakticky neustále.

Stejně tak lze vážně pochybovat o dokonalosti kanalizačního systému, jehož jádro pochází z doby Urxových závodů z osmdesátých let minulého století. Lze také pochybovat o tom, nakolik aktuální stav odpovídá ideálu popsanému mluvčím firmy, podle kterého chemička „provozuje kanalizační systém, který separuje a ošetřuje odpadní vody podle jejich použití“, a tedy „jsme si stoprocentně jistí, že tato provozní událost v našem podniku nebyla a ani nemohla být příčinou otravy ryb“.

Havárie kaustifikačního reaktoru nebyla důsledkem selhání obsluhy, ale systému

Jak taková „stoprocentní jistota“ vypadá v praxi archaických chemických provozů v České republice vypovídá dobře epizoda fenolové otravy vod ze dne 20. února 2019 při úniku z objektu Sokolovské uhelné ve Vřesové na Karlovarsku. Zpráva Krajského úřadu Karlovarského kraje o vzniku a dopadech této „závažné havárie“ popisuje, jak došlo k „úniku znečištěné vody z průmyslové kanalizace na tlakové plynárně a jejímu průniku do dešťové kanalizace, následně do dočišťovací nádrže u Chodova… Událost byla částečně neovladatelná do doby, než byl zjištěn únik přes kanalizaci do dočišťovací nádrže (noční hodiny dne 20. 2. 2019), a byla při ní zvýšená pachová postižitelnost.“

Jinými slovy, v místě křížení chemické a děšťové kanalizace došlo k déle nepozorovanému narušení jejich těsnosti. V tomto případě byla ve srovnání s Bečvou mediální pozornost výrazně nižší — přilehlý Chodský potok je již následkem chronických úniků toxických látek z provozu Sokolovské uhelné dávno mrtvým tokem.

Neovladatelnost havarijního úniku obsahu kaustifikačního reaktoru v provozu Dezy v noci na 20. září 2020 byla dána vypnutím signalizačního alarmu a nezajištěným poklopem reaktoru. Tedy stavu, který rozhodně nevyplývá z opomenutí obsluhy, ale z rozhodnutí příslušných mistrů a technologů provozu, a který je těžko slučitelný s firemní péčí o bezpečnost pracovníků obsluhy.

Je na místě se ptát, nakolik si je obsluha vědoma silně toxických účinků fenolů obsažených v „sodě“ recyklované po extrakci fenolů. V této souvislosti je vhodné si připomenout humornou vzpomínku anonymního pamětníka, který v časopise Dezy Valašský Chemik (vydání z února 2017) v části nazvané „125 let Dezy / Historky z chemického závodu očima pamětníků“ popisuje „progresivní analytickou metodu“ používanou na takzvané karbolce dnes již neexistujícího ostravského závodu Dezy: „…odpadní uhličitan vápenatý se pral před odvozem na skládku odpadů s vodou, aby se odstranil zadržený louh a fenoly. Na tomto pracovišti pracovaly ženy. Stupeň vyprání se kontroloval analyticky tak, že pracovnice si nabrala na prst vzorek vápenné kaše a olíznutím jazykem zkusila, zda vápenná kaše má ještě louhovou příchuť a podle toho praní ukončila…“

Dnes již snad nikdo nenutí pracovníky kaustifikace kontrolovat průběh reakce lízáním toxické směsi fenolů. Nejen v rámci péče o zdraví a bezpečnost svých zaměstnanců by firma Deza měla na místo do pokusů o trestní postih novinářů něco více ze svých stamiliónových zisků investovat spíše do modernizace a zabezpečení svých provozů na úroveň technologií 21. století.