Asi každého, koho zajímá vývoj okolo šetření zářijové havárie na Bečvě, a každého, kdo dlouhodobě sleduje situaci uvnitř České inspekce životního prostředí, zaujal středeční článek na serveru Seznamzpravy.cz: Kvůli otrávené Bečvě prověřují Brabcovi auditoři inspekci. Autor zde naznačuje, že kauza Bečva mohla přispět k výraznému ochlazení vztahů mezi vedením ministerstva životního prostředí a České inspekce životního prostředí. A uvádí, že MŽP zahájilo na inspekci hloubkovou kontrolu.

V kuloárech se začalo vzrušeně debatovat o tom, co to znamená. Že by se Brabec konečně rozhodl zbavit neschopného vedení inspekce, nebo naopak zpětně přikryje jeho postup, ať už se dělo cokoli? Těžko říct, ale v každém případě za zamyšlení stojí, co by asi v tuto chvíli následovalo po odvolání ředitele Inspekce Erika Geusse.

Co se vlastně na inspekci dělo a děje?

Především — nejde tu zdaleka jen o Bečvu. Jedná se o dlouhodobé nezvládání managementu poměrně důležité kontrolní organizace, o cílený rozvrat vnitřní komunikace a také o nastolení atmosféry strachu, šikanózní přístup k zaměstnancům, což jsem si ostatně s Erikem Geussem a jeho tehdejším náměstkem Tomášem Urbanem (současným ředitelem Výzkumného ústavu vodohospodářského), před pár lety „užila“ na vlastní kůži. V neposlední řadě se jedná o naprostou neschopnost ředitele osvojit si byť jen základy kompetencí a principů fungování takového úřadu.

Možná bych mohla být mezi prvními, kdo by se radoval z ostudně nezvládnutých mediálních vystoupení ředitele Geusse ke kauze Bečva, ale neraduju se, jen zírám a je mi stydno… Tohle si inspekce nezasloužila, a hlavně si to nezaslouží veřejnost.

Můžeme se bavit o tom, co inspektoři nebo jejich vedení při prošetřování kauzy mohli nebo měli udělat jinak, a proč tomu tak nebylo. Daleko podstatnější ale je, co se s úřadem děje už roky. A co nám Bečva už jen naplno ukázala.

Inspekce nikdy nebyla ideální. O kterém úřadu bychom to také mohli říct, že? Ale byl to celkem akceschopný kontrolní orgán se špičkovým právním servisem. A podle mých zkušeností se naprostá většina zaměstnanců snažila poctivě pracovat — tedy kontrolovat a v případě, že zjistili porušení legislativy a poškození životního prostředí, konat tak, jak jim ukládá zákon.

Je to poměrně náročná a konfliktní práce. Abyste vůbec měli šanci ji dělat dobře, musíte věřit, že kontrolovat, zakazovat a pokutovat je v některých případech nutné a že to má smysl — je to někdy jediná cesta, jak zamezit dalšímu poškozování životního prostředí. Když tomu přestanete věřit, sklouznete do přehlížení problémů, bagatelizování, k neochotě jít do konfliktu. A budete tam k ničemu. I takoví lidé na inspekci vždycky samozřejmě byli, ale troufám si říct, že jich byla výrazná menšina.

Kam až se inspekce po šesti letech Geussova vedení dostala? Do stavu, kdy odcházejí další a další odborníci, kdy je v troskách právní služba, personální oddělení, IT podpora… A co hůř, odborná oddělení i ředitelé oblastí se už šest let krčí v koutě a modlí se, aby si jich vedení na příští poradě nevšimlo.

Rozvrat inspekce řídí lidé Agrofertu

Takhle je to uvnitř. A navenek? Inspekce je ve stavu, kdy už jí prostě nikdo nevěří, kdy jsou i řadoví pracovníci a priori považováni za slouhy Agrofertu. Ale není to jejich vina a není to ani vina veřejnosti.

Je to důsledek dlouhodobé neschopnosti obhájit nezávislost inspekce ze strany vedení. A především důsledek jasného a mnoho let trvajícího střetu zájmů ministra životního prostředí Brabce a jeho spolupracovníků, které si s sebou z Agrofertu nebo spřízněných struktur na MŽP přivlekl.

Z pohledu obsazování klíčových pozic v podřízených organizacích je asi nejkřiklavější osobou bývalý zaměstnanec a mnoha posty prověřený spolehlivý spolupracovník Andreje Babiše Jan Landa, sedící na pozici státního tajemníka. Ano, na té pozici, která má podle služebního zákona plnit úlohu clony mezi politickou mocí a nezávislými úředníky!

Absurdní, že? Státní tajemník má dohlížet na dodržování služebního zákona v rezortu a mimo jiné i na vedení výběrových řízení na pozice představených podřízených organizací.

Bez odchodu ministra Brabce se nezmění nic

Co dál? Co může inspekci pomoci k tomu, aby si získala zpět alespoň takovou důvěru, jakou měla před svou totální diskreditací z posledních let? Proč by si vlastně někdo měl myslet, že Erik Geuss po šest let rozvracel inspekci v rozporu s přáním ministra Brabce?

K obnovení důvěry tedy určitě nestačí jen náhrada současného neschopného ředitele jiným, vybraným sice ve výběrovém řízení procesně podle zákona, ale na základě pokynu současného ministra Brabce a pod taktovkou státního tajemníka Landy, mužů Agrofertu. Pak se totiž stává výběrové řízení opět jen fraškou a sebelepší zákon na ochranu nezávislosti úřadů nemůže zafungovat.

Inspekce teď potřebuje zkušeného manažera, ale opravdového manažera, ne dalšího sociochopata, který rozkope do základů každou organizaci, do které vstoupí. Člověka, kterému budou moct začít věřit především vlastní podřízení, kdo se od nich bude ochoten a schopen učit odbornosti, bude schopen ocenit zkušenost, definovat problémy a hledat řešení. Nebude jim — tak jako Geuss — vyhrožovat vyhazovem nebo trestním oznámením, jakmile projeví jen náznak nesouhlasu.

Inspekce potřebuje člověka, který nebude mít vazby nejen na Andreje Babiše, ale ani na žádný jiný byznys, který by pak znovu uváděl do podezření ze střetu zájmů celou organizaci. Jenže k tomu je nezbytné, aby ve střetu zájmů nebyl ministr ani státní tajemník.

Teprve pak se může začít znovu pomalu budovat důvěra u veřejnosti, a to soustavnou a kvalitní prací při šetření jejích podnětů. A také otevřenou komunikací — protože komunikace s veřejností je zrovna tak součástí práce inspekce jako provádění kontrol a ukládání pokut.

Inspekce je stejně jako každý jiný orgán státní správy povinná o svých postupech a o stavu životního prostředí informovat veřejnost — ukládají jí to takzvané informační zákony. Nesmí zveřejnit ani o píď víc, než dovolují, ale také ani o píď méně. Není možné, aby se opakovalo to, co v kauze Bečva, kdy sveřepě neříkala prostě nic a spolu s ministrem se vymlouvala na neexistující informační embargo Policie ČR.

To byl jednak vrchol drzosti vůči veřejnosti, a jednak především jasné nedodržení zákonných požadavků, za které by měl nést přímou odpovědnost jak ředitel, tak ministr, který se na tom zatloukání buď aktivně podílel, nebo mu zblízka přihlížel. Svůj nemalý díl odpovědnosti tady nese i další Babišův člověk, tisková mluvčí inspekce Radka Nastoupilová (dříve Burketová), bývalá mluvčí hnutí ANO a spolupracovnice nynější eurokomisařky Jourové.

Mimochodem, arogantní Nastoupilová, která podle bývalých kolegů nikdy nebyla jen prostředníkem mezi úřadem a médii, ale inspekci i Geussovi osobně v posledních letech částečně „vládla“, podle Seznamu právě balí a úřad potichu opouští… Že by se jí honilo hlavou něco o hlodavcích a potápějící se lodi?

Řádně komunikovat s veřejností ohledně kauzy Bečva začal rezort až někdy koncem ledna tohoto roku, to se začaly webové stránky inspekce plnit informacemi, dokonce sama Nastoupilová kontaktovala novináře s nabídkou na rozhovor. A ministr básní o otevřené komunikaci před poslanci v parlamentu…

Poněkud pozdě, po čtyřech měsících zatloukání a informací typu: „Dezu jsme vyloučili, ale nevyvinili.“ Nebo: „Kde a kdy jsme vzorkovali, nepovíme, co kdyby se pachatel díval.“

Během těch šesti let, po které už na inspekci nejsem, odešla nebo byla donucena odejít řada zkušených lidí, kteří měli svou práci rádi a dělali ji podle nejlepšího svědomí. Ale řada jich tam zůstala, někteří zalezli do svých ulit, rezignovali a přežívají, v jiných snad ještě zbyla nějaká energie k tomu se zase nadechnout a pokračovat v kvalitní a nelehké práci.

Tito lidé si zaslouží profesionální a nezávislé vedení, kterému budou věřit oni a postupně snad zase i veřejnost. Ale to jim — ani nám — v žádném případě nemůže dát současný ministr a jeho skvadra z Agrofertu. Jim už nezávislost a profesionalitu opravdu nikdo neuvěří.