O potřebě obnovy důvěryhodnosti České inspekce životního prostředí není pochyb. Jako ilustrace může posloužit, že za působení bývalého ředitele Erika Geusse — tedy od prosince 2014 do prosince loňského roku — poklesla výše pravomocně uložených pokut o více než čtyřiačtyřicet procent.

Za rok 2014 podle výročních zpráv inspekce pokuty dosáhly celkové výše přes 148 milionů korun, za rok 2021 necelých 80 milionů. K tomu z inspekce odešel úspěšný tým specializující se na dodržování úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, známé pod zkratkou CITES, i další respektovaní odborníci. A nakonec přišlo nechvalně známé selhání inspekce při havárii na Bečvě.

Důvěryhodnost ČIŽP se nevrátí škrtáním jejích kompetencí

Jako bývalá ředitelka inspekce a bývalá dlouholetá šéfka právního odboru jsme proto nové vedení inspekce velmi uvítaly a těšily se na to, že instituce opět získá „drajv“.

Bylo pro nás nemilým překvapením, když jsme z rozhovoru s novým ředitelem Petrem Bejčkem v Deníku Referendum zjistily, že si restart inspekce a obnovu její vážnosti představuje tak, že se chce zbavit některých klíčových kompetencí. Nejen že pokračuje ve snaze zbavit úřad působnosti v haváriích na vodách, která započala po neúspěšném šetření havárie na Bečvě, ale dokonce uvažuje o zrušení celé složky lesa a vybraných částí přírody.

Ředitel Petr Bejček jako důvod uvádí jinak chvályhodnou snahu navýšit platy inspektorů, aby neodcházeli do soukromých firem či lépe placených úřadů. Česká inspekce životního prostředí je na tom ve srovnání například s Českou obchodní inspekcí, veterináři, rostlinolékaři a dalšími kontrolními orgány z hlediska mezd zdaleka nejhůř. A je také druhou nejhůř placenou organizací v resortu životního prostředí — opět vycházíme z údajů výroční zprávy inspekce za rok 2021.

Zbavit však pro tyto účely inspekci části kompetencí je systémově špatně. Obdobnou potřebu řešila v pozici ředitelky inspekce Eva Tylová s ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem navýšením rozpočtu úřadu, které se promítlo do ohodnocení inspektorů. Bylo to v roce 2008, tedy také v době krize.

Po Bursíkovi podporovali inspekci životního prostředí i další ministři: Jan Dusík, Ladislav Miko i Rut Bízková, která tvrdila, že „peníze pro inspekci je třeba vždy najít, protože to jsou naše (ministerské) oči a uši“.

Stejně by měl k této otázce přistoupit i ministr životního prostředí Petr Hladík. Jde totiž o více než jen o peníze. Stát i společnost potřebují zajištění kvalitní ochrany životního prostředí. Mimo jiné i proto, že v zemi, kde se nevyplácí v životním prostředí podvádět, je také mnohem zdravější podnikatelské prostředí. A bez vymáhání, to jest kontroly dodržování povinností, ukládání sankcí a nápravných opatření, by vše zůstalo jen na papíře, přesněji řečeno jen v zákonech a v podmínkách vydaných povolení.

Odsunout ČIŽP na druhou kolej je nepřípustné

Snaha zbavovat inspekci kompetencí začala již v souvislosti s neúspěšným šetřením havárie na Bečvě a katastrofálním selháním všech zúčastněných orgánů. Místo toho, aby byla problematická role inspekce životního prostředí vyhodnocena jako chyba lidského faktoru, kdy pracovník z oblastního inspektorátu Brno ani nevyjel k havárii, se v havarijní novele vodního zákona navrhuje převod kompetence na vodoprávní úřady obcí.

Ty ovšem v této kauze projevily ještě větší selhání. Jejich pracovníci sice k havárii vyjeli, ale nebyli schopni zajistit relevantní vlastní vzorky a cizí vyhodili.

Jsme rády, že ministr Petr Hladík v rozhovoru pro Deník Referendum uvedl, že se nastavení kompetencí České inspekce životního prostředí a vodoprávního úřadu v havarijní novele stále zvažuje. Konkrétně řekl: „Pokud jde o otázku, kdo má vyšetřovat, jsou tu opravdu dvě možnosti. Buďto zachovat takzvanou sdílenou kompetenci, což má mnoho pozitivních aspektů, především v nákladech. Druhou možností je říct si, že pro Českou republiku je to taková priorita, že to postavíme jenom na inspekci.“

Podle našeho názoru jsou změny, které by inspekci odsunuly na místo pouhého spolupracujícího orgánu, naprosto nepřípustné. Známe pochopitelně případy, zvláště menší havárie, které vodoprávní úřad obce s rozšířenou působností zvládne. Jeho pracovníci mají větší znalost v místě, mají to k havárii blíže a podobně.

U velkých havárií má ovšem inspekce daleko větší předpoklady vyšetřit je. Na každém ze svých deseti oblastních inspektorátů má pět až deset inspektorů oproti jednomu až třem, výjimečně více pracovníkům obcí s rozšířenou působností. Má také lepší materiální zázemí, proškolení v oblasti vzorkování a celkové odborné a metodické know-how předávané v rámci desítky let působící celostátní inspekce. Má centrální řízení.

Nutnost jednotného výkonu státní správy na celém území České republiky zmiňuje v rozhovoru i ministr Hladík: „Není možné, aby stejná věc v Ústí nad Labem byla posuzována jinak než v Olomouci a zase jinak třeba v Brně. Ministerstvo musí rozhodovat ve stejných otázkách stejně bez ohledu na místo v republice.“

Metodické vedení „jeho“ inspekce je pro ministerstvo mnohem snazší, než případné metodické vedení nějakých dvou set padesáti městských úřadů.

Řeči o „zdvojené kompetenci“ jsou zavádějící

Napříč rozhovorem skloňuje nový ředitel Petr Bejček heslo „zdvojené kompetence, je třeba je odstranit“. Hovoří o tom v souvislosti s haváriemi na vodách, v ochraně lesa a částečně i v ochraně přírody a krajiny. Dozorová činnost inspekce a odborů životního prostředí na městských či krajských úřadech se ve skutečnosti nedubluje.

Každý z orgánů má svou vlastní roli, některý hlavní a druhý vedlejší. Nelze na ty, které dosud hrály roli vedlejší, a dle toho byly vybavovány personálně, materiálně i metodicky, náhle převést roli hlavní. Chceme, pod zavádějícím heslem „zdvojených kompetencí“, ponechat kontrolu v životním prostředí na orgánech obcí, které na to nemají odbornost ani nezávislost? Na orgánech, které činnosti samy povolují, a přitom se mohou dopustit chyb? I jejich nezávislost je často podrobena těžkým zkouškám, kdy jsou pod tlakem, aby vedle zájmu na ochraně životního prostředí dostatečně zohledňovaly i zájmy místní.

Navíc o tyto orgány o novou náplň práce nestojí, protože mají své agendy dost a ani její výkon stát dostatečně nekompenzuje. Převedeme snad opět na někoho práci navíc bez jediného halíře a budeme tomu říkat úspory? Kdyby to navrhoval ministr financí, budiž, ale v případě ministra životního prostředí je to minimálně zarážející. Ministerstvo životního prostředí se nemůže vzdát odpovědnosti za to, zda a jak důsledně bude kontrola probíhat.

Nebude-li složitější kauzy řešit inspekce, nebude je řešit nikdo

V rozhovoru tvrdí ředitel inspekce životního prostředí: „Pokud by tu tedy nebyla inspekce, řešil by to někdo jiný.“ Ministerstvu životního prostředí přece ale musí záležet na tom, aby kontrola proběhla řádně.

Nejde ji jen tak přehodit do jiného resortu, navíc na orgány, které s ní nemají zkušenost, protože ji dosud v takovém rozsahu nedělaly a jsou již nyní přehlceny vlastní agendou. Orgány životního prostředí, ale i stavební úřady obcí a krajů navíc budou v nejbližších letech mimořádně zatíženy náběhem zásadně jiného způsobu ochrany zájmů životního prostředí při povolování staveb, tedy nového zákona o jednotném environmentálním stanovisku a nového stavebního zákona.

Stíhat přísné lhůty pro vydání jednotného environmentálního stanoviska pro ně bude samozřejmě důležitější než kontrola v životním prostředí. Naprosto tedy nelze očekávat, že by nahradily část kontrolní činnosti inspekce životního prostředí.

Sdílené kompetence proto nejsou v principu špatně, spíše naopak. Místní úřad může vyřešit jednodušší kauzy, inspekce jako specializovaný dozorový orgán s celostátní působností a podřízený ministerstvu kauzy složitější. Navíc to je z hlediska společnosti méně nákladné. To ostatně připouští i ministr Petr Hladík v souvislosti s úvahami o konečné podobě havarijní novely vodního zákona.

Opuštění kompetencí v ochraně lesa

Ředitel Petr Bejček v rozhovoru uvádí: „Pokud by inspekce nějaké kompetence opouštěla, vždycky bych cílil na ty, které jsou zdvojené. Například ochranu lesů mohou v současnosti vykonávat orgány státní správy lesů. Inspekce tady vystupuje jako druhý represivní orgán.“

Záměr převést ochranu lesa z inspekce na orgány státní správy lesů nezaručuje, že kontrolní činnost bude vykonávána správně. Opět budou v ohrožení postihy závažných deliktů. Ony orgány státní správy lesů jsou totiž zase jenom pověřené obce. A situace je složitější o to více, že zatímco agendu vodoprávního úřadu vykonává na pověřeném úřadě obvykle více pracovníků, státní správě lesů se věnuje pracovník jeden, a to ještě většinou na částečný úvazek spojený nejčastěji s ochranou pozemkového fondu či s jinou agendou.

Tento pracovník s polovičním úvazkem že bude řešit složité kauzy a udělovat sankce v řádu milionů korun? A že bude svá rozhodnutí obhajovat nejen při odvolání, ale i u soudu? Tak tomu reálně nebude a ředitel České inspekce životního prostředí stejně jako každý jiný člověk z branže to musí vědět.

Pro srovnání: zatímco inspekce řešila na úseku ochrany lesa případy, kde ukládala milionové pokuty, orgány státní správy lesů mají podle informací z ministerstva zemědělství zkušenost s přestupky dosahujícími závažnosti o výši několika tisícikorun.

Dokážeme si tedy představit, jaký zavládne v lesích pořádek, a ptáme se: komu to bude vyhovovat? Na převod kompetencí již několik let tlačí Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v České republice. Ironií je, že zákon o zřízení České inspekce životního prostředí ze dne 19. června 1991 „O České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa“ uvádí ve svém názvu ze všech složek životního prostředí právě lesy. Ostatní složky byly přidány později.

Ani ochranu přírody a krajiny nechceme

Dále ředitel Petr Bejček v rozhovoru uvádí: „V ochraně přírody a krajiny jsou kompetence zdvojené s krajskými či obecními orgány nebo s Agenturou ochrany přírody a krajiny. V praxi je to tak, že kdo z úřadů přijde jako první, daný skutek řeší. Pokud by tu tedy nebyla inspekce, řešil by to někdo jiný.“

Zase nám připadá, že nejde o to, aby agenda byla vykonávána dobře, o což by se měli představitelé resortu životního prostředí primárně snažit. Orgány státní správy na obcích, jak jsme již vysvětlily, jsou přehlceny vydáváním stanovisek, nemají patřičnou zkušenost vést složitá šetření a řízení.

Ale ani Agentura ochrany přírody a krajiny není zaměřená na kontrolní a sankční činnost. Plní mnoho a mnoho jiných zásadních úkolů v ochraně přírody, včetně administrace dotačních programů či znalecké činnosti. Když pomineme snahu „sejmout břemeno“ z inspekce životního prostředí — i když podle našeho názoru na nepravém místě — z pohledu společnosti tuto činnost bude muset vykonávat někdo jiný a náklady narostou jinde.

Pro stát je tedy nejvýhodnější, aby tyto činnosti nadále vykonávala inspekce, která na to má odborně zdatné inspektory, vybavení a další prostředky. Samozřejmě hrozí i to, že agendu nebude vykonávat nikdo, na což se již jistě těší nejrůznější podvodníci. Takže jim vyjdeme vstříc?

Tento trend jde mimochodem i proti legislativě Evropské unie, viz nutnost zajistit provádění blížícího se nařízení o obnově přírody, takzvané „nature restoration law“.

Velcí znečišťovatelé škodí ve všech složkách životního prostředí

Říká-li ministr Petr Hladík ve zmíněném rozhovoru, že kredibilita inspekce přijde jen přes pokutování velkých znečišťovatelů a že se na ně chce on i nový ředitel Bejček soustředit, vřele s ním souhlasíme. Je ale třeba si uvědomit, že velcí znečišťovatelé ohrožují a poškozují všechny složky životního prostředí, nejen vodu či ovzduší.

Zkrátka, že závažnost případu není dána tím, zda se týká působnosti inspekce na úseku nakládání s odpady, ochrany vod a ovzduší, nebo — na druhé straně — přírody a krajiny či lesa. Například vykácení kusu lesa v chráněné krajinné oblasti pro nelegální rozšíření sjezdovky pod záminkou kůrovcové těžby či devastace lesa přemnoženou zvěří, skutkově a právně „maskovaná“, je rovněž závažná kauza, kterou je schopna vyšetřit a potrestat jen inspekce.

Zbavit inspekci břemene výkonu činností, které mají jen malý přínos pro ochranu životního prostředí, a umožnit její efektivní fungování je možné šetrnějšími způsoby. Uvažovat lze například o uzákonění práva inspekce životního prostředí postoupit konkrétní podnět v méně závažné věci k vyřízení městskému úřadu či jinému orgánu se sdílenou kompetencí.

Dále je možnost zrušit zbývající nedozorové kompetence, to jest jiné než kontrolní činnosti, které zákony dodnes inspekci v určitém rozsahu svěřují. V minulosti šlo především o rozhodování o poplatcích na vodách, dnes zejména vyjádření dotčeného orgánu v procesu EIA.

Očekávaly bychom ale především „pozitivní“ legislativní změny. Tedy například návrh na uzákonění některých silnějších práv inspektorů České inspekce životního prostředí při kontrole, kterými disponují například Česká obchodní inspekce, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, veterinární správa a další specializované dozorové orgány. Například možnost vydávat takzvané závazné pokyny při výkonu kontroly na místě by snížila složitost administrování těchto úkonů a přinesla i určité úspory.

Význam prostého odbourání zbytečné byrokracie uvnitř inspekce — jako každého jiného úřadu — netřeba zdůrazňovat. Každý inspektor stejně jako jiný úředník veřejné správy si stěžuje, jak moc a stále více času musí věnovat nejrůznějšímu vnitřnímu výkaznictví.

Ministr Ivan Dejmal by se asi hodně divil

Jednou z hybných sil revoluce v roce 1989 byl právě naprosto tristní stav životního prostředí. Právě proto byla v prvním volebním období velká vůle zákonodárců schválit zákony, které tento stav změní.

Vznikající legislativa byla na tehdejší dobu velice pokroková. Jedním z takových kroků bylo i zřízení České inspekce životního prostředí zákonem.

Jak říkal Ivan Dejmal, tehdejší ministr životního prostředí: „Musíme dát co nejvíce potřebných zákonů schválit v tomto období, teď je vůle a ta již v příštím volebním období nebude.“ A měl pravdu, nebyla.

V dalších volebních obdobích se zákony na ochranu životního prostředí často spíše rozmělňovaly a oklešťovaly. Nebýt našeho vstupu do Evropské unie, okleštily by se úplně. Doufejme, že tomu tak nebude i v případě zákona o České inspekci životního prostředí.