Po celém světě asi pětačtyřicet druhů kormoránů a všechny jsou rybožravé, což je často staví do pozice konkurenta člověka. To platí i pro kormorána velkého (Phalacrocorax carbo), druh rozšířený na všech kontinentech vyjma Jižní Ameriky a Antarktidy.

Velikostí připomíná husu, ale je štíhlejší. Má dlouhý zahnutý zobák a nohy opatřené plovací blánou. České jméno je převzato z francouzského cormoran, kam se dostalo jako zkratka latinského corvus marinus, tedy „mořský havran“. Starší český název je nesyt, což pěkně vystihuje kormorání vlastnost nenasytně se cpát rybami. Kormorán jich může za den spotřebovat až jeden kilogram.

V České republice se kormoráni pokoušeli neúspěšně zahnízdit již v minulosti, ale první stálá kolonie vznikla na jižní Moravě teprve v roce 1982. V roce 2001 hnízdilo na našem území asi 200 párů, v roce 2010 přibližně 350 párů kormoránů v šesti koloniích. Během zimního období k nám pravidelně putuje deset až patnáct tisíc těchto ptáků ze severských zemí. Česká republika se tak stala významnou migrační cestou pro početná hejna kormoránů, což s sebou nese enormní predační tlak na rybí společenstva.

Na popud rybářů a myslivců byl proto kormorán u nás vyřazen ze seznamu zvláště chráněných druhů. Nadále však kormorán zůstává druhem, který je takzvaně obecně chráněn podle čl. 5 evropské směrnice o ptácích. Je tedy možné regulovat jeho stavy odstřelem, ale má to jistá omezení. Například není možné ptáky střílet v hnízdních koloniích, což je dobře. Právě takovým způsobem se totiž na Slovensku zničila hnízdní kolonie na takzvaném Kormoráním ostrově v Podunají, což se dodnes uvádí jako odstrašující případ zpackané regulace početnosti.

Je ovšem pravda, že kormoráni způsobí ročně škody za desítky milionů korun. Paradoxem je, že škody hradí rybářům stát, stejně jako u chráněných druhů, ačkoli k nim kormorán už deset let nepatří. U vlka je to pochopitelné, jeho početnost až na výjimky nelze kontrolovat odstřelem či odchytem. Ale proč kormorán?

Především ale rybáři přeměnili rybníky v necky plné ryb — a pak se diví. Rybníky přitom mají také další velice významné funkce. Vedle nesporné krajinotvorné hodnoty poskytují životní prostředí celé řadě zvláště chráněných druhů organismů, mají funkci odbourávání znečištění a také zadržují vodu v krajině.

Problém je, že ve vodním zákoně není nic o plnění mimoprodukčních funkcí rybníků. V praxi to pak vypadá tak, že majitelé rybníků nechtějí být v produkci kaprů nikým a ničím omezováni. Konkurenční boj je natolik silný, že rybníkáři použijí jakékoliv dostupné technologie, chemikálie a živiny, jen aby ještě zvýšili již tak neúnosnou produkci kaprů. V ekonomii se takováto devastující hospodářská soutěž nazývá „závod ke dnu“, což u rybníkářů má i silnou sarkastickou příchuť.

Dalším paradoxem je, že přirozené rybniční ekosystémy se zachovaly pouze tam, kde jsou rybníky chráněny jako zvláště chráněné území, jako tomu v případě Lednických rybníků, anebo tam, kde převažuje rekreační funkce — typickým příkladem je Máchovo jezero. Všechny ostatní rybníky slouží jen k soupeření rybářských společností, kdo vyrobí levnějšího kapra.

Vinou chovu kapra je kvalita vody v českých rybnících katastrofální. V posledních desetiletích se zde zabydlely sinice a řasy, a to především kvůli obecnému nadbytku živin, zejména fosforu. Pole jsou často hnojena umělými hnojivy s vysokým obsahem fosforu, který se z půdy snadno vymývá. Je tedy velmi obtížné zabránit nadměrnému vstupu fosforu do rybníka. A tam, kde do rybníka dostatečné množství fosforu nepřitéká, rybáři ho kvůli produkci sami dodávají. Kvalita vody v hospodářských rybnících se zhoršuje v přímé závislosti na tom, jak se zvyšuje produkce rybníků.

Na jedné straně má české rybníkářství slavnou historii, krajinotvorný a hydrologický význam. Na druhé straně produkuje zničené vodní ekosystémy, zkalenou vodu plnou kaprů. Nalezení ideálního postupu není snadné, přesto se to na mnoha rybnících může podařit, budeme-li opravdu chtít. To, že s rybníky není něco v pořádku, ukazuje nadmíru plasticky právě kormorán. I v tomto případě platí, co již před dvěma sty lety napsal ukrajinský dramatik Nikolaj Gogol: „Nezlob se na zrcadlo, když máš křivou hubu.“