Sýkora modřinka sežere za zimu spoustu slunečnice a dalších pochutin, které ji lidé kupují ze svého a nabízejí v krmítku. Je snadné ji milovat, když je tak krásná. Píše se o ní, že je užitečná a žere jen to, co jí dáme do krmítka. Nesnaží se nám ukrást něco ve špajzu, jak to dělají ty odporné a smrduté myši. Jen v České republice zkonzumují sýkory odhadem v krmítkách potravu za několik milionů korun. Nikdo se nepohoršuje, krmit ptáčky je bohulibá činnost, a pokud člověk žije plýtvavým způsobem života, může si u sýkor koupit odpustek. No ne?

↗

Žijete-li plýtvavým způsobem života, kupte si u roztomilé sýkorky odpustek. Foto Earth walker, Wikipedia

Horší je to s vlkem. Je to krvežíznivá šelma. Ano, to že sežral Karkulku, bychom mu odpustili, protože víme, že jde o báchorku, ale v Rusku prý žere i lidi. V Rusku, tam je možné všechno. A tak je třeba mít se před vlkem na pozoru. Zejména v dnešní době, když se konečně zase vrací chov skotu a koz do volné krajiny. A každého hned napadne, že se určitě bude živit těmi nebohými zvířátky.

Překvapivé je, že to není pravda. Není to pravda ani v Rusku, ani na Slovensku, a dokonce ani v Německu. A není to pravda ani u nás. Podle výzkumů muzea v Gorlitzu tvoří téměř 52 procent potravy vlků, kteří žijí na území Německa, srnec. Hned na druhém místě je divoké prase s více než 17 procenty. Hospodářská zvířata tvoří jen 1,1 procenta potravy.

Někteří myslivci (a jsou mezi nimi i emeritní profesoři z lesnických fakult) věří báchorkám a myslivecké latině a tvrdí, že vlk určitě dá přednost hospodářským zvířatům před lesní zvěří. I když tvrdá data mluví zcela jasně: vlk je nebezpečím pro hospodářská zvířata, ale je nebezpečím malým, a tudíž řešitelným.

Řešení jsou dvě: především je to zabezpečení stád volně se pasoucích zvířat, a to jak technickými prostředky (ohradníky, košáry), tak biologickými (pasteveckými psy). A za druhé — pokud už ke škodě dojde, existuje povinnost státu takové škody z větší části uhradit.

Radujeme se ze sýkorky na krmítku, ale proč bychom se měli radovat u vlka, který strhl divočáka? Prasečí mor — ať už je to ten africký, nebo ten náš evropský, je virová choroba, která není naštěstí přenosná na člověka, ale ani na vlka. Pokud vlk svým lovem (predací) limituje přemnožení divočáků, dělá opatření, která člověk moc dělat neumí. Chovatel ovcí jistě nebude mít z vlčí smečky, která se pohybuje podle jeho pastvin, radost. Chovatel prasat ale zase nebude mít radost z nakažených divočáků, kteří se pohybují v blízkosti jeho farmy.

Přiznejme si už, že přírodní ekosystémy jsou systémy natolik složité, že do nich neumíme zasahovat, a když, tak jen ke své vlastní škodě. Když umožníme návrat velkých dravců do naší krajiny, přibude v tomto systému zpětných vazeb, které nám, lidem, ve výsledku hrají do karet.

Jestliže máte rádi přírodu a chcete pro ni něco udělat, nestačí milovat sýkoru modřinku. Až příště půjdete do hospody, tak místo obvyklého „už se nemůžu dočkat, že mi zdvihnou plat nebo důchod“ řekněte: „Už se nemůžu dočkat, až se u nás objeví vlci.“ Uvidíte, jaký sklidíte úspěch.