Změna režimu v listopadu 1989 nastartovala proces značného zájmu o ochranu životního prostředí a občanského aktivismu v obou tehdejších republikách Československé socialistické republiky. Bylo to logické, neboť příroda nezná hranic a její ochrana rovněž. A ačkoliv jsme se za dva roky rozdělili, tento proces, dle mého soudu, neměl až tak zásadní pozitivní a negativní důsledek. Prostě nelze jednoznačně říci, že šlo o značnou výhru či prohru. Nicméně jisté rozdíly existují.

V Česku se totiž rychleji a lépe rozvinula myšlenka rozvoje občanské společnosti, jako logické protiváhy pouhého politicko-stranického pojetí demokracie. Naproti tomu na Slovensku občanská společnost musela několik let zápasit o své místo a obhájit svůj význam, neboť svět mocných se nasměroval spíše na ekonomické a národní zájmy. A toto úsilí slovenské politické reprezentace znamenalo vázání značných sil a posunutí ekologických témat stranou.

Dva roky státotvornosti

Podstatným pozitivním prvkem do konce roku 1992 bylo schválení základních zákonů na ochranu přírody a krajiny a životního prostředí, byť v každém státě v odlišné podobě. Důvodem byl poněkud zvláštní stav, neboť federální ministerstvo životního prostředí neexistovalo — šlo o pouhý výbor.

Nicméně i tak jeho činnost byla heroická, neboť se přinejmenším nastavily základní mechanismy ochrany životního prostředí z filozofického a právního hlediska. Důkazem je například myšlenkově zásadní federální zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb.

Důležité také bylo, že existovalo nepsané pravidlo, že by bylo absurdní, aby náš demokraticky nový federální stát v této oblasti musel dělat stejné chyby jako industrializovaný kapitalismus na Západě.

A i když prosazování této teze bylo složité, stalo se hnacím motorem v řadě ekologických aktivit. Zejména šlo o kritiku automobilové kultury a snahy udržet vysoce rozvinutou veřejnou dopravu nebo o kritiku bezmezného spoléhání se na „vědeckotechnický pokrok“ rozvojem jaderné energetiky, včetně snahy vybudovat jaderné spalovny.

V druhé řadě bylo cílem schválit tak kvalitní ekologické zákony, které by daly velký prostor občanské společnosti, právě s ohledem na selhání politicko-stranických struktur Národní fronty šesti politických stran pod vedením KSČ a KSS. Takže se například podařilo schválit progresivní zákon na ochranu přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a na přijatelné úrovni i zákon o hodnocení vlivů na životní prostředí č. 244/1992 Sb.