Stát se to muselo. Ale čekal někdo, že přijdou takhle rychle?

Když předloni správci chráněné krajinné oblasti prozradili, že se v Máchově kraji objevili vlci, nebyl to naprostý šok. V placaté krajině podél německo-polské hranice žije asi sedmdesát smeček. Bylo jenom otázkou času, kdy se některá z nich přiběhne podívat také k nám.

Krajina kolem Doks sice není přesně první místo, kde je každý čekal. Z Německa to sem měli několik desítek kilometrů daleko. Nicméně kdybych byl vlkem, tahle nemovitost se mi bude docela zamlouvat. Pozapomenutý kraj hlubokých bučin a devět tisíc let starých borů, podmáčených lesů, močálů nebo rašelinišť je skvělá schovávačka pro smečku, jež touží po soukromí. Takže proč ne.

Jenomže vlkům u Mácháče se ještě tentýž rok narodila dvě nebo tři štěňata. Návštěvě z Němec se tuzemské reality zalíbily natolik, že se patrně rozhodla v nich založit své rodinné štěstí.

Načež loni přibyla přinejmenším další dvě vlčata. A první vlky spatřili na Broumovsku. Letos mají v Máchově kraji přinejmenším čtyři štěňata. A na Broumovsku se narodila také dvě.

Během léta se vlci navíc objevili v krušnohorských hvozdech nad Jáchymovem. Naposledy je tu viděli v dobách, kdy se Metternich rozkoukával v kancléřském úřadě a Josef Jungmann sepisoval slovníky. Tohle už přestává být jednorázová návštěva.

Proč se vlci — a také rysi, divoké kočky a bobři, orli mořští, sokoli nebo jeřábi — do české krajiny vracejí? Hlavní příčina je nasnadě. Vzácná divoká zvířata několik desetiletí slušně chráníme. Přestali jsme v nich kolektivně vidět škodnou, do které je nezbytné bez váhání vpálit kulku. Ve středoevropských lesích nastal mír.

Tady se také dá najít prapříčina pozoruhodného paradoxu. Vlci se nečekaně rychle vracejí do Čech. Naopak prázdné hvozdy v Beskydech se dvacet let pokoušeli osídlit bez valného úspěchu. Přispívat k tomu může nestejná míra pytlačení v různých českých koutech. Ale především: na Slovensku se — na rozdíl od Německa, Polska nebo naší maličkosti — vlci pořád oficiálně střílejí. Nově narozená slovenská štěňata ponejvíce jenom doplňují ztráty. Smečky proto nemají potřebu se vydávat na vandr k sousedům.

Vlkům také prospělo, jak v české krajině přibývá flákoty. Divočáci, svého času vzácnost, se ve stádech potulují po lesích, kukuřici a městských parcích. Oficiální (a pravděpodobně podhodnocené) součty, které vykazují myslivecká sdružení, hlásí k 30 tisícům jelenů a zhruba čtvrt milionu srnců — přibližně dvakrát tolik co před padesáti lety. Realitní kancelář Česko s.r.o. kromě pěkných nemovitostí připravila také bohaté pohoštění. No nekupte to.

Takže z hostů na jedno léto se očividně stává samozřejmá součást české krajiny. My se teď budeme muset rozhodnout, jak ji s nimi chceme sdílet.

Prozatím jsme na to neměli moc času. Minulých několik desetiletí jsme se v naší konverzaci o šelmách hlavně navzájem ujišťovali, že Červená Karkulka je opravdu, ale opravdu jenom pohádka. Nic proti — Červená Karkulka je opravdu jenom pohádka. (Během dvacátého století se v Evropě ani jednou nestalo, že by vlk zabil člověka.) Nezbyl nám však už čas na rozpravu, jak by naše soužití s vlky mělo vypadat.

Nebude to úplně banální. Náš život se promění. Krajina s velkými šelmami je zkušenost, jakou jsme už dvě století neměli. Vlci sice nežerou děti. Žerou však ovce. Součástí českého venkova se musí stát věci, jež bačové v Karpatech považují za samozřejmost, ale u nás jsme je dávno pozapomněli: pastevečtí psi, elektrické ohradníky nebo fladry.

Ani elementární opatrnost neuškodí. Po vlcích dříve či později přijdou medvědi. Šelmy nemusí být nebezpečné; nicméně nikdy není od věci si dávat pozor. Česká krajina přestává být místem, kde každé pravidlo hry určujeme sami. Mluví a bude nám do ní mluvit také divoká příroda. Což je dobrý důvod k radosti. Ale také k většímu respektu.