V tom pohledu je něco až pravěkého. Poražené kmeny různě vzrostlých stromů mizí špicemi pod vodní hladinou, jinde zase přemosťují vymleté koryto potoka. Další stromy stále stojí a stíní tůně, skrze dřevěné hráze zurčí voda, všude je slyšet zpěv ptáků a hustý podrost svítí ostrou jarní zelení. Vše vytváří působivou změť, která sice nepřipomíná bezútěšnost polomu nebo paseky, nicméně v člověku přesto probouzí neklid. Snad nás kdesi vzadu lechtá lovecký instinkt, probuzený pohledem na bujnost okolí. Nebo je vzrušující představa, že tohle všechno dokázal vytvořit pouhý hlodavec? Bojíme se, zda jeho činnost neohrozí naše vlastní hospodářské zájmy? Zásadně upravený vodní tok vysílá jasnou zprávu: tady to zařídím po svém, člověče! Právě jsme se ocitli v hájemství bobra.

V přírodě nevidíme tolik zřetelných příkladů schopnosti dramaticky ovlivňovat ráz okolní krajiny, nadto s pomocí důmyslných staveb. Podivný hlodavec se tak zařadil mezi mytologická a totemová zvířata domorodých Američanů a nepochybně provokoval také fantazii nejstarších obyvatel Evropy. Většinou se ale zároveň jednalo o ceněné lovné zvíře. Z bobra lze totiž získat mnoho užitečného.

Ví se, že v jižní Francii lovili lidé bobra již ve starším paleolitu. U nás popsal provrtané bobří zuby z mladšího paleolitu Mladečských jeskyní archeolog Jiří Svoboda. V tomto případě sloužily jako šperk, ale stejně tak se daly použít k výrobě dlátovitých nástrojů. Jemná a hustá bobří kožešina se zase ideálně hodila na oděvy. Využití mazových žláz, ve kterých se koncentrovala kyselina salicylová z konzumované vrbové kůry, můžeme považovat za analogii moderního aspirinu. V neposlední řadě byl bobr zdrojem výtečného masa a tuku, který ukládá v ocasu. To si pochvalovali zejména středověcí a raně novověcí křesťané, pro něž byl bobr jakožto vodní tvor povoleným zpestřením postní stravy. Těžko říct, do jaké míry si uvědomovali, že je to jen vychytralý podvod na Všemohoucím.

Jisté je, že bobří populace na našem území všechny predátorské sklony lidstva přečkala, ač se její početnost na prahu novověku snižovala. Osudným se pro ni stal až střet, který můžeme označit za kulturní. Bobr totiž významně škodil na rybníkářských dílech, která vznikala v Čechách od 15. století. Dominik a Jan Andreskovi v časopise Vesmír uvádějí, že k úbytku bobrů mohla přispět i dřevní krize nastupující v 17. století. Lidé se jednoduše snažili chránit dřeviny vhodné třeba na otop. Ostatně bobr hospodařil podobným způsobem jako oni. Svou trošku do mlýna mohl přisypat také rozvoj průmyslu a intenzivnější využívání vodní energie.

Bobr tedy u nás nezmizel jen proto, že by byl přehnaně loven. S člověkem nesoupeřil ani o potravu jako velké šelmy a jeho menší hlodaví bratránci. Bobr se pro člověka stal přímou konkurencí kvůli způsobu, jakým využívá krajinu. V roce 1730 byl tak na našem území poprvé vyhuben.

Pohádková bytost

O necelé půlstoletí později následoval na schwarzenbergských panstvích v jižních Čechách pokus o jeho reintrodukci, který byl tak úspěšný, že se v roce 1830 bobři objevili až v Praze. Škody, které tehdy bobři působili na vodních dílech, vedly o tři roky později k obnovení jejich lovu. V sedmdesátých letech 19. století tudíž našinci vyhubili bobry podruhé. Pro následující generace se bobr stal exotickým zvířetem, obývajícím především stránky laciných románů z Divokého západu. Bobra i jeho hráz nemohl ve dřevorytu zvěčnit Josef Váchal, neviděla ho moje praprababička ani hoši od Bobří řeky.

Má první vzpomínka na něj se asi pojí s nějakým obrázkem z dětské knihy a rozhodně s písní Petra Skoumala Když jde malý bobr spát. Známe ho taky jako šikulu v montérkách v logu nejmenovaného hobbymarketu. Z bobra se stala v podstatě pohádková bytost, u které nás většinou nenapadne přemýšlet o výzvách společného soužití. A pak se vrátil.

Sousedské vztahy v Pňovanech

Kdy jsem viděl první hráz na vlastní oči, to přesně nevím. Možná pod zastávkou Alžbětín u Železné Rudy v zimě roku 2009, možná v lesích u Rozvadova, kam jsme jezdili pracovat přibližně ve stejné době. Tou dobou už jich tam žilo hodně a byl to fascinující pohled. Tuším, že už tehdy se v médiích objevovaly zprávy o nežádoucí přítomnosti bobrů v Lednicko-valtickém areálu. Později se začal objevovat na Mži. A když jsem se před několika lety zajel podívat z Brna do rodného kraje v Pňovanech na Plzeňsku, bobr byl najednou i tam. Na potoce, který jsem důvěrně znal, mnohokrát prochodil, kde jsme jako malí lovili ryby rukama a samozřejmě stavěli hráze. Jednou jsme takto dokonce napustili vysloužilý rybník, čímž jsme se náplni práce současného obyvatele potoka přiblížili asi nejvíc.

Bobr se usadil v rybníku pod lesem a následující léta jsem tak mohl sledovat, jak si krajinu přizpůsobuje svým potřebám. Příznačně v době, kdy pomalu nastupovalo sucho a necitlivá „revitalizace“ blízkého, od revoluce nedotčeného kamenolomu připravila o trdliště četnou populaci různých druhů žab. Bobr oba problémy vyřešil stejně snadno, jako by si jeho řezáky poradily s gordickým uzlem. Pokud mě paměť neklame, hospodaří v revíru už čtvrtým rokem.