Dělejte to jako ti bobři

Štěpán Jindra

S bobry se můžeme nejen naučit žít. Mohou nám dokonce pomoci s obnovou krajiny, zasažené nedostatkem vláhy, píše redaktor Sedmé generace Štěpán Jindra, který soužití člověka s naším největším hlodavcem zkoumal v okolí svého rodiště.

V tom pohledu je něco až pravěkého. Poražené kmeny různě vzrostlých stromů mizí špicemi pod vodní hladinou, jinde zase přemosťují vymleté koryto potoka. Další stromy stále stojí a stíní tůně, skrze dřevěné hráze zurčí voda, všude je slyšet zpěv ptáků a hustý podrost svítí ostrou jarní zelení. Vše vytváří působivou změť, která sice nepřipomíná bezútěšnost polomu nebo paseky, nicméně v člověku přesto probouzí neklid. Snad nás kdesi vzadu lechtá lovecký instinkt, probuzený pohledem na bujnost okolí. Nebo je vzrušující představa, že tohle všechno dokázal vytvořit pouhý hlodavec? Bojíme se, zda jeho činnost neohrozí naše vlastní hospodářské zájmy? Zásadně upravený vodní tok vysílá jasnou zprávu: tady to zařídím po svém, člověče! Právě jsme se ocitli v hájemství bobra.

V přírodě nevidíme tolik zřetelných příkladů schopnosti dramaticky ovlivňovat ráz okolní krajiny, nadto s pomocí důmyslných staveb. Podivný hlodavec se tak zařadil mezi mytologická a totemová zvířata domorodých Američanů a nepochybně provokoval také fantazii nejstarších obyvatel Evropy. Většinou se ale zároveň jednalo o ceněné lovné zvíře. Z bobra lze totiž získat mnoho užitečného.

Naše reportáže pomáhají pochopit svět kolem nás takový, jaký skutečně je. Podpořte náš unikátní tým v další práci.
×

Ví se, že v jižní Francii lovili lidé bobra již ve starším paleolitu. U nás popsal provrtané bobří zuby z mladšího paleolitu Mladečských jeskyní archeolog Jiří Svoboda. V tomto případě sloužily jako šperk, ale stejně tak se daly použít k výrobě dlátovitých nástrojů. Jemná a hustá bobří kožešina se zase ideálně hodila na oděvy. Využití mazových žláz, ve kterých se koncentrovala kyselina salicylová z konzumované vrbové kůry, můžeme považovat za analogii moderního aspirinu. V neposlední řadě byl bobr zdrojem výtečného masa a tuku, který ukládá v ocasu. To si pochvalovali zejména středověcí a raně novověcí křesťané, pro něž byl bobr jakožto vodní tvor povoleným zpestřením postní stravy. Těžko říct, do jaké míry si uvědomovali, že je to jen vychytralý podvod na Všemohoucím.

Jisté je, že bobří populace na našem území všechny predátorské sklony lidstva přečkala, ač se její početnost na prahu novověku snižovala. Osudným se pro ni stal až střet, který můžeme označit za kulturní. Bobr totiž významně škodil na rybníkářských dílech, která vznikala v Čechách od 15. století. Dominik a Jan Andreskovi v časopise Vesmír uvádějí, že k úbytku bobrů mohla přispět i dřevní krize nastupující v 17. století. Lidé se jednoduše snažili chránit dřeviny vhodné třeba na otop. Ostatně bobr hospodařil podobným způsobem jako oni. Svou trošku do mlýna mohl přisypat také rozvoj průmyslu a intenzivnější využívání vodní energie.

Hráz nad rybníkem v Pňovanech. Foto Štěpán Jindra.

Bobr tedy u nás nezmizel jen proto, že by byl přehnaně loven. S člověkem nesoupeřil ani o potravu jako velké šelmy a jeho menší hlodaví bratránci. Bobr se pro člověka stal přímou konkurencí kvůli způsobu, jakým využívá krajinu. V roce 1730 byl tak na našem území poprvé vyhuben.

Pohádková bytost

O necelé půlstoletí později následoval na schwarzenbergských panstvích v jižních Čechách pokus o jeho reintrodukci, který byl tak úspěšný, že se v roce 1830 bobři objevili až v Praze. Škody, které tehdy bobři působili na vodních dílech, vedly o tři roky později k obnovení jejich lovu. V sedmdesátých letech 19. století tudíž našinci vyhubili bobry podruhé. Pro následující generace se bobr stal exotickým zvířetem, obývajícím především stránky laciných románů z Divokého západu. Bobra i jeho hráz nemohl ve dřevorytu zvěčnit Josef Váchal, neviděla ho moje praprababička ani hoši od Bobří řeky.

Má první vzpomínka na něj se asi pojí s nějakým obrázkem z dětské knihy a rozhodně s písní Petra Skoumala Když jde malý bobr spát. Známe ho taky jako šikulu v montérkách v logu nejmenovaného hobbymarketu. Z bobra se stala v podstatě pohádková bytost, u které nás většinou nenapadne přemýšlet o výzvách společného soužití. A pak se vrátil.

Sousedské vztahy v Pňovanech

Kdy jsem viděl první hráz na vlastní oči, to přesně nevím. Možná pod zastávkou Alžbětín u Železné Rudy v zimě roku 2009, možná v lesích u Rozvadova, kam jsme jezdili pracovat přibližně ve stejné době. Tou dobou už jich tam žilo hodně a byl to fascinující pohled. Tuším, že už tehdy se v médiích objevovaly zprávy o nežádoucí přítomnosti bobrů v Lednicko-valtickém areálu. Později se začal objevovat na Mži. A když jsem se před několika lety zajel podívat z Brna do rodného kraje v Pňovanech na Plzeňsku, bobr byl najednou i tam. Na potoce, který jsem důvěrně znal, mnohokrát prochodil, kde jsme jako malí lovili ryby rukama a samozřejmě stavěli hráze. Jednou jsme takto dokonce napustili vysloužilý rybník, čímž jsme se náplni práce současného obyvatele potoka přiblížili asi nejvíc.

Bobr se usadil v rybníku pod lesem a následující léta jsem tak mohl sledovat, jak si krajinu přizpůsobuje svým potřebám. Příznačně v době, kdy pomalu nastupovalo sucho a necitlivá „revitalizace“ blízkého, od revoluce nedotčeného kamenolomu připravila o trdliště četnou populaci různých druhů žab. Bobr oba problémy vyřešil stejně snadno, jako by si jeho řezáky poradily s gordickým uzlem. Pokud mě paměť neklame, hospodaří v revíru už čtvrtým rokem.

Detail okusu. Foto Štěpán Jindra.

Zajímalo mě proto, jak se s ním vyrovnali místní. Starosta Pňovan Miroslav Hůla, jinak zaměstnanec České inspekce životního prostředí, výraznější stížnosti nezaznamenal. Snad jen výjimečně někomu poražené stromy připadaly jako nepořádek. Zároveň oceňuje, že zvíře v lokalitě zadržuje vodu a pozitivně ovlivňuje i stav potoka níže po proudu. Střet s hospodařením majitele rybníka sice vidí jako možný, ale vzhledem k tomu, že ten o rybník léta nepečuje a nejeví zájem, není zatím konflikt na pořadu dne. K revíru těsně přiléhá příjezdová komunikace, a tak se ptám i na nebezpečí pádu stromů. Takové případy už se v Česku staly. Stabilitu nahlodaných dřevin kontrolují místní dobrovolní hasiči. Za jedinou nepříjemnost považuje Hůla pouze zaplavení části jedné louky.Opravdový problém tak bobr způsobil jen v další obci spadající pod Pňovany, Chotěšovičkách, vzdálené kilometr a půl vzdušnou čarou. Začal zde prohrabávat hráz rybníka a poškodil i silnici, která po ní vede. V tomto případě si obec zařídila výjimku a proti bobrovi zasáhla. Zvolili ale citlivý přístup. Vyhrabané chodby zasypali a opravili škody. Bobr zatím místo znovu nepoškodil.

Někdy je těžké plavat s bobry

Přiznám se, že bobří dílo v lokalitě obdivuji, a potěšilo mě, že soužití s místními se mu zatím daří. Zajímá mě proto, jak je to v jiné západočeské obci, kam na bobří revír také občas zavítám. Ve Všerubech se usadil poměrně nedávno, nejvýše před dvěma lety, ale už stihl vytvořit dvě veliké hráze. Revír se nachází, bráno podle proudu potoka, nad obcí, v oblasti, kde obec nechala s podporou EU vybudovat přírodě blízké tůně. A působení bobra tak místní starosta Michal Vaněk, skeptický k soužití některých druhů zvířat s člověkem v intenzivně využívané kulturní krajině, nevidí s radostí. Z jeho perspektivy došlo k narušení projektu, který tak neodpovídá původní dokumentaci. Bobr tůně zanáší větvemi a znehodnocuje. Ve větší míře zaplavil okolní louky včetně stromové školky. A pod hladinu se dostaly také četné lávky přes potok, rovněž vybudované obcí. Starosta se navíc svěřuje s obavou z náhodného pádu stromu na člověka, protože lokalitu místní s oblibou využívají k procházkám.

Obec proti bobrovi zatím nepodnikla žádné kroky, ale uvedený případ jasně ukazuje, že v některých lokalitách jeho svérázný způsob rekultivace krajiny opět povede ke střetům s člověkem. Vše pak musí řádně vyhodnotit úřední šiml. Tabulkám uveřejňovaným kraji a shrnujícím kompenzace za škody způsobené chráněnými živočichy ostatně bobr zpravidla vévodí. A v odůvodněných případech lze proti dílu zasáhnout pomocí výše zmíněné výjimky. Výchozí pozice bobra ve Všerubech není nejlepší, uvidí se, co přinesou další léta. Prozatím končím návštěvu tím, že si přehradu zažiju z jeho perspektivy. Je to neobyčejná a studená koupel.

Hráz ve Všehrubech. Postava příbližuje měřítko. Foto Štěpán Jindra.

Projektant, stavitel i údržbář

Ačkoliv soužití s bobrem může přinášet mnohá úskalí, obzvláště v oblastech s významným podílem vodních staveb, bobr nás může v mnohém inspirovat. Ostatně je to, kromě člověka, patrně jediný živočišný druh, který dokázal vytvořit stavbu viditelnou z vesmíru. Jezero náhodně objevené v divočině severní Kanady zadržuje hráz o délce 850 metrů. Bobří a lidský svět se však mohou protínat i skromněji, v našich podmínkách.

V Pňovanech býval pod současným rybníkem ještě jeden, dokonce větší. Najít ho lze na mapách Třetího vojenského mapování z 19. století, pozorné oko si v terénu všimne bývalé hráze a mezi okolními stromy rozpozná poslední stařičké hrázné stromy. Bobr se rozhodl na starou hráz navázat a přehradil potok ve stejném místě. Pokud by hráz dostatečně zvýšil, dokázal by rybník snad i obnovit. Dumám, zda se zde potkal um dávného rybníkáře s neomylnou intuicí bobra stavět hráz na místě, které zajistí nejefektivnější zadržení vody. Či to byl člověk, který vytvořil vhodný terén, a bobr na jeho výzvu o sto let později reaguje? A neznamená to, že tam vodní plocha v jakékoliv podobě patří? Jak asi vypadaly naše potoky a řeky za časů lovců mamutů? Tekly volně, nebo je pravidelně protínaly bobří hráze na místech, jako je toto?

Lehkost, s níž pňovanský bobr dokázal během dvou let stabilizovat a „nabudit“ vodní režim v horní části toku potoka, který jsem před jeho příchodem viděl poprvé vyschnout v podstatě na dno, je úchvatná. Za takovou dobu se většinou ani nevyjedná projekt a povolení k vybudování retenční nádrže. Bobr jich ve stejném čase postaví hned několik. Vědomí, že jednotlivé rodiny poměrně malých tvorů dokážou v krátkém časovém horizontu dramaticky měnit podmínky, na jejichž zhoršování se často jen bezmocně díváme, by pro nás mělo být inspirací.

Vodní plocha vytvořená bobrem. Foto Štěpán Jindra.

A nejde jen o vodu. Mokřad s tůněmi je mimořádně rozvrstvený i vertikálně a prospívá řadě různých živočichů — rybám, obojživelníkům, ostatním savcům i ptákům. Výzkumy z Aljašky i státu New York ukazují na výrazně větší biodiverzitu v bobrem obývaných oblastech. Propletenec vzájemných vztahů je místy skutečně hutný. Do bobřích hrází se například chodí chladit losi, společně s další vysokou se s oblibou pasou na okolních lukách i mladých výhoncích stromů. Bobrovi tak potravně konkurují, ale vystavují se nebezpečí ze strany vlka. Ten sice raději loví bobry (na Aljašce tvořily zbytky bobra 31 procent složení vlčího trusu), ale pokud mu větší kořist přijde přímo pod nos, nepohrdne jí.

Intenzivní vztah mezi bobry a vlky byl zaznamenán i v Evropě, například v Litvě a Bělorusku. Vlci a řada dalších zvířat dokonce mohou opuštěné bobří stavby využívat jako doupata. Inženýrství bobra nespočívá jen ve schopnosti budovat přehrady, bobr je projektantem, stavitelem i údržbářem celého ekosystému.

Bobří výmladky

V tom je snad i jádro našeho komplikovaného vztahu k bobrovi. Staví-li se ve vašem okolí nějaký projekt, vždy létají třísky. Může se přitom jednat o ušlechtilou myšlenku, místo je ale nějakou dobu nevzhledné, jiné než dřív. To nás může vyděsit. Za první rok na nové lokalitě nahlodá a porazí mnoho stromů a zdá se, že po jeho delším působení místo lesa zbude jen nehezká paseka.

Výmladky na ponořených vrbách. Foto Štěpán Jindra.

Zapomínáme však na jeden důležitý aspekt jeho hospodaření, který jsme mimochodem aplikovali ještě začátkem minulého století: využívá totiž schopnosti některých stromů vyhánět takzvané výmladky. Nahlodané pařezy obrazí čerstvými pruty a ty se časem promění v kmínky. Z jednoho kořene lze tudíž v horizontu několika let získat poměrně velké množství dřevní hmoty. Strom jde prořezávat opakovaně. A zatímco my lidé jsme takto získané dřevo využívali jako zdroj násad nebo na otop, bobrovi slouží jako potrava.

Slabinou takového hospodaření jsou vysoké nároky na kvalitu půdy a její postupné vyčerpávání. Bobří hráze ale zadržují živiny splavené proudem z okolí. Svůj výmladkový les si tak bobr vlastně hnojí. Výsledný tvar je ale především ukázkou vzájemné interakce dřeviny a zvířete. Tento vztah popisuje Jaroslav Maloň ve své disertační práci Ekologie bobra evropského v podmínkách střední Evropy. Výzkum potravních preferencí bobra totiž ukázal, že průměr kmenů kácených stromů se liší podle druhu. A minimálně u vrby a topolu snad známe důvod. Počtem okusů vrba topol předčí, vezmeme-li ale jako měřítko množství vytěžené biomasy, vítězí topol. Oba stromy totiž na okus reagují jiným způsobem. Vrba na jaře vyrazí velký počet nutričně poměrně bohatých výhonků, které bobr sklízí mladé. Mladých topolů je sice méně, ale v kritické fázi svého růstu produkují látky, které bobry odpuzují. Bobr je tak sklízí, až když odrostou. Vrba hlodavce svým způsobem povzbuzuje k tomu, aby si na ní pochutnal, i když není tak výživná jako topol.

Sleduji kmeny vrb, které bobr nakousal pouze tak, aby je vítr dolomil. Výsledkem je, že jsou v lomu stále napojené na kořenový systém. Nebo snad čerpají živiny korunou ponořenou ve vodě? Kde byl dříve holý kmen s pro bobra nedostupnou, vysoko položenou korunou, je dnes každopádně horizontálně položená kláda kypící životem. Pouští výmladky po celé délce kmene. Působí to jako další zajímavý přístup k hospodaření s touto rychle rostoucí dřevinou.

Dělejte to jako ti bobři

Výhody výmladkových lesů začínáme opět zkoumat v souvislosti s hledáním nových zdrojů energie ve formě biomasy. A je tak otázka, zda se konkurenční boj mezi člověkem a bobrem nerozhoří i na této frontě. Osobně doufám, že najdeme spíše společnou cestu. Dotazník mezi vlastníky pozemku ve Wyomingu na konci 90. let ukázal, že si váží zadržené vody a bohatých pobřežních biotopů, které může mimo jiné využívat i dobytek. Ačkoli je stejnou měrou trápí škody na vzácných dřevinách a zavlažovacích kanálech, oceňují i užitečnost bobřích děl.

Výmladky na padlých vrbách. Foto Štěpán Jindra.

Věřím, že je to u nás ve vhodných lokalitách podobně. Některé bobří problémy navíc mají svá řešení. Jaroslav Maloň například uvádí, že škodám na dřevě lze účinně bránit vysázením desetimetrových pásů kultur topolů a vrb v okolí bobřího sídla. Tím dojde k pokrytí jeho spotřeby a vzdálenější cenné stromy zůstanou netknuté.

Bez přirozených predátorů se nicméně bohužel nejspíš nevyhneme ani určité regulaci. Rozvětvená rodina pňovanského bobra nyní obývá Hracholuský potok prakticky po celé jeho délce. I to má s námi bobr společné. Když se mu daří, dokáže se díky schopnosti vytvářet si vhodné podmínky rychle šířit. Na rozdíl od nás ale obývanou krajinu rychle nevyjídá a neplundruje. Naopak, zanechává ji za sebou bohatší, než byla před ním.

V pořadí třetí novověký pokus o soužití člověka s bobrem by tak mohl dopadnout lépe než ty předchozí. Mohli bychom se to naučit jako ve Skoumalově písničce, jako ti bobři. A hlavně s bobry. Kus práce, například v opatřeních proti suchu, nejspíš klidně můžeme nechat na našich pizizubých sousedech.

Text původně vyšel v časopisu Sedmá generace, 3/2020.

Diskuse

Děkuju za krásný článek. U nás v Hroznatově u Chebu byli bobři mezi prvními, kteří překročili "železnou oponu" - rozšířili se podél hraničního potoka Mohelná - Mügelbach zanedlouho poté, co pod můstkem pod signálkou byla odstraněna mříž, přehrazující potok ( asi měla bránit ilegálnímu přechodu hranic vodou). V těchto dnech jsem se byla podívat k jejich říši ( to není žádná metafora) a viděla ( jako autor článku), že několik let budovaná hráz prorostla zelenými haluzemi. Nad ní se rozlévá laguna, vyplňující postupně celé dříve travnaté údolíčko. V mělkých partiích při břehu laguny se rozmohly divoké kosatce, když kvetou, vypadá to místo jako nějaký vodní park saského krále Augusta Velikého.

Rozlitá voda v těchto místech naštěstí nikomu nevadí, nikdy se tam nehospodařilo, louky podél potoka, ležící na bavorské straně, jsou až dál. a níže po proudu je daňčí obora.

Bobři během let posunuli svá působiště a bydliště až k soutoku potoka s řekou Odravou, jejich moc končí v místech, kde se řeka vlévá do přehrady Jesenice. Procházka podél potoka, zejména na jaře, když ještě břehy nejsou do výšky zarostlé kopřivami, je doslovnou ilustrací toho, co se píše v článku, bobři navíc mají z vody do vody legrační skluzavky - území zkrátka opravdu vypadá jako říše rozumné a činorodé bytosti, kterou, kdybychom si dovolili ji antropomorfizovat, bychom mohli podezírat i z radostné hravosti a jistého smyslu pro zábavu..

Dokonce mám dobré zprávy o jedné chebské škole( možná je jich víc), na níž děti měly za úkol bobří území navštívit a prozkoumat, případně vyfotit.

Jediné, co člověka mrzí, je fakt, že bobra za bílého dne vidět v podstatě nelze - což je až podivné vzhledem k množství práce, kterou bobři na břehu vykonávají.