Serengeti u Nymburka
Vojtěch KoteckýNávrat zubrů do přírody v Polabí pootevírá nové okno do divočiny. A zároveň utváří kvetoucí krajinu, kde se možná budeme cítit více doma.
Bylo to 9. února 1919. Když Bartolomeus Szpakowicz v chladném hvozdu vystřelil na mohutné tmavé zvíře, určitě dobře věděl, na co míří. Sotva však mohl tušit, že se právě stává nejslavnějším pytlákem v dějinách Polska. Skolil totiž posledního volně žijícího zubra na světě.
Skončil tak tisíciletí trvající ústup impozantního zvířete, jež lovci vytlačovali z evropské krajiny do útočišť v hlubokých lesích. Poslední divocí zubři v Království českém vymřeli patrně někdy koncem středověku. Když Szpakowiczova kulka zasáhla svůj cíl, na celé planetě zbývalo pouhých šestapadesát kusů, kteří přežívali v oborách a zoologických zahradách.
Abychom příběh zkrátili, těchto 56 mohykánů se stalo základem, z něhož pocházejí tuři, kteří se už několik desetiletí vracejí do přírody v různých místech Evropy. Minulý víkend přivezla společnost Česká krajina sedm zubrů do opuštěného vojenského prostoru Milovice u Nymburka. Přísně vzato to není první takový projekt v tuzemsku — jiné stádečko se už několik let toulá po lesích vojenské obory v Ralsku.
Oba plány přispívají k pozoruhodné proměně české přírody: vracejí se do ní zvířata, která jsme v minulosti vyhubili. Vlci, sokoli, losi, divoké kočky nebo legendární jeřábi přišli sami; rysům, bobrům a orlům mořským jsme pomohli. Návrat zubrů do polabské nížiny má přesto úplně nový rozměr. Pomůže totiž proměnit místo, jež v naší krajině zaujímá divočina.
Okno do divočiny
Africké pláně křižují tisícihlavá stáda zeber, antilop nebo gazel, sloni i nosorožci. Nic takového nenajdeme v Evropě ani na jiných světadílech. Čím si jeden kontinent vysloužil, že jeho příroda vypadá úplně jinak než jinde?
Vlastně ničím. Na africké divočině totiž není v podstatě nic neobvyklého. Jenom se udržela delší dobu. Však evropská krajina vypadala ještě před několika tisíci let v mnoha ohledech stejně. Nebyly tu sice zebry ani antilopy. Pravěkou zemí se však toulala stáda zubrů, divokých koní i praturů — předků našeho skotu s velkolepými metrovými rohy. Řeč přitom není o době ledové a věku Kopčema s Mamutíkem — takhle to u nás patrně vypadalo ještě v dobách vznikajícího zemědělství, dávno po ústupu ledovců.
Hnutí DUHA navrhlo vyčlenit v naší krajině několik takzvaných „oken do divočiny“ — míst, kde lidé nebudou přírodu nijak pozměňovat. Naše zásahy se tu omezí na stezky, přístřešky nebo pozorovatelny pro turisty. Stromy tady volně porostou, zestárnou, spadnou, rozloží se a na světlinách vyrostou nové. Řeky tu budou svobodně měnit koryto.
Prvním takovým pokusem jsou naše čtyři národní parky, které k divočině postupně, krok po kroku směřují. Mohlo a mělo by ale vzniknout ještě několik dalších podobných míst.
Součástí divoké české krajiny jsou rysi a vlci, bobři nebo orli, ale také stáda volně pasoucích se zvířat. Divoké koně nebo pratury už — na rozdíl od zubrů — nemůžeme odněkud přivézt. Organizace Česká krajina však našla v zapadlých koutech Evropy primitivní plemena, která se s pravěkými předky bezmála shodují.
Stovky hektarů opuštěné, prázdné krajiny za Milovicemi se tak mohou stát českým Serengeti, divokou krajinou, kterou se budou volně potulovat stáda divokých zvířat. A přírodě je v podstatě šumák, že nebudou geneticky identická
Proměňující se krajina
Projekt na Nymbursku může také pozoruhodně pomoci s jedním z největších bolehlavů, s nimiž se naše péče o přírodu potýká. Evropskou přírodu netvoří pouze divoké pralesy nebo slatě. Velká část naší fauny i flóry žije v místech, která po tisíciletí utvářeli lidé. Louky nebo pastviny, rybníky či starodávné aleje slouží za domov zvířatům i květinám, jež se hustým lesům vyhýbají a které jsou součástí našeho domova stejně jako divočina.
Jedna věc ale vědcům léta vrtá hlavou. Odkud všechna tahle zvířena a květena přišla? Pokud před příchodem zemědělců tvořily středoevropskou krajinu jenom nekonečné hvozdy, kde se tady u všech všudy vzaly chrpy a koroptve, strnadi, dudci nebo nejrůznější motýli?
Badatelé nad touto otázkou přemítali už od počátku dvacátého století. Předpokládali, že divokou krajinu netvořily jenom stromy, ale také ostrůvky stepí na skalách či prudkých svazích nebo lučiny v mokřadech podél řek. Ledacos se také přistěhovalo se zemědělci z otevřených krajin na jihu a východě.
Budiž, jenomže u nás takových zvířat a rostlin žije nějak podezřele mnoho — lesní druhy tvoří v naší přírodě jenom menšinu. Holandský lesník Frans Vera přišel před patnácti lety s pozoruhodnou teorií, která by mohla záhadu povysvětlit. Pravěkou krajinu evropských nížin podle něj netvořily nekonečné hvozdy, nýbrž proměňující se mozaika lesů a hájů, otevřených travnatých prostor a křovin. Otevřenou krajinu v ní totiž udržovala stáda divokých koní, praturů a zubrů, která spásala malé stromky a křoviny dřív, než stačily všechno zarůst.
Postupné prověřování ukázalo, že Verova teorie asi není doslova správná. Některá historická fakta s jeho vysvětlením ne úplně souhlasí. V základním bodě se však patrně trefil: pasoucí se stáda byla zřejmě důležitou součástí pravěké divočiny a nejspíš nemálo přispívala k utváření naší krajiny.
Kvetoucí tradice
Čímž se dostáváme k bolestným místům naší péče o krajinu. Zemědělství v Evropě ustupuje, zejména z málo výnosných pozemků. Ubývá také hospodářských zvířat. České chovy skotu činí 40 procent stavů z roku 1990. Proto mizí tradiční louky nebo pastviny, stráně a podobná místa, jež po staletí byla součástí naší přírody — a s nimi také motýli, květiny nebo ptáci, kteří tu měli domov.
Přicházíme o neměřitelné bohatství. Nikde na světě nemůžete na čtvrtině čtverečního metru vidět tolik rostlinných druhů jako na orchidejových lukách v Bílých Karpatech. Pokud je ovšem nepřeroste sousední les. Ochránci přírody se proto snaží uchovat, co se dá. Sečou či kosí opuštěné louky nebo na stráních pasou stádečka ovcí. To je však zřejmě jenom provizorní řešení.
A právě tady by mohl pomoci návrat divokých zubrů, koní a turů na vybraná místa. Stáda by tu mohla udržovat přírodu, jež jinde mizí. Díky divokým koním se do krajiny u Milovic už začaly vracet hořce a bylinky, které předtím nedokázaly soutěžit o prostor s travinami.
Pokud vznikne u Nymburka naše středoevropské Serengeti, objevíme v srdci Čech divokou přírodu, jaká tu tisíce let nebyla. Právě díky ní se tady však budeme možná cítit více doma.