Bylo to 9. února 1919. Když Bartolomeus Szpakowicz v chladném hvozdu vystřelil na mohutné tmavé zvíře, určitě dobře věděl, na co míří. Sotva však mohl tušit, že se právě stává nejslavnějším pytlákem v dějinách Polska. Skolil totiž posledního volně žijícího zubra na světě.

Skončil tak tisíciletí trvající ústup impozantního zvířete, jež lovci vytlačovali z evropské krajiny do útočišť v hlubokých lesích. Poslední divocí zubři v Království českém vymřeli patrně někdy koncem středověku. Když Szpakowiczova kulka zasáhla svůj cíl, na celé planetě zbývalo pouhých šestapadesát kusů, kteří přežívali v oborách a zoologických zahradách.

Abychom příběh zkrátili, těchto 56 mohykánů se stalo základem, z něhož pocházejí tuři, kteří se už několik desetiletí vracejí do přírody v různých místech Evropy. Minulý víkend přivezla společnost Česká krajina sedm zubrů do opuštěného vojenského prostoru Milovice u Nymburka. Přísně vzato to není první takový projekt v tuzemsku — jiné stádečko se už několik let toulá po lesích vojenské obory v Ralsku.

Oba plány přispívají k pozoruhodné proměně české přírody: vracejí se do ní zvířata, která jsme v minulosti vyhubili. Vlci, sokoli, losi, divoké kočky nebo legendární jeřábi přišli sami; rysům, bobrům a orlům mořským jsme pomohli. Návrat zubrů do polabské nížiny má přesto úplně nový rozměr. Pomůže totiž proměnit místo, jež v naší krajině zaujímá divočina.

Okno do divočiny

Africké pláně křižují tisícihlavá stáda zeber, antilop nebo gazel, sloni i nosorožci. Nic takového nenajdeme v Evropě ani na jiných světadílech. Čím si jeden kontinent vysloužil, že jeho příroda vypadá úplně jinak než jinde?