Bylo to 9. února 1919. Když Bartolomeus Szpakowicz v chladném hvozdu vystřelil na mohutné tmavé zvíře, určitě dobře věděl, na co míří. Sotva však mohl tušit, že se právě stává nejslavnějším pytlákem v dějinách Polska. Skolil totiž posledního volně žijícího zubra na světě.

Skončil tak tisíciletí trvající ústup impozantního zvířete, jež lovci vytlačovali z evropské krajiny do útočišť v hlubokých lesích. Poslední divocí zubři v Království českém vymřeli patrně někdy koncem středověku. Když Szpakowiczova kulka zasáhla svůj cíl, na celé planetě zbývalo pouhých šestapadesát kusů, kteří přežívali v oborách a zoologických zahradách.

Abychom příběh zkrátili, těchto 56 mohykánů se stalo základem, z něhož pocházejí tuři, kteří se už několik desetiletí vracejí do přírody v různých místech Evropy. Minulý víkend přivezla společnost Česká krajina sedm zubrů do opuštěného vojenského prostoru Milovice u Nymburka. Přísně vzato to není první takový projekt v tuzemsku — jiné stádečko se už několik let toulá po lesích vojenské obory v Ralsku.

Oba plány přispívají k pozoruhodné proměně české přírody: vracejí se do ní zvířata, která jsme v minulosti vyhubili. Vlci, sokoli, losi, divoké kočky nebo legendární jeřábi přišli sami; rysům, bobrům a orlům mořským jsme pomohli. Návrat zubrů do polabské nížiny má přesto úplně nový rozměr. Pomůže totiž proměnit místo, jež v naší krajině zaujímá divočina.

Okno do divočiny

Africké pláně křižují tisícihlavá stáda zeber, antilop nebo gazel, sloni i nosorožci. Nic takového nenajdeme v Evropě ani na jiných světadílech. Čím si jeden kontinent vysloužil, že jeho příroda vypadá úplně jinak než jinde?

Vlastně ničím. Na africké divočině totiž není v podstatě nic neobvyklého. Jenom se udržela delší dobu. Však evropská krajina vypadala ještě před několika tisíci let v mnoha ohledech stejně. Nebyly tu sice zebry ani antilopy. Pravěkou zemí se však toulala stáda zubrů, divokých koní i praturů — předků našeho skotu s velkolepými metrovými rohy. Řeč přitom není o době ledové a věku Kopčema s Mamutíkem — takhle to u nás patrně vypadalo ještě v dobách vznikajícího zemědělství, dávno po ústupu ledovců.

Hnutí DUHA navrhlo vyčlenit v naší krajině několik takzvaných „oken do divočiny“ — míst, kde lidé nebudou přírodu nijak pozměňovat. Naše zásahy se tu omezí na stezky, přístřešky nebo pozorovatelny pro turisty. Stromy tady volně porostou, zestárnou, spadnou, rozloží se a na světlinách vyrostou nové. Řeky tu budou svobodně měnit koryto.

Prvním takovým pokusem jsou naše čtyři národní parky, které k divočině postupně, krok po kroku směřují. Mohlo a mělo by ale vzniknout ještě několik dalších podobných míst.

Součástí divoké české krajiny jsou rysi a vlci, bobři nebo orli, ale také stáda volně pasoucích se zvířat. Divoké koně nebo pratury už — na rozdíl od zubrů — nemůžeme odněkud přivézt. Organizace Česká krajina však našla v zapadlých koutech Evropy primitivní plemena, která se s pravěkými předky bezmála shodují.

Stovky hektarů opuštěné, prázdné krajiny za Milovicemi se tak mohou stát českým Serengeti, divokou krajinou, kterou se budou volně potulovat stáda divokých zvířat. A přírodě je v podstatě šumák, že nebudou geneticky identická

Proměňující se krajina

Projekt na Nymbursku může také pozoruhodně pomoci s jedním z největších bolehlavů, s nimiž se naše péče o přírodu potýká. Evropskou přírodu netvoří pouze divoké pralesy nebo slatě. Velká část naší fauny i flóry žije v místech, která po tisíciletí utvářeli lidé. Louky nebo pastviny, rybníky či starodávné aleje slouží za domov zvířatům i květinám, jež se hustým lesům vyhýbají a které jsou součástí našeho domova stejně jako divočina.

Jedna věc ale vědcům léta vrtá hlavou. Odkud všechna tahle zvířena a květena přišla? Pokud před příchodem zemědělců tvořily středoevropskou krajinu jenom nekonečné hvozdy, kde se tady u všech všudy vzaly chrpy a koroptve, strnadi, dudci nebo nejrůznější motýli?