Na břehu řeky stojí muž v zeleném, kolem krku dalekohled. Má živé laskavé oči, tmavé kučeravé vlasy a hovoří měkce, dlouze, zpěvně a spisovně — slovácky. Jmenuje se Jan Halady, žije v Břeclavi, je mu čtyřicet osm let a už přes tři dekády se specializuje na fotografování ledňáčků.

„Pojďte se podívat, rychle, zrovna tady jeden sedí,“ přiloží si k očím dalekohled, chvíli pozoruje místo na opačném břehu, krabatí při tom čelo: „Ne, tak už je zas pryč, opičák. Ale když tady budeme chvíli stát, určitě ho uvidíme, vrátí se. Má tam noru.“ Ano, noru, ledňáčci si je hloubí do kolmých břehů kolem vody.

Jsem tady proto, abych poprvé v životě spatřila ledňáčka na vlastní oči. Do přírody chodím celkem často, občas i do míst, kde žijí, ale nikdy se mi nepoštěstilo. Už to skoro vypadá, že se mi vyhýbají.

Vím dobře, jak ledňáček vypadá. Prostudovala jsem asi stovky jejich fotek a jednou si ho při tom i namalovala akvarelkami — ne, že by mi to kdoví jak šlo, ale je to dobrý způsob, jak si všimnout detailů na jeho tělíčku. Fascinuje mě. Těším se z představy, že v našich krajích žije tak pestrobarevný ptáček, navíc roztomilý do té míry, že si jako jeden z mála vysloužil jméno ve formě zdrobněliny.

A vůbec mi nevadí, že se před lidmi nenaparuje a neukazuje svůj půvab pyšně na odiv. Jeho divokost a plachost je mi sympatická. Ale už by se mi konečně mohl ukázat!

Modrý život

Stojíme u slepého ramena Dyje. Dříve přirozeně meandrující řeka byla v padesátých letech narovnána a toto místo z ní bylo „odříznuto“. Na hlavní tok se napojuje jen malými kanálky. Smutný příběh.

Ale i tak je zde krásně. Kousek za protějším břehem začíná zámecký lesopark Lednicko-valtického areálu. Nad hlavami nám střídavě prolétají čápi, volavky a kormoráni. Kdybych byla pták, taky si k žití vyberu toto místo.

Je půlka dubna a u většiny ledňáčků skončily zásnuby. „Teď sedí na vajíčkách a ti nejrychlejší už mohou v příznivém roce krmit i mláďátka,“ vypráví Jan Halady.