Orangutaní rodina tiše sedí uprostřed hustého sumaterského pralesa. Samec se houpe na liáně a dohlíží na mláďata, která si navzájem vybírají ze srsti hmyz. Opodál mlsá na mladých výhoncích jelínek munjak, kolem proletí dva exotičtí motýli. Květiny se otáčejí za sluncem a pár stovek metrů odtud tiše našlapuje vzácný tygr sumaterský. Tisíciletá pohoda. Když vtom zvířata zbystří: uslyší neutěšený křik opic, který se neustále přibližuje, a ucítí zlověstný pach kouře z hořícího pralesa.

Několik tisíc kilometrů odtud na koupališti u Mnichova Hradiště jsem se právě zakousl do smaženého sýra s pořádnou dávkou tatarky. Kolem mě skotačí malé děti. Vosa si sedla na něčí nanuk. Voda šplouchá, nafukovací míč proletí vzduchem. Pán si mlaská nad mastným langošem a svijanskou jedenáctkou, všude kolem jen fritované dobroty a pohoda.

Když požár po několika týdnech zvětšiny dohoří, zůstává na místě životem kypícího pralesa měsíční pustina a kouřící země, která pod povrchem ještě prohořívá. Hrstka orangutanů, která se o pár měsíců později proplétá mezi nově vysazenými palmami olejnými, se nezřídka stane obětí brutálního násilí a výsměchu zdejších farmářů.

Palmo-olejná plantáž přitom může hostit jen asi 15 % původních pralesních druhů. A většina světové produkce tohoto oleje přitom pochází právě z Indonésie, převážně ze Sumatry, kde 56 % palmo-olejných plantáží vzniká právě vypalováním pralesů. Bohužel pro zdejší živočichy a rostliny, světová poptávka po tomto oleji se od roku 1990 zpětinásobila a dále výrazně roste.  

Detektiv z pralesa

„Jakýkoliv výrobek s palmovým olejem je v podstatě kapka krve. Jsou to miliony hektarů bývalého pralesa, které byly proměněny v palmové plantáže. Dokud se k nám do Čech budou dovážet výrobky z palmového oleje, mělo by to zajímat i nás,“ konstatuje bývalý brněnský detektiv, zakladatel soukromé rezervace na Sumatře a otec projektu Green Life Milan Jeglík na youtubovém kanálu Igora Chauna Goscha TV1. A následně vysvětluje, jak se z brněnské policejní kanceláře dostal až do srdce indonéského pralesa. „Po deseti letech práce ve státních službách jsem došel k závěru, že můj život by měl vypadat poněkud jinak a že bych se měl podílet na věcech, které jsem nějakým způsobem schopen opravdu ovlivnit k lepšímu.“

V roce 2002 se tak vydal do Indonésie, kde na palubě české expediční lodi pět let mapoval podmořský život. Když se však v roce 2008 seznámil se situací v mýcených sumaterských pralesech, rozhodl se, že je potřeba s tím něco udělat a že jeho místo je právě zde. Následující rok tak s několika přáteli rozjel projekt Green Life. Pronajali si 31 hektarů deštného pralesa přímo sousedící s Národním parkem Leuser na severu Sumatry a zřídili zde soukromou rezervaci, kde se intenzivně věnují ochraně pralesa a zejména boji proti zdejšímu rozbujelému pytláctví. A to i v rámci parku Leuser.

Ten zabírá plochu asi 2,6 milionů hektarů a jeho velkou část silně ohrožují rozšiřující se palmo-olejné a kaučukové plantáže. Již téměř pětina plochy parku byla zničena a podobné tlaky samozřejmě s rostoucí poptávkou po těchto komoditách sílí.

Žijí zde přitom čtyři z deseti nejohroženějších zvířat na planetě: tygr, slon, nosorožec a orangutan sumaterští. Je a ještě mnohá další zvířata se snaží Green Life na svěřené východní hranici parku chránit. Mezi oběti černého obchodu patří také třeba pralesní želvy, varani skvrnití, krajty, outloni váhaví či medvědi malajští. Pytláci jejich maso často prodávají do luxusních asijských restaurací nebo jako ingredience pro tradiční čínskou medicínu.

Green Life proto podepsal s národním parkem oficiální smlouvu o ochraně území mezi řekami Berkail a Sekelam, organizuje pravidelné lesní hlídky, zastrašuje pytláky a instaluje do lesa fotopasti. V krajním případě jsou ochotni zvířata i zpětně vykoupit. „Odmítáme jen přihlížet zvířecímu utrpení. Zvířata milujeme,“ říká odhodlaně Jeglík.  

Projekt Green Life se snaží také působit na místní mladou generaci, a proto ve spolupráci se Sumatřany pořádají vzdělávací programy pro místní děti. Děti by při nich měly získat vztah ke zdejší divoké přírodě a k ochraně zvířat jako nám blízkým bytostem. A ztratit strach a předsudky vůči divokým zvířatům.

Levný ucpávač tepen

Činnost projektu ovšem bojem proti pytláctví a vzdělávacími programy na Sumatře nekončí. Snaží se též o osvětu na téma mnohočetné škodlivosti pěstování a užívání palmového oleje na přírodu a lidské zdraví.

Na internetových stránkách zastřešujícího brněnského občanského sdružení Prales dětem (pralesdetem.cz) se dočteme i to, kde všude se palmový olej používá. A výčet je opravdu dlouhý. Potravinářské firmy si totiž asi dobře spočítaly, že palmový olej, respektive tuk je ekonomicky výhodnější než živočišné nebo zdravější nenasycené rostlinné tuky. Seznam začíná margaríny a pokračuje tukem na smažení (možná i v úvodu zmíněných langošů) či různými druhy brambůrek, sušenek a dokonce i cereálií.

Samostatnou kapitolu pak tvoří čokolády, v nichž se palmový tuk masivně používá místo dražšího kakaového másla. Ano, i ve skvělé Studentské pečeti… Dále pokračuje instantními polévkami a vlastně v podstatě čímkoli obsahujícím tukovou náplň, například zmrzlinami a nanuky, dříve vyráběnými s pomocí mléčných tuků.

Ptáte se, jak zjistíme, jestli v tom či onom výrobku palmový tuk je? Velmi těžko. Podle české vyhlášky musí výrobce na obalu uvést jen to, že výrobek obsahuje „rostlinný tuk“. Jaký, to už specifikovat nemusí. Přísnější evropská vyhláška vstoupí v platnost až od ledna 2015.

Palmový tuk je přitom výrazně škodlivější než tuky ostatní, jelikož obsahuje vysoké množství nasycených mastných kyselin, a přispívá tak k ucpávání tepen a výrazně zvyšuje riziko infarktu. Ve sto gramech obsahuje 49,3 gramů nasycených mastných kyselin, pro srovnání — ve vepřovém sádle je jich 39,2, v olivovém oleji 13,8 a v oleji slunečnicovém 9,9 gramů. Oproti oleji řepkovému jich obsahuje dokonce takřka sedmkrát více.

Mezi největší společnosti zpracovávající palmový olej patří Nestlé, Kraft, Kellogg a Unilever. A jelikož se používá i v kosmetice — od zubních past po pěnu na holení —, můžeme si do tohoto nechvalného seznamu přidat i firmy Dove či Gillette. Ty všechny se podílejí na hubení sumaterských zvířat. Jak ale dodává Milan Jeglík, „všechno je to o nás, spotřebitelích“.

Vzdělávací program pro vyrůstající generace

Green Life při svých sumaterských aktivitách nezapomíná ani na Čechy — ochranu deštných pralesů, v nichž žije přibližně polovina všech suchozemských druhů, totiž chápe jako úkol celého lidstva. Každé léto tudíž pořádá dva měsíční dobrovolnické programy, během nichž se našinec může zapojit do ochrany pralesa a divokých zvířat.

Kromě toho se sdružení Prales dětem snaží ochránit české děti před zvěrstvy čokoládového průmyslu, a tak ve spolupráci s několika desítkami tuzemských škol pořádá několikadílné vzdělávací programy s názvem Nejbohatší ekosystémy planety Země.

Děti se prostřednictvím besed, her a projekcí seznámí s deštným pralesem a jeho obyvateli, dozvědí se, čím jsou ohroženi a jak je jim možné pomoci. A též jak se to má se sladkostmi a pochutinami a čemu se by se měly vyhnout. Podle Milana Jeglíka mají od dětí velmi dobrou odezvu. A proč to všechno vlastně dělají? „Důvodem je láska ke všemu přirozenému a krásnému, co tato planeta stvořila. My se nehodláme smířit s tím, že bychom měli její ničení ignorovat a tvářit se, jako by bylo vše v pořádku.“

Vyhlídky skrze palmové listí

Cesta kombinující osvětu, vzdělávání a konkrétní lokální akci na ochranu přírody a zvířat se jeví jako nanejvýš rozumná — bez přehnaných očekávání, ale s ambiciózními a důležitými cíli. A to pro všechny. Samozřejmě lze skepticky namítnout, jestli je touto formou opravdu možné zachránit posledních 200 tygrů sumaterských a s nimi i cenné pralesní biotopy s nespočtem endemických druhů. Odlesňování postupuje na Sumatře poměrně rychle a v severních oblastech už bylo ztraceno 25—35 % původní biodiverzity. Jen palmo-olejné plantáže už v některých částech ostrova zabírají 10 až 20 % povrchu, a to se nebavíme o dalších zemědělských plodinách.

Jak už jsme uvedli, poptávka po palmovém oleji přitom neustále roste, a to i kvůli zemím jihovýchodní Asie, kde se využívá k výrobě a vaření nudlí. Jen samotná Indie spotřebuje přibližně třetinu indonéského palmového oleje. A jak připomíná Milan Jeglík: „Podílejí se na tom pak lidé, kteří by s něčím takovým určitě nesouhlasili.“

V Číně je podle loňského výzkumu o důsledcích využívání palmového oleje informováno kolem pěti procent respondentů. Lze úspěšně předpokládat, že Indové výrazně informovanější nebudou.

V tomto kontextu je tedy třeba doufat, že podobný projekt napadne vytvořit i nějaké osvícené syny bráhmanských rodin z bombajských univerzit. Mezitím šiřme poselství o škodlivosti palmového oleje alespoň u nás a věřme v efekt motýlích křídel. Jinak může Sumatra do konce století ztratit až tři čtvrtiny původního pokryvu a s nimi značnou část biodiverzity.

Takže až bude příště nesnesitelné horko, nestrkejme zbraň do pusy a místo nanuku Gelatelli Almond (původně bylo v článku mylně uvedeno Magnum, ten však obsahuje kokosový olej — oprava red.) si dejme raději Míšu, je z tvarohu.