Je brzké dopoledne a tropické slunce zatím jen příjemně hřeje, fouká lehký vítr, v němž se vlní obrovská masa zeleně. To všechno ale trvá jen moment. Procitnu kyselým zápachem tekutiny vytékající z paty kopce, černým kouřem a hlukem z okolo projíždějících aut. Jsem tu správně: Smokey Mountain dvacet let po rekultivaci. Zeleně tu roste o něco víc než minule, možná ale jen díky příhodnějšímu ročnímu období.

Ne že bych očekával přílišné změny, ale zajímalo mne, jak Smokey vypadá dnes. Vidím, že jádro hory zůstalo stejné, žádná drenáž nebo vodotěsná vrstva. Okolí je hustě osídleno, jak je na filipínských skládkách zvykem. Díky povrchové rekultivaci se Smokey může z dálky jevit jako oáza na okraji špinavého města, jenomže půdu, z níž nyní vyrůstá bujná vegetace, ve skutečnosti tvoří původní materiál skládky, dnes už většinou rozpadlý na malé částečky, rozpoznatelné jen při detailním pohledu.

Zemina je tak doslova prorostlá odpady z umělých hmot. Ve chvíli, kdy stojím před několik desítek metrů vysokým zeleným návrším, si nemůžu nevzpomenout na scénu se sochou Svobody v Planetě Opic. Zbytky předchozích generací zůstanou pohřbeny a na tom, co tu zanechaly, si následující generace vybuduje svou vlastní civilizaci.