Obora Radějov: po zelené do bezpráví

Zuzana Vlasatá

Před čtyřmi lety získal jednu z největších českých obor bývalý majitel Hamé. Nyní si z ní mocí peněz a všelijakými nevybíravými způsoby buduje svoje „velkopanství“. Další z příkladů selhání porevoluční transformace?

Traduje se „Co Čech, to muzikant“. Možná by dnes ale bylo správnější říkat „Co Čech, to turista“. Jsme národ chalupářů, výletníků a outdooristů. Naše krajina je skrz naskrz protkaná turistickými značkami a z jedné třetiny pokrytá lesy.

Jedním z takových míst, kam se ještě v předrevolučních časech chodívalo hojně na houby nebo na výlety, bývaly také bělokarpatské lesy a louky. „Jako skauti jsme tam trávili víkendy v jedné zátočině u potoka. Říkali jsme tomu skautská louka,“ vzpomíná František Příkazký, člen zastupitelstva v nedaleké Strážnici.

Pětadvacet let po Sametové revoluci to ale vypadá jinak. Nechodí sem skoro nikdo. Proč?

V roce 1987 zde byla vyhlášena přírodní rezervace Kútky, v níž platil z důvodu ochrany věhlasných bělokarpatských luk zákaz intenzivního chovu zvěře. O dva roky později — přírodní rezervaci navzdory — ovšem vzniká na témže místě také daňčí obora Radějov.

Původně patřila státnímu podniku Lesy České republiky. Od roku 2003 si ji pronajímala firma Hamé a. s., jejíž majitel Leoš Novotný ji v roce 2010 získal za podivných okolností jako svůj osobní majetek. A právě on nemá lidi ve své oboře rád.

A ví o vás pan oborník?

Nyní, čtvrtstoletí po vzniku radějovské obory, stojíme já a můj průvodce Pavel Dekař, který v CHKO Bílé Karpaty slouží jako dobrovolný strážce přírody, před jednou ze dvou takzvaně oficiálních vstupních bran. Obě dvě spojuje napříč oborou zpevněná cesta značená zelenou turistickou značkou. Chceme se podívat dovnitř, ale nebude to tak snadné. Bytelná brána je zavřená.

Je 18. listopadu — právě tři dny po konci oficiálního zákazu vstupu do obory, který zde platí v letošním roce poprvé, a to kvůli kladení mláďat (1. až 30. 6.) a lovu (1. 9. až 15. 11.). To si ostatně můžeme přečíst i na výrazné tabuli připevněné k bráně.

Ale i přesto, že už sem turisté smí, chybí u brány přelez — jednoduše řečeno žebřík určený k překonání plotu. Ještě před zákazem zde podle Pavla byl. Může se to jevit jako nevinný detail, anebo radějovští zapomněli přelez vrátit na své místo, ale jak pochopím později v průběhu dne, sejde-li se takových detailů více, lze z nich vyčíst, že turista je v oboře persona non grata.

Přelez v době naší návštěvy chyběl. Foto Jaromír Kyzour

Protože se nechceme obtížně a potupně sápat přes vysoký plot tam, kam máme plné právo svobodně vstoupit, zvoníme na oborníka. Ano u brány skutečně nechybí zvonek. Nevím, čemu se divím, když jsme přece v lese…

Na otázku, co že chceme, do mluvítka opáčíme, že vstoupit, ale že nemáme jak. „A ví o vás pan oborník Buček?“ ptá se dále neznámý hlas. „Ne, k tomu není žádný důvod,“ odpovídá můj průvodce.

„A půjdete po zelené značce?“ vyptává se dál muž, sedící zřejmě v teple nějaké oborní kanceláře, zatímco my v sychravém listopadovém dni mokneme a mrzneme. „Ne, budeme se pohybovat úplně všude, protože tak je to povolené.“

Tak je to povolené, nicméně ze strany obory nežádoucí…

Brána se nakonec po stisknutí tlačítka kdesi v lůnu obory pomalu otevírá a my vstupujeme dovnitř. „Odteď už o nás vědí. Cestou ti ukážu kamery, které tu mají rozmístěné a namířené tak, aby snímaly turistickou stezku,“ upozorňuje mě Pavel.

Připadám si jako v realizaci nějaké bláznivé konspirační teorie. Kamery? V lese? Copak nestačil zvonek u brány?

Radějov včera, dnes a zítra

O radějovské oboře se už ledacos napsalo a natočilo. Například několik dílů pořadu Nedej se v České televizi. Věnovala se jí i Intolerance Břetislava Rychlíka na téže stanici.

Jitka Seitlová, zástupkyně někdejšího ombudsmana Otakara Motejla se zabývala tím, zda je obora vůbec legální či naopak. Usoudila, že není a ve svém závěrečném stanovisku z ledna 2010 Správě CHKO Bílé Karpaty doporučila zahájit řízení o jejím zákazu, a to na základě zákona o ochraně přírody, konkrétně jeho šestašedesátého paragrafu.

Navzdory tomu, že je obora obestřena množstvím kontroverzí, stále existuje a její majitel v ní kraluje jako novodobý knížepán. Ohlédněme se za několika klíčovými událostmi nedávných let.

Ještě než jsme s mým průvodcem Pavlem dorazili k bráně obory, kráčeli jsme asi tak kilometr podél jejího plotu. „Všímej si, jak je vevnitř všechno spasené, zatímco tady venku les krásně zmlazuje,“ povídá.

I když dostávají daňci v oboře pořádně nažrat, nenechají si samozřejmě ujít zákusek v podobě mladých buků. Pro les to ovšem znamená, že se nedokáže samovolně obnovovat. Rozdíl před a za plotem je skutečně obrovský.

Ještě hůř to prý ale vypadalo počátkem roku 2009. Stav obory napovídal, že v ní žije podstatně více zvěře, než bylo povoleno a než Leoš Novotný opakovaně prohlašoval. Okousané stromky nemohly vůbec odrůstat.

Trpěly také vzácné květnaté louky — přemírou daňčího trusu. Správa CHKO nakonec v oboře uspořádala s pomocí desítek lidí sčítání zvěře. Ukázalo se, že povolené stavy Leoš Novotný překračuje téměř třikrát.

Co následovalo, nelze popsat jinými slovy než jako „brutální masakr“. Během několika dnů zde muselo být vystříleno osm set daňků, vzhledem k ročnímu období i březích samic.

Jak se vůbec mohla zvěř v oboře takto přemnožit? Bývalý oborník Josef Hrbáček v Rychlíkově reportáži dokládá, jak byl nucen vést dvojí záznamy o lovu — zvlášť pro Hamé a zvlášť pro lesní správu: „Pro státní správu se vykazovalo, že zvěř byla ulovena, ve skutečnosti ale nebyla. Tímto docházelo k nepovolenému a neevidovanému navyšování stavu zvěře v oboře.“

„Zajímavé“ jsou rovněž okolnosti, za nichž Leoš Novotný v roce 2010 oboru získal. Radějov patří se svými 1600 hektary k největším oborám v České republice. Tři čtvrtiny vlastnil prostřednictvím Lesů ČR stát, jedna čtvrtina patří dodnes obcím Radějov a Strážnice.

A právě část patřící státu Novotný získal výměnou za množství menších pozemků v různých koutech republiky v rámci arondačního programu Lesů ČR, jinými slovy programu scelování lesního majetku. Jednalo se například o pozemky v Malém a Velkém Uhřínově, Hřímově, Paštíně, Pičíně, Kardavci, Řece nebo Mikulášově.

Že se zdá, jako by tento krok šel přímo proti logice arondace? A že to v případě státního majetku poněkud zavání? Zdeněk Valný, bývalý specialista na hospodářské úpravy lesů v Lesích ČR k tomu tehdy Lidovým novinám řekl: „Celá transakce nemá s arondací lesů co do činění. Pokud ji vedení lesů zrealizuje, vytvoří precedens pro skrytou privatizaci státních obor v celé republice.“

K celé epizodě ovládnutí radějovské obory už zbývá jen dodat, že podle Jitky Seitlové by měl pozemky v CHKO vykupovat stát. A měl by se o ně také starat.

O peníze tady není nouze

S kamerami měl Pavel pravdu. Docházíme k pěknému modernímu domku, který do prostředí obory svou architekturou docela hezky zapadá. Nevím, k čemu slouží, ale vzhledem k tomu, že stojí u jezírka, které bylo zbudováno v rámci programu na podporu mokřadů (ano, rozvoj mokřadů by měl vypadat jinak) a u nějž nechybí dřevěné molo à la romantické americké filmy a kde v létě parkoval vodní skůtr...

Interiér prý „zdobí“ vycpaná exotická zvířata. To nemůžu potvrdit, ale s jistotou vím, že na fasádě u vstupních dveří byla kamera, hojně maskovaná daňčími parohy. Kamera monitorující verbež, která si dovoluje prudit svou přítomností v oboře? Nebyla jediná, kterou jsme nakonec potkali.

Ale to jsme ještě pořád na začátku naší dnešní pouti. O notnou chvíli později přicházíme k hájovně Na Pustých. To prosím vás není taková ta romantická stará hájovna s parožím ve štítě pod sedlovou střechou. To je normální hrad

Novodobé velkopanské sídlo, velkolepá stavba s výhledem na bělokarpatské louky. Nechybí tu hřiště s basketbalovým košem či golfové hřiště. Uvnitř je samozřejmě i luxusní bazén a okny lze vidět přepychový lovecký sál. Ostatně pusťte si propagační video na stránkách obory.

Tady zkrátka o peníze není nouze. Tady bydlívají hosté, kteří jezdí do Radějova střílet zvěř za úplatu.

Podle bývalého oborníka Hrbáčka, který je celou kauzou a nespravedlností na ni nabalenou zlomený a otrávený, mezi takovými hosty nechyběli ani bývalí ministři zemědělství Jakub Šebesta a Jaroslav Palas. Při čemž právě Šebesta podepsal onu pro stát nevýhodnou arondaci.

„Kdybych byl na počátku svého produktivního věku, musel bych z tohoto zkorumpovaného mafiánského státu emigrovat. To, co se tady stalo, je, že státní úředníci až po ministry zašmelili státní majetek za bezplatný lov a kus zvěřiny v kufru,“ říká v Rychlíkově filmu pan Hrbáček.

Co tady děláte?

Počasí je takové, že by psa nevyhnal. Mrzneme a jsme promoklí tak, že se tomu musíme s Pavlem smát. Pod přístřeškem u hájovny Na Pustých se dělíme o horký čaj z termosky a čokoládovou tyčinku. A najednou si koutkem oka všimnu, že se k nám blíží jakýsi mladý muž v zeleném. V rukách drží desky s papírem a tužku. „Dobrý den, můžu se zeptat, kdo jste a co tady děláte?“ ptá se nás.

Nemá k tomu žádné zákonné oprávnění, je to jen další způsob, jak šikanovat návštěvníky. Moji kamarádi, kteří zde byli v létě, zažili právě v těchto místech mnohem bizarnější situaci. Kráčeli loukou směrem k hájovně, načež se k nim přiřítilo terénní auto s velectěným panem Novotným za volantem. Vyjel po nich, co že tam dělají a ještě měl při ruce flintu. Ne tedy, že by s ní na někoho mířil, ale příjemné to prý vskutku nebylo.

Mám štěstí, stejně jako moji kamarádi, že jsem zde s Pavlem, který hned jakýkoliv nátlak rozptýlí svým odznakem strážce přírody. Ale co když podobnou situaci zažije někdo jiný? Třeba rodina s dětmi? Párek starších lidí?

Na správě CHKO, kam o několik dní později volám, abych se ujistila, že turisté mohou do radějovské obory vstupovat mimo oficiální zákaz kdykoliv a pohybovat se kdekoliv i mimo zelenou turistickou značku, se dovídám, že ano. Navzdory tomu někteří návštěvníci zažili, že je někdo z obory dokonce vyvezl autem.

Od Františka Příkazkého ze Strážnice se zase dovídám o ženě, jež má v oboře menší pozemek, ale když na něm chtěla sbírat houby, dočkala se od lidí pana Novotného šikany a nechtěli ji tam pustit.

A tak je to u nás se vším

Pan Novotný je novodobý knížepán. Říkejme mu třebas populárním označením „oligarcha“. To se totiž hodí.

Někdejší majitel Hamé a. s. pořídil svému synovi dopravní firmu Leo Express, sám si vedle toho vybudoval exkluzivní lesní panství. Bez velkých okolků získal od státu exkluzivní pozemky v nádherné přírodě. Vybudoval si nad nimi sídlo, kde zaměstnává své poddané. A co o něm a jeho věci víme, naznačuje, že si k tomu dopomohl známostmi v nejvyšších kruzích politiky.

Moc svých peněz využívá k tomu, aby šikanoval turisty po listopadu 89 naprosto bezprecedentním způsobem. Aktéři, jako CHKO Bílé Karpaty, hrstka majitelů drobných pozemků v oboře, přilehlé obce, bývalý revírník a další, jsou po letech, kdy jejich věci bez výsledku pomáhala média, obhájci zákona včetně České inspekce životního prostředí a podobě, rezignovaní a unavení.

A tak je to u nás se vším… Co vlastně ještě v takové situaci zbývá?

Okupovat? Vyvlastnit? Žalovat? Nebo všechno dohromady?

Demokracie se liší od totality tím, že v ní lze vymáhat spravedlnost bez násilí, tak ať to kouká čtvrt století po revoluci prokázat.

    Diskuse
    PM
    December 4, 2014 v 11.02
    Ano moc se manifestuje obsazováním prostoru
    a miserabilita demokracie umožňuje, aby se moc manifestovala způsoby vzbuzující u demokratů i pocit hnusu.
    V jedné věci má demokracie možná malou možnost.
    K představám o zdařilém životě mnohých zdatných jedinců, vítězných v soupeření o moc, patří realizace touhy po usmrcování a pojídání lesních živočichů.
    Což je sice legální etická norma, ale eticky nelegální je přemnožování jednoho druhu nedomestikovaného druhu živočichů na omezeném prostoru, za účelem komerčně koncipovaného usmrcování a pojídání.
    Jenže tím si nejsem vůbec, ale vůbec jist.......popravdě bych dodal.